Dear Diary // Part. 9

11. srpna 2015 v 2:01 | Meekyong




Končím, deníčku.

Už na to vážně nemám. Má matka se chce vdávat. Za někoho, s kým byla nevěrná mému otci i ve chvíli, kdy tak moc onemocněl. Beru to od ní jako zradu... Ovšem proč by se ona měla cítit nějak špatně, že? Vždyť na mě přeci vůbec nesejde... Čeká, až se stanu plnoletým a ona mě bude moci vyhodit z domu pryč, aniž by se mohla bát zákona. Ve chvíli, kdy mi padne osmnáct, vše to skončí. Mezi námi. Ona přetrhá veškerá lanka, která nás svazují. Nebude se zajímat o to, co na to řeknu já. O mě nejde. Já jsem nikdo.

Víš, co se ještě všechno stalo, kromě té žádosti o ruku? Víš? Potkal jsem Luhana. Zase. Ale co bylo mnohem divnější... na hřbitově. Šel jsem se vyplakat k otci a on se tam najednou zjevil. Z ničeho nic mě oslovil. A potom se mě zase vyptával, jestli jsem už někdy někomu věřil... Jenže to, co mě zarazilo nejvíce a to nad čím neustále přemýšlím je to, když řekl, že se mýlím, když si myslím, že jsou všichni stejní. Já samozřejmě vím, že se nemýlím, protože prostě všichni stejní jsou, ale on řekl, že chápe, jak se cítím. Řekl přesně to, co doopravdy cítím. Že jsem někomu věřil, pak byl zrazen, odřízl jsem se od světa a už nikoho nenechal, aby mi ublížil tímhle způsobem. Že důvod, proč se nebráním, když mi ubližují je ten, že nechci, aby to bylo ještě horší... Řekl úplně všechno, co jsem já řekl tobě. Přišlo mi to, jako by to vše četl. Od začátku až do konce. Připadal jsem si tak průhledný a že o mě ví vážně všechno.

Proč? A jak je to vůbec možné? Jak tohle může vědět? Cítil se tak snad někdy? To těžko... Je ve škole oblíbený. Nejen kvůli svému vzhledu. Ale taky kvůli povaze, kvůli tomu, jak vyniká ve fotbale a umí nějaké bojové umění. Všichni ho za to obdivují a chtějí se s ním přátelit. Takže možnost, že by se někdy mohl cítit stejně jako já, je prostě hloupost. Potom to ale pořád nechápu.

Ale víc než to je tady stále ten fakt, že z něho mám mnohem větší strach než z ostatních. A to, že teď vím, že Luhan nějakým způsobem zná moje pocity a tudíž zná i moje slabiny... všechno tohle můj strach z něho ještě znásobilo. To, že ví, čeho se bojím a čemu se snažím vyhnout...

Přál bych si, abych ho nikdy nepotkal. Aby nikdy nepřišel do naší školy a ještě navíc do třídy, do které bohužel chodím i já. Chci, aby odešel. Jenže jak už jsem zjistil, všechny moje přání jsou jen projevy zoufalství, a já moc dobře vím, že se nikdy nesplní... Přesto...aspoň jednou by mi mohl Bůh nějaké splnit. Jen jednou...

"Copak je to za rány, Wookie?" Kai chytne hnědovláska za bradu a prohlédne si jeho obličej. "Tohle jsme ti přece my neudělali," zasměje se a ohlédne se po Sehunovi, který právě přišel i s Luhanem v závěsu.

"Kdo je ten zmetek, který nám bere naší zábavu?" Moje matka... Kai jej s trhnutím pustí, dlaněmi se opře o jeho lavici a skloní se k němu. Ryeowook zadrží dech a pohled má stále upřený kamkoli jinam, jen aby se nedíval do očí Kaiovi.

"Řekni mu, že pokud si chce půjčovat něčí majetek, měl by se nejdřív zeptat," ušklíbne se. Majetek? Děkuji...

"No tak Wookie... Ty mi neodpovíš?!" zvýší hlas. Sehun se za jeho zády náramně baví. Ruce má založené na hrudi a sem tam se koutkem oka podívá po Luhanovi. Ten jen stojí a dívá se na scénu, jež se před ním právě odehrává. Nic nedělá, pouze čeká, kdy jeho kamarád Wooka uhodí. Měl by snad zasáhnout? Chtěl by. Nechce se dívat jak někoho bijí. Jenže není si jistý, zda o jeho pomoc Ryeowook vůbec stojí. Pokaždé, co se s ním bavil, dával mu jasně najevo, že ne. Nechce pomoc od nikoho. Stejně tak, jako nechtěla tehdy ona...

Luhan ucítí, jak se mu v očích zalesknou slzy, proto je rychle zamrká. Nebude na to myslet. Nebude myslet na ni. Ovšem nechce, aby Wook skončil stejně. Nechce přihlížet tomu, jak někdo někomu postupně bere život, až si jej nakonec vezme on sám úplně.

"Kai, kašli na to," chytí jej za rameno a donutí jej se vzpřímit a otočit čelem k němu, "Přece si nebudeš hned po ránu špinit ruce, ne?" Kai nadzvedne obočí, stejně tak i Sehun. Luhan kývne hlavou na znamení, ať jdou. Oba poté jen pokrčí rameny, ještě jednou se na Wooka otočí, načež se vydají ke svým lavicím. Ryeowook se odváží vzhlédnout a jeho pohled se střetne s tím Luhanovým.

"P-proč?" dostane ze sebe, v očích má slzy, pár mu jich již přeteklo přes okraj.

"Nemáš zač, ty pako," řekne tiše, aby jej slyšel jen Wook a rychle se pousměje, přesto si je jistý, že to hnědovlásek viděl. Otočí se a rozejde se za kluky. Ryeowook s pootevřenými ústy stále zírá před sebe, snažíc se pochopit právě se odehrávající situaci. Přinutil Kaie, aby mu nic neudělal a potom se na něho usmál. Proč? Co si od toho slibuješ?

-
"Cos mu tam ještě říkal?" zeptá se podezíravě Sehun, když k nim Luhan dojde.

"Jenom že by měl bejt vděčnej, ale aby si nemyslel, že dneska stejně nedostane," zalže a sedne si do své lavice. Kai pokýve hlavou a poplácá jej po rameni.

"Dobrá práce," usměje se a zkříží si ruce na prsou, "Říkal jsem, že je zábava si ho dobírat," ušklíbne se a Luhan na to nijak nereaguje. Pouze přikývne, aby si Kai myslel, že souhlasí, načež si otevře knihu a začne očima rychle přelétávat text. Nechce se o tomhle s Kaiem bavit. On nesouhlasí. Rozhodně mu nepřijde zábavné si někoho dobírat. Ale co má dělat? Měl by se zastat a říct Kaiovi, že je to hloupost to dělat, jak tím té osobě ubližuje a asi že vůbec netuší, k jakým závěrům to až může zajít?

Zastaví se pohledem na jednom slově, které nevnímá tak, jako myšlenky a hlavně vzpomínky, jež se mu znovu v hlavě objevily. Nesmí na to myslet. Ne teď. Ne ve škole. Nejradši by na to nemyslel nikdy. Přál by si, aby nic z toho nebyla skutečnost, která jej tak bolí. Ale bohužel. Stalo se a ač jej to trápí sebevíc, nic s tím nenadělá. Takový je život, který si nikdo z nás nevybírá.

-

Podzimní vítr zvedá listí ze země a nese jej Kaiovi přímo pod nohy a jemu to už začíná trochu vadit. Zamračí se a do listí kopne. Sehun se na něho udiveně podívá a nadzvedne obočí.

"Provedlo ti to listí něco?" uchechtne se. Kai po něm střelí pohledem, když v tom se mu na obličej přilepí další neposlušný lístek. Se zaúpěním jej z tváře sundá, mrskne na zem a začne na něho dupat, přičemž se Sehun náramně baví.

"Mám pocit, že si na mě zasedlo!" zvedne k pohled ke světlovláskovi, jež se nepřestává smát.

"Ya! Nesměj se!" ukáže na něho výhružně prstem, načež se mu přes oči nalepí další list. V Sehunovi se zvedne další nával smíchu, až se začne popadat za břicho a ohýbat v pase. Hnědovlásek, stále se vztyčeným ukazovákem, si jen povzdechne a list si z obličeje sundá.

"Přijde ti to vtipný?" otočí se, ohne se k zemi, rukama udělá z listí hromádku, kterou následně zvedne a otočí se zpět k Sehunovi, který si utírá slzy a pomalu se uklidňuje.

"Kuk!" donutí jej se na něho podívat a vzápětí už mu hodí listí přímo do obličeje. Sehun jej propálí pohledem a hnědovlásek na něho vyplázne jazyk.

"Jenom počkej, ty zmetku!" otituluje jej světlovlásek už se shýbajíc pro svou kupičku, která v následujících okamžicích skončí všude možně v Kaiových vlasech.

"Tak ty takhle, jo? Pojď sem!" přiskočí k němu již s připraveným listím v dlani a začne mu ji cuchat do vlasů. Sehun jej chytí za zápěstí, snažíc se jeho ruku odtrhnout, druhou rukou mu tlačí do hrudi. Kai se ale nedá, levou ruku mu obmotá kolem krku, aby si jej u sebe přidržel a pravou mu stále cuchá vlasy. Sehun ho oběma rukama chytí za boky, pravou nohou jej podkosí, načež oba skončí na zemi mezi mnohem větším množstvím různě zbarveného listí. Hnědovlásek, značně překvapen tím pádem, vytáhne prsty z vlasů druhého a zatlačí mu do ramen ve snaze jej donutit se zvednout, jelikož na něm právě leží celou svou vahou a pro Kaie není zrovna jednoduché pobrat dech.

Dlaněmi se opře o zem vedle Kaiovy hlavy a trochu se nadzvedne, tak, aby mu viděl do tváře. Zadívá se mu do těch jeho čokoládově hnědých očí, které tolik miluje. Pohledem přejede přes jeho nos až sjede k jeho plným rtům. Věděl, že je nádherný, ale nikdy neměl možnost si jej prohlédnout takhle zblízka, aby nakonec zjistil, že je ve skutečnosti ještě mnohem krásnější. Stačilo by tak málo, jen se trochu sklonit, pár centimetrů...! Sehun váhá, zda by měl. Tak moc by chtěl, ale není si jistý. Jen kousek...ovšem všechny jeho myšlenky vzápětí přeruší Kaiův hlas, jež jej vrátí zpět do reality.

"Tak slezeš už ze mě?" mírně sebou trhne a pohledem se rychle přemístí zpět k jeho očím.

"J-jo, promiň," zamumlá a převalí se vedle, načež se posadí. Kai udělá to samé, hledíc zmateně před sebe.

"Co to bylo?" Sehun otočí hlavu jeho směrem a letmo se pousměje.

"Co?"

"No... ten tvůj pohled," řekne a smete ze svých ramen několik nezbedných listů. Sehun na okamžik vytřeští oči a naprázdno otevře ústa, načež se ale znovu nervózně usměje.

"Eh...pohled? J-jakej pohled?" zeptá se jej a Kai jen zakroutí hlavou.

"To je jedno," mávne nad tím s úsměvem rukou a postaví se na nohy. Stoupne si před Sehuna a natáhne k němu ruku. Světlovlásek k němu vzhlédne a zmateně zamrká.

"Ty nebudeš vstávat?" hnědovlásek nakloní hlavu na stranu, rty stále zkroucené v okouzlujícím úsměvu. Sehun mu úsměv oplatí, chytí se jeho ruky a vstane.

"Díky," zamumlá, strčí ruky do kapes, pořád trochu mimo z toho dotyku jejich dlaní a hlavně té blízkosti. Zavrtá bradu do bundy a rozejde se dál. Kai se chvíli dívá na jeho vzdalující se záda, než jen pokrčí rameny a vydá se za ním.

-

Něžná melodie se nese celou místností a pokouší se dostat ven skrze zavřená okna. Ryeowook s nepatrným úsměvem a přivřenýma očima přejíždí prsty po klávesách a vychutnává si každý tón. Takové chvíle prostě miluje. Nikým nerušen, sám jen se svým oblíbeným klavírem. Dnešní den uběhl docela rychle a k Wookovu překvapení mu dnes nikdo nic neudělal. Ačkoli se k tomu hned před první hodinou schylovalo... nic se nestalo. Proč? Kvůli němu. Ryeowook má celý den před očima ten jeho úsměv, který ač trval jen pár sekund, tak přesto mu připadal... jak to říct... upřímný?
Ale může jemu vůbec něco připadat upřímné? On si stojí za tím, že ne, přesto si tak nějak myslí, že tenhle úsměv byl. Ovšem zároveň jej to znovu děsí.

Vyruší jej tiché zaklepání na dveře. Wook otevře oči, přestane hrát a pohled zabodne do onech dveří. Kdo je to? Měl by toho dotyčného pozvat dál? To určitě, přece není hloupý. Navíc to zaklepání bylo tak tiché, že se mu možná jen zdálo.
Osobě stojící za dveřmi je jasné, že jej Wook dovnitř nepozve, proto prostě vezme za kliku a do místnosti vejde sám.
Wookovi se zadrhne dech v plicích. Zase ty?

Luhan opatrně zavře dveře a zastaví se. Pohled, jež měl doteď zabodnutý v zemi, zvedne k hnědovláskovi a pousměje se.

"Můžu?" zeptá se jej. Druhý dále beze slov sedí na stoličce u klavíru, s pohledem upřeným na Luhanovi.
Světlovlasý si povzdechne. Nebude čekat na odpověď. Ví, že se mu jí nedostane, proto se pomalým krokem rozejde směrem k hnědovláskovi, který se začne v momentě, kdy se Luhan přiblíží o něco víc, instinktivně oddalovat, přesto stále sedí. Luhan si toho všimne a zastaví.

"Nic ti neudělám, přísahám," snaží se jej uklidnit Luhan. Myslíš si, že ti uvěřím?

Když už je Luhan téměř u něho, značně potěšen, že se Wook zatím nezvedl a neutekl, znovu zastaví.

"Já... můžu si zahrát s tebou?" ukáže na klavír, nespouštějíc z Wooka pohled. Ten jej zalapá po dechu a ucítí, jak se jeho srdeční tep zrychlí. Má strach. Ale možná by se ho mohl pokusit překonat. Pro jednou.

Poodsedne si na těsný kraj stoličky a přikývne. Luhanovi se po tváři rozlije radostný úsměv a ihned se vedle něho posadí, ovšem ne rychle. Wook mu připadá jako malé kotě, před kterým se nesmí dělat prudké pohyby, abyste jej nevylekali.

"Hm... znáš tuhle?" Luhana napadne jeho oblíbená píseň a vzápětí ji už začne hrát. Ryeowook se stále dívá do jeho tváře, aby mu neutekl jediný náznak toho, že by mu třeba chtěl ublížit. Už to, že mu dovolil, aby si sedl tak blízko něho, jej dělá neskutečně nervózním. Začíná přemýšlet, proč to vlastně udělal. Ale zatím to není tak hrozné.

Strne, když k jeho uším dolehne krásná a pomalá melodie. Pohledem sklouzne na Luhanovy prsty, jež zkušeně přejíždí po klávesách. Ty tuhle píseň znáš taky?

Trochu zmateně zamrká. Myslel si, že je jediný, kdo ji zná nebo komu se líbí. Zvláštní. Asi se mýlil.

Pomalu začne samovolně zvedat ruce. Luhan k nim koutkem oka pohlédne a pro sebe se usměje, když se k němu Wook nesměle přidá a začne hrát s ním.

Hnědovlásek si dává dobrý pozor, aby se jejich dlaně moc nepřiblížily. A i přes jeho strach a nervozitu se mu koutky rtů letmo zkroutí do úsměvu, ovšem ujišťuje se, aby jej Luhan neviděl.

Druhý stále s úsměvem pozoruje Wookovy prsty, načež pohledem sjede na jeho zápěstí. Úsměv mu z tváře zmizí, ale hrát nepřestává. Mýlí se nebo.... Trochu skloní hlavu, ale ne moc. Chce, aby to vypadalo, že je tak zabraný do oné melodie. Očima se zaměří na rudé ranky na jeho zápěstí. Některé jsou ale již poměrně vybledlé, zato některé vypadají docela čerstvě. Luhan se ihned vzpřímí, přestane hrát a pravou rukou Wooka za zápěstí chytne. Ten vytřeští oči a rukou trhne, ovšem světlovláskovo sevření je moc silné. Luhan si jeho ruku otočí zápěstím nahoru, aby si mohl ověřit své nechtěné podezření. Pootevře ústa a zvedne pohled k vystrašenému Ryeowookovi.

"Pust mě, prosím," do jeho očí se začnou vlévat slzy. Věděl, že to neměl dělat. Neměl mu dovolit se k němu tak přiblížit.

"Ryeowooku, ty..." promluví stále s doširoka otevřenýma očima. Hnědovlásek se přestane hýbat a strne, když si všimne Luhanova pohledu. Podívá se na své zápěstí a okamžitě pochopí. Využije jeho zmatení, tudíž slabého sevření, a svou ruku z něho vymaní, ovšem i nadále zůstává sedět vedle něho. Otočí se čelem ke klavíru a sklopí pohled.

"Řekni mi pravdu..." řekne Wook, lehce si skousávajíc ret, "...proč si dneska řekl Kaiovi, aby mě nechal?" Musím to vědět. I kdybych toho litoval...musím.

Luhan zavře ústa a zatěká pohledem po klavíru.

"Protože nechci, abys skončil jako ona," hlesne a u srdce jej znovu bolestivě bodne. Wook k němu stočí pohled.

"Jako kdo?"

"Moje sestra,"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama