close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Dear Diary // Part. 46 // FINAL 1/2

11. srpna 2015 v 2:57 | Meekyong


Období: 4.5.2014 - 22.5.2015
Počet slov: 128 459
Počet stránek: 285
Celkový čas úprav: 242 hodin, 26 minut, 18 sekund


Milý deníčku,

páni... už je to celkem doba, co jsem ti naposledy psal, že? Počkej... jak že je to dlouho? Rok? Dva roky? Jo, myslím, že dva roky...

Deníčku, dneska je mi už dvacet let a trochu se stydím za to, že jsem na tebe úplně zapomněl. Našel jsem tě až teď, když mě Luhan přemluvil k tomu, abych si konečně roztřídil krabice se starými věcmi, které jsme si přivezli sem do našeho nového domu. Ano, slyšíš správně. Pořád jsem s tím Luhanem, o kterém jsem ti dřív tolik psal.

Víš, pročítal jsem si stránky, které jsem psal jako sedmnáctiletý a přemýšlím nad tím, co mě vlastně vedlo k tomu, abych se choval tak, jak jsem se tehdy choval. Pořád jsem jenom brečel a přemýšlel nad tím, jak jsem ztracený. No a víš... když jsem to četl, celou dobu jsem se neusmál. Tedy až do chvíle, kdy jsem tam poprvé zahlédl Luhanovo jméno. Věřil bys tomu? Ten kluk, kterému jsem nevěřil a vyhýbal jsem se mu, je teď můj přítel a já si připadám jako ve snu. Asi před dvěma měsíci jsme si koupili vlastní malý baráček, krásné auto a dokonce máme i bazén. Neuvěřitelné, že? Přijde mi, že náš život nemůže být lepší. Alespoň do chvíle, kdy se podívám na svoje ruce, na kterých jsou pořád jizvy od žiletky. Pamatuji si, že ještě asi před rokem jsem strašně litoval toho, že jsem se kdy takhle poničil, ale pak za mnou Luhan přišel a řekl, ať se netrápím. Řekl, že v těch jizvách je tolik vzpomínek, sice špatných, ale i ty nakonec vedly k těm šťastným. On ví o mé minulosti všechno a i přesto pořád trvá na tom, že spolu budeme navždy. Vlastně, abych byl přesný - říká, že spolu budeme ještě daleko déle. Chápeš to? Já ne. Je to idiot. Můj idiot.


Hadrem otře celou linku a poté ho odhodí na kraj dřezu. Natáhne se por sklenici s vodou a přitáhne si ji ke rtům, když v tom jej překvapí dvě ruce, které se obmotají kolem jeho útlého pasu a blonďatá hlava na jeho rameni.

"Já tam dneska nechci jít," zakňučí Lu a zavrtí hlavou. Wook odloží sklenku a chytí Luhanovi spojené dlaně na jeho břichu.

"Tak nechoď," pokrčí rameny s úsměvem.

"Vždyť musím," povzdechne si blonďák.

"Tak běž," řekne hravě a tělem se opře o to jeho.

"To mi moc nepomáháš," odfrkne Lu.

"Neříkal jsi, že chceš pomoct," zasměje se a pak se vymaní z jeho objetí, aby se k němu mohl otočit. Své dlaně spojí za chlapcovým krkem a usměje se, když po něm Lu hodí jeden nepěkný a zároveň unavený pohled.

"Zlobíš,"

"Nemůžu si pomoct," nakloní hlavu na stranu, "zkrátka si užívám dny, kdy ty do práce musíš a já ne," usměje se tak široce, až se mu ve tvářích objeví ďolíčky.

"Však počkej," přivře Luhan oči, "ono tě to přejde,"

"Vážně?"

"Určitě," řekne rozhodně a vzápětí se natiskne na jeho rty. Pevně jej obejme a vytáhne jej na kuchyňskou linku. Ryeowook vzdechne do jeho rtů a prsty vjede do jeho vlasů. Se zavřenýma očima a patrným úsměvem na rtech mu nohy obmotá kolem pasu, aby si jej k sobě přitiskl co nejvíce to jde. Luhan krátce zasténá, když se jejich rozkroky o sebe i přes látku jejich kalhot otřou. Wook se ušklíbne a zkušeně pohne pánví, aby aby ten dokonalý pocit zopakoval. Blonďák vyhrne Ryeowookovo triko a prsty začne prozkoumávat jemu již tak známé tělo. Sem tam do něho zaryje nehty, ovšem ne moc, přeci jen mu nechce ublížit. Hnědovlásek mu shodí z ramen jeho sako, tudíž mu v plném rozhledu brání už jen Luhanova bílá košile. Ani okamžik neváhá a hbitými prsty začne rozepínat knoflík po knoflíku. Luhan se mezitím začne dobývat do kalhot svého přítele, když v tom najednou je oba vyruší drnčivý zvuk zvonku. Oba se od sebe okamžitě odtrhnou a podívají se směrem k chodbě.

"No to si snad děláš srandu!" zaúpí Luhan.

"Já ne," protestuje ještě stále omámený Wook, "to ten zmetek, kterej na nás zvoní," seskočí z linky a shrne si tričko zpět do původního stavu. Luhan si znovu zapne svou košili a vezme si od hnědovláska sako, které mu zvedl ze země. Rázným krokem se vydá ke vchodovým dveřím, zatímco Ryeowook jde za ním. Světlovlásek vezme za kliku a rychle dveře otevře.

"Nazdár!" pozdraví hlasitě zubící se Kai, "jak je?"

"Dlouho jsme se neviděli!" přidá se stejně nadšeně Sehun. Wook s Luhanem jen protočí očima.

"Viděli jsme se včera večer, což znamená, že to ještě není ani celejch dvanáct hodin," podotkne Lu a Ryeowook jen souhlasně pokýve hlavou.

"Jo, taky jste nám chyběli!" fňukne Kai, jakoby Luhanova slova přeslechl, a sevře je oba ve své náruči tak silně, až jsou nuceni lapat po dechu.


Kdybych měl tak nějak shrnout, co se za ty dva roky stalo...deníčku, událo se toho tolik, že bych tady strávil celý den, abych ti to všechno vypsal. No a to nemůžu, protože asi za dvě hodiny se Luhan vrací domů z práce a já toho zatím moc nestihl. Určitě se bude zlobit...ale co. Uvařím mu něco dobrého, dám mu pusu, řeknu mu, jak moc ho miluju, a všechno bude dobrý.

Deníčku, vzpomínáš si na Kaie se Sehunem? To byli ti dva blbci, kteří mě šikanovali a ničili mi život. No tak s těmahle dvěma teď trávíme s Luhanem skoro každý den. Je to zvláštní, ale když mi tehdy Luhan řekl, ať jim zkusím věřit, vážně jsem to udělal a už po třech měsících z nás byla nerozlučná čtyřka. Dřív jsem se sám sebe často ptal, jak jsem mohl dopustit to, že lidi, kvůli kterým jsem si chtěl několikrát vzít život, jsou teď nepřehlédnutelnou součástí mého života. Nevím, co bych bez těch idiotů dělal. Víš, že se mi doteď občas omlouvají za to, co mi na škole dělali? Vždycky se jenom zasměju a řeknu jim, ať na to zapomenou. Mému sedmnáctiletému já by se to určitě nelíbilo, ale tomu dnešnímu já je to už vážně jedno.
Ptáš se, proč jsem tě před dvěma lety strčil do šuplíku a vytáhl tě až teď? Zajímá tě, proč jsem na tebe celou tu dobu nechával padat prach a až dnes ho z tebe sfoukl? Je to jednoduché... kdysi jsem ti sem psal všechno. Vše, co se stalo, věděl jsi to. Kdykoli mi někdo něco řekl nebo udělal, dozvěděl ses to. Proč? Protože jsem neměl nikoho jiného, komu bych to řekl. Neměl jsem s kým sdílet ty své zážitky - nezážitky. Jenže pak jsem se dal do kupy s Luhanem a všechno se tak nějak změnilo. Teď už nemám potřebu všechno sepisovat do tohohle deníku, protože mám konečně někoho, s kým se o ty chvíle dělím. O všem jsem ti psal, protože jsem se bál, že bych ty věci zapomněl, jelikož jsem byl jediný, kdo si je mohl pamatovat. Ale teď je to jinak. Teď, kdybych něco zapomněl, mám Luhana, který mi to ihned připomene, protože to právě on je ten, který vše prožívá spolu se mnou. Dnes už to nejsou jen moje vzpomínky...jsou naše.


"Co tady děláte už takhle brzo? Počítali jsme s váma až odpoledne," zavře za nimi dveře a rozejde se zpět do kuchyně, "dáte si kafe?"

"Jo, ještě jsme neměli," řekne Sehun a posadí se spolu s Kaiem a Luhanem na pohovku.

"No, ale já budu muset za hodinku jít do práce," upozorní ne moc nadšeně Lu, "sice se mi vůbec nechce, ale bohužel,"

"No jo, taky by se mi nechtělo trávit každej den v nemocnici," řekne Kai.

"O to nejde. Spíš mě tam štve jeden chlapík, kterej si myslí, jak všechno umí a ostatní kolem něj jsou jeho poddaní," protočí očima, "fakt mě vytáčí,"

"Chceš, abych ti s ním nějak pomohl?" zeptá se Wook, když přinese tácek s hrnky naplněnými kávou.

"To víš, že jo," zasměje se, "s tím chlapem nic nehne,"

"Kdybych za ním šel já, tak by ho to třeba přešlo," navrhne Kai.

"Nechci nějak ranit tvoji hradost, Kai, ale tvoje autorita a respekt tě opustili ve chvíli, kdy jsi dokončil střední,"

"Tss," nafoukne tváře, "pořád jsem drsnej,"

"Pro mě jsi ten nejdrsnější," pokusí se jej uchlácholit Sehun a položí svou dlaň na jeho stehno.

"Díky," knikne a opře si hlavu o jeho rameno.

"No," spráskne Ryeowook rukama, "takže...existuje nějakej zvláštní důvod, proč jste přišli takhle brzo ráno?"

"Chyběli jste nám," řekne Sehun.

"A ten pravej důvod?" nadzvedne Lu jedno obočí.

"Eh," Kai si nervózně poposedne, "to není podstatný,"

"Ta káva je fakt vynikající!" snaží se změnit téma Sehun.

"Děláš, jako bys jí tady pil poprvý," ušklíbne se Wook, "ne vážně - proč jste přišli?"

Kai se podívá na Sehuna a ten jen pokrčí rameny. Hnědovlásek tedy trochu hlasitě polkne, nadechne se a otočí se na Luhana s Ryeowookem, "neberte to špatně, ale...došlo nám kafe,"



S mou matkou to vypadá asi takhle - pravděpodobně ji za necelý rok propustí za dobré chování. Ovšem. Ale víš co? Všechny ty věci, které mi udělala...tak nějak jsem je hodil za hlavu. Ne, neodpustil jsem jí a pochybuji, že to i někdy udělám, ale už jsem se přes to zkrátka přenesl. Jsem starší a když matku zavřeli, měl jsem dost času na to, abych nad tím vším přemýšlel. Víš k čemu jsem došel? Je to sice celkem nepravděpodobný, ale napadlo mě, jestli v tom matka nebyla přeci jen nevinně... Víš, co když mého otce vážně milovala, ale když se dozvěděla o jeho nemoci, zhroutila se a Min Woo (Kyuhyunův otec) byl ten, který jí z toho tenkrát pomohl? Třeba byla jen tak moc nešťastná, až místo pláče mlátila do všeho a do všech kolem. Třeba si jen chtěla vybít ten vztek a zbavit se toho smutku... Jo, možná to zní divně a já sám tomu taky moc nevěřím, jenom říkám, co mě napadlo. Protože i přes to všechno jsem si pořád pamatoval svého otce, když říkal, že mou matku nikdy nepřestal milovat. Vždy tvrdil, že ona byla ten nejlepší a nejúžasnější člověk, kterého kdy poznal. Něco na tom přeci jen být muselo, nemám pravdu?

Na otcův hrob už tak často nechodím a taky si za to často nadávám. Jde prostě o to, že teď nemám tolik času. Já vím, když něco chci, čas si dokážu udělat vždycky, ale tohle.... Dobře, možná je to prostě tím, že už nemám takovou potřebu za ním chodit. Zní to hrozně, že? Taky jsem se zhrozil, když mě tohle poprvé napadlo. Luhan to zjistil a řekl mi něco, čímž mě tak nějak uklidnil. Řekl, že proto, abychom byli znovu aspoň na chvíli blízko svým milovaným, kteří tady už nejsou, nemusíme kvůli tomu chodit na hřbitov. Můžeme si na ně přeci vzpomenout i v teple domova. No, něco na tom vážně bude. Já sám bych taky nechtěl, aby na mě lidi vzpomínali jen u mého hrobu, kde by se i automaticky rozplakali. Mnohem lepší bude, když si prostě otevřou album s mými fotkami a usmějou se. Žádné slzy, jen úsměv.


"Za chvíli tady už budou, Luhane," připomene mu Wook, "nemohl by sis trochu pohnout?"

"Promiň, ale sám víš, že prostírání stolu zrovna nepatří do mých koníčku," povzdechne si Lu.

"To ale ještě neznamená, že bys to nemohl umět," nadzvedne pokličku od hrnce a uhne se oblaku horké páry, načež do hrnce nahlédne a zamíchá obsah vařečkou. Tu pak oklepe o okraj, odloží ji stranou a pokličku vrátí na své místo. Otočí se a smutně se usměje, když uvidí Luhana, jak váhá nad tím, kam dát ubrousky. Přejde k němu a zezadu jej obejme.

"Co zase vyvádíš?"

"Na talíř, nebo vedle talíře?" zeptá se trochu zoufale.

"A není to jedno?" zasměje se Wook a bradou se opře o blonďákovo rameno.

"No to já právě nevím,"

"Nejde k nám přece na večeři prezident," zamumlá se zavřenýma očima, "je to jenom Kyuhyun se svojí ženou,"

"Jenže s těhotnou ženou!" knikne, "ty bývají náladový a určitě jí bude vadit, když ten ubrousek nebude na správným místě,"

"Tak to dyštak svedeš na mě," navrhne hnědovlásek.

"Na to zapomeň," odloží ubrousky na stůl a otočí se ke svému příteli, "ty už seš zodpovědnej za večeři," prsty mu prohrábne vlasy a usměje se na něho.

"Tím chceš jako říct, že vařím špatně?" nadzvedne podezíravě jedno obočí.

"Tak v porovnání se mnou vaříš nebesky,"

"To bych teda řekl," našpulí rty, na které se Lu vzápětí přisaje. Chvíli tak setrvá, než se odtáhne a palcem přejede po jeho spodním rtu.

"Co kdybychom jim ještě zavolali a zrušili to?"

"No, vzhledem k tomu, že jsem asi právě slyšel přijíždět auto, tak už to asi nebude možný,"

"Sakra," hlesne Luhan.

"Ale přes noc tady nebudou," řekne Ryeowook s úšklebkem.

"To je fakt," zavrní a políbí jej na čelo, načež k jeho i Wookovým uším dolehne zvuk jejich domovního zvonku. Opět.

"Běž jim otevřít, já jdu dodělat to jídlo," usměje se a prstem ho cvrnkne do nosu. Vymaní se z jeho objetí a rozejde se zpět k plotně.

"Počkej! A co s těma ubrouskama?" vyhrkne za ním Luhan.

"Poraď si, zlato,"

"Kime Ryeowooku, dneska v noci si mě nepřej!"

"Pozdě," odpoví s tichým uchechtnutím, přičemž znovu odendá pokličku a nabere si na lžíci trochu omáčky. Mlsně se olízne a usměje se. Dokonalé. Plotnu vypne a ještě zkontroluje maso v troubě. Píchne do něho vidličkou a když zjistí, že už je taky hotové, vypne i onu troubu a pekáč vytáhne s nasazenou rukavicí na prkénko, které si už předem nachystal na linku. V těchto chvílích vážně nezávidí těm, kteří nosí brýle. Pokaždé si vzpomene na svou babičku, které se vždy její brýle na nějakou chvíli zamlžili tak, že nikdy neviděla, kam má jít, aby mohla plech se svými výbornými koláčky odložit.

Luhan si ještě naposled opráší ze svého saka neexistující prach a poté konečně otevře dveře. Po jeho tváři se rozlije úsměv, když v nich uvidí stát ty, které s Wookem pozvali.

"Tak rád vás zase vidím!" rozevře náruč, do které jako první padne samozřejmě šťastný Kyuhyun, který má taky co dělat, aby se tady nerozbrečel. Neviděli se asi měsíc, jelikož byl se svou novomanželkou na líbánkách, kde se taky mimo jiné stali nastávajícími rodiči.
Pozve je dovnitř a vezme si od nich jejich slabé bundy, které následně pověsí na háčky. V tu chvíli se na chodbě objeví i usměvavý Ryeowook, který dřív než stačí něco říct, skončí též sevřený v Kyuhyunově těsném objetí. Kdo ví, možná se ty hormony přenesly spíše na něj, než na jeho ženu.

"Chyběli jste mi kluci!" řekne, když Wooka konečně pustí a umožní mu tak se nadechnout.

"To vypadá, jako bych tě doma bila, že seš tady tak šťastný," zasměje se jeho žena, "taky vás zase ráda vidím. Byla to docela doba,"

"To jo. Někomu se možná zdá měsíc jako něco, co ani nestojí za řeč, ale my jsme zrovna takovej typ lidí, kteří bez přátel nevydrží ani dva dny," říká Wook, zatímco se všichni postupně přemísťují do obýváku.

"Taky proto se pořád taháme s těma blbcema," podotkne Lu.

"Myslíš Kaie se Sehunem?" zeptá se Kyu.

"Jo, přesně ty,"

"Taky bysme je měli pozvat k nám domů na návštěvu. Neviděli jsme je stejně dlouho, jako vás dva," řekne žena a posadí se na pohovku.

"A oni vědí, že spolu čekáte dítě?" zajímá se Ryeowook.

"Nevím. Tys jim to říkal, Kyu?"

"A víš, že si ani nevzpomínám?" zasměje se, "volal jsem to tolika lidem, že vlastně nevím, jestli i jim,"

"No co, tak jim to můžeme prostě říct až k nám přijdou," pokrčí žena rameny.

"To je fakt. Koneckonců, máte na to ještě víc jak osm měsíců, ne?" řekne Lu a všichni přítomní se zasmějí.


Je až k neuvěření, co se za ty pouhé dva roky událo. Dokončili jsme střední a odmaturovali. Já teď pracuju v obchodě s hudebninami. Tipnul by sis to tehdy? Asi to bude kvůli tomu sněhové bílému klavíru, ke kterému jsem vždycky utíkal se schovat. Tak nějak jsem přišel na to, že hudba je vážně velkou součástí mého života a já se jí hodlám věnovat co nejvíce to jen půjde. A Lu? Ten mě svým výběrem překvapil. Míle překvapil. Nastoupil na vysokou školu. Zdravotní školu. Věříš tomu? Budu mít doma doktora! Vlastně už teď by se dalo říct, že mám. A vůbec nezáleží na tom, že já považuji za doktora každého, kdo mě zbaví kašle nebo teploty.

Luhan je právě teď v takovém stádiu učiva, kdy nesedí jen ve škole, ale skutečně už léčí lidi. Denně chodí do nemocnice a získává stále víc a víc zkušeností. Úžasné, nemyslíš?

Z Kaie je obchodník. Taky to docela zaráží, ale hned potom, co zjistíš, že jeho celá rodina je po tomhle směru založená, ani se už nebudeš divit. Pracuje ve firmě svého otce a říká se, že by ji měl snad i převzít. Ale co já vím od něho, tak o to prý nestojí. Znamenalo by to totiž, že by se práce dostala na první místo v jeho životě a teď je tam zatím ještě Sehun a on to měnit nehodlá. Navíc se prý ani necítí na něco tak velkého, jako být šéfem velké a známé firmy, takže za sebe už potají hledá nějakou schopnou náhradu, na kterou se bude moct spolehnout. Ale tohle je zatím vzdálená budoucnost.

Co si myslíš, že dělá Sehun? Asi bys to neuhodl. Je z něho fotograf. Zvláštní? Možná. Každopádně ti musím říct, že ty fotky, které on udělá, jsou vážně umělecké. Taky proto už měl párkrát dokonce svou vlastní výstavu v galerii. Je docela úspěšný, ale on sám nejradši fotí třeba jen svatby, rodinné fotky, nebo děti na oslavě jejich narozenin. Je prostě takový romantik a rodinný typ. Je z této práce nadšený.

Kyuhyun stejně jako Lu pokračuje dál ve studiu. Šel na právnickou školu a musím říct, že mu to zatím vážně jde. Ve třídě je premiantem a všichni ho za to obdivují. Kdo ví, jestli je to tím, že teď žije s tou, která o něho dřív ve třídě nezavadila ani pohledem. Správně! Pamatuješ si na to, jak jsem ti psal, že jsem se ho ptal na to, jestli je zamilovaný? Tehdy mi řekl, že ano, ale že to nemá žádnou naději. Ona byla prý ta nejkrásnější a nejchytřejší v jejich třídě. Každý jí chtěl! Ten večer jsem se poprvé vyznal Luhanovi. Bylo to díky Kyuhyunovi, který pak musel na oplátku za tou dívkou z jeho třídy. Kdo by tehdy řekl, že to nebude trvat ani týden a ti dva se vážně dají do kupy? A ještě víc, že jim to vydrží tak dlouho? Snad ani on sám netušil, že ta dívka se stane jeho manželkou a dokonce matkou jeho dětí. Svým způsobem to píšu na účet k dobru sám sobě. Nechci se nějak vytahovat, ale kdybych ho tenkrát nedonutil, ať za ní jde, třeba by byl pořád ještě sám.. Jsem prostě šikovný, že?


"Přines, Hyun Ki!" zavolá Lu za chlupáčem honícím se za barevným míčkem, který mu hodil. Udělá krok vzad a posadí se vedle Ryeowooka, zatímco společně sledují jejich mazlíčka, jak se místo o míček zajímá o ostatní pejsky v parku.

Chlapci se na dálku pozdraví s majiteli těch psů. Znají se, protože sem chodí docela často.
Luhan přehodí svou ruku za Wookova ramena a opře si ji o hranu lavičky. Ryeowook toho hned využije a na jeho ruku si položí hlavu.

"Miluju tyhle chvíle, kdy můžu být s tebou a s Hyun Kim takhle venku," řekně tiše.

"Já taky, ani nevíš jak moc,"

"Je to jiný, než to bývalo na škole,"

"Ty jsi jiný," usměje se Lu.

"A změnil jsem se k lepšímu, nebo k horšímu?" vzhlédne k němu s otazníčky v očích.

"Jsem vděčný za to, jaký teď jsi, ačkoli bych byl občas radši za toho starého Ryeowooka," přizná Lu.

"A kdy konkrétně?"

"Třeba když se snažím si prosadit svou pravdu," nafoukne tváře, "na střední bys mě vždy nechal vyhrát, ale teď se mnou hádáš tak dlouho, dokud to sám nevzdám,"

"To protože mám vždycky pravdu," vtiskne mu rychlý polibek na rty a pak se usměje, "ale třeba jsem se vůbec nezměnil. Mohl jsem takový být vždycky, jenom jsem se bál projevit,
"
"Tomu bych možná i věřil," pokýve blonďák zamyšleně hlavou.

"Tak vidíš," zazubí se a znovu jej políbí. Připadá mu, že nikdy nebude mít Luhanových rtů dost.

"Jsem na sebe pyšný, že jsem tě takhle změnil," svou ruku nakonec přeci jen položí přímo na hnědovláskova ramena a prsty stiskne jeho paži.

"Říkám, že jsem takový byl vždycky," brání se Wook.

"A já říkám, že jsem to z tebe udělal já,"

"Chceš se hádat?" fňukne.

"Není proč. Uznej, že beze mě bys byl ztracenej,"

"A teď se hodláš ještě vytahovat?" Ryeowook se odtáhne, aby na Luhana lépe viděl, ovšem tomu na tváři stále setrvává hravý úsměv.

"Prostě uznej, že teď mám pravdu já," podívá se na něho vítězoslavně.

"Mladý pane, teď bych vám doporučil utíkat jako o život, protože se jinak nedožijete další minuty!" přecedí skrz zuby Wook, ale to už je Luhan na nohách a upaluje směrem k jejich psíkovi. Ryeowook na nic nečeká a rozeběhne se za ním. Teď je to jiné, než před dvěma lety. Teď už toho uběhne mnohem víc a ještě mu vždy nějaká ta energie zbude.

"Hyun Ki, uteč!" křikne Lu s úsměvem a chlupáč se za ním skutečně rozeběhne, ovšem pouze v zápalu hry. Luhan se za sebou ohlíží, až nakonec neštastně zakopne o klacek, který si do parku přinesl nějaký jiný pes.

Z žuchnutím dopadne do trávy a Ryeowook vytřeští oči, "Luhane!" doběhne k němu o něco později než Hyun Ki, ovšem to už má Lu zvednutou hlavu a směje se.

"Au," dostane ze sebe, "tohle nebylo plánovaný,"

"Idiote," povzdechne si Wook, "mám tě zabít já, nechci, abys to udělal za mě,"

"Promiň," zasměje se a překulí se na záda, čehož okamžitě využije Hyun Ki a skočí na něho. Začne mu olizovat obličej a Lu se snaží uhýbat. Ryeowook se usměje a chlupáče z něho sundá. Luhan mu poděkuje a začne se těžce zvedat, ovšem v tom mu zabrání tentokrát sám Wook, který si na něho obkročmo sedne a prsty mu obmotá kolem zápěstí, které mu vzápětí přirazí zpět k zemi.

"Nehýbej se, mohl bys mít vnitřní krvácení," řekne na oko vážně hnědovlásek.

"To by se ti líbilo, co?" odfrkne si s úsměvem.

"Myslíš?"

"Ušetřilo by ti to přece práci, ne?"

"Možná..." mroukne, "ale na druhou stranu... víš kolik by to bylo práce, zařizovat pohřeb, shánět rakev a pak urnu? Musel bych ti napsat parte a rozeslat ho všem známým, aby-" jeho slova jsou umlčena ve chvíli, kdy Luhan vymaní jednu ruku z jeho sevření, chytí ho za zátylek a stáhne si jej k sobě pro dlouhý a procítěný polibek. Líbí se mu, že Wook neucukne. Už to trvá déle, co se Ryeowook nebojí veřejně projevovat city, které k sobě vzájemně chovají. Třeba jako teď - jsou přibližně uprostřed parku, v červnu, o víkendu, dopoledne, kdy je tady nejvíc lidí. Ryeowook sedí na Luhanovi a líbají se. Lidé se na ně koukají, to samé i jejich psi. A co? Komu to vadí? Jemu ne. A Ryeowookovi? Tomu už vůbec ne.

Věnuje mu poslední polibek, než se od něho odtáhne. Luhan jednoduše ví, jak nelépe ho utišit.

"Už přede mnou nikdy nemluv o mým pohřbu. Jsem ještě moc mladej na to, abych se o tomhle už bavil, nemyslíš?" nakloní hlavu na stranu.

"Nemusíš se o tom se mnou bavit, já ti jenom říkám, co všechno budu muset zařizovat, až-" opět si ho k sobě stáhne a políbí. Pustí jej a vydechne.

"Posloucháš mě vůbec?" zasměje se.

"Promiň," zaculí se a prsty přejde po jeho tváři. Nejprve po čele, poté přes líce, rty a nakonec sklouzne z brady až na krk, kde poté svou ruku stáhne. Dívá se na něho s něžným úsměvem a prohlíží si každý centimetr jeho obličeje, jako by ho už tak neznal lépe než všichni ostatní. Rukou se znovu zapře o trávu vedle blonďákovi hlavy a povzdechne si, načež odvrátí pohled, sleze z něho a posadí se vedle něj. Pokrčí nohy, lokty si opře o kolena, sklopí hlavu a zadívá se do země. Lu k němu otočí hlavu a zamračí se.

"Je něco špatně?"

"Nevím," hlesne. Luhan se též vytáhne do sedu. Přemístí se, aby byl naproti němu a chytí jej za ruce.

"Co se děje?"

"No...možná je to špatně, ale poslední dobou dost přemýšlím,"

"O čem?" usměje se Lu, ačkoli na Wookovi vidí, že je docela vážný, "o nás?"

"Jak to víš?" vzhlédne k němu překvapeně.

"No, většinou to tak bývá, ne? Teda aspoň ve filmech. Vždycky jeden řekne, že přemýšlel, nebo že si chce promluvit. Vždycky je tam to slavný "o nás"," pokrčí rameny a stáhne si jednu hnědovláskovu ruku k sobě, "jenom doufám, že jsi nepřemýšlel nad tím, že bychom se rozešli," našpulí rty, "takhle to totiž v těch filmech taky končí,"

Ryeowook se tiše zasměje, "nechci se rozejít,"

"Tak to se mi ulevilo," oddechne si, "takže...proč jsi o nás přemýšlel? Víš, abych byl upřímnej, tyhle tvoje myšlenkový pochody mě vždycky děsí. Ne, že by bylo špatně, že na něco tak myslíš, ale popravdě...většinou jsou to moc špatný úvahy,"

"A já zase někdy úplně docela nechápu, o čem zrovna mluvíš," řekne Wook a volnou rukou pohladí Hyun Kiho, který se uvelebil vedle něho.

"Na tom nesejde," mávne nad tím rukou Lu, "takže...o čem jsi přemýšlel?"

"Víš...myslel jsem na to, jak skvělý život teď vlastně mám. Máme. Aspoň teda v porovnání s tím, co za život jsem žil ve škole. Jde prostě o to, že si říkám, jestli to není špatně...Bojím se, aby se mi to, že jsem teď tak šťastný, nějak nevymstilo,"

"Co přesně tím myslíš?"

"Zkrátka se bojím, že bych o tebe mohl nějak...jakkoli přijít. Nechci to, ale připadá mi, že tohle štěstí prostě nemůže trvat věčně,"

"Když přehlídnu to, že bych se teď mohl klidně urazit a tvářit se hrozně ublíženě, že jsi vůbec něco takovýho řekl...proč myslíš, že to nemůže trvat věčně?"

"Takhle už to v životě přece chodí, Luhane. Nic netrvá věčně, všichni to říkají. Je to jako takový nepsaný pravidlo,"

"Proč se mi teď zdá, že tím chceš říct, že-"

"Ne, tak to nemyslím. Jen říkám...kdy naposledy jsme se třeba pohádali?"

"Nevím, nepamatuju si to,"

"Vidíš? Mezi náma je to až moc dokonalý a to mě děsí," hlesne Wook.

"Chceš se hádat?" nechápe Lu.

"Já nevím, já jenom prostě... Ah..." vzdechne, "tak se třeba podívej na Kaie se Sehunem...Ty dva se hádají denně a přijde mi, že je to ještě pokaždý ještě víc sblíží,"

"Počkej...takže mi tady právě říkáš, že ti vadí, že se nehádáme?" udiví se Lu, "protože většinou je to tak, že si lidi stěžujou na to, že se hádají právě že až moc,"

"Ne, já neříkám, že mi to vadí, já jenom..." další povzdech. Už nic neříká, protože neví, co přesně by měl říct. Neví, jak by měl popsat to, co cítí, proto jen zavře oči a tiše se modlí, aby Lu protnul to mučivé ticho, které mezi nimi právě nastalo. K jeho potěšení to Luhan po chvilce skutečně udělá.

"Když ti to nevadí, tak proč jsi smutný?"

"Protože se prostě bojím,"

"A i když tě teď držím za ruku...pořád se bojíš?" jeho ruku, kterou doposud svíral v té své, teď chytí do obou svých dlaní a stiskne ji ještě pevněji.

"To se bojím ještě víc...toho, že mě pustíš," otevře oči a podívá se na něho, "právě protože se vůbec nehádáme. Jsme spolu už víc jak dva roky a za tu dobu jsme se ještě nijak zvlášť nechytli. Děsí mě to, protože nevím, jak bych se u toho cítil. Kai se Sehunem se jednou pohádali na tolik, až se všem zdálo, že se rozejdou, vzpomínáš? Ale překonali to a milují se víc než kdy předtím. Ale co až se pohádáme my? Co když nás to vážně rozdělí?" s velkým úsilím zadržuje slzy a zatím se mu to daří.

Luhan zavrtí hlavou, pustí jeho ruku, ovšem hned na to si klekne na kolena, nakloní se k Ryeowookovi a v dlaních sevře jeho tvář, aby si lépe udržel jeho pozornost.

"Uvěříš mi, když ti řeknu, že už jsem nad tímhle taky párkrát přemýšlel?" usměje se.

"A k jakýmu závěru jsi došel?"

"Že mám obrovský štěstí," palci přejede po jeho tvářích.

"Ale to nepsaný pravidlo..." připomene tiše, přičemž sklopí pohled. Lu jeho tvář pustí a znovu jej chytí za ruce.

"Zapomeň na to. Proč bychom se měli řídit něčím, čím se řídí ostatní? Takhle aspoň budeme originál," řekne pyšně, "jenom si to představ! Ty naše dva náhrobky, vedle sebe... nebo jeden společnej, a tam naše jména a pod tím: -Žíli šťastně až do smrti - úplně bez hádek- nebo -Nikdy se nehádající pár-. Nebylo by to skvělý?" řekne nadšeně, až přinutí Wooka k pousmátí se.

"Myslel jsem, že se nechceš bavit o tomhle tématu," nadzvedne škádlivě obočí.

"Ale víš, jak to myslím, že?"

"Nedívat se na to jenom z tý špatný stránky, ale zajímat se i o ty dobrý?" usměje se Wook.

"Přesně!" ukáže vztyčený palec, "dobře jsem si tě vychoval,"

"Ty mě?" zasměje se.

"No jinak bys tohle přece neřekl," ušklíbne se.

"Takže, abych se k tomu vrátil... říkáš, abych nemyslel na to, že nevím, jak se zachovám, pokud se někdy pohádáme, ale být za to šťastný?" nakloní se k němu, ale stále si udrží menší vzdálenost.

Lu jen mlčky přikývne a on sám překoná tu mezeru mezi nimi. Přitiskne se k jeho rtům a zavře oči.


Je tolik věcí, které bych chtěl vzkázat svému mladšímu já. A víš co? Udělám to. Pokud se Luhan vrátí a já ještě nebudu mít hotový ten úklid, nějak mu to vysvětlím. Možná si ještě ten deník vezmu, ukážu mu ho a společně si jím budeme listovat a vzpomínat...
Ale teď k tomu vzkazu...nebude ti to vadit, že? I kdyby, přece nemluvíš, tudíž protestovat nemůžeš. A předem se ti omlouvám, pokud ti budu připadat namyšlený nebo něco takového. Není to tak. Jen jsem nabyl sebevědomí, které do mě Luhan tak dlouho tlačil.

Takže...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama