Dear Diary // Part. 39

11. srpna 2015 v 2:47 | Meekyong




"Luhane, ale já vážně budu muset za chvíli jít, nebo-"

"Nebo se Kyuhyun zblázní strachy," dokončí za něho větu blonďák.

"Přesně," přitaká Wook a pousměje se.

"Ale pořád ještě máme tu chvíli, ne?" zeptá se Lu s úsměvem, zatímco v kapse hledá klíče od domu.

"Hm," přikývne hnědovlásek.

"Můžeme se k vám přidat?" oba chlapci se otočí za hlasem neznámého, načež se ošijí.

"Kai?" vydechne s nemilým překvapením Lu, "co tady ksakru vy dva děláte?" chytí Wooka za zápěstí a instinktivně jej postrčí za sebe.

"N-nebojte, nepřišli jsme dělat problémy," pokusí se je uklidnit Sehun, "vlastně jsme se s váma přišli udobřit,"

"Už zase?" zamumlá si spíše pro sebe Wook, avšak ostatním to přesto neunikne.

"Já vím, že to zní asi nedůvěryhodně, ale i tak..." povzdechne si Kai, "myslíme to vážně,"

"Máš pravdu, že to zní nedůvěryhodně. Potom všem, co jste udělali-"

"Byla to chyba," přeruší Luhana Sehun, "víme to. Už se to nikdy nebude opakovat,"

"Kdyby byl způsob, jak vám to dokázat, hned bychom to udělali," přidá se Kai.

"Luhane, pojď prosím," zatahá blonďáka za rukáv Wook, "nechci se s nimi bavit," hlesne. Kai svěsí hlavu a promne si krk. Když teď vidí, co způsobil. To, jak se jeho i Sehuna Ryeowook bojí...nejraději by vrátil všechen čas a udělal vše jinak. Lépe.

"Ryeowooku," osloví jej a hnědovlásek sebou lehce trhne.

"C-co?"

"Všechny ty měsíce, kdy jsme ti ubližovali... odpusť nám... Teda hlavně mě. Vlastně ani nevím, proč jsem to dělal. Asi jsem si chtěl zvedat ego tím, že jsem mlátil mladší. Přišlo mi to z nějakýho důvodu zábavný. Nevím proč. Nikdy jsem se nezajímal o to, jak ti musí bejt. Jak ses musel cítit, když jsi každý ráno šel do školy... Víš, potom, co se stalo Luhanovi, mi došlo, jakej idiot jsem. Uvědomil jsem si, že možná důvod, proč jsem ti ubližoval, byla pouhá závist... možná jsem ti záviděl to, jak seš chytrej. To, jakou máš výdrž a trpělivost... asi to zní divně, ale možná to tak vážně bylo. Sám nevím. Vím jenom to, že to jediný, o co teď stojím, je tvoje odpuštění. Klidně mě uhoď, nebo nech Luhana, ať mě znovu zmlátí. Na tom nesejde. Jenom chci, abys věděl, že už se nemusíš bát chodit do školy, nebo kolem mě jenom projít. Už ti nehodlám dál nijak ničit život. Už ne," omluvně se ukloní a Wook párkrát zamrká, čímž se navíc zbaví slz, které se vkradly do jeho očí. Pohledem vyhledá Luhana, jakoby chtěl z jeho výrazu vyčíst, zda on sám Kaiovi věří či nikoli. Ovšem pro jeho zklamání Luhan jen nepatrně pokrčí rameny a skousne si ret. Necháváš to na mě?

"N-no... nevím, co na to říct," vydechne po chvíli.

"Tak neříkej nic," usměje se Kai smutně, "stačí, že jsi mě vyslechl,"

Luhan oba chlapce sjíždí pohledem od hlav až k patám, snažíc se zjistit, na kolik jsou tihle dva upřímní. Většinou to pozná hned, ale teď docela váhá. Musí uznat, že jsou přesvědšiví, ale nemůže jim uvěřit hned. Jindy by to asi udělal, jenže teď nejde jen o něho, ale i o Ryeowooka. To on se právě teď řídí valnou většinou jeho názorů a jak si všiml, i teď je na něm, aby rozhodl, zda Kaiovi se Sehunem věřit nebo ne. Ovšem, nebude to tak snadné. Po tom všem, co jemu i Wookovi dělali... vážně s tím chtějí jen tak přestat? Asi by to bylo pochopitelné po tom, co Luhan málem zemřel. V podstatě za to taky mohli oni, ačkoli ho bodl někdo jiný. Jenže přesto... co když jim uvěří a poté zjistí, že to byla jen nějaká další a nová taktika pro to, jak jeho i Wooka zničit? Ale co naopak když mluví pravdu a on jim jen křivdí?

Povzdechne si. Někdy si by si vážně přál, aby uměl lidem číst myšlenky. Vše by bylo o moc jednodušší.

"Tak... my asi půjdeme," řekne a chytí Ryeowooka za ruku.

"Přemýšlejte o tom prosím," hlesne Kai, "moc to pro nás znamená," Lu s kamennou tváří přikývne a otočí se znovu ke dveřím, když v tom jej zastaví Sehunův hlas.

"M-můžu ještě něco?" pozvedne ruce s krabicí, kterou drží od chvíle, co ji koupili, "přinesli jsme vám pizzu," nejistě se pousměje a krabici k nim natáhne, "nevěděli jsme, jakou máte rádi, tak jsme vzali klasickou,"

Ryeowook i Luhan se na sebe zmateně podívají a poté zpět na ně.

"Pizzu?" nadzvedne Lu obočí.

"N-není to otrávený," vyhrkne Kai, "jenom jsme si mysleli, že-"

"Už jsme jedli," skočí mu Luhan do řeči, "ale je to od vás milý... Tak třeba jindy," nehodlá si od nich brát jídlo hned potom, co jim řekli, jak je to všechno mrzí. Nehodlá jim tak snadno uvěřit. Dobře, možná je to jenom blbá pizza, ale i tak. Nechce Ryeowooka vystavovat žádnému nebezpečí. Vlastně už jenom to, že tu stojí a baví se s nimi, mu nedělá dobře. Nikdy neví, kdy by mohli něco udělat, jelikož si není jistý, jestli vůbec mluví pravdu. Kdyby se na ně teď vrhli, Luhana by odstavili raz dva, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. A Ryeowook? S ním by to také dlouho netrvalo.

"Dobře," přikývne trochu zklamaně Sehun a ruce s krabicí stáhne, "a ještě jednou se vám omlouváme," řekne provinile a pak se otočí a rozejde pryč. Kai jen mlčky pokývne hlavou na rozloučení a poté se vydá za Sehunem.

"Věříš jim?" zeptá se tiše Wook.

"Ještě si to musím nechat projít hlavou," odpoví Lu a povzdechne si, "ale teď to nebudeme řešit, dobře? Už nám moc času nezbývá," mrkne na Wooka a konečně odemkne ty zpropadené dveře.

"Máš pravdu," pousměje se hnědovlásek a hned na to se nechá druhým vtáhnout dovnitř domu.


-


"Říkal jsem ti, že pizza není zrovna chytrej nápad," podotkne Kai, zatímco drží mladšího kolem ramen, "spíš jsme měli vzít něco... no víš... zkrátka něco lepšího,"

"Třeba dvě pizzy?" navrhne Sehun a Kai se jen tak tak udrží, aby se neplácl do čela.

"Dvě pizzy. Geniální nápad," protočí očima, "ne, myslím spíš třeba lístky do kina nebo tak něco,"

"Ještě pořád máme čas," pokrčí rameny, "můžeme to klidně koupit a pak jít zase za nima,"

Z Kaiových úst se vydere hlasitý povzdech, "ty seš vážně beznadějnej případ,"

"A co?" zeptá se ublíženě Sehun, "proč pokaždý zamítneš každej nápad, kterej dostanu?" našpulí rty a udělá krok stranou, aby ze sebe Kaiovu ruku setřásl.

"Nezamítnu," brání se Kai, "vždyť ta pizza byla taky tvůj nápad," připomene mu a dlaní jej chytí za loket, aby si jej k sobě znovu přitáhl, "tak neříkej, že ti nedávám prostor se vyjádřit,"

"Ale říkáš, že jsem beznadějnej," fňukne blonďák.

"Jenže to je pravda," ušklíbne se a mladší po něm hodí uražený pohled.

"Vidíš?"

Kai se zasměje, "no tak. Všechno si moc bereš," zamumlá a chytí jej kolem pasu, ovšem Sehun se mu vykroutí a zrychlí krok.

"Nech mě. Dneska už na mě nemluv," křikne na něho, založí si ruce na hrudi a s pokrčeným nosem i čelem pokračuje dál ve své rychlé chůzi.

"Takže zejtra zase můžu?" zeptá se pobaveně Kai. Sehun prudce zastaví a čelist mu div nepadne ke kotníkům. Otočí se na hnědovláska, který se opět usmívá jako měsíček na hnoji, a probodne jej zabijáckým pohledem.

"Nenávidím tě, Kim Kai," pronese rozzuřeně, avšak nečeká, že druhý k němu místo nějaké odpovědi jednoduše dojde, dlaněmi si přidrží jeho tvář a poté mu vtiskne krátký, ale přesto dost procítěný polibek.

"Tak to máme problém, protože já tě miluju," nakloní hlavu na stranu a jeho obličej pustí. Sehun několikrát zamrká a zalapá po dechu. Sakra! Jak má být takhle uražený? Proč mu to Kai vždycky musí zkazit?

Hnědovlásek dělá krok vzad a pokrčí rameny, "ale když ty mě nenávidíš, tak-" jeho slova jsou umlčena Sehunovými rty, které se bez varování natisknou na ty jeho.

"Zmetku," knikne mladší hned poté, co se odtáhne a znovu se rozejde dál. Kai se za ním jenom vítězně uměje a vzápětí je už u něho, přičemž jej vezme za ruku a pevně ji stiskne, aby se již Sehun nedokázal z jeho sevření vymanit.


-



Deníčku,

dneska jde Luhan konečně znovu do školy. Upřímně, trochu se o něho bojím. Sice se zdá, že je už v naprostém pořádku, ale stejně si sem tam na něco stěžuje. Teda, neříká to nahlas, ale já to na něm poznám. Kdyby bylo na mě, nikam bych ho nepustil. Zůstal by doma a já s ním...
Jenže i doktor sám potvrdil, že už do školy může. Jakmile to Luhan uslyšel, začal si rychle doplňovat to, co zameškal a i to, na co se předtím sám vykašlal. Kdo ví, proč. Každopádně říká, že je šťasný, že už mě nebude muset nechávat chodit do školy samotného. Upřímně... já jsem taky šťastný. Chybí mi tam. S nikým se ve třídě nebavím. O přestávkách buď jdu do místnosti s klavírem a chvíli hraju, nebo prostě sedím v lavici a čekám na zvonek.

Divíš se, že občas strávím celou přestávku ve třídě a nic se neděje? Já vím, dříve to tak rozhodně nebylo. Tehdy jsem byl rád, když jsem stihl utéct dřív, než ke mně někdo přišel a připomněl mi důvod, proč jsem měl být rychlejší. Ale teď je to jiné. Nikdo mě nebije, ničím po mě nehází a ani na mě nekřičí nejrůznější nadávky. Nikdo po mě nechce psát úkoly nebo nosit tašku. Nic.

Už jsem ti psal to, jak k Luhanovému domu přišli Kai se Sehunem. Říkal jsem ti, jak to bylo zvláštní. Jenže ještě mnohem víc zvláštnější je to, že mi vážně nic nedělají. Na jednu stranu jsem za to rád, jelikož kdyby mě bili, Luhan by jim to chtěl za každou cenu oplatit. Ale s jeho stavem by to nebyl zrovna nejlepší nápad... No ale ne druhou stranu mě děsí, že nic nedělají. Cítím se podobně, jako to kdysi bylo i s Luhanem. Vzpomínáš? Taky jsem ti psal, jak mě děsí, že mi nic nedělá. Je to vlastně mnohem horší, než kdyby mě mlátil. Když se nic neděje, nemůžu ani nic čekat. Bojím se, že pokud tu omluvu Kai nemyslel vážně, vše se to vrátí. Mám strach, že jen čekají na chvíli, kdy jim uvěřím a už od nich nebudu očekávat žádnou ránu či kopanec. A právě v tu chvíli by s tím znovu začali...

Deníčku, možná je to pravda, a možná taky jenom blázním... Nevím, nevyznám se v tom. Proto teď, když se Luhan do školy vrací, myslím, že on už rozpozná, zda lžou nebo ne. Doufám...


Co myslíš ty? Vážně je to všechno mrzí, nebo to je jen další způsob na to, jak mě zničit?

Projde velkými dveřmi a s úsměvem se rozhlédne, "po dlouhý době zase tady,"

"Nervózní?" zeptá se rýpavě Wook.

"Není důvod," odpoví Lu, "spíš jsem zvědavej, jestli se tady něco změnilo,"

"Přece jsem tě o všem vždycky informoval," připomene mu hnědovlásek a pomalu se rozejde dál. Na jeho tváři pohrává letmý úsměv. Ty dny, kdy touhle chodbou procházel sám, nenáviděl. Teď se nedrží u zdi a nevyhýbá se každému pohledem. Není to tak, že by se tu už nikoho nebál. Bojí se pořád, ale když má teď vedle sebe Luhana, jeho strach se stahuje do kouta. Nechce Luhana využívat nebo tak, vlastně by ani nechtěl, aby se kvůli němu měl znovu poprat. Nejen dnes, ale už nikdy. Je to jen o tom, že s ním se cítí silnější a jakoby byl jako každý druhý student. S ním se cítí být někým.

"To je fakt," uzná Lu. Společně dojdou až k jeho skřínce, kterou otevře, hodí do ní svou bundu a opět ji zavře. Poté udělají několik kroků a dorazí až k Wookově poničené a různě počmárané skřínce. Hnědovlásek, jakoby to neviděl, do ní dá svůj kabát, zavře dvířka a otočí se s úsměvem na druhého.

"Jdeme?"

"Měl by sis vzít jinou skřínku," zamračí se Lu, "tahle je fakt otřesná," Wook se po své skřínce ohlédne a poté se s pokrčením ramen podívá znovu na blonďáka.

"Nová by skončila stejně,"

"Myslíš?" nadzvedne obočí, "měl jsem za to, že jsi říkal, že už ti nikdo neubližuje," hnědovlásek vytřeští oči, bleskově Luhanovi zakryje ústa svou dlaní a poté se rozhlédne kolem sebe.

"Zatím mi nikdo neubližuje," zašeptá tiše, "nechci to zakřiknout," Lu chlapcovu ruku stáhne a pevně ji stiskne v té své.

"Tak hele," povzdechne si, "na tebe už nikdy nikdo ani nesáhne, rozumíš? O to se postarám," mrkne na něho a pousměje se.

"Ale co když...?"

"Tak pak sáhnu já na ně a věř, že to se jim líbit nebude," pronese výhružně. Ryeowook se nepatrně usměje a pokýve hlavou.

"Děkuju,"

"Neděkuj," usměje se Lu, "no, tak...můžeme jít?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama