지켜줄께/ I Will Protect You - 7. část

10. srpna 2015 v 23:07 | Meekyong



,,Takže, sice je to naše první hodina, ale je dobré začít co nejdřív. Čínština přece není nic lehkého, že? Tak se nebudeme obtěžovat nějakým zdlouhavým představováním a začneme rovnou s těmi nejlehčími základy čínštiny,'' Ne, vážně. Řekněte mi pravdu. Kdo to k sakru je?! Vypadá jako student, který je jen o dvě třídy výš než já. A navíc má takový styl! A je tak vysoký! A má hezky upravené vlasy! A příjemný hlas! A nemá rád to představování... a... a...
KDO TO KURVA JE?!

Zvonek se znovu ozval. Celou hodinu jsem nevnímal, co ta zatracená osoba říká. Jen jsem seděl v lavici, zíral na něho jak na boží stvoření a přemýšlel nad tím, že jestli to tak bude pokračovat, nic se nenaučím, přede všemi se totálně ztrapním a propadnu. A to rozhodně nechci.

Za prvý, protože já a propadnutí prostě nejde do kupy.

Za druhý, protože jsem se vždycky chtěl naučit aspoň trochu čínsky, ale sám to nedokážu.
A za třetí.. protože už bych ho vídal jen sem tam na chodbách a to by mi vadilo. Já ho chci vídat..
Eh? Cože to?! Chci ho vídat?!! NE! Proč bych ho měl chtít vídat?! Prostě zapomeňte na to za třetí ano?
Přišel jsem do třídy a sedl si do lavice. Koukal jsem před sebe a nevnímal okolí. Pořád jsem přemýšlel nad mým novým učitelem. Proč na něj furt myslím? Nejspíš je to jenom menší omyl přírody, že někdo v takovým věku vypadá skoro o deset let mladší. Co to zas kecám? Vždyť ani nevím kolik mu je. Buďte někdo tak hodnej a přetáhněte mě něčím tvrdým po hlavě, děkuju.

,,Kam tak vejráš muffine?'' ucítil jsem menší ránu do hlavy. Nejspíš učebnicí. Probral jsem se ze svých myšlenek a podíval se, kdo mi jí dal. Donghae, kdo jiný.

,,Díky,'' řekl jsem s klidem a znovu jsem se pohledem zabodl do třídní tabule.

,,Díky? Za co děkuješ ty trotle?'' začal se smát a znovu mě dal učebnicí.

V tu chvíli se mi rozsvítilo. On mě předtím oslovil Muffine? Co to sakra..!

,,Proč mi říkáš Muffine?'' zeptal jsem se ho.

,,Proč mi děkuješ?'' řekl mi místo odpovědi.

,,Děkoval jsem ti za tu ránu do hlavy. Teď mi řekni, proč si mi řekl Muffine?''

,,Seš normální?'' Nevím proč , ale z nějakého důvodu mu moje odpověď přišla hrozně vtipná, takže se zase začal smát.

,,No tak mi už konečně odpověz!'' naléhal jsem na něho.

,,Nevím. Prostě mě to napadlo,'' pokrčil ramena a sedl si na své místo.

Podívám se na něho a jen si povzdechnu.

,,Proč já?'' zeptám se sám sebe a položím si hlavu na lavici.

Dlouho jí tam ale nenechám, protože se zase ozve zvonek.
Celou hodinu se snažím věnovat se učení tak, jak to dělám vždycky, ale něco ve mně mě pořád nutí myslet na něco úplně jiného. Nebo spíš, na někoho jiného? Jo, Siwon mi furt leze do mých myšlenek, jako by mu snad patřily. Najednou mě ale z mého ,,rozmýšlení'' vytrhne hlas, který pomalu, ale jistě začínám dost nenávidět.

,,Jdeme?'' usměje se na mě Donghae. Asi už mu vážně přeskočilo, takhle si stoupnout před mojí lavici a jen tak na mě mluvit. Vždyť je ještě hodina! To mu to nepřijde ani trošku, jenom nepatrně divný?!

,,Co děláš?! Si se bouchnul někde na záchodcích o zeď do hlavy?! Sedni si a buď ticho!'' začal jsem mu vyčítat šeptem. Docela mě ale zarazila jeho reakce. Vykulil na mě oči jako na svatýho a hned potom se docela hlasitě rozesmál.

,,Ya! Monkey! Neuhodil ses spíš ty? Už se dávno zvonilo,'' aha.. Eh.. Menší trapas. Zase..

,,A-aha. Počkej, jaká zas Monkey?!'' snažil jsem se změnit téma a zabránit tak dalšímu výslechu.

,,Achjo, tak jdem?''

,,Kam?''

,,Kam asi. Na další hodinu,'' řekl a podíval se na mě takovým tím pohledem alá ''ty si úplnej debil'' a hlavou přitom kývnul směrem ke dveřím.

,,Proč bych měl jít s tebou?'' nechápal jsem a jen jsem si začal sklízet učebnice do batohu.

,,É- protože..'' nedořekl a sebral mi jednu učebnici z rukou. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, rozeběhl se a už s ní mířil přímo ke dveřím a následovně ven ze třídy. Jen jsem naprázdno otevřel pusu, hodil si batoh na záda a rozběhl se za ním.

Vyběhl jsem ze třídy a hned ho uviděl. Nabral jsem co největší rychlost a s myšlenkou na jeho vraždu jsem zamířil k němu. Jenže ve chvíli, kdy jsem svou rychlostí mohl konkurovat Formuli 1, ten hajzlík zastavil. Já to samozřejmě nečekal, takže jsem do něj vrazil, div jsem jím neproletěl. Svalil jsem se na zem a docela jsem se divil, že on nehodil držku dopředu. Ne že bych byl nějak škodolibý nebo tak něco, ale tak trochu jsem mu to přál. Ještě štěstí, že jsem měl na zádech ten batoh, protože by ten pád bolel o dost víc než bolí teď. Asi jsem si narazil kostrč. Já tu slizkou rybu zničím! Naporcuju jí a hodim z útesu!

,,V pohodě?'' otočil se ke mně podíval se na mě možná až starostlivým pohledem. Cože to? Starostlivým? Co to plácám. Donghae a starost? Ne to prostě nejde dohromady.

,,Vstávej,'' natáhne ke mně ruku.

,,Nechci!'' probodnu ho pohledem a odstrčím jeho ruku.

,,Nechceš vstát?''

,,Nechci tvoji pomoc,'' objasním mu. Jemu to ale asi nedojde a i přes můj zákaz se ke mně sehne, chytne mě za ramena a postaví na nohy. Když jsem se narovnal, spražil jsem ho pohledem, ale ten hned nahradila bolestná grimasa, jak mě bodlo v zádech.

,,Seš v pohodě?'' zeptá se mě. Otráveně se na něho otočím s tím, že mu tady a teď řeknu popravdě to, co si o něm myslím. Hned mě to ale přejde, když se podívám do jeho očí, ve kterých vidím naprostou vážnost a ani náznak ironie.
,,J-jo, docela,'' odpovím mu a chytnu se za bolavé místo na zádech.

,,Fajn, dej mi svojí tašku,'' usmál se a nastavil ruku.

,,C-co? Proč?'' vytřeštil jsem na něj oči.

,,Prostě mi jí dej,'' začne na mě naléhat.

,,Nechci,'' řeknu jednoduše a vytrhnu mu z rukou svojí učebnici, kvůli který sem za ním běžel. Otočím se a zamířím do třídy, kde máme další hodinu. Hned se ale zastavím, když si přede mě stoupne Donghae a stáhne mi batoh z ramen.
Vezme mi z ruky učebnici, dá jí do batohu a ten pak zapne.

,,Co děláš?'' střelil jsem po něm pohledem.

,,Jdeme,'' usmál se a rozešel se směrem, kudy jsem šel předtím já. S povzdechem ho chvíli sledoval a potom šel za ním.
Opět mě píchlo v zádech, tak jsem se zastavil, chytl se za bolavé místo a pak kulhavým krokem dohnal Donghaeho.

,,Promiňte, eh.. Lee Hyung Jae?'' zastavil nás můj učitel čínštiny. Ten tady ještě chyběl.

,,Lee Hyuk Jae,'' opravil jsem ho. Uslyšel jsem tichý posměch od Donghaeho a tak jsem ho loktem šťouchl do boku.

,,Ah, omlouvám se. Jen jsem vám chtěl dát tenhle papír. Je tam napsané zadání, které prosím do zítra vyplňte,'' usmál se a podal mi list. Aish.. ten úsměv. Cítím, jak jsem zrudnul až kdoví kde.

,,Samozřejmě,'' odpověděl jsem, zatímco jsem očima zkoumal místní podlahu.

,,Tak zítra,'' rozloučil se a odešel.

,,Co to bylo?'' rozesmál se Donghae.

,,Co by to mělo být?! Můj učitel čínštiny,'' odpověděl jsem mu a pokračoval v cestě do třídy.

,,To jsem nemyslel. Zajímá mě, proč jsi tak zrudl a znervózněl?'' zase ten posměšný tón.

,,Co to kecáš?'' snažil jsem se ho utvrdit v tom, že se mýlí.

,,Ne, já to myslím vážně,'' zasmál se a položil mi tašku na mou lavici.

,,Seš divnej,'' zakroutil hlavou, znova se zasmál a zasedl do své lavice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama