
Takže teď jsem opět ten špatný já. Ono tomu stejně nikdy nebylo jinak, že? Donutil jsi mě věřit ti všecko, co jsi kdy řekl a pak se divíš, když vezmu všecko, co jsi řekl vážně? A jsem to já. Vždycky jenom já, kdo tě opustil a vzdal se.
Víš ono to není lehké. Jsme oba kluci a je těžké bojovat proti realitě. Lidé okolo nás by to prostě nepřijali. Vím, že nikdy nedostanu to, co bych doopravdy chtěl. Nikdy mi neukážeš svoji lásku na veřejnosti. Ale... není to teď všechno už jedno?
Zase. Zase jsi ze mě udělal toho špatného.
Cože to? Hrál jsi si se mnou, protože jsi chtěl vědět, jak zareaguji? Aha. Zvrtlo se to a já zareagoval tak jak zareagoval. A ty se mi divíš?
Říct mi po tak dlouhé době, co jsme se neviděli, že je ti to moc líto, ale že se teď musíš soustředit na jiné věci. Ne na mě. A ještě k tomu řekneš, že jsi si našel přítelkyni? Promiň... ale to bylo dost kruté. Divíš se mi, že jsem po těch týdnech našeho odloučení tohle neunesl a musel jsem prostě zmizet?
Předtím jsme bez sebe neudělali ani krok. Nejlepší přátelé na veřejnsoti, milenci v soukromí. Bylo to krásné a já nikdy nebyl šťastnější.
Pak přišel ten den, kdy jsi mi oznámil, že musíš odletět pryč. Oba jsme si užívali poslední chvíle, které nám byly dopřávány. Slíbil jsem ti, že na tebe budu myslet, a že na tebe počkám. Každý den. Každý den ráno jsem ti psal smsku.
Dobré ráno lásko. Měj krásný den. Nezapomeň se dobře najíst a mysli na mě.
Nikdy jsi mi neodpověděl. Tak jsem čekal dál. Každou noc před spaním jsem ti poslal další smsku.
Dobrou noc ty můj anděli. Chybíš mi. Doufám, že se potkáme ve snech.
Ale ani tehdy jsi mi neodpověděl. Já se ale nehodlal vzdát. Čekal jsem, protože jsem věřil, že se mi brzy vrátíš a bude všecko jako předtím. Psával jsem ti i během dne, co jsem všechno zažil a ptal se tě, co zajímavého se stalo tobě. Jenže zase nic. Nic.
A pak po několika týdnech, kdy jsem byl už téměř zoufalý mi přijde zpráva. Nevíš jak moc jsem byl šťastný, když jsem uviděl, že byla od tebe. Ovšem její obsah mi rozerval srdce na několik kusů.
Omlouvám se ti, ale takhle to dál nejde. Musím se soustředit na jiné věci a našel jsem si přítelkyni. Bude to tak lepší. Doufám, že to pochopíš.
Jistě. Ty by jsi mi nikdy nelhal. Já to vím. A i když mě tahle skutečnost srazila na kolena a já teď nekontrolovatelně roním slzy, zůstanu silný, alespoň před tebou. Nechtěl jsi abych plakal. Tak já tedy nebudu.
Buď šťastný... já rozumím.
To byla má odpověď. Poslední, co jsem ti napsal. Pak se okamžitě zbalil a odjel. Neměl jsem na to sílu. Zpřetrhal jsem veškeré kontakty s tebou. Cítil jsem se jako otravný hlupák. Nechtěl jsem ti být na obtíž. Bylo mi to tak líto.
Uzavřel jsem se do sebe a změnil se. Ani moje sestra nechtěla věřit, že je tomu tak. Jenže ty jsi mě pronásledoval v mých snech. Chyběl jsi mi tak hrozně moc. Bolelo to a stále to bolí.
A teď. Teď když jsme se potkali, protože mi sestra o všem řekla. Takže ty jsi mě jenom zkoušel? Jestli tě miluju? Ano miluju tě! Zemřel bych pro tebe! Ale jen proto, že jsem tě nezastavil... tak teď jsem já ten nejhorší. Já to všechno zničil. Jistě....
Vždycky jsem to byl já. To já jsem zničil to všechno krásné, co mezi námi bylo. Víš co? Je to jednodušší to přijmout. Uvědomil jsem si, že ty jsi mi vždycky ubližoval. Kdykoli jsme se hádali kvůli nějaké ptákovině. VŽDY to byla MOJE chyba. Nikdy jsi se mi neomluvil. Já prošil o odpuštění, protože jsem tě vždycky tak bezmezně miloval a nechtěl o tebe přijít.
Cože? Že jsi doufal, že tě zastavím? A řeknu, že mi tohle prostě nemůžeš udělat? Aha.... víš moc dobře, že já nikdy nebyl silný a vždy jsem lehce uvěřil. Ale to jsi ze mě udělal ty!
Ovšem... po tom všem je to stále jen a jen moje chyba.
Teď tu stojíš předemnou a já stále na tebe nedosáhnu. Nepřenesl jsem se přes tebe a stále tě miluju. Jenže ty mi teď říkáš, že já všechno zkazil a že já ti nikdy nevěřil tvoji lásku. Nabízíš mi přátelství, protože je pro tebe lepší být sám než s někým, kdo ti nevěří lásku a kdo se lehce vzdá.
Já jsem ten špatný.
Radši zemřu než být tvým pouhým kamarádem. Víš moc dobře, že to tak fungovat nebude.
To vážně nic necítíš?
Naučil jsem se bez tebe žít. Odpovíš. To mě ještě víc zatlačí do země. Už nemůžu...
To nemůžeš myslet vážně! Před chvilkou jsi mi tvrdil, jak jsi byl smutný, že jsem zmizel a doufal jsi, že se vrátím. Jenže... ty ses mě nepokusil hledat. Věděl jsi moc dobře, že to byl blbej nápad a teď stejně všechnu vinu házíš na mě.
Dobře... jak chceš. Házej si ji kam chceš. Já už vážně nemůžu. Miluju tě víc než cokoli jiného... ale to je právě to, co mě ničí. Nevěříš mi... Všecko to byla moje chyba... Nikdy tvoje....







