지켜줄께/ I Will Protect You - 20. část

10. srpna 2015 v 23:39 | Meekyong




...Eunhyukova část...

"Budeš mi chybět," poškádlí jej Hae. Eunhyuk se usměje a chápavě přikývne. Pustí jej a rukou pokyne směrem k východu.

"Tak už běž, nebo tě nepustím," zamumlá. Hnědovlásek se pousměje a vydá se ke dveřím, přičemž se ještě někdy uprostřed cesty otočí, aby Hyukovi, který stále stojí na místě a dívá se na něj, zamával, načež pokračuje v cestě.

Zamává Haemu zpět, načež se s lehkým usměvem na rtech otočí a rychle spěchá za doprovodu školního zvonku do třídy. Naštěstí tam stihne vběhnout dřív, než tam dojde učitelka, ihned zamíří dozadu ke své lavici, na kterou pohodí svou tašku, hbitě z ní vytáhne učebnice, schodí tašku na zem a vyřízeně se sveze na židli, přičemž nezapomene pohledem zavadit o vedlejší prázdnou lavici.

"Lee Donghae!" zavrčí potichu. "Málem jsem to kvůli tobě nestihl!" propálí onu lavici nemilým pohledem, jakoby za to snad mohla ona.

Ve chvíli, kdy se Hyukova poslední slova ztratí v šumu třídy, vejde do dveří učitelka, ďábelsky se usmívajíc a v rukou držíc jakési papírym což nejspíše budou - podle jejího výrazu soudě - testy. Eunhyuk tiše zaúpí a znovu v mysli Haemu zanadává. Měl v plánu se na tenhle test učit včera večer, ovšem kvůli někomu zase nemohl. Pousměje se, když si opět vzpomene, co místo učení vlastně dělal. No co, aspoň že to stálo za to. Ten test snad nějak zvládne a poté, až se s Donghaem uvidí, tak jej řádně potrestá!

xxx

Ozve se zvonek, učitelka s úsměvem spráskne ruce, vstane a jeden po druhém si testy vybere, přičemž si je už dopředu rychle prolétne pohledem a pokaždé, když zachytí nějakou chybu, v jejích očích zaplanou malé plamínky. Občas je až podezřelé, jak se v tom ti učitelé vyžívají. Jakoby snad měli radost, že mají žáci takové známky. Učitelka konečně dojde i k zadním lavicím a Eunhyuk ji vyčerpaně a s lehce oroseným čelem papír podá. Jestli nebude mít za jedna, tak Haeho skutečně zaškrtí. Zmetek. Určitě šel ze skoly dřiv jenom proto, aby se tomu vyhl. Co jiného by si chtěl zařizovat? Při testu by asi udělal učitelce ze všech největší radost. Eunhyuk si aspoň něco pamatuje z hodin, takže je tu určitá možnost, že nedopadne nějak špatně, ovšem Donghae by docela jistě pohořel.

Zapře se do židle, zakloní hlavu a zhluboka vydechne. Prsty si promne spánky, načež vstane, učení nahází do batohu, ten si hodí na ramena a spolu s ostatními opustí třídu, směřujíc chodbou do další. Ovšem zatímco ostatní pokračují v cestě, jeho zastaví něčí ruka na jeho rameni. Vylekaně sebou trhne a poté se s nevyřčenou otázkou na onu osobu otočí.
"Pojď prosím se mnou," řekne polohlasem muž, na kterém je už na první pohled vidět, že rozhodně není student. Vysoký a mohutný, vlasy má černé a nakrátko střižené a na sobě oblek. Oči má usazené hluboko pod vysokým čelem a pod nosem mírné rašeliniště.

"Já?" Vykulí oči hnědovlásek. "Proč já?"

"Jsi Lee Hyuk Jae, ne?" Hyuk němě přikývne a pak jej muž chytí pevně za loket.

"Ředitel s vámi chce mluvit," řekne a začne jej tahat směrem k ředitelně. Eunhyukovi se zadře dech a rozbuší srdce.
"Ředitel?" Vyhrkne a nechá se vláčet po chodbě. Je mu naprosto jasné, že i kdyby chtěl a zkusil by to, ze spárů téhle skály se nedostane. Muž mu neodpoví a jen zesílí stisk, kterým Hyuka drží. Studenti po nich nechápavě pokukují a něco si šeptají. Hnědovlásek si skousne ret a podívá se směrem ke vchodovým dveřím školy.

"Donghae..." zformuluje rty, ale nevydá ani hlásku. Co teď bude dělat? Má z jeho otce strach a on narozdíl od Haeho na něho nedokáže zvýšit hlas, či mu vůbec nějak oponovat. Tedy, aspoň doposud jej to ani nenapadlo, ale pokud by to bylo třeba, zkusil by to.

Muž otevře dveře ředitelny a zatlačí Hyuka dovnitř. Nervózně klade nohu před nohu a šoupavými kroky pomalu dojde až k ředitelově stolu. Sklopí pohled a svěsí hlavu. Srdce mu buší do hrudi, dlaně se mu potí. Haeho otec si sundá brýle a položí je na stůl. Pohoršeně se na Eunhyuka podívá a ušklíbne se.

"Jsem vám oběma snad pro smích?" Zavrčí a propálí jej pohledem. Eunhyuk se trochu otřese a spěšně zavrtí hlavou.

"Nepamatuješ si, co jsem říkal minule?!" Zvýší hlas, což donutí hnědovláska o krok couvnout.

"Tak nepamatuješ?!"

"Pa- pamatuji," dostane ze sebe trhavě, pohled stále zabodnutý v podlaze. Nemá odvahu se mu podívat do očí.
"Co to potom předvádíte ve škole, co?!" Zařve znovu na něho a bouchne pěstí do stolu. Eunhyuk sebou vystrašeně trhne a pootevře ústa.

"Myslíš si, že když budete ignorovat to, co jsem vám řekl, tak na to zapomenu?!"

"Ne, pane.." skousne si ret a zavře oči. Bože Donghae! Kde jsi...?

"Chceš, abych tě nevyloučil ze školy?!" Eunhyuk vytřeští oči a jejich pohledy se konečně střetnou. Vyloučení ze školy? Takže to přeci jen myslel vážně. Ale on nechce být vyloučený! Nesmí být...

"To nechci, ale-"

"Tak to s ním ukonči!" Nenechá jej domluvit ředitel. "Když se s tebou nebyl schopný rozejít on, udělej to ty!" Řekne neúprosně, vstane ze židle a přejde k oknu. Eunhyukovi se začnou pomalu do očí hrnout slzy. Nechce se s Donghaem rozejít, ale ani nechce být vyloučený ze školy.

"Na to nemáte právo," odhodlá se mu oponovat Hyuk. Ředitel se překvapeně otočí od okna a nadzvedne obočí.

"Nemám?" Zasměje se. "Mám na to plné právo,"

"Nemáte právo někomu nařizovat co má dělat," pohlédne na něj. Ředitelovi Eunhyukova kuráž doslova vyráží dech.

"Mám právo tě vyhodit z týhle školy," připomene mu. Eunhyuk znovu sklopí pohled a hřbetem ruky si otře první slzu, která si našla cestu ven.

"To snad chceš?" Zeptá se jej. Eunhyuk chvíli jen mlčky stojí se svěšenou hlavou a poté zakroutí hlavou.

"Myslel jsem si to. Takže... dávám ti čas do zítřka, aby ses s Donghaem rozešel," Eunhyukovi se z úst vydere tichý vzlyk a další slzy vytečou z jeho očí.

"Je ti to jasné?" Přistoupí k němu a zadívá se na něho.

"Proč chcete takhle svému synovi ublížit?" Zdvihne hlavu.

"Je to pro jeho i tvoje dobro, věř mi,"

"Jste si tím jistý?" Zeptá se jej ostře Hyuk.

"Nehodlám se o tom s tebou nijak dohadovat. Buď se s ním ještě dnes rozejdeš, nebo si zítra sbal kufry a odejdi," stanoví mu jasně a chladně ředitel. Eunhyuk nepatrně přikývne a poté se beze slov otočí a místnost opustí. Chodby jsou již prázdné, všichni jsou ve třídách, jelikož se už začala další a dnes poslední hodina. Pomalými kroky dojde až k lavičce, na kterou se vzápětí sveze. Tahle chvíle je mu povědomá. Na chodbě ani noha, už je po zvonění a on se znovu vrátil z ředitelny s naprosto vyprázdněnou myslí a jen tak tu bezvládně sedí na lavičce. Ovšem dnes je něco jinak. Dnes tu sedí sám. Nikdo jej nedrží za ruku. Nikdo mu tady nenabízí své rameno, o které by se mohl opřít a nikdo mu neříká, ať si s tím neláme hlavu. Dnes ne. Dnes tu s ním Donghae není a on netuší, co by měl dělat. Rozejít se s ním? Nerozejít, ale nechat se vyloučit? Nebo by mu to měl prostě všechno říct, ať vymyslí, co dělat? Nic z toho nechce. Donghae je pro něho skutečně důležitý a podle všeho jej i miluje, proto si není jistý, jak by rozchod s ním zvládl. Ale vyloučení? Vždyť o téhle vysoké snil už několik let, a když se na ní dostal, nechce z ní být hned po pár měsících vyhozen. Tak by mu to měl říct a doufat, že to nějak vyřeší společně? Ne, to ne. Je jasné, že se to Donghae dozví za každou cenu, ale kdyby mu to řekl takhle dopředu, určitě by potom šel za svým otcem a kdo ví, jak by to všechno skončilo. Třeba by je nakonec vyloučil oba, což nechce už vůbec. Buď půjde jen on, nebo nikdo. Ale pokud by se nerozešli, Eunhyuk by byl vyloučený, a to by znamenal automatický rozchod. Pokud se s ním tedy rozejde rovnou, vyhne se vyloučení.

Dlaní si zakryje uslzené oči a znovu se rozvzlyká. Nechce se s ním rozejít. Vážně ne. Jenže mu to přijde jako to nejlepší řešení.

Vyskočí z lavičky, otočí se směrem ke zdi a silně do ní praští pěstí, až mu z kloubů začne vytékat krev. Skloní hlavu. Tohle nechce. Nechce se s ním rozcházet. Ale co mu zbývá...? Opře se o zeď zády a poté se podél ní sveze na zem. Přitáhne si kolena k hrudi a opře si o ně čelo. Nejradši by se vrátil v čase a nic si s Donghaem nezačínal. Proč ze všech lidí na škole, si musel začít zrovna se synem ředitele? Kdyby to bývalo vyšlo se Siwonem, nemusel by se s ničím takovým potýkat. Kdyby měl aspoň někoho, kdo by mu dokázal poradit. Donghae je jediný, koho má a to je další důvod, proč se s ním nechce rozcházet. Ne, že by nedokázal být sám... dokázal.

Prudce zakloní hlavu, až narazí na zeď. Proč zrovna on se musí s něčím takovým potýkat? Ale je to jeho chyba. On už od začátku věděl, že je Donghae syn ředitele.

"Donghae..." zašeptá do ticha a znovu si položí hlavu na kolena. Nevnímá štiplavou bolest krvácejících kloubů ani bolest třeštící hlavy. To, co jej bolí nejvíce, je srdce. A pocit, že si čím dál více přiznává to, že ať už chce nebo ne, s Donghaem to jednou skončí a pokud to nebude dnes, tak zítra.

Zavře oči a nechá slzy volně stékat po tvářích a následně se vsáknout do jeho kalhot.

Po nějaké době hlavu zvedne. Opře se o zeď a vytáhne z kapsy mobil, aby zjistil, kolik je. Oči má lehce opuchlé od pláče a stále trochu rozmazaný pohled. Párkrát zamrká a zaostří na displej. Za dvacet minut končí hodina. Seděl tu déle, než si myslel. Vytáhne se na nohy. Do třídy se už vracet nebude. Kdykoli jindy by si řekl, že i když je to jen dvacet minut, je to dobrých dvacet minut. Teď už se ale vracet nebude. Prostě půjde ven ze školy a počká tam na Haeho. Aspoň si bude moct promyslet, jak mu to všechno řekne. Rozejde se chodbou s hlavou sklopenou a rukama zastrčenýma hluboko v kapsách. Dveře školy nejsou od ředitelny moc daleko, proto k nim po chvilce dojde. Vyjde ven a překvapí jej, když uvidí Donghaeho sedět na schodech.

"Donghae!" Zavolá na něho s úsměvem. Hae sebou mírně trhne, pak se ale otočí a když uvidí nahoře stát Eunhyuka, tvář se mu rozjasní.

"Monkey!" Vstane, vyběhne těch pár schodů a sevře Hyuka v náruči. Ten vyjekne, ale poté mu též obmotá ruce kolem pasu. Bolí jej to. Neměl by tohle dělat, když se s ním hodlá rozejít. Neměl by se tak falešně usmívat, objímat ho a tvářit se, že se nic neděje.

"Co tady děláš? Vždyť ještě vyučování neskončilo," odtáhne se od něj a lípne mu pusu na nos.

"Psali jsme test a já ho měl brzo hotovej, tak mě učitelka pustila dřív," zalže a políbí jej na rty. Neví, proč to dělá. Někdo by jej měl přetáhnout krumpáčem. Možná si jej chce prostě ještě užít. Pohne se rty proti jeho načež je mírně pootevře a jazýčkem se začne hlásit o povolení vstoupit. Donghaeho to sice trochu překvapí, ale neváhá ani chvíli a vstup mu umožní. Hyuk hned jazykem vklouzne do jeho úst, přejede po patře, prozkoumá každý kout a poté se setká s Haeho jazykem, který mu vyjde vstříc. Oba tiše vzdechnou, když se jejich jazyky začnou o sebe třít a všemožně proplétat. Donghae přejíždí dlaněmi po Hyukových zádech, vjede prsty do jeho vlasů, trochu mu zakloní hlavu, čímž jejich polibek ještě prohloubí. Eunhyuk si uvědomí, co vlastně dělá. Má to s ním ukončit, ale zatím dělá přesný opak.

Odtáhne se, vymaní se z Haeho objetí, chytí jej za ruku a proplete jejich prsty. Aspoň naposledy...

"Půjdeme do parku," usměje se. Donghae jen pokrčí rameny. Doufá, že tam Kangin, Hangeng a ten třetí, nebudou.

xxx

Dojdou do parku, Euhyuk pustí Haeho ruku a posadí se na lavičku. Donghae jej ihned následuje a poté přehodí ruku přes rameno staršího. Hyuk se lehce zachvěje. Nezvládne to, ačkoli ví, že musí.

"Vlastně...," nadechne se, "potřebuju s tebou o něčem mluvit," mladší se usměje a -jakoby jej vůbec nevnímal- přiblíží se k němu, zavře oči a políbí jej na tvář.

"Hm?"

"Donghae vážně s tebou potřebuju mluvit," rukou se zapře do jeho hrudi a odtáhne jej od sebe. Hae se na něho trochu pomateně podívá, načež se znovu přívětivě usměje a přikývne.

"Tak mluv," pobídne jej. Hyuk si -dnes už poněkolikáté- skousne ret a sklopí pohled.

"No..."

"No?"

"Donghae...my..." srdce mu zběsile buší, dech se mu zadírá v krku. Sakra, neví, jak by mu to měl říct. Nestihl si to promyslet. Donghae pochopí, že Hyuka něco trápí, jeho úsměv nahradí starostlivý výraz.

"Co se děje, Monkey?"

"Víš...my dva..." mladší se zamračí. Nelíbí se mu, jak Eunhyuk mluví. Nelíbí se mu, jak se chová. Nelíbí se mu jeho výraz. Nelíbí se mu celá tahle situace.

"Monkey...?"

"Přestaňme s tím," dostane ze sebe konečně Eunhyuk. Na chvíli se rozhostí ticho, přičemž Hyuk hledí do trávy, netrpělivě očekávajíc odpověď. Hae se mezitím dívá na chlapce sedícího vedle a snaží se z jeho tváře vyčíst, co tím myslí. Docela jej jeho slova děsí.

"Přestat s čím?" prolomí konečně ticho mladší. "S čím přesně chceš přestat?" Ruku, kterou měl doposud položenou kolem Hyukových ramen, stáhne zpět.

"Prostě se vším," vydechne. Cítí, jak se do jeho očí začínají tlačit slzy a první vzlyk se dere napovrch. Ještě ne. Teď nesmí plakat. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči a odváží se na Hyuka podívat.

"Měli bychom se rozejít, Hae," Donghaemu jeho slova vyrazila dech. Rozejít se...?

"A..Ale proč?" zeptá se jej, "Udělal jsem něco špatně?"

"Ne, nic jsi neudělal," Donghae se na něho stále dívá, načež mu nejspíše důvod dojde. Vytřeští oči a pootevře ústa.

"Je to kvůli otci?"

"Donghae, já..."

"Říkal jsem ti přeci, ať se o to nestaráš. Zapomeň na to," mávne rukou doufajíc, že jej Hyuk poslechne. Vstane, ale v okamžiku, kdy udělá krok, Eunhyuk jej chytí za ruku, zastaví jej a postaví se naproti němu.

"Pochop to prosím, nemám na výběr," začne zoufat Hyuk.

"Promiň, ale nechápu to," řekne trochu chladně Hae.

"Víš jak dlouho jsem snil o týhle vysoký?" Mladší nijak nereaguje, jen jej mlčky pozoruje.

"Už od dětství. Více jak sedm let jsem si přál se sem dostat a teď, když tu končeně jsem, nechci to tady tak rychle zabalit," sklopí hlavu. Bolí to. Moc. Ale co má dělat? Pár měsíců s Donghaem se nevyrovná několika rokům snění o téhle škole. Ví, že mu bude Donghae chybět. Nejspíše nebude moct několik nocí usnout bez jeho teplé náruče a bude těžké zvyknout si znovu na dny, ve kterých jej nikdo nepolíbí, neobejme a neřekne mu, že jej má rád. Přesto ví, že to všechno jednou pomine. Musí.

"Takže co? Chceš se rozejít?" podívá se mu do očí. Začínají ho pálit stejně, jako Hyuka.

"Ale já tě miluju..." zašeptá a rychle zamrká slzy, které se mu vkradly do očí. Eunhyuk suše polkne.

"Promiň, Hae..." mladší se neudrží a rychle si Hyuka přitáhne do náruče a pevně jej sevře. Hyuk překvapeně vytřeští oči.

"Nepustím tě," zašeptá, když se Eunhyuk snaží z jeho objetí dostat.

"Přestaň," naléhá starší a nakonec se mu podaří od sebe Haeho odstrčit, načež jej propálí nemilým pohledem. Donghae se zaraženě dívá do jeho tváře. Nechce se s ním rozejít. Přísahá, že až narazí na svého otce, pořádně si to s ním urovná.

"Myslel jsem, že to pochopíš," řekne zklamaně. Donghae se jen smutně pousměje, přikývne, ještě jednou se na Hyuka podívá, a poté se otočí a vydá se po cestě, kterou lemuje řada vzrostlých stromů, s pohledem zaraženým v zemi, rukama strčenýma hluboko v kapsách a se slzami ztékajícími po jeho tvářích.

Eunhyuk, stále postávajíc na místě, jej s bolestí v očích pozoruje, jak se čím dál víc vzdaluje. Hřbetem ruky si otře slzy a posadí se zpět na lavičku. Zadívá se před sebe a přemýšlí, zda vážně udělal dobře. Možná přeci jen byla i jiná možnost, ale to už je asi zbytečné. Zavře oči. Doufá, že teď bude Haeho otec spokojený. Ublížil jim oběma, ovšem hlavně aby on byl šťastný. Vždyť...o nic jiného ani nešlo, že?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama