Dear Diary // Part. 5

11. srpna 2015 v 1:49 | Meekyong





Obyčejná dívka. Stejná, jako každá druhá. Z tváře jste jí jen těžko smazali její zářivý úsměv. Byla veselá a šťastná, ovšem pouze na krátkou chvíli. Teď je starší a vše kolem ní se stává chladnějším. Život je jiný, než si jej představovala. Přeje si, aby jí to někdo tehdy řekl.
Řekla mu, že je na dně, jenže on to nechal být. Nezajímal se. Od té doby to dívka držela v sobě. Říkala si: "Jsem v pořádku, nic to není," - vše to byly pouhé lži. Stačilo se jen podívat do jejích mdlých a zapadlých očí. Každou noc se snažila zastavit svůj pláč, přestože věděla, že není šance, aby se jí udělalo lépe. Věděla, že je to zbytečné, přesto se snažila.

Dnes jsme ve škole dostali úkol, napsat, čeho si v životě vážíme a co nás činí šťastnými. Když jsem to slyšel, musel jsem se pousmát. Kdyby to zadali před pár měsíci, bylo by to pro mě snadnější. Přemýšlel jsem.. o čem mám psát? Slyšel jsem nějaké dívky, jak se mezi sebou baví a radí se, co napíšou. Slyšel jsem slova jako - rodina, přátelé, oblečení, nakupování. Přísahal bych, že jsem zaslechl někoho říkat i peníze.

Léto skončilo, ona stále nosila dlouhé rukávy, aby zakryla stopy bolesti. Protože ty škrábance na rukou viditelně krvácely. Věděla, že má deprese, ale nechtěla si to přiznat. Nemyslela si, že by mohla zapadnout a všem to zřejmě unikalo. Byla jako voják s ranami z boje. Krvácela z každé rány, kterou její tělo uneslo.
Ve škole neměla přátele, v lavici seděla sama. A pokud si přeci jen někdo ran všiml, svedla to na svou kočku. Avšak ty škrábance nebyly jen náhoda, jenže to nikoho nezajímalo na tolik, aby ji zachránil z její sebenenávisti.
Vše šlo ke dnu, nikdy vzhůru. A tady je, zaseklá v téhle hloupé a slepé uličce, ze které neví, jak ven.

Tak jsem přemýšlel dál. Možná bych mohl napsat něco o sněhově bílém klavíru ze školy. O tom nejroztomilejším a nejvěrnějším stvoření, které znám, o Hyunkim. Pak jsem se ale zastavil. Proč jednoduše nepsat o vzpomínkách? Díky nim jsem aspoň trochu šťastný. Jsou to jediné, co mám, čeho si cením a čeho se nevzdám.

Moc dobře věděla, co dál. Stačilo si jen stoupnout na židli a obvázat si provaz kolem krku.
Napsala dopis svýma třesoucíma se rukama.
"Koukněte se na mě. Jste hrdí na své výjimečné dítě?"
Ale věděla, že rodiče nejsou ti, které mohla obviňovat. Byl to svět, který ji v hlavě udělal tohle. Takový zmatek z toho všeho kolem ní.
Stála na židli a vzhlížela k Měsíci. Jen na nic nemyslet, brzy bude konec.
Židle dopadla s ránou na zem, zatímco dívka pobrala svůj poslední dech. Je po všem, vše je pryč. Naposledy vydechla, již se setkala se smrtí.

Deníčku, musím se ti s něčím svěřit. Já... udělal jsem to. Použil jsem tu žiletku, na kterou jsem nikdy neměl v plánu sáhnout. Víš proč? Moje matka... ta na kterou jsem se mohl vždy spolehnout.. to kvůli ní jsem to udělal. Protože ona.. byla otci nevěrná, s tím svým přítelem, se kterým je i teď. Byla s ním už v době, kdy ještě měla být jen s mým otcem. I ve chvíli, kdy tak moc onemocněl, stále se po nocích scházela s Min Wooem. Řekl mi to Kyuhyun, jeho syn. Nešlo to vydržet. Už toho na mě bylo tolik, že jsem to neunesl. Ale víš co? Pomohlo to.

Její matka vešla dovnitř, okamžitě padla na kolena. Nyní už nemůže vzít zpět to, co vidí svýma vytřeštěnýma očima.
Její malá holčička, jež vychovala, tam jen tak visela s tělem bledým a s výrazem krutě prázdným, bezvládně se pohupujíc.
Naříkající matka si všimne dopisu a okamžitě jej zvedne. Rozevře papír.
"Je tohle vůbec spravedlivé?" vydechne. Začne číst, zatímco jí po tvářích ztékají slzy.

Já.. nechci uvnitř zemřít a pouze dýchat. Přemýšlel jsem nad tím a říkal jsem si, jestli je tohle ještě pořád život. Ale víš... úleva existuje... nacházím ji pokaždé, když se říznu. Ano... když jsem se řízl poprvé, nebylo to naposled. Udělal jsem to znovu. Avšak spíš než to, mě bolí srdce. Cítím se, jak každým tahem zrazuji svého otce. Trápí mě svědomí, ale nemůžu si pomoct. Konečně jsem našel něco, co mi alespoň trochu pomáhá.

"Mrzí mě to, mami, ale tenhle svět není místo pro mě. Dlouho jsem se snažila to celé napravit a zapadnout, jenže vše to vedlo jen k tomu, abych zjistila, že je svět plný zla. Nic tu pro mě není, jen zabírám místo. Nemám důvod tu déle zůstávat. Je to chyba, byla jsem špatně umístěna. Narozena ve špatném čase, na špatném místě. Ale vše je v pořádku, jelikož mě znovu brzy uvidíš. Až nadejde tvůj čas, budeš to vědět. Stačí se jen podívat na Měsíc, který bude jasně zářit na temné noční obloze.
Přes noc to zvládneš, stačí jen pevněji obejmout polštář. Dej světu vědět, že jsem zemřela v bolesti, protože právě svět kolem mě je ten, koho je třeba obviňovat. Vím, že za rok zapomeneš na to, že jsem odešla. Protože nejsem nic, co by stálo za zapamatování - to je to, co mi spolužáci ve škole věčně říkali. Takže se řídím většinou. Moje přítomnost na zemi již není potřebná, stejně nikdy nebyla. A kdyby cokoli, doufám, že tě to alespoň posilní. Jsi nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy měla. Velká škoda, že tě musím udělat takhle smutnou. Ale pamatuj, že jsi pro mě byla vším. Jsi jediná, která vlastnila klíč k mému srdci.
Teď už je čas odejít, nezbývá moc místa na psaní. Ano, prohrála jsem svůj boj, ale ty musíš bojovat dál. Budu se na tebe dívat z mraků nad námi.
To je vše, světe...sbohem..."

Zavře knihu spolu se svým deníkem. Koho kdy napadlo číst něco takového a přitom psát svůj vlastní deník? Ale proč ne. Moc se to od sebe neliší, v tomhle případě. Seskočí z parapetu a zandá knihy do batohu, a poté přejde ke klavíru. Posadí se k němu, zavře oči a začne hrát. Pomalou a smutnou melodii, jak by se mohla ostatním jevit. Jemu spíše zní jako šťastná. Vymyslel ji on sám. Při ní se vždy vrací do svých mladých let, kdy byl šťastný.

"Promiň, že ruším," Ryeowook sebou trhne, přestane hrát a vytřeští oči. Prudce se otočí a spatří ve dveřích stát Luhana. Zase ty..?

"Ale já jenom..." podrbe se na hlavě, zavře dveře a udělá pár kroků směrem k Wookovi, který se instinktivně začne odtahovat.

"Viděl jsem, jak tě zase kluci mlátí, no a-"

"Nepamatuješ si, co jsem ti říkal minule?" skočí mu do řeči.

"He?"

"Nic ti do toho není, tak mě nech prosím být," řekne tiše, hrdlo má stažené strachem, přesto si je jist, že jej Luhan slyšel.

"Jenom mě zajímá... Jsi v pohodě?" - stále ta samá otázka.

"Je mi fajn," - stále ta samá lež. Vstane od klavíru a začne couvat ke svému batohu. Nechce se k němu otáčet zády, má strach. Nohou do něho konečně narazí, sehne se pro něj, hodí jej na záda a se zatajeným dechem dojde až k Luhanovi, kde se zastaví.

"Mohl bych prosím projít?" pohledem těká všude možně. Nemá odvahu se mu dívat do očí.

"Můžu se tě ještě na něco zeptat?" zkříží ruce na prsou, aniž by se hnul z místa. Už si za těch několik dní stihl všimnout, že se Ryeowook k nikomu nepřiblíží víc jak na délku paže. Je mu tedy jasné, že to neudělá ani teď, proto toho hodlá využít.

Ryeowook mlčí, pohled zabodnutý do země. Co chceš ještě vědět? Prsty nervózně žmoulá lem své uniformy a kouše se do rtu.

"Proč se k ostatním chováš, jako by byli všichni úplně stejní?" nakloní se k hnědovláskovi, ten však ihned ucukne a udělá krok dozadu. Chceš to vědět? Fajn.

"Protože to oni jsou, Luhane," odváží se k němu vzhlédnout, načež se zarazí. Řekl mu jménem. Opravdu si dovolil jej oslovit jeho jménem. Proč to udělal?!

"Já takový nejsem," zamumlá blonďák, trochu zaražen jeho odpovědí. Jak to, že jsou všichni stejní? Nejsou. Tedy aspoň on takový přeci není.

"Jenže tobě já nevěřím," hlesne, pohled opět sklopený, očekávajíc ránu, která ale nepřichází.

"Jak bys taky mohl," vydechne, očima neustále skenujíc Ryeowookův smutný obličej. Otočí se, vezme za kliku, otevře dveře, ale dřív, než se stihne hnědovlásek hnout z místa, Luhan dveře zabouchne a zvenčí je zamkne.

Když Wook uslyší cvaknutí a rozpozná v něm otočení klíčem, okamžitě přiskočí ke dveřím a začne na ně bušit pěstmi.
Věděl jsem to! Je stejný...

"Pusť mě ven!" zakřičí. Blonďák za dveřmi se podívá na klíčky na své dlani. Obstaral si je předtím, než šel sem. Věděl, že tady Wooka najde. Viděl ho sem jít. Sám neví, proč to dělá, ale on prostě nechce, aby si Ryeowook myslel, že on je stejný, jako ostatní, i když si říká, jestli tohle je ten správný způsob, jak mu to dokázat.

"Prosím!" zanaříká, načež přestane dlaněmi bušit do dveří a padne na kolena. Nemá moc síly. Je vyčerpaný. Vinu na tom má hlavně to, že moc nejí. Kdyby jedl, měl by sílu. Takhle žádnou nemá.

"Promiň mi to, Ryeowooku," ozve se vážně zpoza dveří.

"Říkal jsi, že ty takový nejsi," vzlykne a podívá se na dveře, "Přitom jsi naprosto stejný!" schová si tvář do dlaní a rozpláče se naplno. Luhan si povzdechne, opře se zády o dveře a sveze se po nich na zem.

"Nejsem," vydechne, "Chci abys věděl, že nejsem,"

"Proto mě tady zamykáš?"

"Jinak bys utekl," zavře oči a hlavou se opře o dveře.

Několik dlouhých minut je naprosté ticho. Ryeowook se za tu dobu již taky přemístil ke dveřím, sedí na zemi opírajíc se o ně a k hrudi si tiskne kolena. Netuší, zda už Luhan odešel, nebo tam ještě je, ale spíše se přiklání k tomu, že prostě odešel a on tady bude muset čekat, jestli sem nepřijde třeba školník nebo uklizečka, popřípadě prostě počká do druhého dne. Nic jiného mu nezbývá.

"Jsi tam ještě?" zkusí to Ryeowook do ticha místnosti. Řekl by, že je to takových dvacet minut, co nikdo nepromluvil.

"Jsem," lehce sebou trhne. Už odpověď ani nečekal. Podle hlasu je poznat, že Luhan taky sedí opřený o dveře.
Ryeowookovi se opět rychle rozbuší srdce. Jediné, co je od sebe dělí, jsou ty tenké dveře. Když si to Wook uvědomí, opět trochu znervózní. Jsou tak blízko a přitom jsou každý úplně někde jinde.

"Když už jsem tě tam zamkl, přece tě tady nenechám samotného," povzdechne si. Proč on to vůbec dělá? Proč mu tak záleží na tom, aby Ryeowook věděl, že on je jiný? Měl by prostě odemknout a odejít. Drží jej tam jako nějakého vězně.

"Proč?"

"Říkám, že takový nejsem,"

"Když ti řeknu, že ti věřím, pustíš mě?" odtrhne se ode dveří a otočí se čelem k nim, jako by mluvil s nimi.

"To zase neuvěřím já tobě," pousměje se Luhan, v prstech třímajíc klíče. Čeho tím chce vlastně dosáhnout? Sám neví.
Ryeowookovi opět poklesnou ramena a on se znovu o dveře opře zády.

"Co mám tedy udělat?" Luhan se zadívá před sebe a zamyslí se.

"Každý vidí, jak vypadáš. Všichni ví, že jsi chytrý, proto ti mohou kdykoli dát úkol, abys ho napsal za ně. Vědí, že si na tobě můžou vybít svoji nudu... Ale nikdo neví, jaký jsi. Dovol mi to zjistit," Ryeowook se pokusí pobrat do plic potřebný vzduch, který mu právě Luhan vyrazil. Zjistit, jaký jsem? Jen to ne! Přesně tohle říkali i ti předešlí "kamarádi". Tedy, neříkali to tak důvěryhodně a vlastně to říkali úplně jinak, ale ve výsledku to bylo to samé. Už se nenechá napálit. Nebude znovu tak slepě a naivně věřit. Už ne.

"Promiň,"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama