지켜줄께/ I Will Protect You - 1. část

10. srpna 2015 v 22:50 | Meekyong


Fandom: Super Junior

Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon

Žánr: škola, vtip, drama







Ahoj, jmenuji se Lee Hyuk Jae, zkráceně Eunhyuk. Je mi 19 let a jsem neuvěřitelně šťastný. Víte proč? Protože jsem se dostal na svou vysněnou školu. Na Tae-Sang University. Ale abych byl upřímný, vlastně ani nebylo možné abych se tam nedostal. Z každého předmětu mám za jedna. Učení je můj koníček, kterému se neustále věnuji. Asi si říkáte, že je to blbost mít něco takového za koníček, vždyť tolik lidí na to nadává a proklíná lidi, kteří učivo vymysleli. Já jsem takovým lidem vděčný. Je to divné já vím, ale je to tak.

Nemám kamarády se kterými bych chodil ven nebo se s nimi jen bavil. Nevím jestli je to dobrá vlastnost nebo ne, ale pokaždé řeknu to, co si myslím, i když to není zrovna pěkné. Taky jsem toho kolikrát litoval, když mě potom zbili, ale s tím nic nenadělám. Bohužel mi bůh zapomněl nadělit i nějaké ty fyzické schopnosti. No, ale nikdo netvrdí, že si nemůžu najít nějaké přátele tady na univerzitě.


Dnes se stěhuji na kolej. Budu mít spolubydlícího, z čehož nemám moc velkou radost. Snad to nebude ten typ, co si chce pořád povídat. Já se budu chtít učit, takže si ho vlastně ani nebudu všímat.

Jakmile jsem obdržel klíče od svého pokoje, vydal jsem se ho hledat. Je to pokoj č.20. S těžkým kufrem a k tomu ještě s taškou plnou věcí, jsem prohledal celé první patro. Neúspěšně. To se dalo čekat, že v jednom patře nebude 20 pokojů.
Vyšel jsem tedy po schodech do druhého patra a dal se znovu do hledání. Tentokrát jsem byl úspěšný. Vzal jsem za kliku, v očekávání, že už tam můj spolubydlící bude. Jenže bylo zamčeno a pochybuji o tom, že by se hned první den zamkl. Strčil jsem tedy klíč do zámku a dvakrát s ním otočil. Otevřel jsem dveře a vešel.

,,Wow',' vydechl jsem s úžasem. Ten pokoj byl opravdu krásně vybavený, takže se nakonec přeci jen vyplatí platit takové vysoké školné. Vybral jsem si postel a položil na ní tašku s věcmi. Řekl jsem si, že bych si to tu mohl zatím prohlédnout než si začnu vybalovat. Uviděl jsem nějaké dveře, to asi bude koupelna. Měl jsem pravdu. Byla vymalována modrou barvou a podlaha byla sněhově bílá, stejně tak sprchový kout, záchod a umyvadlo. Vyšel jsem z koupelny a vydal se zjistit, jaký je prostor ve skříních. Byl jsem docela překvapený z toho, kolik místa tam je. Přešel jsem k oknu a rozhrnul jsem závěsy. Páni takový výhled! Z mého obdivu krajiny mě vyrušilo cvaknutí kliky. Otočil jsem se a uviděl jsem ve dveřích stát hnědovlasého kluka v mém věku. Jeho výraz byl docela zastrašující. Tvářil se poněkud otráveně.

"Ty seš ten můj spolubydlící? Seš trochu.. no to je jedno. Jmenuju se Lee Dong Hae a chtěl bych tuhle postel, jestli dovolíš," Nic jsem neřekl a jen jsem pozoroval, jak dává moje věci z postele na zem a odsouvá můj kufr stranou. Položil si svojí tašku na mou teď už asi bývalou postel a znovu se na mě podíval.

"Ty mi svoje jméno neřekneš? Tak fajn, nepotřebuju ho vědět, vlastně ani nechci, stejně bych ho asi zapomněl, protože je to nepodstatné. To že jsme spolubydlící neznamená, že spolu musíme mluvit. Každý si můžeme všímat svých věcí a navzájem se ignorovat, co říkáš?'' Tak to jsem nečekal, ale docela mi to vyhovuje. Z jeho výrazu v obličeji jsem pochopil, že stále čeká na odpověď, tak jsem mu jí dal.

,,Ok'' zněl můj jednoduchý souhlas a dál jsem si ho nějak zvlášť nevšímal. Začal jsem si vybalovat svoje věci. Když jsem s tím skončil, všiml jsem si, že můj spolubydlící tu už není. Ani jsem nepostřehl, kdy odešel. Rozhodl jsem se, že se podívám po škole a pokud bude možno, seznámím se s nějakými učiteli.

Potom, co jsem si prošel celý pozemek školy, jsem se vrátil do pokoje a zjistil jsem, že zhruba za půl hodiny začíná večerka, kdy už nikdo nesmí být nikde mimo kolej a svůj pokoj. Donghae tu ještě nebyl, takže jsem si mohl v klidu jít dát sprchu. Vyčistil jsem si zuby a převlékl jsem se do pyžama. Na noční stolek vedle postele jsem si položil mobil. Ze stolku jsem si vzal svou rozečtenou knížku a otevřel jsem ji na stránce, kde jsem skončil. Po nějaké době se mi už začala zavírat víčka, tak jsem knihu zavřel a podíval se na hodinky. Bylo něco málo přes hodinu po večerce a můj spolubydlící tu ještě není.

,,Zajímalo by mě, kdy se hodlá vrátit. Už teď bude mít problém, jestli ho chytí,'' řekl jsem si jen tak pro sebe a zhasl jsem lampičku..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama