31. srpna 2015 v 10:45 | Mee-Kyong
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 7/?
Víte, že jsem tuhle povídku původně měla naplánovanou jenom asi tak na čtyři díly? He...To jsem si zase dala xD A taky se to mělo odvíjet trochu jiným směrem...He...no...příště si nebudu nic moc plánovat :D
"Když nevíš, jak ti mám pomoct, tak proč to po mě vůbec chceš?" rozhodil jsem tázavě rukama. Ten kluk je vážně mimo. Chápu, že pokud je vážně už několik let mrtvý a já jsem teď první člověk, který ho vidí, musí být štěstím bez sebe. Ale na druhou stranu, proč se na nějakého takového jedince, který ho uvidí, nepřipravoval celé ty tři roky? Proč mezitím nepřišel na to, jak by mu mohl někdo takový pomoct? Proč nad tím přemýšlí až teď?
"Chci, abys mi pomohl to zjisit," sklopil pohled a povzdechl si, "protože mám pocit, že to sám nedokážu,"
"Ale to..." zhluboka jsem se nadechl a prsty jedné ruky si zajel do vlasů, "jak to mám podle tebe udělat? Jak mám zjistit, jak ti pomoct?"
"Zjistíme to společně,"
"A kde chceš jako začít?" musel jsem si jít sednou, neboť mi připadalo, že pokud tady budu stát ještě chvíli, zhroutím se. Proč se s tímhle vůbec obtěžuju? Proč prostě neodejdu? Protože mi řekl, že jsem sobec a já mu to chci vyvrátit? No a záleží na tom vůbec? On to stejně nikomu dalšímu vyprávět nebude, protože ho nikdo neslyší. Tak sakra...proč?
"Tak třeba bych nejdřív přemýšlel nad tím, proč mě vidíš," přišel ke mně a posadil se přede mne na zem.
"To by mě taky zajímalo," zamumlal jsem. Chtěl jsem ještě dodat, jak otrávený jsem z toho, že to jsem zrovna já, kdo o něm ví, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Asi by to nemuselo být moc vhodné.
"Když jste sem poprvý přijeli, neviděl jsi mě,"
"Jak to víš?"
"Pokaždý, když sem někdo přijede, hned si ho jdu prohlídnout. Vy jste nebyli výjimkou," usmál se, "v ten den jsi o mě ještě nevěděl. Byl jsem u toho, jak si hned po tom, co jste vešli do domu, prošel několik pokojů, dokud jsi nenašel ten s postelí,"
"Byl jsi se mnou v pokoji?" vykulil jsem oči.
"Ne nebyl," zavrtěl hlavou, "já tě jenom viděl, když jsi tam šel,"
"A-a kde přesně jsi byl?" po zádech mi přejel mráz. Je to docela strašidelné, dozvídat se, že ve chvíli, kdy si myslíte, že jste úplně sami, vás někdo pozoruje. V tomto případě je ale nejhorší to, že i kdyby ten někdo stál přímo před váma, pořád ho neuvidíte.
"Je to podstatný?" nadzvedl obočí, ale z mého pohledu asi hodně rychle pochopil, že i když to podstatný vážně není, chtěl jsem to vědět, "n-no, u svýho pokoje,"
"Myslíš tenhle sklad?" rozmáchl jsem rukou kolem sebe, "tomu říkáš pokoj?"
"No jo, tohle dřív bejval můj pokoj," našpulil rty, "nezdá se ti na tom snad něco?"
"He?" překvapeně jsem otevřel ústa a zíral na něho, "jestli se mi na tom něco nezdá?" rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že jsme v tom správném pokoji, "vždyť se na to podívej, samý krámy. Jak by to mohl být něčí pokoj?"
"Před třemi lety to tady vypadalo taky trochu jinak, víš?" protočil očima, "ale zpátky k tomu, proč mě vidíš. Takže, ze začátku jsi mě neviděl, ale pak už jo...jak je to možný?"
"Proč se ptáš mě? Já nic neudělal," pokrčil jsem rameny, "to ty bys to měl vědět, ne? Potom, co jsi umřel a stal se duchem, nedostal jsi třeba nějakou příručku nebo tak něco?"
Teď to byl on, kdo na mě zíral s obočím skoro ve vlasech a čelistí u ramen, "příručku? Vážně?"
"Sakra já nevím, jaký to je, když umřeš," odsekl jsem a opřel se zády o opěradlo. Uznávám, že příručka byla blbost, ale tak někdo mu něco přece říct musel, ne?
"To je to nejmenší," hlesl a já se na něho podíval. Z ničeho nic se mu svěsily koutky rtů a on se znovu díval do země, "horší je to, co je potom,"
"Myslíš to, být duchem?"
"Ano. Jen tak se najednou objevíš na místě, kde jsi žil, vidíš, jak odvážejí tvoje mrtvé tělo, pozoruješ svoji rodinu, která nad tebou pláče a ty pořád to jediné, co můžeš dělat, je jen...dívat se," skousl jsem si ret a párkrát zamrkal.
"Takže ses tady objevil hned potom, co jsi zemřel?"
"Vlastně jo. Nic mezitím si nepamatuju," chvíli mlčel, ani já jsem se neodvážil nic říct. Představoval jsem si, jaké to muselo být, vidět svoji rodinu a kamarády, jak jsou zničení, ale přesto nebýt schopný něco udělat.
Chanyeol si poté prohrábl vlasy a podíval se na mě. Znovu se usmíval.
"Myslím, že to pro dnešek stačí. Určitě seš unavený. Měl by sis přinést zpátky svoje věci a jít se prospat," vstal, přičemž mu ze rtů stále jeho úsměv nemizel. Byl jsem zmatený, nechápal jsem, jak se teď může usmívat. To, co mi tady řekl, je spíše k pláči.
"A-asi jo," trhaně jsem přikývl a zvedl se ze židle. Chvíli jsem ho ještě pozoroval, ale on se stále usmíval. Přesto jsem v jeho očích viděl smutek. Nešlo to přehlédnout. Najednou mi ho bylo líto.
"Tak běž. Tvoji kamarádi se za chvíli vrátí. Přece jim nechceš vysvětlovat, proč sis balil věci,"
"To máš asi pravdu," uznal jsem a vydal se ke dveřím. Čekal jsem, jestli půjde se mnou, on ale opět přešel k oknu a vyhoupl se na parapet. Opřel se zády o zeď a díval se ven. Smutně jsem se pousmál a otevřel dveře. Vyšel jsem ven a ještě jednou jsem se za ním otočil. V hlavě se mi honily myšlenky typu, jak těžké to musel mít, čím vším si asi prošel, jak moc toho protrpěl...povzdechl jsem si a dveře zavřel.
Aspoň na chvíli jsem ho potřeboval dostat z očí. Připadá mi totiž, že čím déle ho vidím, tím víc mi hrabe. Už jenom ten fakt, že jsem již připustil to, že je to vážně duch, to skvěle potvrzuje. Ale co...stejně pořád za všechno může dřevo.
-
Tiché zaklepání na dveře. Vzhlédl jsem od popsaných papírů, ale než jsem stihl cokoli říct, dotyčný na chodbě mě předběhl.
"Kyungsoo, jsi vzhůru?" nejdříve jsem si myslel, že klepe Chanyeol, ovšem hned potom jsem tu myšlenku zavrhl. Proč by duch klepal? A je toho vůbec schopný?
Nicméně podle hlasu jsem poznal, o koho jde.
"Jo jsem," odpověděl jsem, načež se dveře otevřely a v nich stál usmívající se Baekhyun.
"Jen jsem ti přišel říct, že si už můžeš pomalu začít balit věci, zítra jedeme domů," mrkl na mě, "seš šťastnej, co?" zasmál se a já nějak nevěděl, jak reagovat, co říct, co udělat. A tak jsem tam jen tak dál seděl s pootevřenými ústy, pohledem upřeným někam vedle Baekhyuna a s propiskou, jež jsem kvůli rozepsanému příběhu svíral mezi prsty.
"Co je? Stalo se něco?" nechápal Baekhyun, kterému postupně úsměv z tváře mizel, "myslel jsem, že budeš rád. Vždyť jsi tady už od začátku nechtěl být, no ne?"
"N-no já..." odkašlal jsem si, "to je sice pravda, ale..." ve chvíli, kdy se ve dveřích za Baekhyunem objevil i Chanyeol, jsem už vůbec nenacházel slov.
"O čem to mluví?" zeptal se. Pomyslně jsem protočil očima. Jako bych mu snad mohl odpovědět. Idiot.
"Ale?" promluvil znovu Baekhyun.
"Myslel jsem, že tady chcete být dýl," odložil jsem propisku a na okamžik se střetl s Chanyeolovým zmateným pohledem.
"Ne, jen na týden," pousmál se Baekhyun, "na tom nesejde. Koukám, že sis stejně moc nevybaloval, takže to ani nemusíš tak řešit,"
"Nemůžeš odjet," protestoval Chanyeol, prošel kolem Baekhyuna a zamířil ke mně, "řekl jsi přece, že mi pomůžeš," hlesl, přičemž ode mně ani na chvíli neodvrátil pohled. Povzdechl jsem si a podíval se na svého kamaráda stojícího u dveří, jakoby ještě čekal, že něco řeknu.
"Jo, to je nejspíš fakt," vydechl jsem s mírně nadzvednutými koutky.
"To říkáš mně nebo jemu?" zeptal se okamžitě Chanyeol a já myslel, že prásknu hlavou o stůl. Copak mu nedochází, že s ním nemůžu v přítomnosti někoho dalšího mluvit?
"Tak fajn," usmál se znovu Baekhyun a otočil se k odchodu.
"Zastav ho. Řekni mu, že nemůžeš odjet," naléhal dál Chanyeol.
"A myslíš jako, že ho nebude zajímat důvod?" odsekl jsem tiše.
"Říkal jsi něco?" ohlédl se ještě Baekhyun. Asi mě slyšel. Střelil jsem k němu pohledem a usmál se.
"N-ne, nic," bez dalších slov, pouze s koutky zkroucenými do úsměvu, odešel.
"A-ale ty nemůžeš odjet," hlesl znovu Chanyeol.
"A co mám podle tebe jako dělat? Mám jim snad říct, že tady chci zůstat? No tak, Chanyeole...nebuď naivní. To by mi neuvěřili ani za zlatý prase," pokroutil jsem hlavou a opřel se o opěradlo křesla, které jsem si sem před několika dny dotáhl z obýváku. Stejně jako ten malý stolek, na němž mám všude možně poházené své papíry s kusy příběhu, na kterém právě pracuju.
"Ale říkal jsi-"
"Jo, řekl jsem, že ti pomůžu a jestli teda o moji pomoc stojíš, tak mi teď řekni, jak se z toho mám vykroutit,"
"Takže zůstaneš?"
Zaúpěl jsem. Na Chanyeolovi mi občas vadí to, že mi přijde, že často ignoruje část toho, co říkám a slyší jen to pro něj podstatné. Vážně...proč zrovna já se musím potýkat s něčím takovým?
"Nic takovýho jsem neřekl," věnoval jsem mu jeden nehezký pohled, "můžeš mě někdy poslouchat?"
"Můžeš si být naprosto jistej, že tě poslouchám tak, jak za poslední roky nikoho, takže se hned nevztekej," řekl, načež začal chodit z místa na místo. Chvíli jsem ho pozoroval, pak jsem hlasitě vydechl.
"Co děláš?" zeptal jsem se otráveně. Zavřel jsem oči a prsty si promnul kořen nosu.
"Co asi? Přemýšlím, co bys jim mohl říct," zamumlal, aniž by se na mě podíval a dál pochodoval tam a zpět. Pomalu mi to začínalo lézt na nervy, ale pokud vážně přemýšlí, nebudu ho přerušovat.
Vlastně bych si zasloužil nějakou cenu za to, že vůbec uvažuju nad tím, že tady vážně zůstanu. Ale co mám klukům říct? Za ten týden, co tady jsme, jsem s nimi ani jednou nikam nešel, celou dobu jsem byl zavřený v pokoji a buď spal, nebo pracoval na své knize. Venku jsem byl jen jednou, s Chanyeolem, když mě vzal na ten hřbitov, za což mu nejsem vůbec ale vůbec vděčný. Tak či tak kluci moc dobře vědí, jak otrávený tady z toho jsem a že kdybych mohl, tak bych odjel už první den. No, vlastně bych sem ani nejezdil. Ale stalo se, bohužel. Sem tady a čekám, až duch nějakého kluka vymyslí výmluvu pro to, abych tady mohl zůstat pár dní navíc. Vtipné. Divím se, že jsem vůbec svolil k tomu, že mu pomůžu.
"Už to mám!" vyhrkl najednou Chanyeol a já se lekl tak, že jsem myslel, že se k němu, jakožto k duchovi, hned připojím.
"Hm?"
"Píšeš tady nějakej příběh, že?" přešel ke mně s vykulenýma očima a úsměvem skoro od ucha k uchu. Očividně vymyslel něco skvělého, že je tak šťastný.
"Píšu," přikývl jsem.
"A jak se ti to píše?" ptal se dál.
"Co tím myslíš?"
"No, jak se ti to píše tady? V přírodě? Žádný auta, nic tě neruší, je tady ticho a čerstvý vzduch...nejsou to lepší podmínky pro to, co děláš?"
"Vzhledem k žánru, který píšu, tak ani ne," ušklíbl jsem se. Jako bych k detektivkám, ve kterých se hlavní postavy pohybují jen a jen v rušném městě, potřeboval přírodu.
"No tak, spolupracuj trochu," našpulil rty a zamračil se. Bylo to otravné a roztomilé zároveň.
"Jo, promiň," rozhodil jsem rukama, "takže jim mám říct, že jsem zjistil, že se mi tady pracuje mnohem líp než doma?"
"Přesně!" tleskl rukama, "skvělej nápad, nemyslíš? Možná jako duch přece jenom ještě nejsem k zahození,"
"Blbče," otituloval jsem jej tiše, no stejně mě slyšel.
"Aspoň jsem něco vymyslel, ty zabedněňče,"
"Zabedněňče?! Kdo je tady zabedněnej?!" vylétl jsem z křesla a chtěl po něm skočit, jenže uhnul, a tak jsem rukou máchl do prázdna, "pojď jsem, ty přerostlíku!"
"Ale ale, náš malý Soo se rozhodl, že chytí ducha?" zasmál se a ve mně se pomalu začínala vařit krev.
"Říkal jsem, abys mi neříkal Soo!" zavrčel jsem a rozeběhl se za ním, on ale zůstal stát na místě. Prudce jsem před ním zastavil. Čekal jsem, že bude utíkat, ale on se ani nehnul. Dokonce se už ani neusmíval. Díval se na mě a vypadal, že nad něčím přemýšlí. Trochu mě to znervózňuje.
"Co je?" zeptal jsem se s lehkým úsměvem.
"Tak mě tak napadlo...můžu něco zkusit?" věnoval jsem mu jeden zmatený pohled.
"Co chceš zkoušet?" nadzvedl jsem obočí a instinktivně jsem trochu couvl.
"Zajímá mě, jestli se tě můžu dotknout," pomalu ke mně začal natahovat ruku, já se ale uhnul.
"Hej, kdo ti dal svolení na mě sahat?"
"Tebe to nezajímá?"
"Co? Jestli se tě můžu dotknout?"
"Ano," přikývl a kousek ke mně přistoupil a já tentokrát zůstal stát na místě, pouze jsem se mu díval do očí. Pravdou je, že jsem už párkrát přemýšlel nad tím, jestli se ho můžu dotknout, nebo bych jen sáhl do prázdna, ale upřímně mě nikdy nenapadlo, že bych to vážně zkusil.
"Zkus to," šeptl jsem bezmyšlenkovitě, přičemž jsem z něho nespouštěl pohled. Zvedl svou dlaň a pomalu se s ní přibližoval k mé tváři. Aniž bych věděl proč, zavřel jsem oči a skousl si ret. Co to bylo za ten tíživý pocit na hrudi? Proč jsem byl tak nervózní? Cítil jsem, jak mi tluče srdce. Byl to nepříjemný pocit.
Když jsem na své tváři stále nic necítil, oči jsem otevřel. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem viděl Chanyeola stát několik kroků ode mě. Co to...?
"Chanyeole?" oslovil jsem ho. Měl zmatený výraz, ale díval se na mě, "co se stalo?" dotkl se mě? Ale já nic necítil.
"Co když...co když se tě dotknu, ale ani jeden z nás nic neucítí?" takže se mě ještě nedotkl. Nevím proč, ale svým způsobem mě to uklidnilo. Už jsem se bál, že jsem vážně nic necítil.
"Byl bys zklamaný?" zeptal jsem se tiše a teď jsem to byl já, kdo udělal krok vpřed.
"A ty?"
"To není odpověď," pokroutil jsem hlavou. Další krok.
"Já..." sklopil pohled, "asi bych byl,"
Další krok a ještě jeden. Stál jsem znovu přímo před ním a letmo jsem se usmíval. Nevím, co to do mě najednou vjelo, ale nějak jsem to nedokázal ovládat.
"Mrzelo by tě to?" když jsem byl k němu tak blízko, mohl jsem si pořádně prohlédnout jeho tvář. Velké oči, dlouhé tmavé řasy, nijak zvlášť ostré rysy. Zmocnila se mě touha se jej skutečně dotknout a zároveň nepříjemný pocit nejistoty...Co když to opravdu nevyjde?
Místo odpovědi jen přikývnul. Mrzelo by ho to. Popravdě...mě taky.
Zvedl jsem ruku a už už jsem se jej skoro dotkl, ovšem on svou tvář odvrátil. Bál se. Ale já už nemohl dál čekat.
Ruku jsem stáhl a hned na to jí spolu s tou druhou proplul pod těmi jeho a obmotal jsem je kolem jeho pasu, přičemž jsem se na něho natiskl, zavřel jsem oči, úlevně vydechl a usmál se.
Cítil jsem ho.
Já myslím, že vím, proč ho vidí. Neříkám, že je to ono, ale mám dojem, že když Soo zvedl tu knihu a snažil se přečíst ji a zjistil, že v ní nic není, tak díky tomu ho uviděl. Že se dotkl té knihy...
A přesně mě napadl ten stejný nápad jako Chanyeola s tím, jak by se Soo mohl vymluvit a zůstat tu. Ohledně psaní povídky, že tu najde lepší inspiraci a že tu má klid.
Jsem zvědavá, co bude dál :3 a je super, že ho cítí a tak se mohou obejmout.