
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 13/?
Sere se mi to, dámy a pánové xD Takhle to vůbec být nemělo! Kruci >__< To napravíme.. :D Každopádně, omluvám se opět za délku kapitoly, ale tady se mi zrovna tak svěle nabídl ten useknutý konec, že jsem prostě nemohla odolat~ Však víte, jak takové konce miluju xD Tak si to užijte a slibuji, že v dalších dílech se už začne něco dít :D
"Ty?" vytřeštil jsem na něj oči, "tys to napsal?"
"Spíš než napsal, tak jenom rozepsal," pokrčil rameny a přešel k židli, na které jsem před chvíli seděl já. Posadil se a knihu otevřel. Já na něho jen dál zíral s pootevřenými ústy. Chanyeol psal knihy? Proč se o tom nikdy nezmínil?
Zarazil jsem se. Je pravda, že o jeho životě jsme se spolu moc nebavili. Když se to tak vezme, vlastně o něm vím sakra málo. Nevím, jestli měl přítelkyni, nebo třeba psa, nevím, jaký byl jeho koníček, a kruci dokonce ani nevím, jak zemřel! Zhrozil jsem se. Co jsme celou dobu dělali, že o něm vím jen to, kolik mu je, jak se jmenuje a jak dlouho je po smrti? Povzdychl jsem si. A to jsem myslel, že se z nás stali přátelé. Ale co za typ kamaráda to jsem, když o něm nevím skoro nic?
"Proč jsi mi neřekl, že píšeš knihy?" udělal jsem k němu pár kroků a pozoroval jej, jak listuje stránkami oné knihy.
"Psal," opravil mě, "a nevím. Neptal ses," vzhlédl ke mně a zazubil se. Mě ale do smíchu nebylo.
"Hele, tuhle hru na "neptal ses, tak proč bych ti to říkal?" nehraju. Ne vždycky se musí člověk ptát, aby něco zjistil, víš?" založil jsem si ruce na hrudi a odfrkl si.
"Jsi naštvaný?" úsměv mu zmizel, místo toho jej nahradily vrásky na svraštěném obočí.
"Nejsem," zavrtěl jsem hlavou, "co se tehdy přesně stalo?"
"Co asi? Zemřel jsem, tak jsem to nemohl dopsat," vstal a šel knihu vrátit zpět na místo, ze které ji předtím vzal.
"Ale jak?" poslední slovo jsem zdůraznil, abych si byl jistý, že mou otázku skutečně pochopí.
"Jak jsem zemřel?" otočil se mým směrem a sklopil pohled, "nebylo to nic příjemnýho,"
"Tak co se stalo?" pomalými kroky jsem došel až k němu. Poznal jsem na něm, že se mu o tom těžce mluví, a tak jsem se nejprve lehce dotkl jeho ruky, načež jsem ji sevřel ve své. Díval jsem se mu do očí i přes to, že on měl pohled zabodnutý v zemi.
"Šel jsem si zaplavat, tam do toho rybníku, co je za chatou," začal. Mluvil tiše a pomalu, hlas se mu třásl. Chápal jsem ho. Musí být hrozné vzpomínat na vlastní smrt. Já jen doufám, že se sám do takové situace nikdy nedostanu. Asi bych nebyl tak silný jako Chanyeol. Obdivuji ho. Musí to mít nesmírně těžké, "byl jsem v té vodě dlouho, ale nejdřív jsem se držel jen na mělčině, abych si trochu odpočinul. Ten den jsem hodně pracoval, potřeboval jsem to. Ale pak jsem si řekl, že tam přece jen tak nebudu ležet a nic nedělat. Tak jsem plaval tam, kde je větší hloubka, aby mě to přinutilo k pohybu,"
"Jak hluboký to je uprostřed?" zeptal jsem se. Nejspíš už jsem věděl, k čemu směřoval a jen myšelnka na to mě děsila.
"Přesně ti to neřeknu, ale na dno už nedosáhnu," konečně se mi opět zadíval do očí a trochu se pousmál. Bylo mi jasné, o co mu šlo. Nechtěl, abych si myslel, že to má těžké. Je ten typ člověka, který všechnu bolest skrývá za lehkým úsměvem. Nechce dát najevo, že se doopravdy trápí. Poznal jsem to. Jsem totiž taky takový.
"Takže? Co bylo dál? Plaval jsi a..?" stále jsem ho držel za ruku a palcem mu lehce přejížděl po jejím hřbetu.
"Není to tak, že bych byl špatný plavec. Já plavat uměl a fakt dobře!"
"Přejdi k věci,"
"Dostal jsem křeč. Do nohy. Zrovna když jsem byl snad v té největší hloubce," cítil jsem, jak se mi zrychlil tep. To, co mi Chanyeol vyprávěl, vše jsem to měl před očima. Vždy jsem měl skvělou představivost, ale v tuhle chvíli mi to moc nepřidalo. Cítil jsem, jak se mi do očí vlily slzy, proto jsem pohled sklopil a zadíval se mu do hrudě, "nikdy předtím se mi to ještě nestalo. Nemohl jsem nic dělat. Ta bolest byla příšerná a znemožňovala mi jakýkoli pohyb," hlas se mu zlomil, poznal jsem, že pláče. Kousl jsem se do rtu, pustil jeho ruku a pevně jej sevřel kolem pasu. Obličej jsem si schoval v ohbí jeho ramene.
"U-už nic neříkej," zašeptal jsem do jeho košile a nechal své slzy, ať se do ní vpijou, "to stačí," objetí mi opětoval a přitiskl si mě k sobě ještě více. Tvář mi zabořil do mých vlasů a tiše plakal.
Bylo to zvláštní. Jen tak tu stát v objetí a společně plakat. Ale v tuhle chvíli jsem vůbec na nic nemyslel. V tuhle chvíli jsme tu pro sebe. V tuhle chvíli mě Chanyeol potřebuje. A já potřebuji jeho.
-
"Takže si vážně myslíš, že to je ten důvod?" ptal se opět Chanyeol. Byli jsme teď u toho rybníka, ve kterém se Chanyeol utopil. Stáli jsme u břehu a dívali se na pomalu zapadající slunce.
"Vždyť je to jasný! Zemřel jsi tady a tak se tady taky pokaždé objevíš," řekl jsem, "to tě to nikdy nenapadlo?"
"Ne, protože jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Nepřipadalo mi to podstatné," našpulil rty.
"No, koneckonců to podstatné vážně nijak není," pokrčil jsem rameny a tiše se zasmál, "je to spíš jenom pro zajímavost," díval jsem se sice před sebe, přesto jsem ale dokázal skvěle vycítit, jak otrávený pohled na mě právě Chanyeol hodil.
"Soo...nechceš být stejný?" zeptal se sarkasticky.
"Jak stejný?"
"Mrtvý," broukl a já věděl, že je nevyšší čas vydat se na útěk. Rozběhl jsem se tedy trávou ještě dřív, než za mnou vystartoval Chanyeol, takže jsem měl aspoň malý náskok. Ovšem s jeho dlouhýma nohama mi to bylo stejně k ničemu, neboť mě skoro hned dohnal.
Vyjekl jsem, když mě chytil za loket a prudce mě k sobě otočil. Ztratil jsem rovnováhu, a tak jsme se společně svalili na zem. Držel mě za obě zápěstí a kolena mi tiskl k bokům. Neměl jsem nejmenší šanci, přesto jsem se mu však snažil vysmeknout. Když mi ale po chvíli začaly docházet síly, vzdal jsem to.
"Pusť mě!" zasmál jsem se a opět trhl zápěstím.
"Nepustím," zavrtěl hlavou.
"Park Chanyeole!" skučel jsem dál, "bolí to,"
"Nedělej, Soo," ušklíbl se, "to ti nevyjde,"
V duchu jsem tiše zaúpěl. Ten přerostlík má vážně výdrž. A to je to duch!
Na okamžik jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl, abych aspoň trochu načerpal nové síly. Ovšem když jsem oči opět otevřel, zděsil jsem se. Chanyeol se ke mně skláněl, byl ode mě jen několik centimetrů. Vytřeštil jsem oči a nejistě polkl.
"C-co to děláš?" zeptal jsem se nejistě.
"Co bys řekl?" mluvil tiše, skoro šeptal. Nevěděl jsem, co dělat. Srdce, které mi tlouklo jako o závod, jsem cítil až v krku a po zádech mi přebíhal mráz. Vážně se chystá...?
"Nech toho," vydechl jsem stále s hrůzou v očích. On ale už nic neříkal, jen se andělsky usmíval a pomalu se ke mně přibližoval. Teprve až když už byl skutečně blízko, odvrátil jsem tvář na stranu.
"Přestaň, Chanyeole," řekl jsem již pevným a vážným hlasem. Nedíval jsem se na něj, neboť jsem věděl, co bych uviděl. Tvář plnou zklamání smíchaným s podivením. Asi to nechápal, ale já o tohle nestál.
Po chvilce ticha stisk kolem mých zápěstí povolil a Chanyeol se ze mě zvedl. Na nic jsem nečekal a vytáhl se na nohy také. Pohledem jsem se stále vyhýbal tomu jemu. Bylo mi trapně, nevěděl jsem, co říct. Tohle jsem nechtěl. Nestojím o nic víc. Tak proč tohle dělá? Proč to musí všechno tak kazit..?
"Promiň," hlesl nakonec Chanyeol, což mě donutilo k němu stočit pohled. Očima jsem těkal po jeho tváři. Měl ji sklopenou k zemi a kousal se do rtu. Být to někdo jiný, asi bych mu vynadal, ale tohle je Chanyeol. To zkrátka nejde.
"Poslyš," přešel jsem k němu a přinutil se k úsměvu, "neřeš to, dobře? Budeme se prostě tvářit, že-"
"Nechci předstírat, že se nic nestalo," přerušil mě v půli věty.
"Ale vždyť se ani nic nestalo, ne?" snažil jsem se dál. Nakonec to přeci byla pravda. Nic se nestalo.
"Nedělej pitomýho, Soo. Oba víme, co jsem se chystal-"
"Ale neudělal jsi to," tentokrát jsem mu skočil do řeči já. Nechtěl jsem, aby se to stalo, a to znamená, že o tom ani nechci mluvit. Copak to nechápe? Proč to vůbec udělal? Tedy...chtěl udělat.
"Jo," kývl hlavou, "protože jsi mi v tom zabránil,"
"Musel jsem," má nervozita začala kvůli Chanyeolovému pronikavému pohledu nabývat na intenzitě. Instinkt mě donutil couvnout o malý krok.
"Ne," usmál se, "neměl jsi," udělal ke mně jeden velký krok, chytil mě dlaní za zátylek a přitáhl mě k sobě. Vytřeštil jsem oči, ale nic víc jsem nestihl. Políbil mě.








*cukrové hory se jí sypou z uší* Jo tohle se mi fakt líbí a hodně. Pokračuj pokračuj! Nutně chci vědět, jestli se Soo kvůli němu stane také duchem nebo jestli najdou způsob, jak Channyho vrátit do světa živých.