Dear Diary // Part. 2

11. srpna 2015 v 1:37 | Meekyong



Občas si říkám: "Jak velký má tohle všechno smysl? Proč to pořád tak snáším?" Vážně bych si přál znát odpovědi. Na tomhle světě není nikdo a nic, co by mě tu více drželo. Naopak. Jsem tu nechtěný a nevítaný. Řekni. Jak těžké by bylo sebrat se odsud a potají uprchnout do jiného města, či rovnou země? Bylo by to složité? Matka by to neřešila, ani by to nikde nehlásila. Byla by ráda, že se zbavila takové přítěže, kterou pro ni jsem. A spolužáci? Ti by si možná po pár dnech všimli, že lavice uplakánka je prázdná, ale hlavně, že jim ve třídě chybí jejich oblíbený pytel na vybití nervů, či zbavení pouhé nudy. Ale rozhodně bych jim nechyběl. Nikomu. Můj pejsek Hyun Ki by to jistě pochopil, nebo bych ho vzal sebou. Konec konců, o něho, kromě mě, tu také nikdo nestojí. Ale jemu to nevadí. Dokud má mě, je šťastný. I on je pro mě to jediné, co mi dodává pocit toho, že na celém širém světě je přeci jen někdo, kdo mě má rád. Dává mi do života tu jedinou špetku štěstí, kterou tak zoufale potřebuji. Jsem opravdu moc rád, že mu není ubližováno tak, jako mě. To bych neunesl. Nedovolil bych, aby bylo někomu ubližováno jen kvůli mně. Navíc někomu, kdo je můj jediný opravdový přítel. Jediný, koho mám. Kdo mi zbyl. Dokud mám jeho, nic víc nepotřebuji. O nic dalšího nestojím. Nechci, aby se ke mně lidé chovali mile a byli na mě hodní. Stejně bych jim to neuvěřil. Jak už jsem psal minule, bylo tu pár takových lidí. Uvěřil jsem jim a spálil se. Nechci to zažít znovu a nedopustím, aby se to někdy opakovalo. Znovu už ne…

Hnědovlásek rychle zapluje do otevřených dveří, které za sebou ihned zavře. Přejde k umyvadlu a pustí vodu. Rukama se zapře o kraj umyvadla a naposledy mírně zavzlyká. Znovu to udělali. Znovu jej bez jediného důvodu zbili. Prý se na ně špatně podíval. Ovšem. Člověk, který se celou dobu snaží stát se neviditelným a nejraději se rozplynout jako mlha, se na ně špatně podíval. Jejich výmluvy začínají být hodně absurdní a chabé. Proč mu prostě na rovinu neřeknou, že se nudí? Nepochopí to. Proč zrovna on? Proč sakra ze všech lidí na škole zrovna on?! Co jim udělal? Nikdy jim neřekl něco, co by je ponížilo. Nikdy je nebil. A špatný pohled? Ryeowook se na ně bojí pouze pohlédnout. Nechce se na ně dívat. Ví, že by je to akorát vydráždilo.

Očima zarudlýma od slz se zadívá na svůj odraz v zrcadle. Vypadá strašně. Má roztržené obočí a ret. Vytáhne si z batohu papírový kapesník, strčí jej pod proud vody a setře krev, která už zaschla i tu, která stále vytéká. Nenávidí to tady! Nenávidí je! Nenávidí sebe! Kde přesně se to stočilo k takovému scénáři? Hlavní hrdina je na počátku svého života šťastný, nic mu nechybí, ale poté se objeví první lidé, kteří si začnou utahovat z jeho váhy, později k nadávkám přidají i pěsti. Poté mu zemře jeho milovaný otec, jeho matka začne pít a najde si přítele, který je pořád v práci, což zapříčiní, že hrdina je bitý svou matkou... jaký asi bude konec našeho hrdiny? Happy end? Mnozí by se tomu zasmáli. Řekli byste, že to dál hrdina nesnese a spáchá sebevraždu? Spěje to k tomu, že? Možná. Jenže, co když dal svému otci slib, že nic takového neudělá? Měl by to jednoduše porušit? Vždyť, jeho otec už tu také není, aby mu v tom zabránil. Aspoň by byli znovu spolu.

Co mám dělat, tati? Tiše sykne bolestí, když kapesníkem přejede po zakrvácené trhlině na obočí. Diví se, že ještě tu bolest cítí. Vypne kohoutek, odstoupí od umyvadla a opře se o zeď. Hlavně, aby se už nedíval do toho proklatého zrcadla. Hřbetem ruky si setře slzy, nehledě na to, že je ihned nahradí nové. Už ani nevzlyká, slzy ztékají volně, nedokáže jim bránit, ani nechce. Slzy jej zbavují bolesti a smutku, vše to odnášejí z jeho těla a poté zmizí. Jako pokaždé.

Po chvíli se od zdi odtrhne, popadne batoh a přejde ke dveřím. Nejprve na ně opatrně přiloží ucho, aby zjistil, jestli tam někdo není. Když nic neuslyší, hubenými prsty lehce vezme za kliku a bojácně vykoukne ven. Rozhlédne se na obě strany. Nikdo tu už není. Všichni již odešli domů. Vyjde ven a rychlými kroky projde chodbou až na její konec, kde zapluje do posledních dveří. Zavře je za sebou a batoh odloží na zem. Otočí se a povzdechne si, když mu pohled padne na sněhově bílý klavír. Předtím, než se k němu rozejde, ještě otočí klíčem v zámku, aby si byl jist, že je v bezpečí. Tahle místnost je už skoro zapomenutá. Nikdo sem nechodí, a právě proto je tohle místnost, kterou má Ryeowook tak rád. Navíc je tu klavír, jehož klidné tóny jej dokážou uklidnit. Posadí se k němu a zlehka prsty přejede po klávesách. Zavře oči a začne hrát pomalou píseň. Rty se mu zkroutí v nepatrném úsměvu a myslí plně vnímá klidnou melodii. Na nic jiného nemyslí. Když hraje, z mysli se mu vypaří všechny bolestivé vzpomínky, které jej všude pronásledují. Je vážně vděčný, že tu ten klavír nechali. Kdyby jej dali pryč a z téhle místnosti udělali něco jiného, Ryeowook by už nevěděl, kam se schovat. Chodívá sem i o přestávkách, když jej zrovna nebijí, nebo někomu nepíše úkol. Ten klavír je pro něho něco, co jej dokáže zbavit bolesti. Jeho něžné tóny jej unáší do jiného světa, kde je úplně někým jiným. Miluje to.
Zahraje poslední tóny a v místnosti se rozhostí ticho. Ryeowook pomalu otevře oči a zhluboka se nadechne. Zvedne se, přejde ke dveřím, vezme batoh a z místnosti odejde. Obvykle se tu zdrží o něco déle, ale dnes ještě musí někam zajít. Musí navštívit toho, kdo jej vždy podporoval. Toho, kdo mu ukázal, že život může být i krásný. Kdo mu řekl, ať to nevzdává. Toho, kdo jej opustil a nechal samotného.

*
"Ahoj, tati," řekne tiše a uslzenýma očima se snaží zaostřit na jméno na náhrobku. Dnes jsou to přesně dva měsíce, co zemřel. Dva měsíce, kdy se Ryeowook snaží marně najít další důvod, proč žít. Předtím to byl on. Jenže odešel a už se nevrátí. K smrti mi chybíš... Víš to?

Hnědovlásek se rozvzlyká a padne na kolena do měkké trávy. Sklopí hlavu, vlasy mu spadnou do tváře. Prsty zaryje do hlíny. Vzhlédne a rozmazaným pohledem se zahledí na otcovu fotografii.

"Vypadám hrozně, že?" dostane ze sebe. Pokaždé, když přišel domů takhle pomlácený, jeho otec mu rány ošetřil a utěšil jej. A teď? Vrátí se domů a nic. Jeho matka se na něho nechce ani podívat. Ani jej už nezdraví. Ryeowook se docela diví, že už mu dávno nesbalila kufry a nepostavila mu je na ulici.

"Tati..." řekne trhaně, "...pamatuješ si to naše společné navždy?" zeptá se a setře si slzy. Asi před rokem si slíbili, že spolu navždy zůstanou. Jenže, jakou cenu vlastně to slovo má? Žádné navždy neexistuje. Kdyby ano, nenechal by jej tady.

"Vzpomínáš?" Jo...? Já totiž jaksi zapomněl... Rozvzlyká se. I on jej zradil. Slíbil mu, že jej neopustí. Lhal. Stejně jako další jeho falešní přátelé, kteří se tvářili, že jim na něm záleží.

"Odešel jsi a už se nevrátíš," zůstalo jen prázdno, které se už asi nikdy nezaplní a vzpomínky, které mu nikdy nikdo nevezme.

"Ale přesto, tati, děkuji ti, že jsi to se mnou tehdy nevzdal," smutně se pousměje, natáhne ruku a pohladí onu fotografii. Zakloní hlavu a zadívá se na čistě modré nebe.

"Jsi tam někde, viď? Díváš se na mě a dáváš na mě pozor," zašeptá a usměje se. Ještě jednou se podívá na fotografii, jeho jméno, čísla značící narození a smrt, a vzápětí se již znovu vytáhne na nohy.

"Doufám, že se máš dobře. Tedy aspoň lépe, než já," usměje se a další slzy vytečou z jeho očí, "Měj se, tati," zamává, a poté se otočí a vydá se domů. Chtěl by tu s ním být déle, ale bojí se. Má strach, že by se tu mohl objevit někdo ze školy a znovu mu ublížit. Dnes už nechce. Sklopí hlavu a zrychlí, v hlavě si přehrávajíc některé ze svých šťastných vzpomínek.

*
Vejde do dveří, zuje se a stále se sklopenou hlavou rychle prosviští chodbou a obývákem, po schodech až se konečně dostane do svého pokoje. Zavře oči, odloží batoh a přejde k posteli, na které klidně oddychuje jeho malý chlupatý kamarád. Klekne si na zem před postel a lehce Hyunkiho pohladí. Ten se okamžitě vzbudí a trhne sebou, ale jakmile si všimne, kdo jej to vzbudil, vyskočí na všechny čtyři a začne Wooka vítat. Hnědovlásek se postaví, vleze si na postel, lehne si, hlavu si položí na měkký polštář a přitáhne si psíka do hřejivé náruče. Ten se mu okamžitě schoulí v záhybu mezi krkem a ramenem a znovu zavře očka. Ryeowook jej s úsměvem ještě nějakou dobu hladí, než taky neupadne do snů.

*
Chlapec a dívka byli neustále spolu. Milovali jeden druhého tak moc, až to nebylo k uvěření. Ale poté dívka náhle zemřela. Chlapec byl zlomený a nemohl zastavit svůj pláč. Plakal ve dne i v noci. Mnoho lidí se jej snažilo utěšit, avšak marně. Nikdo jej nedokázal zbavit těch bolestivých slz.

Jednou v noci se mu zdál sen. Uviděl svou dívku v nebi a vedle ní stálo ještě několik dalších dívek, které byli stejně staré jako ona. Pocítil uvnitř klid a štěstí. Všechny dívky na sobě měli dlouhé bílé šaty a v dlaních držely zapálenou svíčku. Zastavil se, když si všiml, že svíčka jeho dívky není zapálená.

Zeptal se jí: "Proč tvá svíčka nehoří?"

Řekla: "Pokaždé, když svou svíčku zapálím, uhasí jí tvé slzy. Prosím, už neplač..."

Ryeowook sedíc na parapetu zavře knihu a setře slzy. Nechce to dočítat. Ani neví, proč s tím začal. Možná proto, aby viděl, že není jediný, kdo trpí. Ano, ví, že tahle kniha je pouze smyšlená, ale přesto. Nedokázal by číst nějaké šťastné knihy. Záviděl by. Nechce číst vtipné knížky. Nezasmál by se. Proto nejraději čte smutné knihy, aby viděl, že není sám.
Otočí hlavu a očima vyhledá hodiny. Je čas jít do školy. Seskočí z parapetu, knihu vrátí zpět do police. Dopne si poslední knoflíky uniformy, přejde k posteli, na které se znovu líně protahuje Hyunki, pohladí jej, hodí si batoh na ramena a vyjde z pokoje. Sejde schody, tiše pozdraví svou matku, která si v kuchyni chystá kávu, ona mu ale samozřejmě neodpoví, pouze s nezájmem zamručí, a Ryeowook už je znovu se zklamaným výrazem v obličeji na chodbě, kde vleze do bot a opustí dům. Zastaví se a vdechne příjemný ranní vzduch. Další den, další bolest. Každý den je pro něho stejný. Nic nového jej nečeká. No co, alespoň už ví, na co se má připravit. Rozejde se a vydá se napříč ulicí plné lidí.

*
Vejde do třídy, jako vždy téměř přilepený ke zdi, pohled zabodnutý v zemi až nakonec hbitě dojde až ke své lavici. Má dojem, že po něm někdo něčím hodil, ale nějak není schopný rozeznat, co to bylo. Jen ví, že to bylo lehké a moc to nebolelo. Posadí se na židli, vytáhne z batohu učebnice a opět začne vyčkávat zvonění. Doufá, že ho nechají aspoň dnes po ránu být. Bůh jakoby jej vyslyšel, když se vzápětí ozve drnčivý zvuk zvonku. Ryeowook si oddechne, když do třídy vejde učitelka. Ovšem podiví se, když ji následuje nějaký světlovlasý kluk, kterého nezná. Že by někdo nový? Ryeowook si povzdechne. Vypadá, že to bude ten samý typ, jako jsou ostatní kluci v téhle třídě. Další, kdo mu bude jen způsobovat bolest. Ušklíbne se, když si všimne, jak dívky v lavicích před ním začnou tiše pištět a šeptat si o tom, jak je nádherný a už se předhánějí, čí bude. Nepochopí je. Ty holky se vážně dívají jen na vzhled. Ani neví, kdo je to zač, neví, jak se jmenuje, odkud je a ani neznají jeho povahu. Jen vidí, že je pěkný. To je vše.

"Dobré ráno," pozdraví je učitelka, načež se všichni studenti postaví. Učitelka pokyne rukou na znamení, že se můžou posadit a otočí se směrem na neznámého a kývne, aby přistoupil.

"Vedu vám vašeho nového spolužáka. Pochází z Číny, ale většinu života strávil v Koreji, takže se nebojte, že byste se s ním nedomluvili," usměje se. "Tak se jim představ," promluví na chlapce a ten jen přikývne.

"Zdravím, jmenuji se Luhan," ukloní se, "Doufám, že spolu budeme vycházet," řekne s úsměvem. Luhan? Ne, nebudeme spolu vycházet. Promiň.

Pohledem rychle přelétne všechny ve třídě, aby si aspoň ze začátku trochu prohlédl ty, které teď bude každý den vídat. Všechny děvčata se div nezblázní, když pohledem dojde k nim.

Ryeowook z něho nespouští oči. Vypadá mile. Jenže to na začátku všichni. Nakonec se projeví a on zjistí, že se zase mýlil, jako vždy.

Luhan si tiše povzdechne, když si všimne, jak se na něho dívky culí a usmívají. Opět. Proč je to takhle pokaždé? Poté se ale očima zastaví u kluka skrčeného v zadní lavici. Trochu natáhne krk. Co se mu to stalo? Proč je tolik pomlácený? Ryeowook vytřeští oči, když se jejich pohledy střetnou a zalapá po dechu, když na něho Luhan stále kouká. Je to tady. Už si taky vybral svůj cíl, na kterém si bude moci pokaždé vybít nervy. Wook sklopí pohled a trochu se na židli sveze dolů.

Světlovlásek nechápavě pokrčí obočí, a poté se rozejde směrem dozadu k volné lavici, kam mu učitelka ukázala ať jde. Celou cestu hledí na Ryeowooka a snaží se přijít na to, proč se ten kluk najednou tak třese. Nevšímá si různých pochval na jeho vzhled od děvčat a dojde až k lavici, ke které se ihned posadí a konečně odtrhne od Wooka pohled a zadívá se na učitelku.

Cítí na sobě jeho pohled. Nelíbí se mu to. Má strach. Začne se lehce třást, ale ve chvíli, kdy učitelka začne vykládat látku, jej to přejde. Nenápadně stočí pohled na onoho kluka. Ano, určitě je to ten typ. Je si docela jistý, že bude využívat svůj vzhled k tomu, aby si získal holky, užil si s nimi a poté je zase odkopl. Nebude to trvat dlouho a jistě se přidá k Sehunově a Kaiově partě. Možná se z nich ještě stanou nejlepší přátelé. Ale co už. Na tom přece nesejde. Tak je tu více o jednoho kluka, co jej bude šikanovat. No a co. Už je mu to stejně jedno. Všechno. Bolet jej to bude i tak. Tak proč si s tím ještě dělat starosti, že...?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama