Dear Diary // Part. 4

11. srpna 2015 v 1:45 | Meekyong




Milý deníčku,
ten nový přišel a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Chápeš to? Já ne. Jen jsem si šel smýt krev na záchod a on tam zničeho nic přišel a zajímal se, jestli mi něco není. Ale potom, co jsem mu řekl, ať jde, prostě šel. A jeho pohled a výraz se změnili. Když tam přišel, vypadal, že měl vážně starost - skvělý herec, málem jsem mu uvěřil. Ovšem při svém odchodu se tvářil tak chladně a jak to říct...naštvaně? Jo, možná. Doteď nikdy nebyl přítomný, když mě bili, před včerejškem to bylo poprvé.

Promiň, chtěl jsem to sem napsat už včera, ale měl jsem zase kupu úkolů. Víš jak únavné je psát jedno cvičení pořád dokola? Divím se, že si učitelé nevšimli, že je většina úkolů napsána stejným písmem. Nebo si toho všimli a je jim to jedno. Na tom už přece nesejde. Já můžu být hlavně rád, že každým napsaným úkolem se vyhnu nějaké ráně.
Každopádně, nenapsal jsem ti, jakou potupnost jsem naivně udělal, tiše doufajíc, že bych se tím snad mohl vyhnout té ráně od Kaie. Představ si, klekl jsem si před něho a prosil o odpuštění, že jsem mu omylem vkročil do cesty. Jsem opravdu ubohý, že?

Denně se sám sebe ptám: "Věřit si nebo ne? Postavit se jim nebo ne?" Odpovědi jsou vždy stejné, "Nesmíš si věřit! Nech je, aby ti ublížili!" Teď už ani nevím, jak dlouho to ještě můžu vydržet. Ale když počkám, jednoho dne to jistě všechno skončí. Nevím jak, nevím kdy, ale jednou ano. I když je noc moc dlouhá, nemohu usnout a ta tma se zdá nekonečná, jednou to Slunce vyjde a noc skončí. Stejně tak se jednoho dne mé zraněné srdce zahojí. Všechna temnota se jednou vyjasní a nezůstane po ní nic.

Dříve jsem se naivně povzbuzoval slovy: "Bude to v pořádku!" Ale kousek po kousku to ve mně vyvolávalo ještě větší pocit strachu. Když jsem unavený, i pohled na mě samotného mě vyčerpává. Je tolik věcí, o kterých sním, a které bych chtěl zažít.Jenže je to tak těžké. Existuje tak moc věcí, které nikdy nezískám.

Každý nový den mě usvědčuje o tom, jak jsem nepotřebný. Ztrácím sílu v nohách a padám k zemi. Nevěřím si, nedokážu se překonat. Občas mám pocit, že se nacházím někde, kam možná vůbec nepatřím......a nemám ponětí, co s tím...

"Dneska k nám přijde Min Woo, tak bych ocenila, kdyby sis na sebe vzal něco slušného," oznámí Ryeowookovi matka.

"Nebo bys taky ani nemusel vycházet z pokoje," zamumlá si pro sebe, ovšem Wook to přesto zaslechne a opět jej bodne u srdce.

"Děje se něco zvláštního, že chystáš večeři?" zeptá se hnědovlásek opatrně.

"Přijde i Kyuhyun," zamručí, aniž by se na něho podívala.

Cho Kyuhyun. Syn matčina přítele, Cho Min Wooa. Ryeowook ho už jednou viděl, ale nemluvili spolu. Vlastně ho jen zahlédl v Min Wooově autě. Vypadal docela namyšleně a povýšeně, ovšem Wookova matka o něm neustále básní jako o Milionovém synovi, kterého by si přála. Pořád ho s Ryeowookem srovnává a křičí na něho, proč nemůže být jako on. Proto jej už teď Wook nenávidí. Mrzí jej, že v matčiných očích je dokonalý Kyuhyun. On by chtěl být synem, kterého si přeje. Dříve jím býval. Ale poté, co jí zemřel manžel, Wookův otec, se to úplně vytratilo. Občas si Wook říká, zda jej za otcovu smrt matka neobviňuje, i když všichni ví, že to je absurdní.

"Běž pryč, překážíš tady," přikáže mu. Mladík smutně přikývne, dojde ke schodům, rychle je vyběhne a cestou do svého pokoje ještě vezme do náruče Hyunkiho, s nímž se poté v pokoji zavře.

"Hyunki, dneska má přijít ten kluk, o kterým jsem ti říkal. Kyuhyun," promluví na pejska, když si i spolu s ním lehne na postel. Chlupáč se mu hned stočí do klubíčka na jeho vyhublém hrudníku a spokojeně začne oddychovat.

"Mám z toho strach," zašeptá Wook. "Možná vážně zůstanu v pokoji," zamyslí se a do očí se mu natisknou slzy, když si vzpomene, jak si to pro sebe řekla jeho matka. Skutečně je z něho zklamaná. A on by si tak moc přál, aby nebyla.
Rukou si zakryje oči, aby zabránil slzám, až nakonec po chvíli usne.

*

Probudí jej klepání na dveře. Hyunki okamžitě vyskočí z postele a začne štěkat. Ryeowook rozespale zamrká očima, vstane a dojde ke dveřím. Divné, jeho matka nikdy neklepe, že by to byl snad...

"Ryeowookkie!" pozdraví jej se širokým úsměvem Kyuhyun hned poté, co hnědovlásek otevře dveře. Hyunki nepřestává štěkat, cizích se bojí. Kyuhyun rozpřáhne ruce, přičemž Wook vytřeští oči a instinktivně udělá několik kroků zpět. Žádné objetí.

Kyuhyun vejde dovnitř s viditelně hraným zklamáním ve tváři a zavře za sebou dveře. Jeho úsměv se v sekundě vypaří, místo toho nahodí jakoby unuděný výraz, projde kolem Wooka a rozvalí se na jeho postel.

"Řekni něco tomu psovi," zaúpí Kyu, silně k sobě přitiskne oční víčka a zacpe si uši. Ryeowook stále stojí na tom samém místě a nestačí se divit. Co to děláš?

"Hyunki, pojď sem," klekne si a přitáhne si jej k sobě. Chlupáč ještě chvíli vrčí, než se úplně uklidní.

"Konečně," protáhne se ve Wookově posteli, načež se posadí a upřeně se na něho podívá.

"Řeknu to na rovinu. Nelíbí se mi ta představa, že mi dva by jsme snad někdy mohli být sourozenci," řekne mu otráveně. Hnědovlásek naprázdno otevře ústa.

"Co že bysme...?"

"Sourozenci. Otec mi říkal, že má v plánu tvou matku požádat o ruku," obeznámí jej. Ryeowook zalapá po dechu.

"Dneska?" Kyuhyun zavrtí hlavou.

"Dneska ne. Říkal, že si to ještě musí úplně promyslet a že chce ještě aspoň měsíc počkat," povzdechne si, "Snažil jsem se mu to rozmluvit,"

Ryeowook stále kouká do prázdna a pevněji k sobě Hyunkiho přitiskne. Jsou to teprve dva měsíce, co otec zemřel, a ona by se už měla znovu vdávat? Je pravda, že jim manželství už pár měsíců před tím moc neklapalo, ale pořád byli manželé.

"Co to je?" všimne si najednou Kyuhyun Ryeowookovi uniformy.

"Proč je na ní tolik krve?" vstane a přijde k ní blíž. Hnědovlásek doširoka rozevře oči, hbitě se vytáhne na nohy a přiskočí k oné uniformě.

"T-to není krev," zalže a přitáhne si ji k sobě. Kyuhyun nadzvedne jedno obočí a ušklíbne se.

"Si myslíš, že jsem tak blbej?"

"Promiň..." zašeptá Wook a sklopí pohled.

"Proč to nedáš vyprat?"

"Nechce to zmizet,"

"Tak kupte novou,"

"Zbytečné..." hlesne hnědovlásek, pověsí uniformu na ramínko a strčí ji do skříně. Nepotřebuje, aby se někdo díval na stopy jeho každodenní bolesti. Jen kdyby Kyuhyun věděl, čím si musí procházet. Vlastně by jej zajímalo, co by na to řekl..

"Fajn, když o tom nechceš mluvit," pokrčí rameny Kyu a opět dojde k posteli, na kterou se vzápětí posadí. Ryeowook si povzdechne a posadí se na zem. Co tady ještě děláš? Proč se nevrátíš a nenecháš mě tady?

"Jak dlouho se tady s otcem zdržíte?" zajímá Wooka. Kyuhyun se pousměje.

"Vadíme ti tady?"

"Ne, to jsem neřekl..." pokroutí hlavou, "...jen nevím, o čem mluvit,"

"Jak zemřel tvůj otec?" zeptá se Kyu. Ryeowook k němu vzhlédne a skousne si ret.

"Proč to chceš vědět?" řekne tiše, cítí, že by se mu mohl zlomit hlas.

"Moje matka zemřela při porodu... Chtěl jsem vědět, jak zemřel tvůj otec," Ryeowookovi se při zmínce jeho otce do očí nahrnou slzy. Proč...?

"On..." začne Wook, načež se z jeho úst vydere tichý vzlyk, "...byl hodně nemocný," sklopí hlavu a nechá po své tváři ztéct pár slz. Kyuhyun si toho všimne a místo otázky "Co mu bylo?" zůstane raději mlčet.

"Víš já... promiň, nevím, jestli mám vůbec právo ti to říkat..." podrbe se na hlavě Kyu. Ryeowook si setře hřbetem ruky slzy a vzhlédne k němu.

"Říkat co?"

"Zapomeň na to," mávne rukou s úsměvem, "Když tě tak vidím, asi bude lepší, když ti to neřeknu," Proč si s tím teda vůbec začínal? Hnědovlásek jen mlčky odvrátí pohled a natáhne ruku k Hyunkimu, aby jej mohl pohladit po jemné srsti.
"Ale asi bys to měl vědět," změní po chvíli ticha názor Kyu. Děláš si ze mě srandu?

"Nevěděl jsem, že tvůj otec zemřel teprve před dvěma měsíci. Myslel jsem, že je to už dýl, vzhledem k tomu, že můj otec s tvou matkou chodí už půl roku," sdělí mu. Ryeowookovi jakoby se zastavilo srdce. Na okamžik přestane dýchat. Beze slov hledí před sebe a snaží se zadržet slzy. Půl roku? Takže to znamená, že jeho matka byla otci nevěrná? A nepřestala s tím, ani když onemocněl a dokonce ani když zemřel?

"Tomu nevěřím," vydechne a poté se z chodby ozve hlas volající Kyuhyunovo jméno.

"Tak já padám. Hele a ty buď v pohodě, vypadáš na umření," uchechtne se, zvedne se z postele a opustí pokoj. Wook stále sedí na stejném místě, bez jediného pohybu a přemýšlí, jak to že si toho tehdy nevšiml? Je pravda, že se s otce často hádali, ale nikdy by jej nenapadlo, že jej podvede.

Už se ani nepokouší bránit slzám. Stejně je v pokoji sám. Rozvzlyká se, vyskočí na nohy a doběhne do koupelny. Už to nezvládnu... Začne prohledávat šuplíky, dokud neotevře ten správný. Prsty uchopí předmět, který si obstaral už dávno, ale nikdy nepřemýšlel o tom, že by jej vážně použil. Až do teď. Už je toho na mě moc! Zvedne žiletku a přiloží si ji k zápěstí. Nemá v plánu si vzít život. To ani nemůže. Ale ulevit si od bolesti... to zakázáno nemá. Promiň...tati...

Zatlačí žiletkou na jemnou kůži, načež po ní lehce přejede. Ostrý předmět okamžitě vykoná svou práci a ze zápěstí začne vytékat pramínek krve. Ryeowook zavře oči a sveze se na zem. Zády se opře o zeď a nechá krev ztékat přes zápěstí až ke konečkům jeho prstů. Není to těžké. Vlastně se mu vážně ulevilo.

Z očí mu vytékají slzy, čelo má orosené potem, prázdný pohled a klidně oddychuje. Je mu lépe.

*

Klade jednu dohu před druhou a šourá se krok za krokem vpřed napříč vyprádněnou školní chodbou. Další den je za ním. Až jej děsí, jak klidně to vše zvládá a snáší. Dojde na konec a když chce vejít do své oblíbené místnosti, zastaví se a zůstane stát na místě. Pokrčí obočí. Z místnosti se ozývají pomalé tóny. Někdo tam hraje na klavír. Udělá krok ke dveřím a přitiskne na ně své ucho. Zaposlouchá se do krásné melodie, zavře oči a jeho rty se zkroutí v letmém úsměvu, když v tom hudba utichne. Wook se rychle vrátí do reality, odtrhne se ode dveří, couvne o několik kroků zpět, dokud jej nezastaví zeď. Srdce mu začne bít do hrudi, dech se zrychlí. Co má dělat? Co když ta osoba teď vyjde ven a uvidí jej tady? Co si o něm pomyslí? Měl by tedy utéct? Chtěl by, ale jeho nohy jakoby přimrzly k podlaze. Nemá v nich žádnou sílu. Dveře se rozevřou a on zalapá po dechu.

"Přišlo mi, že tady někdo je..." zamyslí se blonďák a pousměje se, "...měl jsem pravdu," prohlédne si jej od hlavy k patě a vzápětí na to vykročí pryč.

"Ty hraješ na klavír?" zavolá na něho tiše, ovšem Luhan zatím není tak daleko, proto se zastaví a udiveně se otočí.
"Tebe to zajímá?" nadzvedne obočí a znovu se pár kroky přiblíží k hnědovláskovi. Wook kousek couvne, čehož si druhý všimne, a proto opět zastaví.

"Ani nevím," zamumlá. Proč jsi ho nenechal odejít, ty idiote?

"Jo, už několik let," přikývne, nevšímaje si Wookova těkavého pohledu.

"A-aha... To je.." zakoktá Wook snažíc se najít vhodné slovo.

"Fajn?" navrhne Luhan. Co je tohle za konverzaci..?

"Asi..."

"Tak já nejspíš půjdu," promluví po chvíli ticha blonďák. Už minule mu dal Ryeowook najevo, že se s ním nechce bavit, ani nechce být v jeho blízkosti. Vyhoví mu.

"Uhm," udělá Wook a tiše bez dalších slov zapluje do dveří, aniž by se na Luhana podíval.

Zavře dveře a zády se o ně opře. Co to mělo být? Proč si se ho ptal, jestli hraje na klavír, když jsi ho celou dobu poslouchal? Tupče! Máš se mu vyhýbat! Lehce se uhodí do hlavy, načež si povzdechne. Takhle riskovat. Být to Kai, už by se svíjel v bolestech na zemi, protože se odvážil se jej na něco zeptat.

"Kime Ryeowooku," promluví na sebe do ticha místnosti, "Jsi idiot...víš to?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama