지켜줄께/ I Will Protect You - 5. část

10. srpna 2015 v 22:57 | Meekyong




,,Prosím jedno Cappuccino,'' řekl jsem prodavačce, když v tom najednou se mi za zády ozval hlas, který mi už začíná lézt na nervy.

,,Ale já nechci Cappuccino,'' zaklepal mi na rameno Donghae a zopakoval tu samou větu, jen o něco hlasitěji, aby ho uslyšela i prodavačka a vrátila se zpět.

,,A co teda chceš? Víš moc peněz u sebe nemám, tak buď prosím shovívavý,'' udělal jsem na něj psí oči. Nebo aspoň jsem se o ně pokusil.

,,Takže mi nekoupíš pařížskou kávu se šlehačkou a zákuskem navíc?''

,,Ale já u sebe vážně nemám moc peněz, takže-,'' opravdu nemám rád, když mi někdo skáče do řeči a on právě udělal.

,,Fajn, kup mi Cappuccino,'' To je divný. Nějak rychle ustoupil.

,,Je pravda, že teď by sis měl trochu šetřit. Budeš si muset koupit nový úbor,'' řekl si pro sebe potichu Donghae.

,,Říkal si něco?'' podíval jsem na něj zvědavě a čekal na odpověď a Cappuccino zároveň.

,,Hmm, jenom že to dlouho trvá,'' odpověděl bez zájmu a šel si sednout ke stolu.

,,Tady to máte,'' usmála se žena za pultem a podala mi nápoj.

,,Děkuji,'' úsměv jsem jí vrátil a vydal se i s Cappuccinem ke stolu, kde seděl Donghae koukajíc se ven do ulic města.

,,Na,'' řekl jsem a položil jsem kelímek hned před něj a doufal jen v malý projev vděčnosti.

,,Hmm,'' Jo třeba i něco takového.

Mlčky jsem sledoval osobu sedící naproti mně, jak pomalu usrkává z kelímku.

,,Au, to pálí! Zchlaď to!'' podíval se na mě ublíženým pohledem, který byl očividně hraný a natáhl svou ruku, ve které držel kelímek, směrem ke mně.

,,No ty seš dobrej. A jak asi?'' řekl jsem se pichlavým hlasem a vzal od něj kelímek.

,,Foukej!''

,,To to nedokážeš sám?!'' zvýšil jsem na něj hlas a podal mu kelímek zpátky.

,,Proč bych to dělal, když jsi teď můj otrok?'' zase ten jeho výsměch. Natáhl ruku, aby tu mou odstrčil zase zpátky.
Už jsem dál nic neříkal, jen jsem se na něho podíval s vražedným pohledem, který asi ani nevnímal. Začal jsem foukat do té horkého obsahu kelímku a přitom z Donghae nespustil oči. Pokaždé, když se mi také podíval do očí, pohledem jsem ho probodl.

,,Ty si nic nekoupíš?'' zeptal se mě, když jsem mu kelímek, s teď už vychladlou tekutinou, vrátil.

,,Už mi nezbyly žádné peníze,'' řekl jsem otráveně.

,,To je mi moc líto,'' v jeho hlase bylo tolik ironie, že by to dokázal vycítit i hluchý člověk. Zvedl se a chtěl hodin zmačkaný kelímek do koše, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a otočil se na mě.

,,Vyhoď to,'' řekl a podal mi kelímek.

,,No to si snad děláš srandu?!'' přecedil jsem skrz zuby a dlaň s kelímkem jsem sevřel pevně v pěst. Uklidnil jsem se a hodil onen předmět do koše.

,,Hodnej,'' řekl a poplácal mě po hlavě. Hned jsem jeho ruku odstrčil a znovu jsem ho sjel nebezpečným pohledem.

,,Nejsem pes,'' naštvaně jsem popadl svůj batoh s tím, že už půjdeme, když se mi najednou před obličejem objevila taška, kterou jsem už párkrát viděl, ale nevěnoval jsem jí nějak velkou pozornost. Byla to Donghaeho taška. Trochu jsem už začínal tušit, co tím myslí, ale i tak jsem se na něho nechápavě podíval.

,,No co koukáš. Možná nejseš pes, ale seš teď můj otrok, tak se snaž a vem to,''

,,Celou dobu sis to nesl sám! To v tom nemůžeš pokračovat?!'' vážně mi ničí nervy i náladu.

,,Už mě bolí záda. A nenamítej furt něco. Sám si souhlasil s tím otrokem, tak nebuď naštvanej!'' až sem se lekl jak na mě zvýšil hlas. Radši sem už dál nic nenamítal a vzal od něho tu tašku. Svůj batoh jsem si hodil na záda a jeho tašku přes rameno.

Vyšli jsme ven z kavárny a vydali se směrem na kolej.

Hned jak jsme přišli do pokoje, položil jsem Donghaeho tašku na jeho postel. Svůj batoh jsem jen pohodil na zem a hned jsem se rozvalil na svou postel.

,,Moje záda! To bolí!'' začal jsem si stěžovat, ale Donghaeho to očividně nezajímalo. Ani mu nevadilo, že za to může hlavně ta jeho zpropadená taška. Opět mi ani nepoděkoval, ale s tím jsem už tak nějak dopředu počítal.

,,Měl bych se podívat po tom úboru,'' řekl jsem si pro sebe a zvedl se z postele. Přešel jsem ke stolu a koukl kolem. Nikde nic. Podíval jsem se i do skříně a kufru, ale tam jsem taky nic nenašel.

,,Hledáš ten úbor?'' zeptal se mě ten ignorant.

,,Prosím tě nemluv na mě! Už teď mám kvůli tobě nervy v kýblu, naprosto zničenou náladu a k tomu bolavý záda! Vím, že mám bejt tvůj otrok do konce tohodle blbýho dne. Neboj budu, jenom mě teď nech chvíli na pokoji! Budu ti za to fakt vděčnej!'' křičel jsem na něho a pak se znovu pustil do hledání toho úboru, kterej kdybych měl, nic z tohodle by se nemuselo stát.

,,Chtěl jsem ti ušetřit tu zbytečnou náladu tím, že ti řeknu, že ti úbor ukradli a zničili, takže by sis měl rovnou pořídit nový, ale dobře, neudělám to. Jenom hledej dál, stejně nic nenajdeš ty nafoukanej blbče!'' řekl si jen tak pro sebe Donghae, když zavíral dveře od koupelny, do které právě vešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama