close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

See you in two years 3/3

24. října 2015 v 18:32 | Mee-Kyong

Název: See you in two years
Fandom: Super Junior
Pár: Hyukjae/Donghae
Autor: Mee-Kyong
Část: 3/3

Ták a je tady poslední část~ Doufám, že se vám tahle (třídílná) jednorázovka líbila^^ Zase jsem si udělala radost a napsala něco na svůj nejoblíbenější pár, takže jsem spokojená~~~ :D No a teď mi nezbývá nic jinýho, než na ty dva bastardy počkat, až se vrátí T_T
No nic, tak se do toho pusťte n_n





-1 den před Hyukjaeho nástupem do armády-
-3 dny před Donghaeho nástupem do armády-


"Za chvilku by měli dorazit i ostatní," oznámil Hyukjaemu, když se vedle něho posadil. Hyuk se okamžitě obmotal kolem jeho ruky a přitiskl se k ní. Hae se na něho podíval a usmál se. Volnou rukou se k němu natáhl a pohladil jej po čerstvě oholené hlavě. On sám se nechá oholit až pozítří, i když už teď má vlasy o něco zkrácené.

"Je to tak blízko," hlesl Hyuk a zavřel oči. Už byl večer, den před jeho nástupem na vojnu. Zbýval jen jeden večer, jedna noc, pár hodin. Rozhodl se dnešní konec dne strávit s jeho nejbližšími přáteli, kteří by měli za chvíli přijít. Zatím je tu jen Donghae, který tento večer bere jako rozloučení i s ním. Sice jemu samotnému zbývá o dva dny více, ale přeci jen se to rozhodl spojit s Hyukjaeho rozlučkovým večerem. Koneckonců, on už ani nemyslí na den, kdy bude narukovat on sám. Zlomový je pro něho moment, kdy odejde Hyukjae. Od té chvíle začne odpočítávání necelých dvou let.

Odpočítávání do chvíle, kdy se znovu sejdou.

"Budou to nejdelší dva roky v mém životě," řekl Donghae.

"Slib, že mi budeš psát," podíval se na něho Hyuk.

"Psal bych, i kdybych nechtěl," zasmál se tiše Hae, "neudržel bych se,"

"Já taky," uznal Hyukjae a políbil ho, načež se znovu odtáhl, "bude to těžký, ale zvládneme to,"

"Nemáme na výběr," pokrčil Hae rameny a pak si povzdechl, "vážně ti nevadí, když zítra nepřijdu?"

Hyuk se usmál a zavrtěl hlavou, "nechoď. Bylo by to ještě těžší. A aspoň to tak bude fér, protože já na tvůj velký den taky nebudu moc přijít. Navíc to budou tvoje narozeniny," sklopil pohled, když si na to znovu vzpomněl, "tak rád bych je s tebou oslavil, Hae. Hrozně mě mrzí, že ti nebudu moct popřát osobně,"

"Na to vůbec nemysli," pohladil jej po tváři, "stačí, když si na mě vzpomeneš,"

"Myslím, že na tebe nepřestanu myslet ani na minutu," přiznal Hyukjae a skousl si ret.

"To nedělej. Víš, jak by se ostatní cítili odstrčení?" šťouchl do něho káravě a Hyuk na něho jen vyplázl jazyk.

"Ty na mě jako myslet nebudeš?" našpulil rty a pustil jeho ruku.

"Budu, ale jen když budu sám. To budu moct brečet," nahl se k němu, aby mohl poslední slova zašeptat.

"Nech toho," vydechl Hyuk plačky, "chci, abys na mě myslel a usmíval se,"

"Pokusím se," usmál se Hae a tentokrát políbil on jeho, "ale nic neslibuju," pod stolem našel Hyukjaeho dlaň a propletl s ním prsty. V tu chvíli se v restauraci objevili ostatní členové a přinesli s sebou naprosto odlišnou náladu, která tu doposud panovala. Oba jim za to byli vděční.

Přesto se však na konci večera museli zase rozloučit. Fanoušci se mezitím již stihli dozvědět, že tady jsou, a tak na ně čekali venku před restaurací. Což znamenalo, že Donghae a Hyukjae prostě nemohli odejít společně, neboť každý z nich už bydlel jinde.

"Teď pojedu domů, a pak se vrátím do dormu, dobře? Měl by být prázdný, domluvil jsem to," oznámil Hyukjaemu Donghae. Hyuk už se stihl rozloučit se členy, které zítra neuvidí, ale nebylo to pro něho tak těžké, jelikož tito členi za ním budou pravidelně jezdit. Rozloučení s Donghaem se obává mnohem více, protože ví, že oba budou plnit svou vojenskou povinnost ve stejném čase, tudíž s jejich návštěvami to nebude tak jisté.

Nicméně se dnes s Donghaem ještě dohodli, že Hyukjaeho poslední noc před vojnou stráví spolu. Avšak fanoušci by to neměli vědět. Proto se teď také rozloučí, ovšem přibližně za hodinu se opět sejdou. Oba mezitím zajedou ke svým rodinám, kde chvíli pobudou a poté se sejdou. Potají, že o tom nikdo nebude vědět.

Stáli u dveří, fanoušci je již viděli, v rukách mobilní telefony a foťáky.

"Takže se uvidíme tam," přikývl Hyuk, načež byl vtažen do Haeho objetí. Usmál se a poplácal jej po zádech. Fanoušci křičeli, fotoaparáty cvakaly, mobily natáčely. Přesně o to fanoušci stáli. A přesně to bylo maximum, co jim mohli dát. To byl důvod k tomu, že se oni dva rozloučí až v soukromí.



-den Hyukjaeho nástupu do armády-
-2 dny před Donghaeho nástupu do armády-



"Nepustím tě," zašeptal Donghae a přitiskl si k sobě Hyukjaeho ještě více, pokud to tedy vůbec šlo.

"Nechci, abys mě pouštěl," prsty sevřel látku Haeho mikiny a snažil se si co nejlépe zapamatovat jeho doteky, objetí, polibky...vše, aby si ji mohl představovat úplně živě, "ale musíš," dodal neslyšně a nechal své další slzy vsáknout se do hnědovláskova oblečení.

"Jak se s tebou můžu po tolika letech jen tak rozloučit?" sykl a odtáhl se od něho. Podíval se mu do očí, načež si opřel své čelo o to jeho, "ani nedokážu popsat, jak moc se mi bude stýskat,"

"Není to přece navždy," snažil se jej utěšit, pravdou však bylo, že i on sám se potřeboval trochu povzbudit, "je to jenom chvíle. Uteče to dřív, než si to vůbec uvědomíme,"

"Nelži," vydechl, "jsou to dva roky. To nějakou dobu potrvá,"

"Ale pořád to není navždy," otevřel oči, které doteď nechával zavřené, a setřel Haemu slzy, "mrzí mě, že tě nebudu moct jít pozítří vyprovodit," smutně se pousmál, "ale až se vrátíš, už tady na tebe budu čekat. Slibuju,"

"Miluju tě," šeptl Donghae a přisál se k Hyukjaeho rtům. Do jejich polibku se jim míchaly jejich slané slzy a tiché vzlyky, přesto se oba snažili si jej vychutnat, užít, zapamatovat.

"Miluju tě," odpověděl mu stejně tiše Hyuk, když se oba odtáhli pro svou potřebu se nadechnout. Donghae se usmál, i přes své slzy, a opět Hyukjaeho pohladil po jeho oholené hlavě.

"Pořád jsi krásný,"

"To aby ses za mě nemusel stydět," zavtipkoval Hyuk, aby do té napjaté atmosféry vnesl aspoň trochu odlehčení, ačkoli oba věděli, že to stejně nic moc nezmění.

Den, kterého se oba obávali. Den, který si nejen oni, ale i další miliony lidí, přáli, aby nepřišel. Den, který by nejraději vynechali. Ten den je tady a nikdo s tím nic neudělá. Musí se rozloučit.

"Hlavně, ať se ti tam nic nestane," pohladil Hyuka po tváři.

"Taky na sebe dávej pozor,"

"Nezamiluj se do někoho jinýho,"

"Nevěř všem všechno,"

"Pořádně jez,"

"A nezapomínej na pití,"

"Nepřetěžuj se," vydechl s úsměvem Hae svou další radu, "a vrať se v pořádku,"

"Vrátím," přikývl, "ty taky,"

Donghae také jen mlčky několikrát pokýval hlavou a znovu si k sobě Hyuka přitáhl. Zabořil tvář do jeho ramene a nechal slzy volně vycházet na povrch, stejně taky i vzlyky, které postupně zesilovaly. Chová se jako malé dítě, ví to, ale on už je prostě takový. Vždycky takový byl, nehledě na to, kolik mu ve skutečnosti bylo.

"Hyukjae, už bychom měli jít," promluvil tiše Kangin, který se najednou objevil ve dveřích, "auto už čeká, Leeteuk je tam taky," oznámil mu a přešel k nim. Kluci se na něho podívali a když Kangin uviděl jejich zarudlé oči, i jemu samému to vehnalo slzy do očí. Taky mu bude Hyuk chybět, ale nedokáže si představit, jaké to bude pro Donghaeho. To samé pro Hyuka. Ti dva si jsou daleko bližší, než s kýmkoli jiným z této skupiny. Znají se už řadu let, vlastně skoro polovinu jejich života. A za celou tu dobu od sebe byli nanejvýš pár týdnů a už v té době si vzpomíná, jak byli kluci nesví a smutní, že se nevidí. Dokonce kvůli tomu plakali, když si volali. Ale teď jsou to dva roky. Sice necelé, ale pořád. Dva roky. On sám si pamatuje, jak hrozně se mu stýskalo, když byl v armádě. Ví, že si tím musí projít každý, přesto kdyby mohl, nejraději by je od toho osvobodil. No, nejde to.

Hyuk se otočil zpět na Haeho, který měl sklopenou hlavu, zavřené oči a pevně k sobě tiskl své rty, aby zabránil vzlykům. Přesto stále prsty drtil Hyukjaeho oblečení a začínal myslet na to, jestli bude vážně schopný jej pustit.

"Nedělej mi to ještě těžší," zaprosil Hyuk tiše a prsty chytil jeho bradu a přinutil jej k němu vzhlédnout, "pamatuj: je to jenom na chvíli," natáhl se k němu a políbil jej, "miluju tě,"

"Já tebe," hlesl a vtiskl mu další polibek, "už teď se mi stýská,"

"Budu na tebe pořád myslet," znovu jej políbil, a znovu, a ještě jednou, "a budu odpočítávat dny, které budou ještě zbývat,"

"Kluci...vím, jak je to pro vás těžké, ale už nás vážně tlačí čas," ozval se znovu smutně Kangin, "mrzí mě to, ale-"

"Já vím," přerušil ho Hyuk a naposledy Haeho políbil. Dlouze a se všemi city, které k němu chová. Poté jej pohladil po tváři, po ještě dlouhých vlasech, a znovu mu setřel slzy, které ale hned nahradily nové. Usmál se, Hae také.

"Tak..." odkašlal si Hae, aby si uvolnil hrdlo, "uvidíme se za dva roky?"

"Uvidíme se," přikývl Hyuk, odstoupil od něho, natáhl prsty pravé ruky a přiložil si je k čelu, "za 21 měsíců," řekl přesněji a s úsměvem. Donghae udělal to samé, přičemž z něho nespouštěl pohled.

Kangin je z dálky pozoroval, přičemž si musel setřít vlastní slzy. Byl pyšný.

Hyuk ruku svěsil podél těla a sehnul se pro svou tašku s věcmi. To už ale vedle něho stál Kangin a tašku od něho pohotově vzal.

"Vezmu ti to," řekl a vydal se i s taškou ke dveřím, kde se ale znovu zastavil a ještě se ohlédl, aby se ujistil, že jde Hyuk za ním.

"Buď opatrný," zopakoval ještě jednou Hae, snažíc se držet své vzlyky na uzdě.

"Měj se, Donghae," usmál se Hyuk, zamával hnědovláskovi a s konečnou platností se rozešel za Kanginem.

"Potom za tebou s Leeteukem přijedeme, Donghae," zavolal ještě ode dveří Kangin. Hae přikývl a sledoval Hyukjaeho, který se mu již vzdaloval. Ovšem ještě těsně předtím, než prošel dveřmi, se na Haeho znovu otočil a věnoval mu úsměv, který dokáže jen on. Hae se usmál nazpět, načež se mu Hyuk skutečně ztratil z dohledu. V ten moment jej zavalila taková prázdnota, kterou dlouho necítil.

Do jeho očí se vlily další slzy a on si schoval tvář ve svých dlaních. A je to tady. Hyuk je pryč, odešel, a on tady zůstal sám, v slzách, a jediné, co mu zbývá, je čekat na den, kdy se znovu uvidí.

Vzhlédl, rukávem si setřel slzy a usmál se. Není to na dlouho. Je to jen...na chvíli.



-2 dny po Hyukjaeho nástupu do armády-
-den Donghaeho nástupu do armády-



23:57

Hyukjae seděl na své posteli, pohled upřený na hodinky ve své ruce. Kousal se do rtu a usmíval se.

23:58

Nadechl se a vydechl, přičemž si v hlavě přehrával ty nejkrásnější momenty, které s Donghaem zažil. Bylo jich tolik, že mu to vystačí na celé dva roky. V armádě byl už skoro druhým dnem a stýskalo se mu tak moc, že si chvílemi říkal, jestli by nemohl nějak utéct a Donghaeho najít. Ale ví, že prostě nemůže. Připadá si jako malé dítě, které je poprvé samo na táboře a už chce zase domů za rodičemi. Měl by se trochu vzmužit, koneckonců, je v armádě, takže by mu tady s tím měli pomoct.

V duchu zaklel. Zatracený Lee Donghae.

23:59

Jeho srdce bušilo rychleji než obvykle. Nevěděl vlastně ani proč, ale nechával to být. Jazykem si přejel přes suché rty. Sice se mu po Donghaem stýská, ale když nad tím pořád tak přemýšlí, myslí, že to nebude tak hrozné. Začátek bude nejtěžší, ale domnívá se, že si časem navykne. Alespoň v to doufá. Postupem času ten smutek nahradí jen natěšení a vzrušení ze dne, kdy se zase uvidí. Už se nebude cítit jako dítě na táboře, nýbrž jako dítě těšící se na Vánoce.

Už tyhle dva dny mu utekly dost rychle a on věří, že tomu tak bude i nadále. Usmál se, když si vzpomněl, jak si pořád s Donghaem opakovali, že ty dva roky uběhnou, ani se nenadějou. V tu chvíli to byla spíš jen prázndá slova, která je měla tak nějak utěšit. Ale v tuhle chvíli vidí, že nebyla prázdná, ale pravdivá. Ano, jsou to sice zatím jen dva dny, ale on to bere jako dva dny.

0:00

Hyukjaemu se po tváři rozlil široký úsměv, v očích se mu zaleskly slzy. Vzhlédl a podíval se skrze okno za noční oblohu, na které jasně zářil měsíc a miliony hvězd okolo něho. Tiše vydechl.

"Všechno nejlepší, Donghae,"


-


Stále zůstával sedět v autě a spoza okna pozoroval zástupy fanynek, které se s ním přišly rozloučit. Byl za to nesmírně rád, přesto věděl, jak těžké to je i pro ně, a to ho mrzelo, jenže s tím nemohl nic udělat. Je to jeho povinnost, jako každého korejského muže.

"Donghae, přijedu tě navštívit hned, jak to bude možné," otočil se na něho jeho starší bratr Donghwa, který jej přišel vyprovodit.

"S tím počítám, hyung," mrkl na něho a zhluboka se nadechl. Nevěděl, zda byl připravený nebo ne, ale ani na tom tolik nezáleželo. Musel jít, to bylo podstatné.

Pomalu si začal odepínat bezpečnostní pás, když v tom jej Donghwa chytl za zápěstí a přerušil ho. Podíval se na něho s otázkou v očích.

"Ještě něco musím udělat, než odejdeš," usmál se a sáhl vedle sebe do svého batohu. Donghae natahoval krk a sledoval, co jeho bratr hledá, "měl jsem ti to dát dneska, k narozeninám. Snad ani nemusím říkat, od koho to je, že?" podal Donghaemu obálku a ten si ji s překvapením vzal. Kdyby mu dnes už několik lidí nepopřálo, ani by si snad nevzpomněl, že nějaké narozeniny vůbec má.

Ještě než obálku otevřel, prohlédl si ji z obou stran. První člověk, který jej napadl, byl samozřejmě Hyukjae. Jinak to snad ani nešlo, vzhledem k tomu, že na něj myslí vlastně pořád. Jeho srdce se rozbušilo, když si svou domněnku potvrdil krátkým vzkazem, který byl napsaný na zadní straně obálky.

Jen pro tebe, pro nikoho jiného.

Okamžitě poznal Hyukjaeho písmo. Vždy ho pozná.

Spěšně obálku rozlepil a vytáhl z ní přeložený list papíru. Oči se mu zalily slzami, opět. Už to ani nevnímal.
Několikrát zamrkal, aby mohl zaostřit na text, přičemž se nepřestával usmívat.

Milý Donghae,

když jsi mě poprvé uviděl, řekl jsi, že jsi myslel na to, jak spolu nazpíváme nějakou píseň. Myslel jsi na to, že spolu budeme v Super Junior. Když jsem tě uviděl poprvé já, na nic takového jsem vůbec nemyslel. Myslel jsem jen na to, že jsi někdo, s kým se chci rychle spřátelit. Když jsi pak řekl, že jsi to měl stejně, potěšilo mě to. Možná to byl důvod, že se z nás tak rychle stali nejlepší přátelé a později i něco víc.

Miluju tě, Donghae, a ještě jednou se omlouvám, že tu dnes nemohu být s tebou. Přeju ti všechno nejlepší k Tvým narozeninám a doufám, že si je aspoň trochu užiješ. Ber tohle jako můj první dopis, což znamená, že už o jeden vedu. Takže hned jak budeš mít chvíli času, koukej se sebrat a taky mi jeden napsat!

Šíleně mi chybíš, Donghae. I teď v tuhle chvíli, kdy tohle píšu, i v tuhle chvíli, kdy to čteš. Chybíš mi a nemůžu se dočkat dne, až se zase uvidíme. Jsem šťastný, že budu při tvém návratu. Slibuji, že budu tam a budu čekat, až se objevíš. A pak spolu odejdeme a doženeme ty dva roky, souhlasíš?

Nebudu to prodlužovat, jistě máš naspěch. Takže znovu - všechno nejlepší! Užij si dnešek a večer si na mě vzpomeň. Podívej se na hvězdy, budu se dívat taky. Miluju tě. Znovu ti napíšu, slibuji. Budu ti psát často a budu čekat na dopisy od tebe. Chybíš mi.

Tak teď už jdi, s úsměvem se pozdrav s fanoušky a odejdi jako muž. Najdi si přátelé a dávej na sebe pozor, aby ses mi vrátil zase tak krásný a úžasný, jaký jsi i odešel.

Miluju tě. Nezapomeň se usmívat! Chybíš mi.

Tvůj a jen tvůj...Lee Hyukjae.


Znovu list složil a dal jej stranou, aby jej schoval před vlastními slzami. Ty pak rukávem setřel a zhluboka se nadechl.

Už nebude brečet. Ne teď. Ne před fanoušky. Musí se usmívat, což nakonec ani nebude těžké. Po přečtení dopisu od Hyuka se bude usmívat ještě dlouho.

"Tak co?" zajímalo Donghwu, "spokojený?"

"Díky, hyung," podíval se na něho, "velice spokojený,"

"To jsem rád," usmál se a poplácal ho po koleni, "tak můžeme?"

"Můžeme," přikývl a konečně si pás skutenčně odepl. Vzal do ruky kšilt, který si přichystal, a nasadil si jej na oholenou hlavu. Dopis od Hyuka strčil zpět do obálky a tu poté dal do své tašky. Poté se podíval na svého bratra a kývnutím mu dal signál, že už můžou ven. Oba tedy vzali za kliku a otevřeli dveře na své straně. Vylezli ven a k jejich uším ihned dolehl křik fanoušků. Donghwa obešel auto a došel k Haemu.

"Nedělej ostudu a dávej na sebe pozor," řekl mu a objal ho. Donghae mu objetí oplatil.

"Neboj, hyung. Budu opatrný, abych se v pořádku mohl vrátit. K tobě, k rodičům, ke skupině, k fanouškům,"

"A hlavně k Hyukjaemu, viď?" nadzvedl Donghwa obočí, když Haeho pustil. Ten se zazubil a nepatrně přikývl. Donghwa se tiše zasmál, "šťastnej to kluk,"

"Ne, to já," podotkl tak, aby jej slyšel jen on. Bratr přikývl a jemně jej poplácal po hlavě.

"Tak už běž,"

"Musíš přijet, co nejdřív, dobře?" ukázal na něho prstem a přivřel jedno oko.

"Vždyť jsem to slíbil, ne?" připomněl mu, "jasně, že přijedu. I s rodiči,"

"Děkuju," Hae se zhluboka nadechl a pevněji sevřel poutko tašky, které svíral v dlani.

"Připraven?"

"Připraven,"


-21 měsíců po Hyukjaeho a Donghaeho nástupu do armády-


Nervózně se kousal do rtu, pohrával si s vlastními prsty a vyhlížel, kdy se se něco začne dít. Stál v cestě, po které měl Donghae za chvíli přijít. Fanoušci se drželi po stranách a kolem něho navíc stáli dva manažeři, kteří se ujišťovali, aby k němu žádní fanoušci teď nešli.

Vytáhl z kapsy svůj mobil a zkontroloval čas. Už by tu měl být. Jeho srdce bilo jako o závod, dech měl zrychlený. Byl nervózní a tolik natěšený zároveň. Podupával na místě a snažil se aspoň trochu uklidnit. Nejradši by se rozeběhl a našel ho ještě dřív, ale to by asi moc velký dojem neudělal. Už takhle se bude muset držet, aby jej třeba jen nepolíbil, což pro něho bude nad míru těžké. Ale znovu - je idol a musí se řídit danými pravidly.

Ohlédl se za sebe. Stáli tam další členové, kteří také Donghaeho přišli uvítat zpět. Přesto však zůstávali trochu vzdálení, protože věděli, že pro Hyukjaeho to znamená ještě víc, než pro ně. Navíc, oni jej jezdili navštivovat, takže to neberou tolik vážně.

Hyuk znervózněl snad ještě více, když fanynky najednou začaly křičet Donghaeho jméno. Olízl si suché rty a pohledem jej hledal. Stál za menší zatáčkou, takže neviděl celou cestu. Rozešel se z místa a šouravým krokem šel dopředu. Donghaeho stále neviděl, přesto jej ale křik fanynek utvrzoval v tom, že už je tady.

Dýchal, jako by právě uběhl maraton a jeho tep by tomu taky tak odpovídal. Nakláněl se na stranu, natahoval krk, aby viděl lépe. Pořád silněji se kousal do už tak bolavého rtu a málem si rozdrtil vlastní prsty, jak silně si je k sobě tiskl. Na tuhle chvíli čekal tak dlouho, ale konečně je to tady.

Do očí mu vyhkrly slzy, když uviděl známé hnědé vlasy a tvář, kterou po řadu měsíců vídal jen ve snech. Na tváři se mu objevil široký úsměv, ovšem pak si ústa zakryl dlaní. Musel několikrát zamrkat, protože přes slzy viděl špatně.

Donghae s úsměvem zdravil fanoušky, plácal si s nimi a věnoval jim poklony. Až po chvíli se podíval před sebe a v dálce uviděl stát rozzářeného Hyukjaeho. Jejich pohledy se střetly a Donghae zapomněl, jak se dýchá. Tak dlouho...

Pustil tašku s věcmi, které si nesl, a rychlým krokem se vydal k Hyukjaemu. Nejraději by se rozběhl, ale přeci jen jej ostré pohledy manažerů držely zpátky.

Hyukjae mu šel vstříc, nevnímajíc dění okolo něho. V tuhle chvíli byl jen on a Donghae. Na tenhle den čekal skoro dva roky a teď mu to nic a nikdo nepřekazí.

"Donghae," vydechl, načež skočil hnědovláskovi kolem krku. Donghae jej objal kolem pasu a byl štěstím bez sebe. Jejich objetí bylo tak pevné a těsné, až málem jeden druhému rozdrtili kosti v těle, ale bylo jim to jedno. Čekali tak dlouho!

Donghae stiskl Hyukjaeho pas silněji a zvedl jej ze země. Dvakrát se s ním otočil a znovu jej položil.

"Hyukjae..." vzlykl mu do ramene, "tolik jsi mi chyběl," zašeptal tiše, věděl, že by se mu jinak hlas zlomil a navíc nechtěl, aby to slyšeli ostatní.

"Konečně," vydechl Hyuk a nechal slzy volně stékat po jeho tvářích a vpíjet se Haemu do oblečení.

"Děkuju," špitl Hae, "děkuju, že jsi tady," jejich obejtí povolilo a oni se odtáhli, aby na sebe viděli. Oba se začali smát, když uviděli zarudlé oči toho druhého.

"Přece jsem ti to slíbil, ne?" šťouchl Haeho do ramene a chtěl ho znovu obejmout, ovšem stále hlasitější výlevy fanynek jej zastavily. Rozhlédl se kolem a to jej vrátilo zpět do reality. Donghae udělal to samé, pak se ale znovu na Hyuka podíval. Nahl se k němu a usmál se.

"Musíme rychle odsud, nebo udělám něco, co nás prozradí," zašeptal mu do ucha a Hyuk souhlasně přikývl. Oba se tedy otočili, Donghae chytl Hyuka kolem ramen a společně se vydali k ostatním členům. Hyukjae mu dal ruku kolem pasu a bylo mu jedno, jestli s tím mají manažeři problém. Už takhle se oba musí držet zpátky, tak mu aspoň tohle dovolit musí. Taky by ho mohl chytit za ruku, což by se jim už vůbec nelíbilo.

Byli šťastní. Sice si museli spoustu věcí tady před fanoušky odpustit, ale hned jak nastoupí do auta a odjedou někam, kde budou jen oni dva, všechny zábrany zmizí. Mají si toho tolik co říct, ale to zatím počká. Teď je nejdůležitější jejich znovu přivítání se. Po tolika měsících, které oba každý den odpočítávali. Napsali si za tu dobu tolik dopisů, že je skoro nemohli zabalit do kufru a odvést si je domů. Každý den na sebe mysleli a jak řekli - uteklo to rychle. Teď jsou konečně zase spolu a už nebudou mít důvod k dalšímu odloučení. Už nikdy. Tu nejtěžší zkoušku jejich vztahu i přátelství jako takového ustáli. Dnes jsou tady, spolu, držíc jeden druhého, usmívajíc se na sebe a šeptajíc si slova lásky tak, aby je neslyšel nikdo jiný. Mají svůj vlastní svět, do kterého nikdo jiný nepatří. A i přesto, že museli z tohoto světa na nějakou chvíli odejít, oba našli cestu zpět a úspěšně se vrátili. Jsou zase spolu. A spolu také už zůstanou.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 24. října 2015 v 21:47 | Reagovat

Tohle byla tak nádherná jednorázovka o třech dějstvích, že mi při čtení tekly slzy. Brečela jsem u toho jako blbec. Takhle jsem nebrečela ani, když oba broucí odešli na vojnu.
21 měsíců je dlouhá doba, ale uteče to jistě rychle a ani se nenadějeme a klucí budou zpět...

2 Steph Steph | 24. října 2015 v 23:48 | Reagovat

Páni... Taky jsem se rozbrečela. Je to krásné :-) už se těším, až se vrátí <3

3 WangKikio WangKikio | 25. října 2015 v 12:18 | Reagovat

Ja nekomentujem ale teraz som naozaj musela HyukJae je moj UB a EunHae je proste OTP co sa Shipuje samo a aaach ani nevoem pisat bolo to uplne krasne plne citov a strasne placem ako male dieta... neviem sa dockat kedy naozaj prejde tych 21 mesiac :-x

4 Ainne Ainne | 25. října 2015 v 12:34 | Reagovat

To bylo krásné  :)

5 Narbie Narbie | Web | 25. října 2015 v 14:28 | Reagovat

Je mi smutno..
Kéž už by za námi a hlavně za nimi bylo těch 21 měsíců..
Bylo to moc krásné, opravdu. :)

6 Lai Lai | 27. října 2015 v 18:22 | Reagovat

:( Na armáde ma najviac hnevá to odlúčenie členov a hlavne oholená hlava ....omo...prečo je tá armáda :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama