25. srpna 2015 v 20:33 | Mee-Kyong
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 6/?
Kooonečně jsem zpět a můžu přidat další díl k této povídce~ Teď jsme měli několik dní počítač mimo dům, protože s námi odmítal komunikovat -_- Každopádně, teď už je zpátky, což znamená, další díl Smíchu^^ Tak si to užijte a za ohlasy budu jen ráda :^)
Ze stolu jsem sebral všechny své papíry a několik tužek, které jsem následně naskládal do tašky, se kterou jsem na tohle proklaté místo přijel.
"Co to děláš?"
Otázku na mě mířenou jsem ukázkově ignoroval, přičemž jsem si dál rovnal sbalené věci.
"Na co ta taška?"
Naštěstí jsem si s sebou toho tolik nebral a navíc jsem si ani moc nevybavoval. Nějak mě to vlastně ani nenapadlo.
"Odpověz mi, Kyungsoo,"
Zapnul jsem zip a vzal tašku do ruky. Rozešel jsem se ke dveřím, když v tom se mi do cesty postavil ten, díky němuž byl pro mě tenhle výlet zkaženější snad ještě víc, než byl původně na začátku. To jsem si ještě myslel, že to tady tak nějak přežiju, ale teď, potom co jsem potkal Chanyeola, je mi jasné, že musím okamžitě pryč.
"Nesnaž se mě ignorovat, Soo. Je mi jasné, že-"
"Říkal jsem, abys mi neříkal Soo," zavrčel jsem chladně, "nemáš právo mi tak říkat. Nemáš vůbec právo mě jakkoli oslovovat. Nemáš právo na mě-"
"Protože jsem duch?"
"Přesně tak," neměl jsem na tohle nervy ani náladu. Jestli je to duch nebo ne, musím pryč. Od něj. Nemám z něho strach, jen...prostě musím co nejdříve odjet.
Prošel jsem kolem něho, aniž bych se na něho podíval. Vyšel jsem z pokoje a chodbou se vydal do předsíně. Kluci tady nejsou, zase jeli na nějaký výlet. Slíbil jsem, že budu ležet v posteli. Suho to po mě chtěl - prý kvůli mému stavu. Myslí si, že po tom incidentu v lese mi ještě pořád není dobře. Svým způsobem má pravdu. Dobře mi opravdu není, ovšem tentokrát je v tom dřevo, tudíž i celý les, naprosto nevinně. To Chanyeol je ten, na kterého by se mělo ukazovat prstem. Jenže já bych byl asi jediný, kdo by to mohl udělat. Ostatní by asi ukazovali jinam. Ačkoli by si toho asi ani nebyli vědomi. Kruci.
Odložil jsem tašku vedle botníku, z nějž jsem si vzápětí vytáhl své boty. Pustil jsem je na zem, abych do nich mohl vklouznout chodidly, ale než jsem to stihl, jedna bota zmizela. Bylo mi ihned jasné kam.
Zůstal jsem jen tak stát. Už jsem neměl sílu ani chuť se rozčilovat, a tak jsem jenom zavřel oči a povzdychl si.
"Vrať mi tu botu, Chanyeole,"
"Jenom když ty vrátíš zpátky všechny svoje věci," ušklíbl jsem se a otočil se na něho.
"Poslyš, já vážně nevím, o co ti jde, ale ať už je to cokoliv, mě z toho vynech, jasný?" chtěl jsem mu botu vytrhnout, jenže on svou rukou, v níž botu svíral, samozřejmě uhnul, takže jsem sáhl do prázdna. Další hlasitý povzdech. Vážně mě tohle naprosto vysává.
"To asi nepůjde," zamumlal a svěsil ruku podél svého těla. Byl smutný. Bylo to na něm poznat tak dobře, jako kdyby to měl napsané přes celou tvář. Nechápal jsem, proč by zrovna on měl být smutný a upřímně řečeno, v tu chvíli mě to ani trochu nezajímalo. Já chtěl jenom svoji podělanou botu.
"Proč tohle děláš?" zeptal jsem se, ačkoli to stejně znělo jako další povzdech. Přesto jsem se prostě zeptat musel.
"Ty to pořád ještě nechápeš?" propaloval mě pohledem, ze kterého toho šlo vyčíst tolik, až jsem stejně nic neviděl.
"Promiň, ale asi jsem trochu mimo," pokrčil jsem rameny a sarkasticky se ušklíbl. Nechápal jsem, co přesně se mi snažil říct nebo naznačit a znovu - nezajímalo mě to. Neznal jsem jediný důvod k tomu, proč bych s ním měl ztrácet čas. Konec konců, tvrdí, že je mrtvý, tudíž je svým způsobem i hloupost to, že se s ním právě teď vůbec bavím. Tohle je něco, co asi nikdy nepochopím. Hlavně protože jsem tomu pořád ještě nevěřil.
"Copak to není jasný, Soo?"
"Neříkej mi-"
"Jsi jediný..." odmlčel se, ale jen na chvíli, zatímco já se snažil nereagovat na ten fakt, že mě nenechal domluvit, "...jediný po tak dlouhé době," sklopil pohled a svěsil hlavu. V ruce pořád držel mou botu, ale já se to prozatím rozhodl nechat být. Přeci jen by nebylo zrovna vhodné mu teď tu botu vytrhnout a utéct, ačkoli by to v tuhle chvíli bylo opravdu dost snadné.
"Jediný?" ano, nechtěl jsem se s ním bavit, ale pravdou je, že i přesto všechno mi ho stejně bylo trochu líto. Nedokázal jsem se prostě sebrat a odejít. Nešlo to. Nehledě na to, jak moc jsem chtěl.
"Od mé smrti jsi jediný, kdo mě vidí. Víš, jaký to pro mě je?"
"Jak dlouho...?"
"Jak dlouho co?" nechápal moji otázku, čímž mi to vůbec neulehčoval. Nechtěl jsem se o tom bavit, ale zvědavost je zkrátka svině.
"Jak je to dlouho, cos..." odkašlal jsem si, abych si trochu uvolnil hrdlo, "zemřel?"
Nejprve na mě jen zíral a podle mě přemýšlel, zda mi má říct pravdu, nebo ne a nebo jestli má vůbec odpovědět.
"Myslím, že to není moc podstatný," přišlo mi, že trochu znervózněl. Napadlo mě, jestli to třeba není kvůli tomu, že už je to vážně dlouho, co se to stalo, ale i kdyby...tak co? Problém bych v tom neviděl. Mrtvý je tak či tak, takže na tom asi vážně moc nesejde. Přesto...
"Podstatný nebo ne, chci to vědět," trval jsem dál na svém. Chanyeol si skousl spodní ret.
"Tři roky," hlesl nakonec, "ale na tom nesejde. Chci abys zůstal,"
Několikrát jsem zamrkal. Chce, abych zůstal?
"Proč?" vydechl jsem, stále trochu vyveden z míry, "proč přesně?"
Znovu zabodl pohled do země a mlčel. Svůj spodní ret si opět drtil mezi zuby a já najednou přemýšlel nad tím, jestli ho to vlastně vůbec bolí. Je to duch, no ne?
Trpělivě jsem tam jen tak stál, sledoval ho a čekal, kdy se milostivě rozhodne mi odpovědět. Pokud po mě něco chce, chci vědět důvod. Proč bych tady měl zůstávat? Aby si se mnou mohl povídat, protože s nikým jiným nemůže? Aby si mohl užít ten fakt, že o něm někdo ví? Jestli je to takhle, pak vážně odcházím. Na něco takového totiž opravdu nemám žaludek.
"Chci...potřebuju, abys tu zůstal," promluvil konečně a já tiše zaúpěl.
"Tohle jsem nechtěl slyšet,"
"Musíš tu zůstat, protože...potřebuji tvoji pomoc," zamračil jsem se. Moji pomoc? Duch si žádá o pomoc? A navíc ode mě? Fajn, myslím, že tohle celý je jenom jeden podělaný sen, ze kterého se každou chvíli probudím. Snad.
"Proč bych ti měl pomáhat?" zeptal jsem se, ale pak mi to došlo, "no jasně, protože tě nikdo jiný nevidí, co?" ironicky jsem se usmál. Je to vážně postavený na hlavu.
Přikývl a já znovu dostal chuť mu vzít svou botu a jednoduše odejít. Vlastně ani nevím, proč jsem to neudělal. Všechno by tak bylo o moc snažší.
"Ani se nezeptáš, s čím chci pomoct?" řekl tiše a s úsměvem, jakoby se styděl.
"Ne, protože ti předem říkám, že ti s ničím pomáhat nebudu," odfrkl jsem a založil si ruce na hrudi. Odvrátil jsem pohled a našpulil rty. Proč bych mu měl pomáhat? Vždyť ho ani neznám. Je to pro mě v podstatě úplně cizí člověk...duch. A taky za těch pár dní, co o něm vím, neudělal nic, co by mě přinutilo mu pomoct. Vlastně celou dobu dělal opak. Nejdřív ze mě dělá idiota, když se mě pořád dokola ptá, jak je možné, že ho vidím. Pak ze mě udělá idiota i před ostatními, protože ho nevidí. Probudí mě v noci a ptá se mě na různý věci. Křičí na spícího Taa, aby mi dokázal, že ho neslyší. Vezme mě do lesa, na hřbitov. Ukáže mi svůj hrob a řekne, že je duch. A teď mě tady prosí o pomoc? Vážně? Jako by si snad vůbec takového zasloužil.
"Vždycky jsi byl takový?" přihmouřil oči a pokrčil obočí.
"Jaký?"
"Sobecký," chladně se pousmál, zavrtěl hlavou a hodil mi k nohám mou botu, "tady máš. Obuj se a jdi. Promiň, že jsem tě zdržoval," aniž by se mi podíval do očí, otočil se a odešel. Zůstal jsem civět na místo, kde ještě před chvílí stál, spodní čelist jsem měl spadlou u kolen a v hlavě zmatek. Co že to právě řekl? Že jsem sobec? A to si jako jen tak odejde potom, co mi to řekne?
"Zmetek," přecedil jsem skrz zuby a vydal se za ním. Dlaně jsem měl semknuté v pěst tak silně, až mi bělaly klouby. Teď mě vážně naštval. Jaké má vůbec právo na to mě říkat, že jsem sobecký? A jak to vlastně může říct, když mě ani nezná?
Ačkoli jsem nevěděl přesně, kam šel, zamířil jsem rovnou do pokoje s miliony starými věcmi. Samozřejmě, že byl tam.
"Tak se podívej, ty chudinko," zavrčel jsem, "já nejsem sobec a to, že ti nechci pomoc, má úplně jinej důvod," seděl na parapetu okna a díval se ven. Teprve když jsem domluvil, tak se otočil.
"Že jsem duch?" musel jsem zavřít oči a zhluboka se nadechnout.
"Můžeš to už prosím přestat pořád opakovat?"
"A není to snad pravda?" udělal jsem k němu pár kroků. Mlčel jsem. Co jsem měl říct? Ano, je to pravda, Chanyeole, smiř se tím. Tohle? Ale co když to pravda není?
"Říkáš, že chceš moji pomoc," rozhodl jsem se jeho otázku obejít, "jakou pomoc máš přesně na mysli?" nechtěl jsem, aby mě ostatní viděli jako sobce, protože já takový nejsem. Na druhou stranu ale nechci, aby to vypadalo, že se jím nechávám vydírat, tak to totiž taky není.
"Tebe to zajímá?" nadzvedl pobaveně obočí a já myslel, že vybouchnu jako teplé šampaňské, "ještě před chvílí ses tvářil, že bys mě nejradši zabil. Kdyby to teda samozřejmě šlo,"
"Hele buď mi řekni, jak chceš, abych ti pomohl a tyhle řeči si strč někam, nebo vážně odcházím," oznámil jsem mu a na něho to očividně zapůsobilo. Seskočil na nohy a přešel ke mně. Musel jsem trochu couvnout, protože mi chvilku přišlo, že nehodlá zastavit a narazí do mě. Ale zastavil.
"Jsem duch," začal a já se mrzutě pousmál.
"Nepovídej,"
"Trčím tady v tom domě už pár let,"
"Počkej, to seš celou dobu tady?" divil jsem se, "proč jsi nešel jinam? Seš duch, můžeš si dělat co chceš, ne? Chodit do různejch barů, divadel, kin, aniž bys musel něco platit. Vloupávat se cizím lidem do domů a poslouchat jejich hádky a tak, a nikdo by ti to nemohl vytknout...tak proč seš tady v tomhle..." odkašlal jsem si, abych si předem promyslel, jak vhodně to nazvat, "stavení?"
Zasmál se a zkřížil ruce na hrudi, "ty seš docela divokej, co? Špehovat cizí lidi," mlaskl jazykem a pokroutil hlavou.
"Vždyť víš, že jsem to nemyslel takhle,"
"No, ale víš, klidně bych ty věci, cos řekl, dělal, kdybych mohl," svěsil ruce znovu podél těla a posadil se na nedalekou židli. Lokty se opřel o kolena a jednou rukou si podepřel bradu.
"Co myslíš tím, kdybys mohl?" přešel jsem k němu, abych stál zase před ním.
"Kdykoli jsem se pokusil vzdálit od tohohle...stavení, jak říkáš, zmizel jsem a hned jsem se objevil zase tady," povzdechl si, "nemůžu nikam,"
Bylo mi nepříjmené se na něho dívat z výšky, proto jsem si prostě sedl na zem před něho, zatímco jsem se snažil pobrat všechno, co mi řekl.
"Nikam? Vůbec nikam?"
"Vždyť to říkám,"
"Ale byli jsme v tom lese...a na hřbitově," zamračil jsem se.
"Jenže to je odsud poměrně blízko. Nemyslím to tak, že nemůžu vůbec ven, to můžu, ale odhadoval bych to tak na vzdálenost pěceti metrů a sám víš, že na tomhle místě to není zrovna výhra. V takový vzdálenosti je odsud pořád jenom les,"
Zhrozil jsem se jen při představě, že bych byl na tomhle místě uvězněný tak dlouho, jako on. Asi bych si hodně rychle hodil mašli. Ale to je na tom to horší - on je duch a zabít se nemůže. Chudák.
"Takže pokud to chápu správně, chceš, abych ti pomohl dostat se odsud," zapřemýšlel jsem nahlas.
"V podstatě," přikývnul.
"Jak v podstatě? Co jinýho chceš?"
"Vlastně nic," pokrčil rameny.
"Tak vidíš," protočil jsem očima, "a máš aspoň nějakou představu, jak to udělat?"
"Právěže nemám...vůbec,"
Jsem z toho na bednu jako Soo. A Chanyeol se taky pořádně nevymáčknul.
A co se mu vlastně stalo, že zemřel? A tři roky zase není až tak dlouhá doba.
no jsem zvědavá, jestli na něco přijdou.
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...