Dear Diary // Part. 3

11. srpna 2015 v 1:42 | Meekyong




Milý deníčku,
asi před týdnem k nám přišel nový kluk, Luhan. Je z Číny, ale odmala žije tady. Když jsem ho poprvé viděl, ihned mě napadlo, že bude stejný, jako Sehun nebo Kai. A víš co? Měl jsem pravdu. Tedy ne, on mě zatím nebije, ale jsem si docela jistý, že to nebude trvat dlouho a udělá to. Každopádně, když si Sehun všiml, jak je Luhan dobrý ve sportech a navíc zjistil, že se dříve učil nějaké bojové umění (což mě samozřejmě dost uklidňuje) okamžitě se ho -jakožto nováčka- ujal. Dívky neustále básní o tom, jak je nádherný a můžou se roztéct pokaždé, když se usměje. Nerozumím jim. Nechápu je. Ale tolik bych chtěl. Vlastně jim docela závidím. Také bych chtěl zažít ten pocit, že se mi někdo líbí, avšak doteď jsem na to nějak neměl pomyšlení. Jediné, na co myslím je, odkud se bolest vynoří tentokrát. Bolest spolu se smutkem jsou moji úhlavní nepřátelé, kteří mě pronásledují na každém kroku. Snažím se jim utéct, schovat se před nimi...marně.

Už jsem ti psal, že mě včera znovu Kai zmlátil? Ne? A víš kvůli čemu to bylo tentokrát? Měl jsem z testu lepší známku než on. Občas se opravdu divím, co všechno si dokážou najít, aby mi mohli ublížit. Ale jak mohl nevědět, že se to stane? Všechny dobré známky z toho předmětu má jen díky mě, jelikož mu píšu úplně všechny úkoly. Opravdu to bolí. Nikdy neprojeví ani trochu vděčnosti.

Nikdo se o mě nezajímá, nikdo se mnou nechce mít nic společného. Jediné, k čemu jsem jim dobrý, je to, že jim píšu úkoly, můžou si do mě kopnout, křičet na mě a ničit mi mé věci, jen protože se jim zachtělo, nebo si chtějí vybít zlost. Tvářím se, že je mi to všechno jedno, ale oni nikdy nezjistí, jak mě to ve skutečnosti uvnitř zabíjí...

...Nechci perfektní život...

...Já jen chci žít šťastně...

Sedí zkroucený na parapetu okna, k hrudi tisknouc si svá kolena. Hlavu má opřenou o studené sklo a dívá se skrz něj ven na šťastné studenty, kteří si užívají čerstvě podzimního počasí. Běhají po trávě a hází po sobě napadaným listím. Ryeowook pevněji obejme svá kolena, když mu najednou zakručí v žaludku. Dnes ještě nic nesnědl. Vlastně už si do školy vůbec nic nenosí, stejně by neměl šanci se najíst. Jeho první jídlo je až odpoledne, když se vrátí domů. Občas stihne něco zakousnout i ráno, ale to jen zřídka.

Je mu docela dobře. Je ve své oblíbené místnosti s klavírem, na který si už samozřejmě stihl zahrát, a teď jen odpočívá. Dokonce už stihl napsat úkoly, které nejsou jeho a ošetřil si čerstvé rány. Dnes už mu snad nic nehrozí.

Koutky se mu zkroutí v malém úsměvu, když uvidí jednoho ze spolužáků, jak se po spadaném listí smekne a skončí na zemi. Taky bych se chtěl takhle bavit. Povzedchne si a jeho teplý dech trochu zamlží sklo. Zvedne ruku a prstem lehce na sklo nakreslí usmívajícího se panáčka. Odtáhne se a též se na panáčka usměje. Ovšem za chvilku panáček znovu zmizí a spolu s ním i Ryeowookův úsměv.

Najednou zaslechne tiché kroky z chodby. Ztuhne a trhne hlavou směrem ke dveřím, když se kroky pořád přibližují. Prsty zaryje do tenké látky kalhot na kolenou, dech se mu zrychlí. Někdo vezme za kliku a ve chvíli, kdy se dveře otevřou, se mu zastaví srdce a dech se zadře v krku.

"Ah... Promiň..." podiví se světlovlásek, když mu pohled padne na drobného chlapce s vystrašenýma očima, jak sedí vzadu u okna a tiskne se k němu, co nejvíce to jde.

"Co je tohle za místnost?" zeptá se udiveně, zavře za sebou dveře a začne se kolem sebe ohlížet. Ryeowook není schopen slova, jen vyděšeně hledí na chlapce, přemýšlejíc, co mu asi udělá.

"Nevěděl jsem, že je tady nějaká třída s klavírem," zamumlá a prsty přejede po hladkém povrchu klavíru. Poté ale vzhlédne k Ryeowookovi a šouravým krokem se k němu přiblíží.

"Chodíš do stejný třídy jako já, ale si jediný, s kým jsem se ještě neseznámil," usměje se. Ryeowook vytřeští oči. Jsi moc blízko...

"Jsem Luhan, ale to už asi víš," natáhne k němu ruku. Hnědovlásek sebou trhne a instinktivně se skrčí a pevně semkne oční víčka. Nedotýkej se mě, prosím..

Luhan nechápavě nakloní hlavu na stranu. "Stalo se něco?" Ryeowook pomalu oči znovu otevře a natlačí se více na zeď, o kterou se zády opírá. Tak ať už jej uhodí. Proč to tak natahuje?

"Jak se jmenuješ?"

"Jdi pryč...prosím," hlesne Wook a do očí se mu znovu začnou tlačit slzy. Má strach. Tak neuvěřitelný strach.
Luhan si slzy v jeho očích všimne a lekne se. Provedl mu něco? Proč pláče?

"Co se-"

"Odejdi..." zašeptá. Prsty stále zarývá do kalhot, srdce mu silně bije do hrudi a snaží se do plic nabrat dostatek vzduchu. Pohled má zabodnutý v podlaze a jeho tělo se začíná lehce třást. Tak proč už nejdeš...?!

"Ale proč?" nadzvedne obočí, když v tom sebou Ryeowook trhne, seskočí z parapetu, protáhne se kolem Luhana a bleskově vyběhne z místnosti. Blonďák se za ním nechápavě dívá a snaží se pobrat, co se mu asi stalo.
Vpadne do chodby, zabouchne za sebou dveře. Nevnímá nic kolem sebe, nepozdraví učitele, na které narazí. Musí odsud okamžitě pryč!

Doběhne do šaten, hbitě ze své popsané skřínky popadne své věci, nevšímaje si nových odpadků od spolužáků a rychlými kroky ze školy odejde. Projde kolem ostatních se sklopenou hlavou, snažíc se na sebe neupozornit. Poté ale na chvíli odlepí pohled od země a vzhlédne, přičemž očima vyhledá okno té místnosti s klavírem, načež vytřeští oči a zalapá po dechu. Stojí tam a dívá se dolů na něho. Ryeowookovi se znovu rozbuší srdce strachem, ihned pohled odvrátí a poté již zmizí ze školního pozemku.

Dnes jsem se s ním poprvé setkal. S tím novým, s Luhanem. Představ si to, přišel do té místnosti s klavírem, kam nikdo jiný, kromě mě, nechodí. Přišel tam a stál přede mnou. Byl ale hrozně blízko. Tak blízko, že jsem se začal třást. Nevěděl jsem, co mi udělá, jen jsem očekával tu ukrutnou bolest, až mě konečně uhodí. Ale víš co? Neudělal to. Neuhodil mě, a to mě děsí mnohem více. Prostě tam jen tak stál a vyptával se mě na jméno. Říkal jsem si: "To ti ještě nikdo neřekl, jak se jmenuje ten chudák, do kterýho si můžeš kopat, jak jen se ti zachce?" Divil jsem se. Ale své jméno jsem mu neřekl. Vlastně jsem mu nedokázal říct nic jiného, než to, aby odešel. Hlasivky jsem měl svázané, hrdlo stažené a srdce bušilo tak silně, až jsem si říkal, jestli ho neslyší. Jenže místo toho, aby splnil, co jsem žádal, se mě ještě zeptal na důvod. Chápeš to? Nevydržel jsem to a prostě jsem utekl pryč já. Nechal jsem ho tam a on tam zůstal i po tom, co jsem už vycházel ze školy. Díval se na mě přes skleněné okno a já přesto, že jsem se mu do očí díval jen zlomek vteřiny, než jsem pohledem uhnul, jsem v těch očích mohl vidět zmatení. Myslel jsem si: "Ty jsi zmatený? To já bych měl být," nevím, co od něho čekat. Mám se mu vyhýbat stejně, jako ostatním? Samozřejmě, že budu. Neznám ho. Ani ho nechci poznat. Jen bych si přál, aby mě nechal na pokoji. Vlastně ne... Ať mě bije! Ať na mě křičí, nadává mi! Bude to rozhodně lepší, než kdyby mi nedělal nic. Ve třídě není jediný člověk, který by mi někdy něco neudělal.
Ale on nebude vyjímka. Už jsem to říkal - všichni jsou stejní. Vím to, a taky se podle toho řídím. Mám několik svých pravidel, a vím, že pokud se jimi budu řídit, nebude to horší, než je to teď.

-Nikomu nevěřit.
-Nebránit se, jinak to bude bolet ještě více.
-Neodmlouvat.
-Dělat, jako bych neexistoval, neupozorňovat na sebe...nebýt.

Je to snadné, lehčí než se zdá...


Zabočí do třídy. Ještě tam nejsou úplně všichni. Na okamžik zvedne hlavu, když uslyší nějakou dívku, jak na něho křičí. Všimne si knihy v její ruce a ve chvíli, kdy ji hodí, Ryeowook se uhne na stranu a knížka narazí do zdi za ním. Ovšem když Ryeowook udělal krok stranou, zrovna do třídy vcházel Kai se Sehunem a Luhanem v závěsu a Wook mu nešťastnou náhodou vkročil přímo do jeho cesty, čímž zapříčinil, že do něho Kai vrazil. Wook strne, zůstane stát na místě s vytřeštěnýma očima, se strachem se otočit. Kai trochu odstoupí a probodne jej zezadu pohledem.

"Ty zmetku jeden!" zavrčí a několikrát mu cukne obočí. Ryeowook po hlase pozná, o koho jde a skousne si ret. Ty blbče! Proč si se uhnul?! Měl ses nechat trefit tou blbou knihou!

Prudce se otočí a padne před Kaiem na kolena. Sehun se tiše uchechtne, zatímco Luhan, stojící za Kaiem, nechápavě pootevře ústa a pokrčí obočí. Ryeowook klečí na chladně zemi, hlavu sklopenou a prosí o Kaiovo odpuštění, ve které tak naivně doufá.

"Teď to bude sranda, koukej," sdělí Sehun Luhanovi s pobavením.

"He?" udělá Luhan a na moment odtrhne pohled od zoufalého Ryeowooka a podívá se na Sehuna, aby zjistil, na kolik to ten kluk myslí vážně.

"Tohle je náš milý Ryeowook, říkáme mu "Třídní pytel". Zatím jsi vždycky o tu podívanou přišel, páč si furt někde něco zařizoval s učiteli. Ale teď ses konečně dočkal, dívej," kývne směrem k hnědovláskovi.

"Třídní pytel?" nechápe, když v tom se ozve rána, jak do Wooka Kai kopne a on tak zády padne na podlahu. Luhan k němu střelí pohledem, a poté se překvapeně podívá na Kaie. Tomu na tváři pohrává spokojený úsměv, načež mladíka ještě jednou kopne, tentokrát do boku. Skloní se k němu a ušklíbne se.

"Tak co? Pořád mi hodláš chodit do cesty, ty parchante?" zasyčí a chytne svíjejícího se chlapce za límec a poté jej pěstí silně praští do obličeje, až mu opět začne ze rtu téct krev. To by si Kai přece nemohl odpustit, aby jej neviděl krvácet.
Luhan celou scénu sleduje se zatajeným dechem. Nechápe to. Vždyť mu jen omylem vkročil do cesty. To se může stát každému. Ale proč šel ihned na kolena a tak zoufale jej prosil o odpuštění? To porušil nějaký zákon nebo co?
Sehun si všimne Luhanova výrazu a šťouchne jej do ramene.

"Neboj, tohle je tady normální. Nevadí mu to," Luhan po něm střelí pohledem.

"Nevadí?"

"Nestěžuje si," pokrčí Sehun rameny.

"Asi se bojí, ne?" řekne ostře. Sehun se na něho podívá, překvapen jeho tónem.

"Buď v klidu, už je zvyklej," sdělí mu a zasměje se.

"Jdeme?" otočí se k nim Kai. Sehun jen přikývne a rukou mávne na Luhana. Všichni tři Ryeowooka překročí a jdou směrem ke své lavici, ovšem jediný Luhan z něho ani na okamžik nespustí oči.

Těžce dýchá, Kaiův kopanec do boku mu zase vyrazil dech. Nevšímá si lidí, co zrovna vejdou do třídy, a stejně tak si nevšímají ani oni jeho, překročí jej a jdou dál, nijak zaujatě, jako by tam ani nebyl.

Po chvilce konečně nabere dostatek kyslíku, zvedne se do sedu, poté se postaví na roztřesené nohy a podívá se na hodiny visící nad tabulí. Má ještě čtvrt hodiny do začátku vyučování. Neváhá a vypálí z místa na chodbu, zatočí doleva až dojde k toaletám. Vpadne dovnitř, odhodí batoh a přejde k umyvadlu. Tupče. Je to tvoje vina. Otočí kohoutkem, skloní se a ledovou vodou si opláchne obličej. Vzhlédne a jazykem si olízne malou ranku na rtech. Štípne to, ale on to nijak nevnímá. Rukávem si otře kapky z tváře a silně sebou trhne, když se dveře místnosti rozevřou. Ryeowook k nim okamžitě otočí hlavu, načež rukou hmátne po kohoutku, zastaví vodu a couvne, až narazí na zeď, na kterou se vzápětí co nejvíce natlačí. Co tady chce?!

"Jsi v pořádku?" zeptá se jej starostlivě Luhan a trochu se k němu přiblíží. Wooka jeho otázka poněkud zarazí, ale ne natolik, aby zapomněl na svůj strach.

"Co ode mně chceš? Přišel sis taky vybít zlost?" propálí jej pohledem a zrychleně dýchá. Co to proboha dělá? To jej chce ještě vyprovokovat? Nemá tušení, kde se to v něm bere.

"Já...ne. Jen jsem chtěl vědět, jestli ti něco není," řekne polohlasem a udiveně Luhan.

"Do toho ti nic není," odsekne. Přestaň Ryeowooku!

"No jo, to máš asi pravdu," vydechne a přikývne. Pohledem přelétne celou místnost, až se zastaví u umyvadla. Všimne si malé skvrnky krve, která zůstala na jeho okraji.

"Utři to, předtím, než půjdeš," ukáže na umyvadlo.

"Tak už prosím běž!" zaúpí a Luhanovo rychlé pousmání jej usvědčí o tom, co si myslel již od začátku. Je stejný.

"Byla chyba sem chodit. Promiň," zamumlá, poté se otočí a vyjde ze dveří. Ryeowook si úlevně oddechne a zády se sveze po chladné zdi na zem. Zavře oči. Bál se, že mu něco udělá. Bál se, že potom, co jej uhodil Kai, udělá to hned i on. Počítá s tím, že to jednou opravdu udělá. Jen doufá, že v ten den bude první a snad i jediný, kdo mu ublíží.

Otevře oči, vytáhne se na nohy, popadne batoh a vyjde ze dveří. Dojde zpět do třídy, nevšímaje si posměšných pohledů a řečí, jež jsou mířeny na něho. Klesne do své lavice a vyčkává na zvonění. Být to na něm, šel by domů, zavřel se ve svém pokoji a již nikdy odtamtud nevyšel. Ale to on nemůže. Musí to vydržet, kvůli otci, kterému to slíbil.

"Hele, taky si do něj můžeš kdykoli kopnout," pronese Kai.

"Dík, nechci," zní Luhanova jednoduchá odpověď.

"Ale no tak, je to sranda, věř mi," zasměje se znovu Sehun a Kai se k němu okamžitě přidá.

"Sehun má pravdu. Nemusíš si ani pořizovat boxovací pytel, když máš jeho," Luhan nijak nereaguje, jen nevnímajíc pokyvuje hlavou. Přemýšlí, proč byl Ryeowook na těch záchodech takový. Jen se bál, jestli se mu nestalo něco vážného a on se choval tak, jako by jej zmlátil on. Byl tak chladný. Chtěl mu jen pomoct, ale jak vidí, on o jeho pomoc nestojí. Jeho věc. Nebude mu pomáhat, když je k němu takový, přestože mu nikdy nic neudělal. Ať je tedy po jeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama