Dear Diary // Part. 14

11. srpna 2015 v 2:15 | Meekyong




"C-co to děláš?" vyhrkne Wook, snažíc se od sebe Luhana svýma drobnýma rukama odstrčit, "Pust mě!" jeho horké slzy se vpíjí do látky blonďákovi uniformy, ovšem druhý jej i tak odmítá pustit. Mlčí a pouze jej pevně svírá. Oční víčka má silně přitisknutá k sobě, čelisti zatnuté a ve tváři provinilý výraz. Přesto jej i přes jeho snahu se vyprostit dále drží. Cítí, jak hnědovlasému chlapci silně buší srdce. Má strach. Luhan ale cítí i své srdce rychle tlouct. Že by snad pocitem viny? Možná. Dalo by se říci, že právě teď Ryeowookovi ubližuje, ovšem on se mu naopak snaží pomoct. Nechce, aby měl Wook strach pokaždé, kdy se jej někdo dotkne. Když jej někdo pohladí, nebo se ho třeba i jen omylem dotkne. Ale více než to...on jej chtěl obejmout. Už jenom proto, že tu před ním klečel a plakal. Musel to udělat.

"L-Luhane...prosím," hnědovláskův hlas pod návalem slz a vzlyků zeslábne, stejně tak i jeho tělo. Svěsí ruce a jen pláče. Luhan cítí, jak se celý třese, proto mu začne dlaněmi krouživě přejíždět po zádech ve snaze jej uklidnit.

"M-mám strach," šeptne do blonďákova ramene a poté o něj opře své čelo. Cítí neuvěřitelnou slabost a bezmoc. Kdyby jej teď Luhan pustil, nejspíše se sveze k zemi. Zhluboka dýchá a snaží se uklidnit své zběsile bušící srdce.

"Co mám udělat, abych tě toho strachu zbavil?" vydechne zoufale Luhan a pevněji jej k sobě přitiskne, "Nechci, aby ses mě bál,"

"J-já taky nechci," hlesne, "Nechci se už ničeho a nikoho bát...ale...nejde to,"

"Pomůžu ti," řekne, ale poté znovu na hrudi ucítí Ryeowookovi ruce.

"Pust mě...prosím," znovu se jej pokusí odtáhnout a překvapí jej, když ho Luhan opravdu pustí, ovšem jeho dlaně stále setrvají na jeho ramenech.

"Podívej se na mě," Ryeowook zatěká pohledem všude možně, načež se pomalu zadívá Luhanovi do očí. Jeho dech je stále dost zrychlený, stejně jako tlukot srdce, ale vše se pomalu zklidňuje. Neví proč, ale když jej Luhan objal, necítil tak velký strach, jako když se jej třeba i neúčelně dotkl někdo jiný. Nedá se říct, že se s ním cítí v bezpeční. To určitě ne. Popravdě se cítí ještě ve větším nebezpeční než s ostatními. Bojí se, že by mu mohl přeci jen začít důvěřovat. Má strach, že pokud to udělá, bude toho brzy litovat. Ale nemůže si pomoct. Ačkoli si to stále nechce přiznat, pokaždé, když se mu podívá do očí, vidí v nich upřímnost a zájem. Zájem o něj. Přijde mu, že mu na něm vážně záleží, ale jistý si není. Nikdy si jistý nebude.

"Chci, abys mě teď dobře poslouchal... Až ti bude někdy zase někdo ubližovat, neboj se přijít a požádat o pomoc. Zvláště mě. Nebo když se budeš cítit sám, nečekej, zda přijdu sám, prostě mě zavolej. Ale věř, že pokud budu moct, přijdu. Víš, nikdo není dokonalý. Každý má nějaké problémy.. Já.. nemůžu ti slíbit, že tě těch tvých zbavím a vyřeším je... Ale slibuji, že jim nebudeš čelit sám. Chci, abys věděl, že je tu někdo, komu nejsi ukradený. Chci, abys věděl, že tu jsem pro tebe," pomalu pustí jedno Ryeowookovo rameno a opatrně mu palcem setře slzy, které během toho, co na něho Luhan mluvil, stihly ztéct po jeho tvářích. Hnědovlásek párkrát zamrká a sklopí pohled.

"Zapamatuj si to," usměje se a pohladí jej po vlasech. Snaží se co nejvíce využít situace, kdy mu Ryeowook dovoluje se jej dotknout. Už se netřese tolik, jako předtím a jeho dech se také zklidňuje.

"Už bychom se asi měli vrátit," řekne najednou Wook a začne se stavět na nohy. Luhan ani nečekal, že by mu byla dána nějaká odpověď na to, co mu tady říkal, proto se jen s úsměvem též postaví a následuje hnědovláska, který již vyšel ze dveří.
-
Deníčku,
dnes jsem se Luhanovi omluvil za to, že ho kvůli mě Kai se Sehunem uhodili. Klekl jsem si na kolena a omlouval se - tak, jak to mám ve zvyku. A víš co? Znovu mi přišlo, že se naštval. Zvýšil hlas a řekl, ať s tím hned přestanu, ať se postavím. Nechápu to. Takhle se omlouvám vždy, jinak to neumím. On je snad první, komu to vadilo. Měl jsem strach. Když zvýšil hlas a přestal se usmívat. Nevím proč, ale z nějakého důvodu, mě to v tu chvíli zamrzelo. Nevím, jestli je to tím, že jsem si vážně začal myslet, že je Luhan...jiný.
Ne.
To je to, co nesmím dopustit. Není jiný. Nikdo takový není. Všichni jsou stejní.
Ale zpět k tomu ránu... Klekl si ke mně a neustále opakoval, že to není moje chyba. Že to on je vyprovokoval...
...Asi si vážně myslel, že mu uvěřím...
A víš co udělal potom? Něco, co jsem vážně nečekal...Objal mě...
Nevěříš, že? Já taky ne. Ten pocit, že mě někdo objímá, jsem necítil už tak dlouho... Naposledy mě objal otec, den předtím, než zemřel. Ovšem ten pocit objetí s sebou přinesl i pocit neuvěřitelného strachu... Nenávidím, když se mě někdo dotýká, vždyť to víš. A on to ví taky. Všiml jsem si toho. Ale přesto to udělal. Řekl mi toho tolik, ale vše ti vypisovat nebudu...možná jindy. Ale to nejdůležitější, ti napíšu... Řekl, že mám vědět, že je tu pro mě. Ať se nebojím a přijdu za ním pokaždé, když se budu cítit osamělý. Řekni...
Mám mu věřit?
Část mého já mu věřit chce. Je to ta zoufalá část, která potřebuje někoho, kdo ji utěší.
Ale ta druhá část se tomu stále brání. Nechce mu věřit, má strach.
Co bys udělal ty, deníčku? Občas bych si vážně přál, abys uměl mluvit a mohl bys mi tak poradit.
Zbytek dne seděl o přestávkách u mě. Tedy ne úplně u mě, ale byl blízko. Byl jsem docela nervózní, protože ze mě nespouštěl pohled. Možná to bude znít naivně, ale přišlo mi, jakoby mě hlídal. Dával na mě pozor, aby ke mně nepřišel Kai nebo Sehun. Ovšem oni kupodivu nejevili zájem. Sem tam se po mně nebo po Luhanovi jeden z nich podíval, ale nic neudělali. To mě vystrašilo ještě více. Sehun mu řekl, že za to zaplatí. Bojím se, že mu znovu ublíží. Kvůli mě. Nejlepší by bylo, kdyby si zlost vybili na mě, jako to dělávali vždycky předtím.
Nechci, aby mi ubližovali. Ale pocit, že je někomu ubližováno kvůli mě, je ještě mnohem horší.
Po škole mě doprovodil ke skřínkám, a potom se se mnou rozloučil a já šel domů. Přesto jsem věděl, že šel za mnou. Zahlédl jsem ho v odraze jedné výlohy. Nedal jsem najevo, že o něm vím. Ale svým způsobem se mi ulevilo. Předtím jsem byl celý napjatý a měl jsem strach, abych někde po cestě nenarazil na Kaie, ovšem když jsem viděl, že jde Luhan za mnou, cítil jsem se tak nějak v bezpečí...
To je něco, co nesmím.
Jakmile se s ním budu cítit v bezpečí, nebude to dobré. Ne pro mě.
Ale čím více si tohle opakuji, tím více na to zapomínám - a to je to, co mě děsí.

Stojí opřený o strom, ruce hluboko v kapsách, hlavu zakloněnou a zavřené oči. Je tu asi půl hodiny potom, co Ryeowook vešel do domu. Neví, proč tu pořád je, ale nějak nedokáže odejít. Šel za ním potají už od školy. Připadal si jako nějaký špeh.

Zhluboka se nadechne a vydechne, načež otevře oči. Odtrhne se od stromu a pomalým krokem přejde až k domu, ve kterém Ryeowook bydlí. Zastaví se, skousne si ret a nohou odkopne kamínek, který leží na zemi. Neví, proč je nervózní. Už od té chvíle, kdy hnědovláska objal, je nějak nesvůj. Zbytek školy trávil tím, že se na něho pořád díval. Chtěl se ujistit, že mu nikdo neublíží. Už nikdy jej nechce vidět trpět. Nechce vidět, jak mu znovu teče krev. Jak jej něco bolí. Jak pláče. Chce opět vidět jeho úsměv, který jej z nějakého důvodu skoro dostal až do kolen. Asi to bylo tím, že ani nevěřil, že by Ryeowook něco, jako je úsměv, zvládl. Ale i přesto je mu jasné, že jeho slzy ještě uvidí. Pokud se rozpláče pokaždé, když se mu bude za něco omlouvat, navíc za něco, co vůbec není jeho chyba, Luhan to nezvládne. Ničí ho jej takhle vidět. Navíc postupem času ho to drtí ještě mnohem více. Na začátku v něm viděl tu bolest a utrpení, které cítila i jeho mladší sestra. Jenže teď to není sestřina bolest, kterou vidí. Vidí tu jeho. Ryeowookovu. Měl za to, že až mu pomůže se dostat z toho nejhoršího a hlavně mu zabrání v tom, co si udělala jeho sestra, jeho práce tím skončí a už se o to nebude muset dál zajímat. Avšak ve Wookovi je něco, co jej uchvátilo a co jej nutí věřit tomu, že i kdyby se mu podařilo to, v co doufá, jeho práce sice skončí, ale on by se s ním nedokázal rozloučit se slovy: "Zvládl jsi to, snad se ti bude dařit i dál,"

Nedokázal by se s ním rozloučit vůbec. Chtěl mu dokázat, že ne každý člověk je zlý. Jen to. Ale začíná se jej zmocňovat pocit, že chce být především jeho přítelem, kterému bude věřit. Ví, že Ryeowook žádné přátelé nemá a je pravda, že vlastně ani neví, zda někdy nějaké měl, ale on by se jeho přítelem chtěl stát. Ryeowook mu připadá jako silná osobnost, ačkoli se to nezdá. I přesto, čím vším si musel projít a čím si prochází do teď, pořád tu je. Nevzdal to. A za to je Luhan neskutečně rád.

Postaví se přede dveře a vytáhne ruce z kapes. Odkašle si a pomalu ruku zvedne směrem ke zvonku. Vydechne a se skousnutým rtem tlačítko stiskne a k jeho uším dolehne zvuk nepříjemně hlasitého zvonku. Ihned ruku stáhne zpět a otočí se ke dveřím zády. Silně k sobě přitiskne oční víčka a stejně tak i zuby. Dlaně semkne v pěsti a párkrát zaskáče na místě. Neví, zda se klepe tou neuvěřitelnou zimou, nebo je zase tak nervózní. Ovšem jakmile zaslechne blížící se kroky zevnitř domu, oči široce rozevře a bleskově se otočí zpět čelem ke dveřím. Ty se poté pomalu otevřou a zpoza nich vykoukne hnědovlasá hlava, která hned jak spatří osobu stojící venku, vytřeští oči a dveře otevře úplně.

"L-Luhane? Co tady děláš?" vyhrkne nevěřícně Wook a pohledem jej sjede od hlavy až k patám, aby se ujistil, že tu skutečně je.

"No, já... Říkal jsem si..." světlovlásek se nervózně usměje a podrbe se na hlavě, "máš čas?" hnědovlásek vykulí oči a lehce se otřese zimou.

"P-proč?"

"Došlo mi, že jsem ti dneska řekl, ať za mnou kdykoli přijdeš...Ale ty přeci nevíš, kde bydlím, nemám pravdu?" nakloní hlavu na stranu a sladce se pousměje.

"A to znamená..?" přivře zmateně jedno oko hnědovlásek a čeká, až bude Lu pokračovat.

"To znamená, že chci, abys šel se mnou, protože mám v plánu ti ukázat dům, ve kterém bydlím, stejně, jako jsi mi ty ukázal ten svůj," řekne rychle a přešlápne na místě. Nenávidí zimu. Má ji rád jen za oknem svého vyhřátého domu.

"A-ale já nemůžu nikam jít. Musím dělat úkoly,"

"Nemusíš. Dneska jsme žádný nedostali. A pokud děláš úkoly někomu jinýmu, tak ty nedělej už vůbec, protože nejsou tvoje," poví Lu a znovu si ruce strčí do kapes, jelikož cítí, že jestli je ještě chvíli nechá vytažené, asi mu zanedlouho upadnou.

"N-no... Ale já se stejně musím učit," snaží se dál Wook a stisk jeho prstů kolem dveří lehce zesílí pod návalem mrazivého větru, jež se opře do jeho těla.

"Nemusíš. Všechno učivo zvládáš perfektně a zítra stejně není žádná písemka," pokrčí rameny druhý a zazubí se, "takže volno máš,"

"A-ale-"

"Žádný ale. Nevykroutíš se z toho, Wooku. Já se nenechám jen tak lehce odbít, tomu věř. Takže si na sebe vezmi něco teplého a pojď, nebo tady brzo asi umrznu," kývne naléhavě hlavou směrem k domu, zatímco se mu úsměv z tváře i nadále neztrácí. Ryeowook si povzdechne, a poté trhaně přikývne. Zavře dveře, aby dovnitř nešlo tolik zimy, obuje si teplé boty, sáhne po černém kabátě, který si následně oblékne a znovu dveře otevře, když v tom z nich vyběhne malý roztomilý a chlupatý pejsek, Hyun Ki.

"Ty máš psa?" nadzvedne Lu obočí a sehne se k chlupáčovi, který k němu začne skákat.

"Hyun Ki! Nech toho! Jdi domů," přikáže Wook, mírně udiven pejskovou reakcí. Chová se, jakoby byl Luhan někdo, koho zná už hodně dlouho a je moc rád, že jej vidí.

"Taky jsem jednoho měl, když jsem byl malý," zamumlá blonďák a podrbe Hyun Kiho za ušima a následně jej pohladí po hebké srsti.

"Hyun Ki, jdi domů," skloní se k pejskovi, vezme jej do náruče a donese dovnitř do chodby, kde mu přikáže zůstat a vzápětí už znovu dům opustí, přemýšlejíc, zda je to vskutku dobrý nápad. Jestli je Luhan takový, jaký se Wook bojí že je, znamená to, že jde právě zcela dobrovolně a vědomě do předem nastražené pasti. Ale co jej děsí více je fakt, že mu to nijak moc nevadí.

"Jdeme?" zeptá se Luhana a ten se jen udiveně pousměje.

"Asi jo?" zasměje se a vykročí směrem ke svému domu spolu s hnědovláskem v závěsu.
-
"Páni," vydechne Wook, když pohledem přejede celý velký dům, před který právě dorazili. Dům je sněhově bílý s tmavou černou střechou. Před ním je menší zahrádka, na které je několik malých stromků, které jsou ale kvůli právě trvajícímu ročnímu období holé a bez lístků.

Luhan si nesměle prohrábne vlasy a vytáhne z kapsy klíče. Odemkne a pobídne Wooka, aby šel dovnitř jako první. Hnědovlásek se mu na okamžik váhavě zadívá do očí, skousne si vnitřní stranu tváře a poté pomalu vejde dovnitř. Ihned jej do nosu uhodí příjemná vůně jídla vycházející pravděpodobně z kuchyně. Ryeowook opět naprázdno otevře ústa a rozhlédne se po chodbě. Není sice tak přepychová, jak by jeden podle jeho výrazu řekl, ovšem v porovnání s domem, kde bydlí on, je mnohem lepší.

"Luhane? Už jsi doma?" ozve se milý ženský hlas z vedlejšího pokoje. Ryeowook se otočí k blonďákovi a tázavě se na něho podívá.

"Moje mamka," oznámí mu s úsměvem, "Ahoj mami," odpoví ženě a začne z Wookových ramen stahovat jeho kabát. Ten sebou lehce trhne, když jeho ruce ucítí, ale nechá jej, ať mu kabát sundá.

"Nestůj tady tak. Sundej si boty a já tě potom představím," mrkne na něho Lu a sundá si svoji bundu.

"Nejsem si jistý, jestli bych tady měl být. Vždyť už jsi mi ukázal, kde bydlíš. Budu si to pamatovat, takže teď už bych měl jít," zamumlá Wook a rukou se natáhne pro kabát, který před chvílí Luhan pověsil, ovšem překvapí jej sevření jeho úzkého zápěstí.
"Moje mamka vaří večeři a já tě donutím jí sníst, i kdybys nechtěl," zasměje se Lu, "navíc, myslím si, že moji mamku bys tím dost citově zranil," našpulí lišácky rty a udělá psí očka.

"T-tak dobře," hlesne Wook a vymaní své zápěstí z jeho sevření. Stejně z toho nemám dobrý pocit.

"Takhle se mi líbíš," rozzáří se blonďák a mávne rukou na znamení, aby šel za ním. Hnědovlásek si rychle zuje boty, poslušně je odsune na stranu, aby nepřekáželi, nad čímž Lu jen protočí očima, a vzápětí se už vydá za ním.

"Mami, chtěl bych ti někoho představit," černovlasá žena se zástěrou obmotanou kolem pasu se otočí od kuchyňské linky a široce se usměje.

"Luhane, to jsi mi nemohl předem zavolat, že vedeš hosta? Podívej se jak vypadám," ukáže na sebe a očistí si ruce. Hnědovlásek se přinutí k úsměvu a mírně jej bodne u srdce, když si srovná svou matku s tou Luhanovou.

"Promiň," pokrčí rameny Lu a otočí se na Wooka, "Tohle je Kim Ryeowook, kamarád ze školy," do jeho těla se vkrade blažený pocit, když si všimne Wookova úsměvu. Je rád, že ho sem vzal. Sice byl dost nervózní a popravdě i pořád je, ale když vidí jeho úsměv, je to mnohem lepší a uklidňující.

"Těší mě, Ryeowooku. Doufám, že s námi povečeříš. Dneska vařím jedno z Luhanových nejoblíbenějších jídel, tak snad bude chutnat i tobě," usměje se vřele žena a pohladí jej po rameni. Wook sebou kvůli tomu doteku lehce cukne, ovšem žena si ničeho nevšimne. Přesto se chlapec znovu usměje. Úsměv Luhanovi matky je stejně tak krásný a upřímný, jako ten světlovláskův.

"Tak se běžte posadit, akorát jsem to dovařila," ukáže směrem ke stolu a poté se otočí zpět k lince.

"Pojď. Až se najíme, ukážu ti zbytek domu," řekne chlapci tiše Lu a vydá se ke stolu. Oba se posadí a Ryeowook se stále ohlíží kolem sebe a obdivuje tu krásu Luhanova domova. Zajímalo by jej, jestli má kromě sestry ještě nějaké sourozence a zda bydlí i s otcem. Možná se ho na to později zeptá.

"Tady to máte," žena přinese dva talíře s velkou porcí jídla, ze kterého se Ryeowookovi protočí panenky už jen při představě, že bude mít po dlouhé době něco, co bylo uvařeno s láskou. Možná to zní divně, ale když vaří Ryeowookova matka, rozhodně se u toho neusmívá tak, jako ta Luhanova. Naopak je nevrlá a je vidět, že k vaření se nutí. Navíc, už dlouho nejedl s někým společně u stolu - když nepočítá tu večeři s přítelem jeho matky a jeho synem, ale to stejně neskončilo nijak skvěle - on si totiž bere jídlo do pokoje, nebo jí u stolu sám, protože jeho matka nemá zájem jíst společně s ním.

"Jsem moc ráda, že jsi přišel, Ryeowooku. Od toho, co se stalo Luhanově mladší sestře, sem nikoho nepřivedl," žena ani při zmínce své dcery neztrácí úsměv z tváře, až to trochu vypadá, jako by ho tam měla přišitý.

"Mami," zaúpí tiše Lu a začne se vidličkou přehrabovat v jídle.

"Dobrou chuť," popřeje blonďákova matka a stejně tak i potom oba chlapci, načež se všichni spořádaně pustí do toho skvěle vonícího i vypadajícího jídla.


*


"Už nemůžu," hlesne Wook a ztěžka se nadechne, "ale je to vynikající,"

"Nemusíš to dojídat. Já to asi taky nesním," přizná žena a zasměje se.

"Musíš to sníst," zakroutí hlavou blonďák, "jsi jako kost a kůže, takže to sněz všechno. Stejně už tam máš jenom trochu," ukáže do jeho talíře a Wook se na něho unaveně podívá.

"Promiň, Luhane. Já to vážně nesním," zamračí se a podívá se na pár posledních soust, jež mu stále zůstává na talíři.

"Vždyť jsem si dělal srandu," usměje se, "tak se pořád neomlouvej," Ryeowook se na něho podívá a přikývne.

Luhanova matka se odsune od stolu a naskládá všechny talíře na sebe, jelikož ani jeden z nich nevypadá, že by se zmohl ještě na další sousto. Vezme talíře do rukou a odejde s nimi do kuchyně.

"Už bych měl jít. Je pozdě," začne se sbírat Wook a zvedne se ze židle. Luhan okamžitě zareaguje, znovu jej chytí za zápěstí a zastaví jej. Ten se na něho zmateně podívá a párkrát zamrká. Luhan na sucho polkne, zatěká pohledem po stole a poté vzhlédne.


"A nechceš tu zůstat?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama