11. října 2015 v 11:15 | Mee-Kyong
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 12/?
Táák, jak jsem slíbila, tenhle díl je trošku delší~ Naprosto ztrácím přehled o tom, co tam vlastně dělám O_O povídka se mi začíná ubírat úúúplně jiným směrem, než jsem původně plánovala...he :D No, tak uvidíme, kam se nakonec dostanu :D Užijte si díl~
"Nad čím pořád přemýšlíš?" zeptal jsem se už konečně Chanyeola. Od chvíle, co jsme zamířili od toho rybníka do chaty, mi na vše odpovídal buď jen tichým zamručením či jedním slovem. Byl mimo, poznal jsem to. Nepodobalo se mu to.
"Hm?" vzhlédl ke mně z pohovky, "cože?" protočil jsem oči v sloup a sedl si do křesla naproti němu.
"Na co furt myslíš?"
"Na nic," pokrčil rameny a pousmál se, "rád sedíš v křesle?"
"Co?" nadzvedl jsem obočí. Co je to za otázku? A proč teď?
"Napadlo mě, jestli si nechceš sednou jinam,"
"Jako kam?" jeho úsměv se ještě rozšířil, načež poklepal na místo vedle sebe.
"Sem," naklonil hlavu na stranu jako největší neviňátko a já měl co dělat, abych se neroztekl jako cukrová vata v dešti. Nicméně jsem si i přes jeho až nezákonnou roztomilost dokázal udržet svůj nekompromisní výraz.
"Asi to musela být šlupka, když tě to vyhodilo u toho rybníka, co?" úsměv mu z tváře zmizel a místo toho jej nahradily našpulené rty, které měly podle všeho značit uraženost. No, na mě tohle nefungovalo.
"Dobře, jen jsem se zeptal," zamumlal a já se trochu usmál. Bylo vážně k nezaplacení, jak se mi snažil vyhnout pohledem a místo toho se díval do podlahy a prsty si hrál s cípem své bundy.
"Tak mi teď řekni, nad čím jsi přemýšlel," nehodlal jsem to vzdát. Chanyeolovi očividně něco vrtalo hlavou a to mi vadilo.
"Nic podstatného,"
"Podstatný nebo ne...mluv," řekl jsem neústupně.
"Jen...děsí mě to, že jsem byl nějakou chvíli mimo...no, víš...u toho rybníka. Je to fakt šílený," pokroutil hlavou a zase ke mně zvedl pohled, "nemyslíš?"
"To ale není to, co tě žere," poznal jsem to. Ano, je pravda, že to, co se mu stalo, taky nebyl zrovna nejlepší zážitek, avšak není to to pravé. Myslí na něco jiného. A mě zajímá na co.
Chanyeolovi ze rtů unikl tichý povzdech, "víš, asi to může znít divně, ale to mě nezajímá...jsem duch, takže nemám co ztratit. O to nejdůležitější jsem už stejně přišel. Jde zkrátka o to, že za tu dobu, co tě znám, je mi po smrti tak dobře, jako nikdy předtím. Cítím se, jako bych byl zase živý," podíval se mi do očí a nepatrně se usmál. Nevěděl jsem, jak reagovat, a tak jsem jen trhaně přikývl a čekal, až bude pokračovat, "přemýšlel jsem nad tím už předtím a říkám si, jestli ještě vůbec chci odejít,"
"Co tím myslíš?"
"Celé dva roky po své smrti jsem se snažil zjistit, jak se odsud dostat, ale na nic jsem nepřišel, proto jsem to vzdal a poslední rok trávím prostě jen ve svém pokoji, dívám se z okna a nebo si čtu. Ani netušíš co to pro mě bylo, když jsem zjistil, že mě vidíš. Nechápal jsem to, ale byl jsem šťastný. A teď si tak říkám...co bude, pokud se mi vážně podaří odsud odejít? Prostě se vypařím? Zmizím? Protože jestli ano, tak to nechci,"
"O čem to tady mluvíš, Chanyeole?" nechápal jsem, "proč bys to neměl chtít? Podívej, já sice nevím, jak to je s tím takzvaným posmrtným životem, duchy a vším tím nepochopitelným okolo, ale to, že jsi po smrti zůstal trčet tady místo toho, abys odsud jednou provždy odešel, jak by to správně mělo být, musí mít přeci nějaký důvod, nemyslíš? Něco se od tebe čeká a ty bys to měl udělat. Řekni...nechtěl bys na to konečně přijít a zbavit se tý šílený nudy, kterou tady máš?"
"Říkal jsem, že jsem se na to snažil přijít už několikrát, ale nemám ani nejmenší ponětí, co bych měl udělat. A jo, máš pravdu, chtěl jsem se tý nudy zbavit, ale teď už je to jinak. Potkal jsem tebe a bavím se jako už dlouho ne,"
"Pro tebe je to zábava?" zasmál jsem se, "nevím, jestli to mám brát jako kompliment nebo ne,"
"To je na tobě," mrkl na mě.
"Takže?"
"Takže co?"
"Budeme pokračovat v tom, od čeho jsem tu?" nechtěl jsem odcházet od tématu. To, co mi tady teď Chanyeol řekl, mě docela překvapilo a zarazilo. Tak či tak mu to ale musím vymluvit. I přes to, jak moc se mi do toho nechce. Ale to by nebylo správné.
"Poslouchal jsi mě teď vůbec?" zeptal se suše, ale s úsměvem. I já se usmíval i navzdory tomu, jaká atmosféra by správně měla v takové situaci a při takovém tématu panovat. Jednoduše jsme se ani jeden nechtěli znovu pohádat. Oba jsme to věděli. Už bylo dost hádek.
Pokroutil jsem hlavou, načež jsem vstal, obešel stůl a klekl si na zem před Chanyeola. Chytl jsem ho za ruce a bradu si opřel o jeho kolena, přičemž jsem se mu díval do očí a nepřestával jsem se usmívat.
"Pochop, že i přes to, jak moc by sis to přál, prostě to nejde. Jsi duch, Chanyeole, a věř, že já z toho poslední dobou taky nejsem vůbec nadšený. Dokonce jsem na sebe i někdy naštvaný za to, že jsem tě nepoznal před třemi lety,"
"Když jsem byl ještě živý?"
"Přesně tak. Kdo ví, třeba by bylo něco jinak a ty bys nezemřel,"
"Kdyby, kdyby..."
"No jo, promiň. Kdyby je blbost. Ale co se ti snažím říct je to, že už je to tak zkrátka dané. Je to nefér a těžký, ale je to tak. Ty už patříš jinam a nijak to nezměníme, ani ty, ani já," vymanil jednu ruku z mého sevření a prsty mi přejel po tváři.
"Teda Soo...tuhle tvoji stránku neznám," vydechl skoro až pyšně.
"Jakou máš přesně na mysli?"
"Takovou chytrou a soucítící,"
"Chceš snad říct, že jsem doteď takový nebyl?" zamračil jsem se. Pokrčil rameny, a pak prostě přikývl.
V hlavě se mi okamžitě zrodilo několik pichlavých odpovědí, které bych mu na to mohl říct, ale nakonec jsem se raději kousl do jazyka. Nechci se hádat ani nic podobného. Už ne, "tak si to užij, dokud takový jsem, protože mi to určitě nevydrží dlouho," tváří jsem se opřel do jeho dlaně, která stále setrvávala na mém obličeji. Vydechl jsem a zavřel oči. Z jeho ruky sice nešlo přirozené lidské teplo, přesto to však bylo příjemné.
"Dobře,"
"Tak co na to říkáš? Mám pravdu?"
"Máš a já to moc dobře vím. Ale je to složitý," prsty mi vjel do vlasů a já se na okamžik zamyslel, jestli to už nezačíná být trochu divné. Klečím tu před ním na zemi, hlavu položenou v jeho klíně a držím ho za ruce. Kdy přesně jsme se dostali k něčemu takovému? Kruci. Za všechno může dřevo.
"Chápu tě. Ale jak jsem řekl - nic s tím neuděláme," podíval jsem se na něho se slabým úsměvem. Chtěl jsem jej trochu utěšit, nebo se o to aspoň pokusit. Nechtěl jsem ho takhle vidět. Proto jsem se hned poté, co mi úsměv oplatil, cítil o něco lépe. Mám rád, když se usmívá.
"Já vím," řekl skoro až nevědomky. Díval se někam do země a mě došlo, že si nejspíše v hlavě přebírá momentální situaci. Přemýšlí nad tím vším, zvažuje pro a proti. Jakoby se rozhodoval, nicméně odpověď je jen jedna. A Chanyeol to ví moc dobře.
Nic jsem neříkal, nechal jsem ho, ať se všemi těmi svými myšlenkami probere sám, zatímco já si znovu opřel hlavu o jeho koleno a bezmyšlenkovitě si hrál s jeho prsty. Čekal jsem, až promluví a řekne mi, k jakému závěru došel. Sice jsem to dopředu věděl, ale nechtěl jsem jej rušit. Chápu, že se právě teď nachází v nelehké situaci. Napadlo jej, že by tady mohl zůstat, sic jako duch, ale přesto. Je to kvůli mně. Na jednu stranu mi to lichotí, ale vím, že to není správné. Navíc by to nefungovalo. Nebyl by šťastný. Já bych postupem času stárl a taky si nedokážu představit, že bych bydlel v této šílené, snad jenom ze dřeva stavěné, chatrči, a to všechno jenom proto, abych byl poblíž svému kamarádovi. Postupně bych nejspíš ztratil všechny ostatní, neboť bych byl úplně odříznutý od světa. Zkrátka by to nešlo. Víme to oba dva a musíme se podle toho řídit, i přesto, s jakou nechutí to děláme. Je to nutné.
Ucítil jsem, jak mi Chanyeol znovu prsty vjel do vlasů. To bylo to znamení, na které jsem čekal. Zvedl jsem hlavu a koukl se na něj. Usmíval se.
"Tak se do toho můžeme pustit, detektive Do," prohlásil a já protočil očima.
"Mluvíš jako nějaká postava z mojí knihy,"
"Píšeš detektivky?"
"Nic jinýho," řekl jsem hrdě a konečně se vytáhl na nohy, "tak jdeme na to?"
"Jasně!" vyskočil z pohovky a já v něm konečně zase uviděl toho Chanyeola, kterého jsem před více než týdnem poznal. Nevím, jak to za tu chvíli dokázal a nad čím přesně přemýšlel, ale nezabýval jsem se tím. Nebyl k tomu důvod, teď jsem byl totiž spokojený.
"Tak jo, kde začneme tentokrát?" zeptal jsem se, zatímco jsem sám přemýšlel nad odpovědí
"Naposledy jsme se bavili o tom, že když jste přijeli, ještě jsi mě neviděl,"
"Ale potom už jo," zamyslel jsem se, "co přesně za to mohlo?"
"Co si dělal hned potom, co jste přijeli?" ptal se dál, přičemž jsme nějak bez přemýšlení šouravým krokem procházeli obývákem a směřovali to do Chanyeolova bývalého pokoje.
"Ty to nevíš?"
"Myslíš, že jsem tě špehoval?" nadzvedl na oko otrávěně obočí.
"No a proč ne, nikdo tě nevidí,"
"O tom jsme se už přece bavili, ne?" vydechl, "nejsem úchyl,"
"To není o úchylárně, to je o zábavě, víš?" mrkl jsem na něho, "jak jinak ses bavil?"
"Četl jsem si," mroukl, "ale teď mi řekni, co jsi teda dělal potom, co sis našel pokoj,"
"Šel jsem spát," otevřel jsem dveře a vešli jsme do místnosti, kterou doteď pokládám spíše za sklad než za něčí pokoj. Ani nevím, proč jsme sem šli, ale pravdou je, že kvůli tomu množství věcí, které tu zabírají většinu místa, je to tady nějakým způsobem útulnější než v ostatních pokojích.
"A pak?" zastavil jsem se u židle, jež stála u zdi, a posadil se na ní. Chanyeol šel zatím o něco dál, načež se zastavil u místa, kde jsem ho poprvé spatřil. Kromě hromady jiných věcí poskládaných na sobě tam byl malý stolek a u něho další židle. Ta, na které tehdy seděl.
"Kluci šli někam ven, tak jsem si řekl, že bych si to tady prohlídl," natáhl se pro něco, co bylo položené na nohami vzhůru obráceném stolku, který byl na nějaké staré a malé skřínce. Když jsem se trochu nahl, abych měl lepší výhled, poznal jsem, že vzal do ruky tu knihu, kterou jsem četl.
Vykulil jsem oči, když jsem si na to vzpomněl.
"A četl jsem!" vstal jsem ze židle a přešel k němu, "tahle kniha byla tady v tom pokoji. Našel jsem ji a přečetl," zarazil jsem se, "teda spíš rozečetl. Ta zpropadená kniha nemá konec," zavrčel jsem.
"Ještě aby měla," zasmál se tiše Chanyeol.
"Co tím myslíš?" udivil jsem se, "každá kniha má mít přece začátek a konec, ne? Jako spisovatel o tom snad něco vím,"
"Ne všechny knihy mají konec," trval si dál na svém Chanyeol.
"He?" nechápal jsem, o čem to mluví. To jsem v hodinách literatury něco prospal? Nikdy jsem neslyšel o knihách, které by neměly konec. Každá přeci nějak skončí. I kdyby to byl ten takzvaný useknutý konec, pořád je to konec. Končí tečkou a ne v půlce věty.
"Tahle kniha není dokončená a ani nikdy nebude," řekl s nepatrným úsměvem, který mi místy přišel až smutný.
"Proč by ne? Víš o tom snad něco?" zajímalo mě, "a jak to myslíš s tím, že ne všechny knihy mají konec?"
"Ne vždycky může autor dokončit to, co začal," vzhlédl ke mně. Teď už jsem byl v koncích úplně.
"Řekni mi to tak, abych tomu rozuměl,"
"Když autor třeba najednou vážně onemocní, nebo dokonce zemře, nemůže tu knihu dokončit,"
"A ty znáš toho, kdo psal tuhle knihu?" ukázal jsem na ni a on se zase usmál.
"To já,"
OH... já to tušila, že Channy tu knihu napsal :3 awww ... a líbí se mi, jak to pokračuje. Ale bylo by fajn, kdyby Channy nebyl mrtvý.... to by se Kyungsoo pak nemusel trápit tím, co k němu cítí.