Dear Diary // Part. 6

11. srpna 2015 v 1:52 | Meekyong




"Za co se omlouváš?" nechápe Luhan, otočí se a pohlédne na zamčené dveře. Možná by je přeci jen mohl odemknout.
"Za to, že ti to nedovolím," šeptne Wook a skousne si ret. Nemůže. Nesmí dovolit, aby se k němu někdo znovu dostal blíže a poté toho prostě využil a odkopl jej.

"Proč nikomu nedáš šanci, aby tě poznal?" hnědovlásek se smutně usměje.

"Dal jsem. A vymstilo se mi to," přizná. Ani nechápe, proč mu to všechno říká.

"A jak?"

"Nechci o tom mluvit," pokroutí hlavou, když v tom uslyší tiché cvaknutí zámku. Okamžitě se vytáhne na nohy a vezme za kliku. Pomalu dveře otevře a bojácně couvne o krok, když mu ihned pohled padne na světlovlasého chlapce stojícího ve dveřích, jak se na něho upřeně dívá.

"Promiň, byla hloupost tě tady držet jako nějakého zločince," omluví se a vzápětí se již otočí a bez dalších slov odkráčí pryč. Ryeowook jej pozoruje, neschopen slova. To se mu asi opravdu jen zdá. Luhan se mu už podruhé za něco omluvil. Poprvé, když za ním přišel na toalety, jak jej zmlátili. Tohle se mu ještě nestalo. Možná přeci jen není takový, jaký si myslel, že je. Ryeowooku! Okřikne se v duchu. Nesmí podlehnout. Ten kluk se jenom moc snaží se k němu dostat. Kdyby takový nebyl, určitě by se nebavil s Kaiem a Sehunem. To oni dva mu jistě řekli, ať si s ním takhle pohraje. Ale on se nenechá. Už není tak naivní, jak býval. Předtím se okamžitě přilnul ke každému, kdo mu jen řekl pár milých slov. Ale takovou chybu už neudělá. Nikdy.

"Tak kde vězíš? Měl si tady bejt už před půl hodinou," zeptá se otráveně Sehun, když Luhan končeně dorazí na fotbalové hřiště, kde měli ještě s Kaiem a pár dalšíma klukama sraz.

"Ještě jsem si musel něco zařídit. Sorry kluci. Vždyť jste mohli začít beze mě, ne?" Sehun si zkříží ruce na prsou.

"Nemohli. Kai trval na tom, že musíme počkat," Luhan pozvedne obočí.

"Fakt? Proč?"

"Co já vim," pokrčí rameny, když v tom k nim Kai dojde.

"Hele, promiň, že jsem přišel pozdě. Klidně jste mohli začít," obrátí se k němu okamžitě Luhan, ale Kai jen mávne rukou.

"To je dobrý. Hlavně, že seš tady," usměje se, "Tak kluci! Už můžeme začít," zavolá ostatní. "Ty se protáhni, já nás zatím rozdělím do týmů," řekne Luhanovi, která přikývne a jde stranou.

"Takže, já, Leeteuk, Eunhyuk, Luhan, Tao a..." zamyslí se a koukne na ostatní, "Donghae," jmenovaní jdou k sobě a Sehun se zamračí.

"A co já?" ukáže na sebe prstem. Kai se k němu otočí a pokroutí očima.

"Není to jasný? Ty seš se Suhem, Kibumem, Henrym, Sungminem a Baekhyunem," vyjmenuje ty zbylé a Sehun našpulí rty.

"Proč nemůžu bejt v týmu s tebou? Vždycky jsem byl,"

"Ale teď je tady Luhan a ten bude se mnou," sdělí mu. Blonďák, který se právě protahuje, ustane v pohybu, vzpřímí se a přejde k nim.

"Mě je jedno, s kým budu. Klidně budu v druhým týmu," usměje se, ale Kai zakroutí hlavou.

"Budeš tam, kde jsem řekl,"

"Ale-"

"To je dobrý, Luhane. Sehun se přizpůsobí," poplácá jej po zádech a podívá se na Sehuna, "Že?" mrkne na něho a usměje se. Sehunovi poklesnou ramena a přikývne. Samozřejmě, že ano. Co by pro Kaie a jeho okouzlující úsměv neudělal.

"Tak začneme," spráskne ruce. Všichni se přemístí na svá místa a hra začne.

"Nevěděl jsem, že si tak dobrej ve fotbale," usměje se Donghae, když hra skončí - pro jejich tým vítězstvím.

"Díky," usměje se Luhan, když v tom na něho zezadu skočí další z jejich týmu.

"Byl si skvělej!" řekne vesele Tao.

"To, jak si jim dokázal sebrat míč, obehrát je a pak střelit přímo do branky... Wow!" zasměje se tentokrát Hyuk a hrdě jej poplácá po zádech. Luhan už ani neodpovídá, jen se s radostí usmívá. Dokonce i ostatní z druhého týmu, mu poté přijdou dát poklonu.

"Tak už ho nechte oddechnout, chudáka. Ale taky jsem koukal, jak ti to skvěle jde," zasměje se Kai. Všichni si posbírají své věci a zvesela se vydají z hřiště pryč. Jediný, kdo se drží kousek za nimi, je Sehun, který zklamaně sleduje, jak je Luhan najednou středem pozornosti. Ne, že by jej neměl rád. Je fajn, ale mrzí jej, že si jej Kai tolik všímá. Vždy to byl on, kdo měl nejvíc jeho pozornosti. A teď je to Luhan, který mu sám o sobě vůbec nevadí, naopak je rád, že k nim do třídy přišel někdo takový. Štve jej Kai. Říká si, jestli si vůbec všiml, že nejde s nimi, ale drží se pár metrů za nimi.
Naštvaně kopne do kamínku na cestě a tiše si pro sebe zanadává. Na něho by se měl Kai usmívat a chválit jej. Vždyť byl jediný, kdo jejich týmu střelil gól. To, že Luhan dal tři, není podstatné. On hrál taky skvěle, jen byl v týmu s těmi méně dobrými hráči.

"Sehune! Kde seš? Pojď sem," otočí se na něho Baekhyun a mávne na něho. Sehun vzhlédne a povzdechne si. Přál si, aby to byl Kai, kdo na něho zavolá.

"Dělej ty pako. Přece nebudeš naštvanej, že jste prohráli," začne se smát Kai a Sehun se zamračí.

"Nejsem naštvanej!" křikne na něho a dojde je.

"Tak co je?" zeptá se a Sehun jen pokroutí hlavou. Luhan pokrčí obočí a podívá se směrem na ostatní, kteří mu ale jeho nechápavý pohled vrátí.

"Nic. Už musím jít," Kai se na něho zmateně podívá, ale to už je Sehun k němu zády a jde pryč. Pokrčí rameny a mávne nad tím rukou.

"Tak kam půjdeme?" zeptá se ostatních.

"No, já taky budu muset jít," řekne Luhan. Kai se na něho trochu udiveně podívá.

"Vážně?" Luhan mlčky přikývne.

"Škoda, myslel jsem, že spolu někam zajdem," povzdechne si. Luhan se pousměje.

"Tak někdy příště," rozloučí se s ostatníma a rozejde se pryč. Nějak nemá náladu s nima někam jít. Vlastně přemýšlel, že by sem nepřišel vůbec, ale nakonec si řekl, že si aspoň na chvíli pročistí hlavu. Pořád musí myslet na Ryeowooka a na ten jeho zděšený výraz, když přišel do té místnosti. Jako by byl při něčem přistižen. Při něčem nezákonném. A jak před ním pořád couval. Jako kdyby na něho mířil nožem nebo pistolí. Zakroutí hlavou. Nebude na to myslet. Chtěl mu pomoct a ukázat mu, že ne všichni jsou takoví, jaký si o nich myslí, že jsou. Ani neví, proč to chtěl dělat. Je očividné, že Ryeowook o to nestojí, nenechá si pomoct. Přesto ale Luhan v jeho očích pokaždé vidí to zoufalé volání o pomoc. Nechápe to. Být na jeho místě, vzal by ihned každou nabízenou pomocnou ruku, která by se k němu natáhla. Tak proč je takový? Ne, nebude nad tím přemýšlet. Ryeowook nechce, aby si jej všímal, mluvil na něho a všechno ostatní. Pokusí se. Sice neví, jak to zvládne, přeci jen... dívat se, jak ho bijí, až mu teče krev, je vážně těžké. Navíc, když se s těmi dotyčnými baví. Ani neví proč. Neví, proč se Wooka třeba někdy nezastane. Cítí, že kdyby to udělal, neocenil by to a naopak by byl ještě naštvaný. Třeba se mýlí, ale myslí si to.

Deníčku...Poraď mi. Už vážně nevím, jak dál...

Luhan, ten nový, zase za mnou přišel. Chtěl jsem odejít, ale on mě zamkl. Pořád trval na tom, že on je jiný, že není takový, jako ostatní. Vtipné, že? Když jsem se ho zeptal, proč mě tedy zamyká, řekl, že bych mu utekl. Měl pravdu. Přesně to bych udělal. Ale čeho tím docílil? Řekl, že by mě chtěl poznat. Chtěl by vědět, jaký jsem. Nedovolil jsem mu to. Ani to neudělám. Už nejsem tak naivní a důvěřivý, jako jsem býval. Poučil jsem se. Říká se: "Každý člověk chybuje. Jen hlupák v chybách setrvá." Už tu samou chybu neudělám.

Budu se jen dál řídit svými pravidly a Luhana si nebudu všímat. Vážně by bylo snažší, kdyby mě prostě uhodil. Myslí si, že když to neudělá, budu mu věřit. Hlupák. Jediné, čeho tím dosáhne bude to, že si na něho budu dávat ještě větší pozor. Bojím se ho. Více než ostatních. Od těch už aspoň vím, co čekat. Od něho ne. A to mě děsí. Ta nevědomost.

"Mami?" promluví tiše Wook, když se posadí do křesla naproti jeho matce.

"Hm?" vydá ze sebe nezaujatě. Ryeowook na sucho polkne a zhluboka se nadechne.

"Je pravda, že..." zastaví se v půlce věty a sklopí pohled.

"Co?" vzhlédne k němu od rozečteného časopisu. Wook si povzdechne.

"Vlastně nic. Promiň, nenech se rušit," vstane a opustí obývák. Měl v plánu se zeptat na to zasnoubení, o kterém mu Kyuhyun říkal, ale vzpomněl si, že mu říkal, že jeho otec chce ještě aspoň měsíc počkat. Takže jeho matka o tom pravděpodobně ještě neví.

Dojde do pokoje, zavře dveře, zamkne a jako bez duše přejde k posteli, na kterou se vzápětí posadí. Pokleslá ramena, ve tváři žádný výraz, pohled zabodnutý do země a lehce se chvějící rty. Nechce zase brečet. Poslední dobou je to jeho nejčastější činnost. Stydí se za sebe.

Ale co když se jeho matka vážně zasnoubí? Proč by taky ne, vypadá to, že na otce zapomněla už ve chvíli, kdy spolu ještě byli. Co to ale bude znamenat pro něho? Přestěhují se? Nebo se oni přestěhují k nim? Pravděpodobně by musel být v pokoji s Kyuhyunem. To by asi nevydržel. Nedokázal by usnout s vědomím, že není v pokoji sám. Ano, sice Kyuhyun nevypadá, že by byl nějak zlý, ale pořád je to kluk v jeho věku, což znamená, že nevěří ani jemu.

Proč si ze všech lidí Bůh vybral zrovna mě? Proč právě já musím být ten, kdo má snášet všechnu tu bolest a špínu, kterou na mě ostatní shazují? Co tak špatného jsem provedl, že za to teď trpím? Svět mi to opravdu neusnadňuje. Sotva mi vezme otce, přide s někým, kdo by ho měl nahradit. To ale on neudělá. Nebudu mu bránit ve svatbě s mou matkou, ale nedovolím mu, aby se jen pokusil nahradit mého otce.

Ale víš co? Já to zvládnu. Víš proč? Život mě už mnohokrát srazil na kolena. Viděl jsem věci, které jsem nikdy vidět nechtěl. Zažil věci, které bych nepřál ani tomu největšímu nepříteli. Tolikrát mě zasáhl smutek a postihlo zklamání. Přesto je jedno jisté... vždy jsem se přes to dokázal přenést a zvládl jsem se vytáhnout zpět na nohy. Teď to nebude jiné. Říkám si, že už se mi nic horšího stát nemůže. Vše, co jsem mohl, jsem už zažil. Falešný přítel, posměch všech okolo, kradení mých věcí, ztráta toho nejbližšího... Ale nikdy neříkej nikdy, že? Kdo ví, co všechno se ještě může stát. Jen Bůh ví, co mě ještě čeká. Co si pro mě osud připravil. A já se tomu přizpůsobím. Vždyť, to se ode mě čeká, ne?
Víš, někde v knihách jsem se dočetl, že Naděje, je jen tichý hlásek, který ti šeptá "možná" ve chvílích, kdy se zdá, že celý svět křičí "NE!". Myslím si, že je to pravda. Možná ti to bude připadat absurdní, jako mě, ale přesto si myslím, že i já mám takovou malou naději.

Směješ se? Jo, já taky. Ale co kdyby ano? Kdyby, kdyby... Jednou jsem si řekl, že se tomuhle slovu budu vyhýbat. Stejně to nedělám. A možná právě to je ta malá naděje, kterou v sobě mám a ve kterou věřím. Vážně bych si přál, aby tohle všechno byla jen noční můra, sen, ze kterého se brzy probudím.
Jenže na pouhý sen je ta bolest až moc skutečná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama