
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 9/?
O něco kratšíí díl, než všechny předešlé...Rozhodla jsem se, že budu díly trochu zkracovat - to abych měla napsaný kapitoly do zásoby a kdyby náhodou došly, tak abyste nemuseli čekat dlouho...samozřejmě :D Zatím mi to vychází, jeden díl týdně a ještě jsem se nesekla...snad jste rádi :P :D Já rozhodně~ Nicméně vám můžu už předem oznámit, že chystám další kapitolovku, kterou ale začnu vydávat asi až po Smíchu...už se na ní těším x) A taky pro ty, kteří tak trpělivě čekáte na vlky či Heart Attack...ještě chvíli vyčkejte, to jen tak nebude xD Hyunii letos čeká matura (tak se má už aspoň na co vymluvit...:D). No, tak to je asi zatím vše^^ Tak si to užijte~
S taškou plnou věcí jsem konečně prošel vchodovými dveřmi a zamířil směrem k silnici, která je dosud pár minut cesty. Byl jsem naštvaný, možná až rozzuřený, nevnímal jsem nic okolo. Jediné, co jsem chtěl, bylo odsud okamžitě odejít. Vzdálit se od Chanyeola co nejvíce to šlo a pokud možno, už se nevracet. Vlastně ani nevím, co to do mě najednou vjelo. Z ničeho nic mě zachvátil ten pocit, který mi jasně říkal, abych vypadl. Byl to pocit, který sám nedokážu popsat. Jako bych chtěl zkrátka jen utéct před něčím, čemu jsem měl čelit. Uniknout tomu. Skrýt se.
Když jsem došel na jakési rozcestí, ze kterého jsem stále neviděl, kde je silnice, zastavil jsem se a tiše zaklel. Možná nakonec byla chyba, že jsem na cestě sem spal. Jak mám teď sakra vědět, kudy jít?
Hlasitě jsem vydechl a prsty si promnul unavené oči. Jsem idiot. Jako by mi tohle bylo vůbec k něčemu platné. I kdybych se k té zatracené silnici dostal, k čemu mi to bude? Stopnout si nějaké auto už dneska není tak in, jako to bývalo. Dříve vám někdo zastavil hned chvíli potom, co jste se na kraj silnice postavil. Ale dnes? Valná většina řidičů kolem vás jen projede. Všichni mají buď hrozně naspěch nebo se prostě bojí, že by dotyčný, který chce svézt, mohl zatoužit i po něčem jiném. Třeba po penězích a tak podobně.
Pustil jsem onu tašku, kterou jsem svíral v jedné ruce, a ta pak s dutým žuchnutím dopadla na polní cestu, na níž jsem se právě nacházel. Rozhlédl jsem se s rukama v bok, skousávajíc si ret. Původně jsem byl s klukama domluvený, že až budu chtít odjet, zavolám jim a oni přijedou. Jenže i kdybych jim teď zavolal, stejně tu budou buď až za pár hodin, nebo zítra. A to je moc pozdě! Jenže co mám dělat? Vrátit se tam? Za ním? Ne, to rozhodně není dobrý nápad. Už takhle jsem to všechno nechal zajít až moc daleko, ačkoli se vlastně zatím nic nestalo. Snad jen to, že mi postupně začala být jeho přítomnost příjemná. Upřímně jsem byl rád, že jsem nakonec netrávil celou dobu jen zalezlý v jednom pokoji se svým blokem a tužkou v ruce. Takhle jsem se k tomu vlastně ani nedostal. Chanyeol byl pořád se mnou. A mě, nehledě na to, jak moc jsem se tomu vyhýbal a tvrdil opak, to ve skutečnosti ani nevadilo. Nakonec...myslím, že by z nás mohli být dobří přátelé, kdyby nebyl...mrtvý.
To slovo my znovu proběhlo myslí několikrát za sebou, jako by na sebe chtělo stále upozorňovat. Ani nemuselo. Tohoto faktu jsem si byl více než dost vědom. Právě tohle byl důvod, proč jsem odešel. Neboť kdyby se z nás přátelé skutečně stali, co by to vůbec znamenalo? Nemělo by to smysl. Je po smrti, já ne. Je to sice snad ta jediná věc, která nás od sebe odlišuje, jenže je dost podstatná.
"Kyungsoo, vrať se zpátky," vytřeštil jsem oči, když jsem za sebou uslyšel Chanyeolův hluboký hlas, "prosím,"
Smutek, bída, zoufalství. Všechno se to dalo z jeho hlasu vyčíst. Zavřel jsem oči a povzdechl si.
"Nech mě být,"
"Prosím, Soo," byl jediný, který mi takhle říkal. Nikdo jiný. Nenáviděl jsem to. Kvůli němu.
"Přestaň s tím už!" odsekl jsem, přesto jsem k němu stále zůstával otočený zády. Byla to moje malá obrana před jeho očima, ze kterých vyzořovala bolest a bezmoc.
"Nemůžeš přeci jen tak odejít,"
"Můžu, jsem dospělý člověk,"
"Nemůžeš, kvůli mně," díval jsem se do země. Proč jeho hlas pořád slyším z takové dálky? Proč ještě nepřišel a nestoupl si přede mně, jak by mu to bylo podobné?
"Moc si věříš," jazykem jsem si přejel přes suché rty a přešlápl na místě. Co tady vlastně dělá? Myslel jsem, že když mu řeknu, že chci, aby zmizel, bude naštvaný nebo cokoli jiného! Všechno bych přivítal více než tohle. Proč mi to dělá...Už takhle je to pro mě těžké, i navzdory tomu, jak se to snažím sám před sebou popřít. Už to dál nezvládnu. Nedokážu si lhát a předstírat, že mě to netrápí, protože mě to přímo skličuje. Ten fakt, že vím, že přátelství, nebo cokoli jiného, by mezi námi zkrátka nefungovalo. Můžeme být spolu v jednom domě, stát naproti sobě a dívat se jeden druhému do očí, ale přesto budeme stále každý někde jinde. On už do tohoto světa nepatří a já zase nemám nejmenší zájem jít do toho jeho. On hledá pomoc, kde to jde, jen aby se odsud dostal, zatímco já mám v plánu tu ještě nějakou dobu zbýt. Není nám souzeno být přáteli, či čímkoli jiným. Oba jdeme po své cestě a je jen chyba osudu, že se nám na okamžik protly. Ale je to jen na chvíli. Jako tohle rozcestí. Nakonec se stejně rozdělí.
"Tak se aspoň otoč," hlesl a já na okamžik zaváhal. Nechtěl jsem ho vidět, ale přesto nějaká část ve mně netoužila po ničem jiném. Otočil jsem se a zadíval se mu do očí. Stál několik metrů ode mě.
"Chanyeole, pochop prosím, že odsud prostě musím odejít,"
"Ne, ve skutečnosti jsem to já, kdo odsud musí zmizet, sám si to řekl,"
"Řekl jsem, že chci, abys-"
"Nevěřím ti," skočil mi do řeči a já jen zmateně zamrkal.
"Cože?"
"Nevěřím tomu a ty taky ne," prsty si nervózně pohrával s lemem své košile a každou chvíli lehce cukl nohou, jako by chtěl udělat krok v před, ale poté se vždy kousl do rtu a zůstal na tom samém místě.
"O čem to zase mluvíš?" řekl jsem tiše, "jak můžeš vědět, co si myslím?"
"Vidím to. Vidím ti to na očích, Soo. Nechceš odjet,"
"Neříkej mi-"
"Sám to moc dobře víš. A navíc...jak by ses odsud dostal?" mírně se pousmál, což mě z neznámého důvodu tak nějak potěšilo. A taky měl pravdu. Ne ohledně toho, že nechci odjet, protože já v tuhle chvíli opravdu nemám ani to nejmenší tušení, co vlastně chci. Ale nemýlil se v tom, že bych se odsud jen tak nedostal. Měl jsem sem jet vlastním autem. Jenže kluci mě nenechali a měli k tomu taky dost dobrý důvod - při první příležitosti bych odbočil z cesty, jen abych sem s nimi nemusel jet.
"Proč tohle děláš?" zeptal jsem se. Nevím, možná už z čirého zoufalství. Vážně jsem byl momentálně na hraně toho všeho. Hlavou se mi honilo neskutečné množství myšlenek, až mi z toho bylo špatně. Byl jsem zmatený tak, jako ještě nikdy. Nevěděl jsem si vůbec rady a byl to mnohem horší pocit, než když se mi něco takového stalo při testu ve škole. Tam se vždy dalo nějak podvádět - nakouknout ke kamarádovi nebo tajně do sešitu, když byla učitelka u nějakého z žáků. Ale teď? Nikde žádná nápověda.
"Co přesně?"
"To ti nedochází, jak se cítím? Pořád za mnou jenom chodíš a prosíš mě o pomoc, ale co já? Přemýšlel jsi někdy o tom, jaký to pro mě je?"
"Nerozumím ti,"
"A to je právě to! Ty nevíš, co to pro mě je! Poprvý v životě jsem potkal někoho, komu ten život už skončil. Už to pro mě bylo děsný zjištění, ale pak jsem to nějak přijal. Jenže tys za mnou pořád chodil! Byl jsi šťastný, že tě někdo vidí, slyší, cítí...díval ses, jak spím, ráno jsi mě budil, nutil mě chodit ven...všechno a pak mě prostě řekneš, že chceš pomoct se odsud dostat? Nepřijde ti to nefér?"
"A co mám podle tebe dělat? Nechápeš, že i pro mě je to těžký? Trčím na tomhle místě už nějakou dobu, nemám s kým mluvit, nikam nemůžu...jasně, že když se objeví nějaká naděje na pomoc, využiju toho,"
"Tak takhle mě vidíš? Jako obyčejnou naději? Příležitost?" nadzvedl jsem obočí. Ani nevím, co jsem čekal. Ovšem, že toho bude chtít využít. Chápu to. Ale mrzí mě, že je tohle vlastně důvod pro všechno. Chce mě tu držet jen kvůli sobě samému.
"Nic takového jsem neřekl," bránil se a konečně udělal krok vpřed, sic dost váhavý, ale udělal. Přesto byl ode mě pořád několik metrů, "takže nevidím důvod, proč bys měl odcházet,"
"A cos jako čekal? Že zůstanu a budeme přáteli? Prober se, Chanyeole! Jsi duch," zakroutil jsem hlavou a sehnul se pro svou tašku, "to by prostě nešlo. Promiň,"
"Ne, počkej! Neodcházej," vyhrkl a již bez váhání se dal do chůze, zatím co já se již otáčel k odchodu, avšak přesto jsem v ještě koutkem oka zahlédl, jak se Chanyeol najednou z ničeho nic úplně vypařil.








Jejda, to se nám to nějak sere...
Ale doufam, že Soo neodejde, že tam nenechá Chana napospas osudu. Už by si zasloužil svůj klid.
Ale taky chápu Sooa, který z toho má strach.
Jsem tedy zvědavá, co bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...