Dear Diary // 1. Part

11. srpna 2015 v 1:33 | Meekyong

Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 1/46




Milý deníčku, dnešní den strávený ve škole, mi připadal nekonečný. Vůbec nic jsem nesnědl, ale myslím, že to nevadí. Jen jsem chtěl něco napsat, než půjdu spát. Takže… milý deníčku… Ve svých teprve sedmnácti letech jsem pořád hrozně nervózní. Řekni mi, čím to je, že jsou všichni okolo tak dokonalí? Zatím, co já se utápím v různých obavách, oni jsou tak šťastní. Pokaždé, když se na ně podívám, zničí mi to náladu. Začínám věřit těm věcem, které kolem sebe vidím. V časopisech nebo v televizi, všichni kluci mají dokonalé tělo a tak úžasnou pleť. Zabíjel bych, jen abych mohl žít život, který žijí oni. Poslední měsíce toho moc nejím. Ne, že bych neměl hlad, ale nějak nemám chuť. Už jen z toho důvodu, že se do mě stále všichni naváží, kvůli mé váze. Ale, to že nejím, pořád nestačí. Musím pro to udělat něco víc. Chci, aby si mě někdo konečně všiml. Ale aby se na mě nedíval jako na obtloustlého chudáka.
Nevím, jestli jsi to slyšel, ale právě teď se znovu ozval můj úplně vyprázdněný žaludek. Není to vůbec jednoduché. Ty jsi jediný, komu se můžu svěřit. Ty se mi nevysměješ. A protože mi neodpovídáš, můžu se ti vyzpovídat a přitom se nad sebou zamyslet. Bože, má to vůbec smysl? Nebo potřebuji pomoc?

Jsem šikanován kluky, holky mi ubližují, moje vlastní matka mě bije, odsuzuje mě celý svět. Jediný člověk, který stál při mně, pomáhal mi a dával naději, byl můj otec. Ten ale před necelými dvěma měsíci zemřel, takže jsem na všechno zůstal sám. Každý den jsem si stoupal na váhu a v duchu se modlil, aby se na displeji ukázalo nižší číslo než včera. S tím jsem ale už přestal. Nemohl jsem se dál dívat na to, jak se mi vysmívají i ta čísla na displeji. Přesto se snažím být perfektní, jako všichni ostatní. Čekám, až přijde někdo, kdo mi řekne, že za to stojím. Že se nesnažím zbytečně. Někdo, kdo mi řekne, že nejsem sám. Jako to dělával můj otec. Matka je příliš zahleděná do svého nového přítele, se kterým se nevídá tak často, takže všechnu svou zlost si vybíjí na mě. Už ani nepoznám, které modřiny mám od spolužáků a které od matky. Odnesl jsem si všechna zrcadla, která jsem měl v pokoji. Nemohu se na sebe ani podívat. Jsem ohavný. Nedivím se, že se ke mně všichni chovají tak, jak se chovají. Ale na druhou stranu, proč někoho odsuzují podle toho, jak vypadá? Nikdo se mě nepokusil poznat lépe. Všichni mě vidí stejně. Vždyť přeci nejsem jediný, kdo má takovou postavu. Jsou taky tací, kteří si ze své váhy dělají srandu a tací, ze kterých mají ostatní respekt. Já se řadím do té poslední a nejhorší skupiny. Ti odstrčení, terč posměchu. Pytel, do kterého si mohou kopnout, když si někde potřebují vybít nervy. Několikrát jsem kvůli tomu změnil školu, ale všude to bylo stejné. Dokonce i učitelé byli proti mě. Chovali se stejně, jen s tou výjimkou, že mě nebili. Chtěl jsem znovu změnit školu, ale matka o tom nechce nic slyšet. Pro všechny by bylo snazší, kdybych odešel. Zmizel z povrchu zemského. Zemřel. Myslím, že ani matka by netruchlila dlouho, pokud by jí to vůbec mrzelo. Ano, vím, že bych tím všem udělal radost, ale bohužel. Neudělám to. Když to všechno začalo, je to asi 3 roky zpátky, svěřil jsem se otci. Už v té době mi hlavou probíhala myšlenka na sebevraždu, to jsem mu ale neřekl. Jenže on to poznal sám. Slíbil jsem mu, že to neudělám, ani o tom nebudu přemýšlet. A dodržím to. Otec byl pro mě někdo nenahraditelný. Jediný, kdo mi rozuměl. Dokázal mě rozesmát a zvednout náladu. A i když tu teď není, stále se na mě dívá a dává na mě pozor. Je to můj anděl strážný. Nemohu porušit slib, který jsem mu dal. Nezradím ho…

Hnědovlásek sedící na tmavé židli u stolu, si hřbetem ruky otře slzy, které si lehce, jako vždy, našly cestu ven z jeho očí. Zavře svůj deník, který si píše už od svých třinácti, odloží pero a vstane ze židle. Přejde k oknu, tak jak to dělá každý večer předtím, než jde spát. Zahledí se do hvězd a s úsměvem zamává. Dobrou noc, tati. Ví, že se jeho otec dívá. Určitě mu právě teď mává také.

Trochu od okna odstoupí a zatáhne závěsy. Měsíc má sice moc rád, ale když spí, nemusí mu svítit do očí. Přejde k posteli a vleze si do ní. Pořádně se zachumlá pod peřinu a s přicházejícím teplem se snaží zahnat třas, který prostupuje celým jeho tělem. Má strach. Kdyby k němu teď někdo přišel a chtěl mu ublížit, nemá se jak bránit. Jediný, od koho by snad mohl čekat aspoň trochu pomoci, je jeho matka. Jenže, podle toho, jak se chová, nejspíš by mu nepomohla. Nemá nikoho. Zbyly mu jen vzpomínky na otce a ty mu nikdo nevezme. Pevně sevře oční víčka a pomalu se snaží dosáhnout spánku. Pokaždé si před spaním představuje, že ho ostatní mají rádi, že je dokonce oblíbený, že až dosáhne věku, kdy už nebude pod zákonem, odstěhuje se někam daleko a začne úplně nový život. Na vše, co se stalo v tom minulém zapomene a jediné, co si sebou vezme, budou ty překrásné vzpomínky.
Po několika minutách se konečně propadne do svých snů. Jedině tam se cítí dobře a v bezpečí.

***

Probudí ho nepříjemně drnčivý zvuk budíku, který se ho snaží nemilosrdně probudit. Ryeowooka to vytrhne z dalšího krásného snu. Převalí se a naslepo rukou začne hledat onen tolik nenáviděný předmět. Když ho konečně prsty nahmatá, vypne ho a rychle ruku strčí zpět pod peřinu, aby znovu získal to ztracené teplo. Nechce vstávat. Nechce jít do školy. I když ví, co ho tam čeká, má strach. Prošel si tím už tolikrát, takže by už měl být docela zvyklý, ne? Dobře, možná, že už si trochu zvykl, ale strach má pořád. Jenže na bolest se snad ani nedá si zvyknout. Není to jako drnčivý zvuk v televizi, trapné vtipy spolužáka či bydlet v rušné ulici, kde brzy ráno jezdí mnoho aut. Na to všechno si nakonec zvyknete a přestanete to vnímat. Kdežto bolest vás nepřejde. Naopak, bolí to stále víc a víc, když vás někdo uhodí na místo, kde vás uhodil i včera. Ale tak třeba by si dnes nechali zajít chuť a nemuseli by si ho vůbec všímat. Ne, to je hloupost. Tolikrát si už něco takového nalhával, ale výsledek byl vždy stejný. Buď ho zbili, nebo mu vzali jeho školní práce, které kvůli tomu musel dělat znovu a nebo -v tom nejlepším případě- se mu prostě jen vysmáli a utahovali si z něho. To ho bolelo také, ale na jeho těle to vidět nebylo. Ta ostrá slova mu ubližovala zevnitř. Z každého slova se jen stala další rána, která nebyla vidět. Ta se později zahojila a změnila se v jizvu, která se dokonale ztratila mezi těmi ostatními. Byl zničený. Utápěl se v depresích. Jediné, co mu občas zvedlo náladu, byly fotky z rodinného alba, dopis od jeho otce, plyšák, kterého mu v osmi letech jeho rodiče koupili a jednoduše, jedním slovem - vzpomínky.

Otevře oči, které ale hned zase zavře, kvůli pronikavým slunečním paprskům, které se úspěšně protahují škvírou mezi zataženými záclonami. Zkusí to znovu, tentokrát pomaleji, přičemž rukou pomalu odhrnuje peřinu. Posadí se a promne si oči. Další tolik nechtěný den přišel. Další den, který bude plný bolesti. Jenže on s tím nemůže nic dělat. Všichni čelí svému boji, ale on to nedokáže. Nedokáže se postavit své bolesti a jejímu strůjci. Není žádný bojovník. On svůj boj už dávno prohrál. Teď si pouze může vychutnat tu hořkost z prohry.

Nohama se postaví na jemný koberec a pomalým krokem se přemístí do koupelny. Postaví se k umyvadlu a podívá se na prázdnou zeď před sebou, kde ještě nedávno viselo zrcadlo. Otočí kohoutkem a z něho vzápětí začne téct ledová voda. Skloní se a opláchne si obličej, aby se už úplně probral. Ručníkem se osuší a do ruky popadne kartáček. Vyčistí si zuby, učeše vlasy a vrátí se zpět do svého pokoje. Ze skříně si vytáhne školní uniformu, na které jsou vidět známky včerejších i ještě dřívějších ran. Jsou na ní zaschlé krvavé skvrny. Snažil se to hodně krát vyprat, ale po několika marných pokusech to vzdal. Svlékl si pyžamo a rychle na sebe navlékl onu uniformu. Otřásl se. Nejen chladem, který z ní šel, ale hlavně z těch bolestných vzpomínek, které se pořád dějí. Už tolikrát měl takovou chuť tu uniformu prostě vyhodit, spálit, ale věděl, že to udělat nemůže. Matka by mu jinou nekoupila a on by pak měl problémy ve škole. Navíc vše, v čem by do školy přišel, by dopadlo stejně, jako tahle uniforma.

Otevře dveře a vejde na chodbu. K nohám mu hned přiběhne jediný živý tvor, u kterého si je jistý, že ho miluje a nikdy jej nezradí.

"Hyun Ki," skloní se k němu a pohladí ho. Když Ryeowook říkal, že už mu nikdo nezůstal, nejspíš na Hyun Kiho zapomněl. On jediný mu zbyl a zůstal s ním. Vždy mu zvedne náladu, když je opravdu na dně. I Hyun Ki má jen Ryeowooka. Wookova matka ho ráda nemá, jednou ho dokonce chtěla vyhodit na ulici, ale otec jí v tom zabránil. Hyun Ki s Wookem jsou teď po otcově smrti opuštěnější, než kdy předtím. Lidé o ně nejeví zájem, chtějí, aby se ztratili. Jsou takové dvě černé ovce rodiny.

Hyun Ki naposledy olízne Ryeowookovi ruku a poté se odebere zpět do svého, ještě vyhřátého pelíšku, ze kterého před chvílí radostně vyběhl, aby mohl svému páníčkovi popřát dobré ráno, tak, jak to umí jen on. Ryeowook se za ním ohlédne a vzápětí už vchází do obýváku, kde na pohovce sedí jeho matka, v rukách držíc otevřený časopis.

"Dobré ráno, mami,'" skousne si nervózně ret a pohledem těká všude možně po místnosti. Usměj se na mě, jako jsi to dřív dělávala. Prosím.

"Hmm," zamručí nezaujatě matka a otočí další stránku.

"Jak ses vyspala?" zkusí Ryeowook rozehnat tu napjatou atmosféru, která tady panuje. Alespoň se na mě podívej, mami!

"Nech mě na pokoji," zavrčí matka. Ryeowook sklopí pohled k zemi. Ano, takové odpovědi poslední dobou slýchává často, ale i tak ho to pokaždé bodne u srdce. Bývaly totiž doby, kdy mu s úsměvem odpověděla a ještě se ho zeptala na totéž. Ale to už je dávno. V tu dobu byli všichni šťastná rodina, která rozhodně nevypadala, že skončí tak brzo a tak bolestně.
Ryeowookova matka si odloží časopis na klín, aby se mohla natáhnout pro svůj hrnek s kávou. Napije se, a když ho pokládá zpátky, pohledem zavadí o hodiny, které visí nad televizí.

"Víš kolik je vůbec hodin?! Jak to, že jsi vstával tak pozdě?! A ještě se mě drze zeptáš, jak jsem se vyspala?!" zakřičí přes celý dům, vstane a rychlým krokem se dostane až k přikrčenému Ryeowookovi, kterému ihned vlepí facku. Ryeowook to čekal, bylo to až moc časté na to, aby nevěděl, kdy to přijde. Mohl se uhnout, couvnout jen o jeden krok, nebo prostě utéct do svého pokoje. Ale on to neudělal. Ví, že jeho matka by byla naštvaná mnohem víc a on by tak schytal dvakrát více ran.

"Já… Promiň," dostal ze sebe Ryeowook a mírně se rozvzlykal.

"Chováš se jak holka. Hned začneš brečet kvůli malé facce," zakroutí hlavou matka a vrátí se zpět k pohovce. Ryeowook si rychle setře slzy a popadne svou tašku.

"Vypadni už. Nemám náladu se na tebe koukat," zamručí matka, načež se ozve silné bouchnutí vchodových dveří.
Ryeowook vyběhne ven z domu. Krok zpomalí až po pár metrech, když mu začne docházet dech. Znovu si setře své slzy, které ale hned nahradí nové. Nenávidí to tu! Nejradši by se odstěhoval do jiného města. Někam hodně daleko odsud. Někam, kde ho neznají. Kde nebude na obtíž. Jeho domov býval jediným útočištěm, kde se mohl skrýt před celým světem. Jenže i tam ho svět našel. Nezbylo mu tedy žádné místo, kde by se cítil v bezpečí. Žádný člověk, se kterým by hned na vše kolem zapomněl. Připadal si tady nevítaný. Jako nezvaný host, který svou návštěvou všechny otrávil. Jenže, ať se snažil sebevíc, nikdy nic nebylo dost. Vždy se na něm našlo něco, co mu ostatní vytýkali. Jediné, o co se poslední dobou snažil, bylo snížit svou váhu. Kvůli té to totiž všechno začalo.

Zastaví se před velkými dveřmi školy. Zhluboka se nadechne a připravený na všechnu bolest, která ho tam opět čeká, vejde dovnitř. Před sebou uvidí velké davy žáků, kteří se rozchází do různých tříd. Ryeowook se instinktivně přiblíží ke stěně a rychlým krokem se snaží dostat ke své skřínce. Srdce mu tluče jako splašené, kvůli té blízkosti cizích lidí. Někteří z nich mu nikdy nic neudělali, ale to neznamená, že mu nemůžou ublížit i teď. Nikomu nevěřil a všech se bál.
Za chvíli se konečně dostane ke své skřínce. Její dvířka byla počmáraná a popsaná různými vzkazy, kterým dominovaly výhružky. Ryeowook dvířka otevřel a na jejich vnitřní straně uviděl svou fotku, na které byly zase různé nápisy. Ten největší byl napsán přes celý jeho obličej. Stálo tam: ''Mrtvý''. Strhl jí, zmačkal a hodil do blízkého koše. Dalo by se říct, že takové věci, jako byla třeba tahle fotka, byly na denním pořádku. Nikdy se nestalo, že by otevřel svou skřínku a našel ji v takovém stavu, v jakém ji předešlý den nechal. Vždy tam měl různý odpad, vylité pití, nesnědený oběd jiných spolužáků se vzkazem, ať si to dojí. Jednou tam dokonce objevil mrtvou myš, z čehož se mu udělalo až špatně.

Sundá si bundu, pověsí ji na háček do skřínky a tu zavře. Otočí se a - zase podél zdi- jde směrem do své třídy. Své třídy… Tak se tomu snad ani nedá říkat. Nikdo ho nebere za její součást. I on se za ní už dávno přestal považovat. Takže, prostě jde do třídy, kde jsou lidé, kteří ho nenávidí. Ano, tak by se to mohlo nazvat.

Opatrně vkoukne do třídy a nenápadně do ní vklouzne. S hlavou sklopenou a pohledem probodávajíc podlahu, se pomalu dostává až ke své lavici. Nedívejte se na mě. Jako bych tu ani nebyl. Čeká, kdy po něm někdo něčím hodí. Třeba tužkou, nebo učebnicí či dokonce naplněnou lahví. Ale nikdo nic nehodil. Fajn, aspoň tomu se tedy vyhnul. Batoh položí na zem a opře o stůl. Sedne si na židli a trochu se sesune níž. Přál by si být neviditelný. Splynout s touhle židlí. Zmizet.

"Nazdárek chudáčku," sedne si na lavici před ním, směrem k němu, jeden ze strůjců jeho bolesti, přičemž mu na tváři pohrává veliký úsměv. Ten úsměv ale neznamená nic jiného, než přicházející bolest. Dnes ne, prosím!

"Tak mi dej rychle ten úkol a já ti za to dneska nic neudělám," natáhne k němu ruku. Ryeowook strne. Ten úkol. Úplně na to zapomněl! Pomalu zvedne svůj pohled a střetne se s tím Sehunovým.

"Hlavně mi neříkej, že ten úkol nemáš," přecedí skrz pevně zaťaté zuby a ruku stáhne zpět.

"Já… Omlouvám se! Hned se do toho pustím!" začne panikařit Ryeowook a rukou se snaží v batohu vyšmátrat nějaký papír. Sehunovi několikrát cukne obočí, načež chytne Ryeowooka pevně za límec. A je to tady. Můžu si za to sám…
"Pozdě. Budu mít kvůli tobě špatnej prospěch, ty bastarde!" Sehun sleze z lavice a vytáhne Ryeowooka ze židle. Když Ryeowook ucítí tlak na svém krku, pochopí, že se musí hnout z místa. Couvne o několik kroků, než je silně přiražen ke zdi. Zalapá po dechu, když sevření kolem jeho krku zesílí.

"Tohle si vypiješ," zašeptá mu Sehun do ucha. Ryeowookovo srdce silně naráželo do jeho hrudi. Po těch slovech mu po celém těle naskočila husí kůže. Věděl, co se mu teď stane. Ale nejhorší bylo, že s tím nemohl vůbec nic dělat. Nikdo mu nepomůže. Celá třída se na ně sice dívá, ale oni se tím baví a ještě Sehuna podporují.

Sehun se od Ryeowooka odtáhne a silně do něho strčí, tak, že Ryeowook dopadne prudce na podlahu.


"Měl jsi dělat to, co jsem ti řekl," skloní se k němu, aby mu mohl vzápětí vrazit pěstí přímo do obličeje. Ryeowookovi se hned spustí krev, ale nestihne nijak zareagovat, protože mu Sehun vrazí druhou ránu, čímž mu roztrhne ret. Vzpřímí se a kopne jej do zad. Věnuje mu ještě několik ran pěstí a kopanců, než se rozhodne, že ho nechá být a rozejde se ke své lavici. Ryeowook leží v bolestech na podlaze, když si najednou uvědomí, že už jej nikdo nebije. Tvář má celou od krve a slz, které se mu vpíjejí do tržných ran a bolí tak ještě více. Pokusí se vstát, ale první pokus dopadne jako vždycky. Ruce se mu podlomí a on znovu dopadne na chladnou zem. Při druhém pokusu je již úspěšný, ale na nohy se postavit nedokáže. Po kolenou se tedy připlazí až ke své židli, na kterou se hned vytáhne. Pořád se snaží popadnout dostatek vzduchu, který se při každém vzlyku znovu vypaří. Hlavu si podepře rukami a dál pláče. Je mu jedno, že se ostatní dívají a smějí se mu. Hlasitě vzlyká, zatím co jeho horké slzy dopadají na lavici pod ním. Nevšímá si různých pokřiků či nadávek, které jsou na něj mířeny ostatními lidmi ze třídy. Dokonce i prázdné krabičky od mléka a lahve, co po něm občas hodí, vše to ignoruje. Jediné, co si teď přeje, je to, aby sem už co nejrychleji přišel nějaký učitel a ostatní se tak znovu začali chovat jako ti nevzornější žáci na škole, kteří rozhodně nevypadají, že by byli schopní něco takového kdy Ryeowookovi provést. Učitel by ho sice stejně neutěšil a jednoduše by nad tím vším mávl rukou, ale to Ryeowookovi vůbec nevadí. On nechce, aby ho někdo utěšoval či se ho dokonce zastal. Nejen, že nechce nikomu dělat problémy, ale hlavní je to, že on nikomu nevěří. Párkrát k němu už přišlo několik lidí, kteří si hráli na jeho přátele. Jenže Ryeowook byl v tu dobu dost zoufalý, takže ani chvíli neváhal a uvěřil jim. A to bylo to nejhorší, co mohl dopustit. Začal věřit, že ho snad má někdo opravdu rád. Že se našel někdo, komu není lhostejný, nekopne si do něho jen pro zlepšení nálady, ale naopak, bude jeho opravdový přítel. Mýlil se. Právě v té nejhorší chvíli, když byl Wook pod hladinou žalu a zoufalství, topil se a snažil se vyplavat na hladinu, ti lidé, co se tvářili jako jeho kamarádi, mu k noze přivázali kovadlinu, která ho stáhla až na samé dno. V tu chvíli se cítil bezradný, zrazený a hlavně… naivní. Naivně tak věřil ještě pár lidem, než se nakonec úplně uzavřel do sebe a už k sobě nikoho blíž nepustil. Měli dovoleno pouze ho mlátit, nic víc. To bylo totiž to jediné, proti čemu se nedokázal bránit. Teď už nikomu nevěří. Tak, jak všichni vidí stejně jeho, i on se začal na všechny dívat stejně. Všichni jsou monstra, která ho ničí, trhají na malé kousky a spalují, tak, že z něho nakonec nezůstane nic, jen mnohými lidmi nechtěná vzpomínka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 _Ki-Chan_ _Ki-Chan_ | Web | 4. prosince 2015 v 14:35 | Reagovat

Ahoj, moc krásné pises a na tihle tvoji povídku jsem přišla pres kamarádku, přečetla jsem jednu kapitolu zatím a jistě vim, ze si přečtu i zbytek :3 a jsem tou povodkou unesena, moc krásná~  :) jen Why Wookie~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama