
Název: See you in two years
Fandom: Super Junior
Fandom: Super Junior
Pár: Hyukjae/Donghae
Autor: Mee-Kyong
Část: 1/3
Autor: Mee-Kyong
Část: 1/3
Kdo obrečel odchod těch zmetků? Nenávidím je T_T Celou dobu tady jsou, zkouší moje nervy a moji výdrž s každým novým momentem, a pak si prostě odejdou do armády -_- Hovada...nicméně jsem se rozhodla, že s nimi napíšu oneshot...který má ale cca 9 600 slov, tudíž mi ho blog odmítl vzít celý, a tak jsem ho rozdělila na tři části...po jaké době je budu zveřejňovat, to ještě uvidím, ale dlouho to nebude ;) Nenechám vás nijak dlouho čekat~ Tak si to pokud možno užijte a já se jdu zahrabat a očima skenovat nehýbající se odpočet dní do jejich návratu...fakt je nemám ráda...ne..vážně ne.
-12 měsíců před Hyukjaeho a Donghaeho nástupem do armády-
Hyukjae si unaveně promnul ještě ospalé oči, zatímco opřený o hranu kuchyňské linky čekal, až se voda v kovici dovaří. Jen ztěžka se mu dařilo udržet oči otevřené, přesto si však říkal, že kdyby v tuto chvíli zase usnul a třísknul tady o podlahu, nebyl by to zrovna nejpříjemnější zážitek.
Tiše se zasmál nad vlastními myšlenkami, když hned na to konvice svým cvaknutím ohlásila, že voda je uvařená. Hyuk ji tedy uchopil a pomalu vařící vodu nalil do dvou již přichystaných hrnků s přiměřeným množstvím kávy, přesně tak, jak to mají oba rádi. Vodu nalil jen do tří čtvrtin a zbytek dolil mlékem. Pak do každého hrnku dal tolik cukru, kolik dává vždy. Za ta léta se to pro něho stalo spíše automatickou činností, než aby se musel pokaždé ptát, kolik že cukru mu tam má dát. Zeptal se ho jednou a pak si to už vždy pamatoval.
Otevřel horní skřínku a natáhl se pro malý plastový tácek, na který vzápětí hrnky položil. Skřínku zavřel a tácek s hrnky vzal do dlaní, načež se spolu s ním šouravým krokem rozešel zpět do svého pokoje. Dával si maximální pozor na to, aby kávu nerozlil. Nechtělo se mu nic uklízet a navíc by se mohl spálit.
Došel ke dveřím, které předtím nechal pootevřené, aby pak nemusel brát za kliku - neví, jak by to s táckem v rukách dokázal. Pomalu se do dveří opřel a rozevřel je. Usmál se, když mu pohled padl na ještě spícího hnědovláska v jeho posteli.
Už posledních několik měsíců, možná i let, je u nich zvyklostí, že přespávají jeden u druhého. Vzhledem k tomu, že každý bydlí v jiném patře jejich dormu, nemají na výběr. Už několikrát je napadlo, že by se prostě mohli sestěhovat, nebo si s někým pokoj vyměnit, ale jsou si jistí, že by netrvalo dlouho, a fanynky by se o té změně dozvěděli. A to ani jeden z nich nemohli dopustit. I přes to, jak moc své fanoušky milovali, museli být opatrní. Věděli, že by většina jejich vztah přivítala s otevřenou náručí, přesto to však bylo něco, co se na slavného idola v této zemi prostě nesluší.
Ramenem lehce šťouchl do dveří a poté ještě trochu, dokud se s tichým cvaknutím nezavřely. Hned na to se Hyukjae znovu otočil směrem ke svému příteli a přešel k němu. Tácek s hrnky položil na noční stolek a neslyšně se na postel posadil.
Donghae k němu ležel zády, tudíž mu neviděl do tváře, avšak i navzdory tomu mu bylo jasné, že stále spí. Lehl si tedy vedle něho a hlavu si podepřel rukou. S úsměvem mu pak druhou rukou začal lehce přejíždět po jeho boku, načež na něho trochu zatlačil a otočil jej na záda, aby na něho lépe viděl. Ovšem ani to Donghaeho nevyrušilo z jeho tvrdého spánku, což Hyukjaeho úsměv ještě rozšířilo. Asi před deseti minutami jim zvonil budík, ale vzbudil se jen on. Haemu se nejspíš do snů nedostal.
Trochu se k němu přisunul a hlavu si položil na jeho hruď. Ruku mu přehodil přes pas a více se k němu natiskl.
"Donghae," šeptl s očima upřenýma na jeho tváři, "je čas vstávat," lehce s ním zatřásl, ale to stále nebylo dost. Nebylo divu, že spí tak tvrdě. Poslední dny toho mají tolik, že se skoro ani nezastaví. Ani na sebe nemají tolik času, nehledě na to, že jsou spolu v podstatě pořád, nemohou si to užívat tak, jak by sami chtěli. Před očima ostatních se musí tvářit jen jako nejlepší přátelé, kteří se znají už skoro patnáct let. Nemohou prozradit, že hranici ''nejlepší přátelé'' překročili už dávno. To mají dovoleno pouze v dormu nebo někdy i ve studiu, jelikož členové o nich vědí, takže před nimi se držet zpátky nemusí.
Blonďák si tiše povzdechl a zvedl hlavu. Očima přelétl celý Donghaeho obličej, aby si mohl opět potvrdit, jak krásný je. Každému by přál jej takhle vidět. Pohled k nezaplacení! Lehce pootevřená ústa, trochu pokrčené obočí a rozcuchané vlasy. Miluje se na něj dívat, když spí. Dokázal by na něho zírat hodiny, nicméně dnes zase není ten den, kdy by si to mohl dovolit. Mají totiž natáčení jedné show, která je spojená s jejich podskupinou, která je zaměřená na Čínu. Ta show se jmenuje Guest House a seznamují se v ní s různými čínskými fanoušky, se kterými poté stráví krásné okamžiky. Hyukjae je ale také moc rád za to, že ty chvíle může sdílet i spolu s Donghaem. Ano, v tomto pořadu jsou sice fanynky na prvním místě, ovšem to neznamená, že by se oni dva museli zanedbávat. Naopak, moc si to užívají.
Natáhl k jeho dokonalé tváři svou dlaň a prsty jej jemně pohladil. Jeho pleť byla hebká a bezchybná. Stejně tak jeho rty, po kterých následně přejel svým palcem. Usmál se. Tohle je nejspíš jediná možnost, jak jej vzbudit.
Pomalu se k němu sklonil a přitiskl se k jeho rtům. Nepatrně se proti nim těmi svými pohl, načež vsál jeho spodní ret a jemně jej skousl svými zoubky. Poté po něm přejel jazykem a čekal, až se mu dostane nějaké odpovědi. Na to ale nemusel čekat dlouho, jak si již předem myslel. Donghae tiše zamručel a prsty vjel do Hyukjaeho blonďatých vlasů, aby si jej k sobě ještě více přitiskl. Naklonil hlavu na stranu, čímž polibek prohloubil. Hyukjae se usmál, ale poté se dlaní zapřel do Haeho hrudě a odtáhl se. Hnědovlásek teprve teď pomalu rozlepil svá oční víčka, přičemž ještě několikrát zamrkal, aby svůj pohled více zaostřil.
"Dobré ráno," promluvil Hyuk a prsty si přitom pohrával s látkou Donghaeho trička.
"Už? Vždyť jsme teď šli spát," zamumlal Hae a líně se protáhl, "ještě se mi nechce vstávat,"
"Donghae věř, že kdyby to bylo na mě, nechal bych tě spát. Ale víš, že to nejde. Máme natáčení,"
"Já vím," mroukl Hae a konečně se podíval Hyukovi do očí, přičemž měl ale jedno oko stále zavřené, aby tak zabránil přílišnému množství světla, které v pokoji panovalo, "budík už zvonil?"
"Už dávno. Ani ses nehl," zasmál se Hyukjae a vytáhl se do sedu, "udělal jsem kafe,"
"Jsi úžasnej," vydechl Donghae a přinutil se vyhrabat z vyhřáté peřiny a posadit se, přičemž se zády opřel o zeď. Vzal si od Hyukjaeho hrnek, který mu podal, a nosem vdechl příjemnou vůni kávy. Hned se cítil více vzhůru.
"Máme asi hodinu a potom vyrazíme," oznámil Hyuk a upil z vlastního hrnku.
"Ostatní jsou už taky vzhůru?"
"Kyuhyun natáčí až později, takže ještě spí, no a o ostatních nic nevím,"
"A manažer? Už volal?"
"Napsal mi, jestli jsme už vzhůru. Odepsal jsem, že jo a že už se chystáme," odpověděl a Hae se pousmál.
"Co bych si bez tebe počal?" vydechl a opřel si hlavu o Hyukjaeho rameno.
"No co by? Nejspíš by ses přisál na někoho jinýho, kdo by se o tebe staral," řekl Hyuk provokativně.
"Ale nikoho bych nemiloval tak, jako tebe, tím jsem si jistý," uchechtl se hnědolvásek a napil se horkého kafe.
"To je asi pravda. Protože by s tebou nikdo neměl takovou trpělivost, jako mám já," ušklíbl se Hyuk a zavrtal tvář do Haeho vlasů. Vdechl jejich vůni a znovu se usmál.
-6 měsíců před Hyukjaeho a Donghaeho nástupem do armády-
"Všechno nejlepší, Hyukie!" téměř vykřikl s nadšením Hae a sevřel hnědovláska v pevném a dechberoucím objetí. Hyukjae zalapal po dechu a několikrát zamrkal.
"Díky, ale rád bych se dožil dašlí minuty," zachraptěl, zatímco se pokoušel pořádně nadechnout.
"Promiň," špitl Hae a sevření povolil, ale nepustil ho úplně. Hyukovi se v tu chvíli vrátila do tváře jeho přirozená barva a mohl tak Donghaemu objetí oplatit. Obmotal mu ruce kolem pasu a se zavřenýma očima si opřel čelo o jeho rameno. Usmál se a v prstech sevřel látku Haeho mikiny.
Bylo teprve ráno a oni byli ještě v jejich hotelovém pokoji. Měli pořád nějaký čas, ovšem pak zase museli zpátky do práce. Dnes měli zase koncert, který spadal pod jejich další turné po Japonsku. Byl rád, že své dnešní narozeniny může strávit společně se svými fanoušky, přesto se však také nemůže dočkat toho, až se s Donghaem večer vrátí zpět do hotelu a budou mít čas znovu jen pro sebe. Není ten typ, který by toho na narozeniny žádal mnoho. Naopak je velice skromný. Během své kariery totiž přišel na to, že většinou je ten nejlepší dárek čas. Když má volno a může odpočívat nebo cokoli jiného. Takové chvíle nesmírně miluje. A pokud má navíc možnost je trávit spolu s Donghaem, je to ještě lepší.
Po chvilce se od sebe odtáhli, aby se mohli zadívat jeden druhému do očí. Ani to ale netrvalo dlouho, protože Donghae vzápětí vtiskl jeden krátký, přesto sladký polibek na rty.
"Dárek pro tebe ale zatím nemám, protože jsem neměl čas ho koupit. Ale neboj, jakmile se vrátíme do Koreje, dárek dostaneš," ujistil jej Donghae a chytl ho za ruce, načež s ním propletl prsty.
"Takže žádný dárek, jo?" odfrkl Hyuk, "a to si říkáš přítel?" snažil se tvářit uraženě, ale moc mu to nešlo. Měl totiž pořád chuť se usmívat.
"Kdo si počká, ten se dočká," mrkl na něho a vyplázl jazyk, "a nebuď tak chamtivej, nebo nedostaneš nic,"
"Ale dostanu. O to se postarám," podíval se na něho s plámínky v očích.
"Tss...Většina lidí svým drahým polovičkám v takových situacích říká, že nic nechtějí a nepotřebují, že jsou šťastní, že mají toho druhého," podotkl pichlavě Hae a jeho ruce pustil, jen aby si mohl ty své hned na to založit na hrudi.
"To jsi za ty roky nezjistil, že nejsem jako většina lidí?" nadzvedl zvědavě obočí, "a taky...ty jsi moje drahá polovička, jo?"
"No už asi brzo nebudu, protože ti něco udělám," zavrčel Donghae, což byl pro Hyuka skvělý signál k útěku. Hae se jej pokoušel chytit, ovšem v pouhém hotelovém pokoji stejně nebylo moc místa pro útěk, a tak Hyukjae docela rychle prohrál, a to tak, že jej Donghae povalil na postel a uvěznil ho vlastním tělem. Prsty mu obmotal kolem obou zápěstí a zatalačil mu je do matrace ještě o něco více, aby se ujistil, že se mu Hyuk nevysmekne.
"Mám narozeniny," pípl Hyuk, snad aby na to Hae nezapomněl. Upřímně, ten šibalský pohled, který na něho vrhal, jej na jednu stranu děsil, ale na druhou se mu svým způsobem moc líbil. Miloval tuhle jeho dominantní stránku.
"Proto bys měl taky dostat svůj dárek, ne?" Donghae naklonil hlavu na stranu a svůdně si jazykem přejel přes rty.
"A-asi jo?" polkl Hyukjae v očekávání, co Hae udělá.
Hnědovlásek nad ním se jen znovu hravě ušklíbl, načež svými koleny silně zatlačil na Hyukjaeho boky. Seděl na něm obkročmo a skláněl se nad ním tak, že jejich tváře od sebe dělilo jen několik málo centimetrů.
"Tak ještě jednou všechno nejlepší," šeptl Hae, načež se vpil do Hyukjaeho plných rtů.
-3 měsíce před Hyukjaeho a Donghaeho nástupem do armády-
"Začíná se to tady pěkně vyprazdňovat, co?" hlesl Hyuk, když se povzdechnutím posadil na pohovku, kde se automaticky opřel o Haeho a opřel si o něho hlavu. Donghae mu přehodil ruku přes rameno a více si ho k sobě přitiskl.
"Vždycky jsme věděli, že to nebude trvat věčně," připomněl mu a prsty mu začal líně projíždět vlasy. Ačkoli jejich pohledy byly spíše prázdné, dívali se před sebe a sledovali vlastní odrazy na černé obrazovce vypnuté televize. Bylo tu ticho, prázdno, smutno.
"Kde jsou ty časy, kdy jsme na tuhle chvíli nemuseli vůbec myslet?"
"Taky bych je nejraději vrátil zpátky, Hyukjae. Ani netušíš jak moc," vydechl Donghae a zavřel oči, jelikož cítil, jak se mu do nich pomalu začínají vlévat slzy. Nenáviděl takové okamžiky, kdy myslel na to, jak se všichni postupně vystěhovávají z dormu. Většina odešla hned poté, co se vrátili z vojny. Buď začali bydlet sami, nebo se nastěhovali k rodičům. Snad jediný Sungmin si už zřizuje vlastní život se svou rodinou, ovšem právě teď také plní své vojny týkající se povinnosti, které má každý muž v Koreji.
"Nevěděl jsem, že to bude takhle rychlý,"
"Čas běží a my s tím nic neuděláme. Nakonec, i nás to bude čekat," jemu i Hyukjaemu pomalu začíná docházet to, čemu se bránili. Musí si zkrátka připustit, že ne vše trvá věčně. Doby, kdy každému členovi bylo pouhých dvacet a kdy bydleli všichni spolu, jsou nenávratně pryč. Jak řekl Donghae - čas běží, plyne jako voda, kterou nic a nikdo nezastaví.
"Kolik? Tři měsíce?" zeptal se Hyuk. Nechtěl se o tom bavit, ale svým způsobem to i potřeboval. Každým dnem si začíná uvědomovat, jakou rychlostí se blíží den, který je na nějaký čas rozdělí. Sice to ještě nebude hned, přesto to přijde mrknutím oka.
"Přibližně," Donghae natočil hlavu k Hyukjaemu a vtiskl mu polibek do vlasů, přičemž mu z oka vytekla první slza. Skutálela se po jeho tváři a dopadla na Hyukjaeho hřbet dlaně. Ten se zamračil a podíval se na něho.
"Pláčeš?"
"Ne," zalhal Hae a druhou rukou si rychle otřel vlhkou stopu po slze. Několikrát zamrkal a přinutil se k úsměvu.
"Lháři," usmál se Hyuk, který sám neměl daleko k slzám. Přesto se však rozhodl, že to vydrží. Koneckonců, ještě mají tři měsíce, že? To je pořád dost dní na to, aby si Donghaeho užil, co nejvíce to jde. Právě teď jezdí na koncerty, které pořádá jejich společnosti pro všechny své umělce. Také je čeká poslední koncert s celou skupinou, který zakončí šňůru koncertů v tomto roce. S Donghaem navíc ještě pracují na nových písních a budou dokonce natáčet klip. Mají toho před sebou ještě tolik, až se diví, že mají vůbec čas přemýšlet nad tím, že v dormu už bydlí vlastně jen oni dva a Kyuhyun. Ostatní jsou již mimo, přesto k nim často jezdí a mnohdy tu i přespí. Jsou jim za to vděční, připomíná jim to totiž staré časy.
Oba moc dobře vědí, že by si už měli zvyknout. Bude jim třicet, už jsou dávno dospělí. Musí se už konečně osamostatnit a přijmout fakt, že přesto, že jsou pořád ve stejné skupině, už přišel ten čas, kdy si každý již hledá vlastní cestu a mnozí by rádi založili rodiny. Vzpomínky, to je to, na co si musí zvyknout. Možná jich teď totiž bude více, než zážitků. Alespoň co se života s ostatními členy v soukromí týče.
Hyukjae se zhluboka nadechla zavrtěl hlavou. Ne, nebudou si kazit večer. Mají teď pár dní volno, tak proč jej trávit takhle? V slzách a s náladou na bodu mrazu?
"Někam si zajdeme," navrhl s úsměvem. Donghae se na něho překvapeně podíval a nadzvedl obočí.
"Teď? Vždyť už je pozdě," kývnul směrem k digitálním hodinám, které byly položené na skřínce vedle televize.
"A to vadí? Pamatuju si na chvíle, kdy jsi mě klidně přišel vzbudit ve tři ráno a vytáhl jsi mě někam na jídlo," podotkl trochu ostře. I přes to, jak moc má Donghaeho rád, v těch okamžicích by jej nejradi něčím přetáhnul. Vážně nenáviděl Haeho myšlenku: "když nemůžu spát já, nebudeš spát ani ty!"
"Ale to bylo jiný. Byli jsme mladý," pousmál se hnědovlásek.
"A teď jsme co? Starý a nemohoucí? Stejně bysme neusli, jako vždycky," pokrčil Hyuk rameny a vyskočil z pohovky. Chytl Donghaeho za zápěstí a snažil se jej vytáhnout na nohy.
"Ale-"
"Žádný odmlouvání, Lee Donghae!" nenechal jej domluvit a spražil ho výhružným pohledem, "okamžitě se zvedeš a půjdeš se se mnou někam najíst, jasný?" Hae se na něho díval a musel se usmát. Hyukjae má pravdu. Nač sedět doma a zírat na vypnutou televizi, když můžou jít ven a vytvořit si další vzpomínku? Nebo aspoň zavzpomínat na časy, o kterých Hyuk mluvil. Aby se přiznal, taky mu chybí. Teď už Hyukjaeho ve tři ráno nebudí, protože většinou spí spolu a když ne, tak jsou prostě vzhůru. Už jej dlouho sám nebudil, ale když nad tím tak přemýšlí, stýská se mu po tom Hyukjaeho vyděšeném a zároveň naštvaném výrazu, když mu vletěl do pokoje a začal jím třást. Nebo když mu v noci volal a namluvil mu, že se něco stalo a že se ihned musí sejít. Nikdy nezapomene na Hyukovu reakci, když zjistil, že Hae zase jen nemohl usnout.
"Dobře, ale...platíš ty!" ukázal na Hyukjaeho prstem. Ten pustil jeho zápěstí a protočil očima.
"Kdy naposledy si platil něco ty?" povzdechl si, "vždycky platím já,"
"To není pravda!" našpulil Hae rty a Hyuk se zasmál.
"No jo, není. Taky někdy platíš," přikývl a pak jej zase probodl pohledem, "jenže mýma penězma!"
"Lee Hyukjae!" zavrčel Hae a vylétl z pohovky, "pojď sem!"
Hyuk se së smíchem rozběhl do předsíně, kde rychle vklouzl do svých, nebo Haeho bot, na tom nesešlo, popadl první bundu, která mu padla pod ruku, otevřel dveře a bleskově vyběhl ven, kam jej Donghae okamžitě následoval. Po cestě málem srazili pár lidí, ale naštěstí se jim stihli vyhnout.
Opustili velkou budovu, ve které se nacházel jejich dorm a oba se zastavili, aby pobrali dech. Zohli se v pasech a rukama se opřeli o kolena. Oba se pořád smáli, přičemž se na sebe podívali a jejich úsměvy se ještě rošířily.
"To bylo rychlý," poznamenal Hyuk a zvedl k Haemu vztyčený palec, "ale pořád jsem rychlejší,"
"Jen počkej za pár let. Pak využiju toho, že jsem mladší," mrkl na něho a narovnal se.
"K čemu ti bude nějakých pár měsíců? To tě moc nevytrhne, ne?" zasmál se Hyukjae a ohlédl se, "tak kam půjdeme?"
"Do kina?" navrhl Hae.
"Kino? Myslel jsem, že se půjdeme najíst,"
"Můžeme stihnout obojí ne? Koneckonců, jsme mladí, ne? A noc je taky ještě mladá," Hae se protáhl a nadechl se čerstvého vzduchu. Bylo léto, takže teplo bylo i v noci. Sice ne takové, jako přes den, přesto si vystačili s lehkou bundou nebo mikinou.
"Jsou dvě ráno, Hae,"
"A kdo předtím připomínal moje noční návštěvy ve tři ráno, co?"
"Zmetku," přecedil Hyuk skrze zuby, "fajn, stihneme obojí. Jsme mladí," souhlasil nakonec a chytil Haeho kolem ramen, "jdeme!"








Páni
je to moc hezké. Zlepšila jsem si tím náladu 