close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Smích z vedlejšího pokoje // Part.10

26. září 2015 v 8:32 | Mee-Kyong

Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 10/?

Omlouvám se, že díl zvěřejňuji až dnes...nějak jsem na to nemyslela :D *stydí se*
Každopádně doufám, že se vám bude tenhle díl líbit...nehledě na to, co se v něm děje :P :D Enjoy!^^



Zastavil jsem se v půli pohybu, načež jsem se kolem sebe začal rozlížet. Kde je?

"Chanyeole?" zkusil jsem, ale věděl jsem, že je to zbytečné. Zmizel. Mým nitrem se v tu chvíli rozlil neskutečně nepříjemný pocit. Je pryč. Nevěřím tomu. Jistě se znovu někde objeví.

Ta slova jsem si opakoval stále dokola, ovšem stejně jsem věděl, že touto chvílí jsou všechny mé plány na odjezd zrušené, nebo minimálně sesazené na poslední místo. Teď - ať už se to snažím popřít sebevíc - je důležitý Chanyeol.

I s taškou plnou věcí jsem rychlým krokem zamířil zpátky k té chatě. Ano, možná jen blázním, ale zkrátka ho musím vidět. Je mi jasné, že zmizel nejspíše jen kvůli tomu, že se moc vzdálil a překročil tu hranici, za kterou už nemůže, ale přesto...musím si být jistý. Nevím, co se to se mnou děje, jen prostě nedokážu odejít bez toho, abych se ujistil, že je Chanyeol v pořádku. Docela ironické, vzhledem k tomu, že je to duch, kterému se nemůže už nic stát. To nejhorší má již dávno za sebou. Už zemřel.

Připadal jsem si sám před sebou směšný. Nejdříve se ženu co nejrychleji pryč, abych se nakonec zase hnal zpět. Je to jak nějaká komedie, která by přišla každému divákovi vtipná. Ovšem mě, jakožto hlavní postavě, je spíš do pláče.

Konečně jsem dorazil k oné chatě, došel jsem ke dveřím, vzal za kliku a otevřel je. Vpadl jsem dovnitř, odhodil tašku někam na zem a šel jsem do obýváku.

"Chanyeole?" zkusil jsem znovu, avšak opět žádná odpověď, "kde seš?" vrátil jsem se zpět na chodbu, z níž jsem zamířil nejprve k sobě do pokoje, ale ani tam nebyl. Řekl jsem si tedy, že bude nejspíše v tom pokoji, kde je v podstatě pořád. Zašel jsem tedy ke dveřím vedlejší místnosti a bez jakéhokoli zdržování jsem vešel dovnitř. Čekal jsem, že bude sedět na parapetu, kde sedává dost často, ale ani tam nebyl.

"Jsi tady?" pomalu se do mě začínal vkrádat pocit, který jsem se snažil potlačit. Nevěřím, že by vážně zmizel.

Začal jsem chodit po celém pokoji, z jednoho místa na další, díval jsem se do každého kouta, za každou věc, prostě všude, kde by mohl být. Jasně, říkal jsem si, že by asi byla hloupost, že by byl zalezlý třeba ve skříni, ale přesto jsem se tam také podíval. Nenapadal mě důvod, proč by se přede mnou schovával nebo se mi prostě neozýval. Ale i navzdory tomu jsem se musel dívat všude.

Když jsem skončil s prohledáváním této místnosti, pokračoval jsem i ve všech ostatních. Neustále jsem volal jeho jméno, ptal se, kde je, ale stále žádná odezva. Začínal jsem být dost nejistý, možná to pomalu hraničilo až s panikou. Nemám tušení proč, ale zkrátka jsem s tím nedokázal přestat. Přišel jsem si jak očarovaný, či omámený nějakými látkami. Prohledával jsem celý dům, jakoby na tom závisel můj život. Ještě štěstí, že mě v tomto stavu nikdo neviděl.

Pro jistotu jsem ještě prošel všechny místnosti znovu, abych si byl skutečně jistý, že jsem nic nepřehlédl. V hlavě jsem měl jediné - najít Chanyeola. Jenže ten nikde nebyl!

Vrátil jsem se tedy do obýváku a vyčerpaně padl na pohovku. Lokty jsem se opřel o kolena a do dlaní si schoval tvář. Nechápal jsem to. Proč tady není? Přeci nemohl skutečně zmizet! Byl tu už tři roky a je nesmysl, aby se jen tak ze vteřiny na vteřinu vypařil. Nejprve jsem si byl skoro jistý, že to bylo jen kvůli velké vzdálenosti od tohoto stavení. Sám mi o tom přeci říkal. Zmiňoval se o nějakém půl kilometru, nebo tak, a tomu by to rozcestí rozhodně odpovídalo. Ale také řekl, že se vždy hned potom objevil zase tady.

Zvedl jsem hlavu a zadíval se před sebe. Řekl tady. Neřekl přesně kde. Jen...tady.

"Zahrada!" téměř jsem vykřikl, načež jsem vylétl ze sedačky směrem ke dveřím. Musí být venku! Je to poslední možnost.

Vyběhl jsem ven a začal se ohlížet všude kolem sebe.

"Chanyeole!" volal jsem v naději na odpověď. Už mě ani nepřekvapilo, když žádná nepřišla. Rozhodl jsem se tedy obejít celý dům. Jestli ho nenajdu ani tady, budu v koncích. Jinde přeci být nemůže.

Díval jsem se všude možně, nikde jsem ho však stále neviděl. Za to jsem ale zjistil, že za tou dřevěnou chatrčí je poměrně velký rybník. Byl jsem docela překvapený a zároveň jsem se divil, jak je možné, že jsem ho nezahlédl dřív. Nedalo mi to a musel jsem jít k němu blíže. Na jeho hladině se dokonale odráželo slunce, které mě chvílemi až pálilo v očích. Došel jsem až ke břehu a tiše jsem si povzdechl. Co když skutečně zmizel? Co když mu dnešním dnem vypršela nějaká lhůta, díky čemuž byl jednou provždy osvobozen?

Do mých očí se najednou vlily slzy, které jsem hned poté nechal volně přetéct přes okraj. Nechápal jsem sice jejich význam, ale moc dobře jsem věděl důvod, proč se objevily. I přes to, že jsem chtěl dnes odejít, abych tomu zabránil, bylo už pozdě. Začalo mi na Chanyeolovi záležet. Nehledě na to, jak krátkou dobu ho znám, něco na něm mě k sobě stejně stále poutalo. Zda to bylo tím, že byl duch, nebo tím, že měl dost podobnou povahu té mé, to netuším.

Každopádně jsem si už za ten krátký čas zvykl, že je pořád se mnou. Tvářil jsem se, že mi to vadí, ale nevadilo. Jak jsem již říkal - byl jsem příliš dlouho sám na to, abych se neuchytil hned první osoby, která se objeví. Avšak to, že narazím na ducha, mě nikdy nenapadlo.

Sklopil jsem pohled k zemi a hledal nějaký větší kámen, kterým bych mohl probudit tu nehybnou hladinu rybníka znovu k životu. Jeden kámen jsem uviděl kusek ode mě, tak jsem si pro něj šel, ovšem ve chvíli, kdy jsem se pro něho skláněl, jsem očima zavadil o něco, co si v ten moment získalo všechnu mou pozornost. Byla to bota, tedy přesněji řečeno, celá noha. Lidská. Dech se mi zadřel v krku a srdce se zběsile roztlouklo. V mžiku jsem zapomněl na kámen a přiskočil k oné části těla, které jsem vzápětí uviděl ve vysoké trávě celé. Vytřeštil jsem oči a pootevřel ústa.

"Chanyeole?!" byl to on, ležel tady na zemi přede mnou, tvář sic odvrácenou ode mě, přesto však dost viditelnou na to, abych ho poznal. Na nic jsem nečekal a okamžitě jsem padl vedle něho na kolena, načež jsem jím začal třást.

"No tak, prober se!" nevnímal, ani jen malý pohyb jsem u něho nezaznamenal. Byl jsem šťastný a zmatený zároveň. Našel jsem ho, ale proč je v takovém stavu? Proč leží na břehu rybníka?

"Chanyeole..." dlaň jsem mu položil na hruď, abych zjistil, zda se zvedá v nádechu a výdechu. To, že jsem neucítil tlukot srdce, jsem očekával, ale když jsem zjistil, že ani nedýchá, zhrozil jsem se. Jsem si moc dobře vědom toho, že ačkoli je to duch, dýchá. Jeho dech jsem cítil i slyšel pokaždé, kdy se ke mně přiblížil.

Začínalo mi připadat, jako bych nenašel ducha, nýbrž mrtvé tělo. Jen myšlenka na to mi vehnala hrůzu a způsobila mi husí kůži. Ne, to je hloupost. Tohle je ten Chanyeol, který se mě ještě před několika chvílemi snažil zabránit v odchodu. Jsem si jistý.

"Vzbuď se, prosím," naléhal jsem dál, ovšem každým slovem se můj hlas i naděje v něm, stával chabějším, "otevři oči a podívej se na mě," prsty jsem mu přejel po hebké, ale chladné tváři. Další slzy se vydraly na povrch. Co se to právě teď děje? Co se děje se mnou? S ním? Čeho jsem si na Chanyeolovi stihl za tu chvíli všimnout, bylo to, že ačkoli byl duch, vždy mi připadal živější, než jsem byl já sám. Ale ten Chanyeol, u kterého tu teď klečím a snažně se snažím jej probrat, se skutečně zdá být mrtvý. I jeho kůže je o dost ledovější, oproti jeho typické horké pokožce. Ne, on se nikdy nezdál být duchem. Vždy mi přišel jako obyčejný mladý kluk, který má život ještě před sebou. Jedinou výjimkou bylo to, že jej ostatní neviděli. Jenže já ano, proto jsem to tak ani nikdy moc nebral. Ano, i přesto, že jsem ten fakt zmiňoval pořád dokola, bylo těžké tomu uvěřit. Zvláště poté, co mě objal a ukázal mi tak, že jej mohu i cítit. Nechápal jsem to. Jak to, že pro mě je to kluk jako každý jiný a pro ostatní jen vzduch a pouhé nic? Bylo to zvláštní a děsilo mě to. Ovšem s tím, co se děje právě teď, to bylo jako nic.

Nevěděl jsem, co dělat. Ani po několika minutách, co jsem se jej snažil probudit, nijak nereaguje. Byla hloupost někoho zavolat. Akorát by mě prohlásili za blázna a možná dovezli k psychiatrovi. Chanyeola nikdo nevidí. Měl bych ho tedy dostat do domu? No to by šlo vážně těžko, vzhledem k rozdílu mé a jeho výšky a hmotnosti těla. Ale nechat jsem ho tady prostě nemohl.

Rukávem jsem si setřel slzy a pomalu si lehl vedle něho. Hlavu jsem si opatrně položil na jeho hrudník, jako bych se snad bál, že bych mu mohl nějak ublížit. Jednu ruku jsem mu přehodil přes pas a vzhlédl k jeho tváři. Vypadal, jako když spí, ovšem jeho nehybné tělo mě v tom ani trochu neutvrzovalo, stejně jako slova, která mi jednou řekl - duchové nespí.

Z koutku oka mi vytekla další slza a skutálela se po mé tváři, až se nakonec vpila do látky Chanyeolova oblečení. Doufal jsem, že se probudí. Že otevře oči a podívá se na mě. Osloví mě tím způsobem, kterým to nenávidím a pak se usměje, když mu řeknu, aby to nedělal. Chci, aby to byl zase ten Chanyeol, kterého jsem před pár dny poznal. Ten, který - navzdory tomu, že byl duch - mi připadal živější než spousta jiných opravdu živých lidí.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 최이유 최이유 | Web | 26. září 2015 v 9:02 | Reagovat

CHCI POKRAČOVÁNÍ. Tohle jim dělat nemůžeš TwT mně to dělat nemůžeš TwT. Takhle z ducha udělat další mrtvolku není féééééééééééééééér :D :D

2 Lety0 Lety0 | 26. září 2015 v 13:10 | Reagovat

Další díl T^T Prosíííím T^T Je to dokonalýýý

3 Sunhee Sunhee | Web | 26. září 2015 v 13:39 | Reagovat

Další díl, prosím!!! Ať je to jen Kyungsův blbý sen...!

4 Lai Lai | 26. září 2015 v 17:59 | Reagovat

Omoo...*plače...doneste jej niekto kapesníčky* Toto nie .....Čo sa  mu stalo? :( pokračkooooo

5 Hatachi Hatachi | 26. září 2015 v 21:32 | Reagovat

Co se stalo Chanymu? Tohle není samo sebou. Muselo se stát něco s jeho mrtvým tělem, jinak si to nedokážu vysvětlit.
A ty to taky tak blbě utneš...
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...

6 Chi Chi | 27. září 2015 v 14:41 | Reagovat

Ou, zaujíma ma, čo sa Chanymu stalo.
Snáď to neskončí smutne, lebo potom budem otrasená a rozmrzená ešte nejakú dobu.
Teším sa na ďalší diel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama