
Smích z vedlejšího pokoje // Part.14
27. října 2015 v 8:40 | Mee-Kyong
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 14/?
Pěkný den přeji, užijte si díl~ ^^
"Musí to mít nějakou spojitost s tou knihou," vyhrkl jsem hned potom, co jsme se vrátili do chaty.
"Jak nad tím teď můžeš přemýšlet?" vydechl za mnou Chanyeol a zavřel dveře. Já rychlým krokem pokračoval dál chodbou a mířil jsem do jeho bývalého pokoje. Odmítal jsem teď myslet na něco jiného, ačkoli to v tuto chvíli bylo takřka nemožné.
"Soo, no tak už zastav," šel pořád za mnou, snažil se mě zastavit, já šel ale stále dál. Srdce mi tlouklo jako o závod, cítil jsem malé kapky potu na svém čele. Dlaně jsem měl zatnuté v pěstích a na rtech jsem stále cítil ty jeho. Oči jsem měl stále vytřeštěné, jako od chvíle, kdy mě políbil. Když se ode mě v ten moment odtáhl, neváhal jsem, a rovnou jsem se rozešel do domu. Jak to mohl udělat? Proč mě políbil? Nechtěl jsem to!
"Soo!" předběhl mě a zastavil přímo přede mnou, takže jsem musel zastavit, abych do něho nevrazil. Pohled jsem měl stále úpřený jinam, nedokázal jsem mu pohlédnout do očí. Ne teď.
"Musíme to vyřešit, Chanyeole," zamumlal jsem nepřítomně a chtěl ho obejít, ovšem on mě chytl za loket a odmítal mě pustit. Musel jsem zůstat stát.
"Proč tohle děláš? Proč jsi hned odešel?"
"Musíme zjistit, co-"
"Neměň téma, Kyungsoo!" zvýšil hlas, až jsem sebou trochu trhl, "nemůžeš se mi aspoň podívat do očí?"
"Promiň," hlesl jsem, dívajíc se někam za něho. Nešlo to, vůbec jsem netušil, co se děje. Jediné, o co jsem teď stál, bylo zjistit, jak Chanyeolovi pomoct a hlavně - jak zklidnit vlastní šílící srdce! Ještě chvíli a nevydržím to!
"Jsem docela zklamaný,"
"Ty seš zklamaný?!" odsekl jsem a střelil po něm pohledem, "nechápu, proč jsi to udělal! Proč jsi mě políbil?! Jasně jsem ti dal najevo, že o to nestojím!"
"Vážně? Mě přišlo, že-"
"Ne, Chanyeole! Jsi duch, už to jednou provždy pochop! Jsi mrtvý, já ne! Tohle prostě nejde," zavrtěl jsem hlavou a vytrhl svou ruku z jeho sevření, "už o tom nechci mluvit. Musíme zjistit, jak ti pomoct,"
"A co když o to nestojím?" řekl tiše.
"Pak je to tvůj problém," pokrčil jsem rameny, "řekl jsem, že ti pomůžu. Jestli o to ale nestojíš, tak už tady nemám co dělat,"
"Počkej," řekl, když jsem se chtěl znovu rozejít, "tak..." na okamžik se odmlčel. Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl a znovu vydechl, "tak dobře,"
"Fajn," pousmál jsem se a bez dalšího zdržování jsem se již konečně vydal do onoho pokoje. Chanyeol ještě chvíli zůstal na tom samém místě, a proto jsem byl na okamžik v pokoji sám. Došel jsem k malému stolku, na kterém ležela Chanyeolova kniha. Vzal jsem si a posadil se na zem. Nohy jsem si zkřížil a knihu otevřel. Bylo těžké teď odvrátit myšlenky od toho polibku, od toho rozhovoru a od Chanyeola celkově. Stále jsem to měl v hlavě a jen těžko jsem to dokázal vytěsnit onou knihou.
Byl jsem si skoro jistý, že Chanyeolova přítomnost, jakožto ducha, byla způsobená tou knihou. Nevěděl jsem jak přesně, ale za celou tu dobu, co se snažíme na něco přijít, je tohle ta první opravdová věc, která mi dává pocit, že nás může dovést někam dál.
Minimálně by to mohl být důvod a příčina toho, že Chanyeola vidím. Řekl bych, že jsem první člověk, který tu knihu četl. Je nedopsaná a všichni ostatní, kterým se dostala do rukou, si toho možná všimli hned na začátku, a tak ji nechali být. To jen já, idiot, jsem ji musel začít číst ještě před tím, než bych si to ověřil. Kdo ví, co by bylo, kdybych tu knihu nikdy nečetl? Pokud je to vážně důvod toho všeho, pak bych asi Chanyeola nikdy nepotkal. Kdybych si v ten den prostě setrval u vlastní práce a o nic jiného se nazajímal, pravděpodobně bych teď už byl doma, zavřený ve svém pokoji, sedíc u stolu a hrbíc se nad notebookem, do kterého bych přepisoval vše, co jsem za dny strávené tady naškrábal na papír.
Povzdechl jsem si, když jsem si vzpomněl na svou rozepsanou knihu. Kdybych Chanyeola nepotkal, určitě bych se ve svém příběhu dostal už o mnoho dál. Takhle jsem napsal jen pár stránek, které podle mě svou kvalitou stejně za nic moc nestojí. Nakonec je možná stejně celé přepíšu.
Když se kolem mého těla obmotaly dvě silné paže a na mé záda se natisklo pevné tělo, upustil jsem onu knihu a ta dopadla do mého klína. Zalapal jsem po dechu a mé srdce, které se sotva uklidnilo, se roztlouklo stejně jako předtím.
"Cha-"
"Pšt," udělal Chanyeol tiše, "nic neříkej. Aspoň na chvilku,"
"A-le..." nenapadala mě správná slova, a tak jsem prostě mlčel. Nechtěl jsem, aby mě Chanyeol objímal, ale stejně tak jsem nechtěl, aby mě pouštěl. Prostě...ne.
"Teď budu chvíli mluvit já, tak mě poslouchej a nic neříkej, dobře?" zašeptal mi do ucha a já jen mlčky přikývl. Nadechl se a pokračoval, "vím, že políbit tě, byla blbost. Nebo aspoň podle tebe. To, že tě teď objímám, bych asi taky neměl, protože jak říkáš, jsem duch a ty ne. Je to všechno hrozně zamotaný a vcelku nesmyslný, přesto se neboj, že bych na ten fakt někdy zapomněl. Myslím na něj pořád víc a víc a za celý ty dva roky asi nebylo chvíle, kdy by mě to neštvalo tak, jako teď. Chci být živý, Soo. Chtěl bych být ve stejném světě, jako jsi ty, a chtěl bych tě potkat tak, jak je to normální. Jsem naštvaný a zdrcený zároveň, protože vím, že už to není možné. Jediný, co mi zbývá a co můžu dělat, je doufat, že někdy v dalších životech to vyjde. Vím, že se známe jen několik dní, přesto ale cítím, že to není jenom obyčejná známost. Mám tě rád, Soo. Opravdu moc, až se tomu sám divím. Ale nechci, aby se tím mezi námi něco měnilo. Jestli to cítíš jinak, nevadí mi to. A jestli ne...nemohli bychom v tom případě nemyslet na to, že jsme jiní? Nechci přemýšlet nad tím, že můj čas tady je nejspíš omezený a i kdyby nebyl, tak tvůj je určitě. Je mi jasné, že i kdybys mě měl rád tak, jako já tebe, stejně by to nešlo. Nikdy bysme neměli ten známý šťastný konec, jako mají nejspíš všechny naše knížky. Vím to, přesto...nemůžeme aspoň do chvíle, než to bude nutné, prostě předstírat, že nad námi čas nemá žádnou sílu? Prosím, Soo. Myslím, že to jinak nezvládnu," sevřel mě o něco pevněji a čelo si opřel o mé rameno. Díval jsem se před sebe a kousal se do rtu. Chanyeol to řekl všechno. Řekl přesně to, na co jsem já nedokázal přijít. Nechci si lhát. Cítím to stejně, jako on. Taky chci, aby byl živý. V tom případě by to bylo všechno o moc snazší.
Nevěřím v osud ani v nic podobného, ale pokud přeci jen existuje, tak proč chtěl, abych Chanyeola potkal až teď? Jestli něco tam nad námi chtělo, abychom se mi dva seznámili, proč to muselo být takhle?
"Soo?" oslovil mě po chvíli, "řekni něco," těkal jsem pohledem všude možně. V hlavě jsem měl teď tolik myšlenek, ale do úst mi nešla žádná. Neměl jsem tušení, co bych mohl říct. V tuhle chvíli jsem chtěl jen mlčet a všechny své myšelnky si poskládat. I když jsem věděl, že to sám nedokážu, nechtěl jsem nic říkat.
Knihu ve svém klíně jsem zavřel a svou dlaň pomalu posunul k těm Chanyeolovým. Chytl jsem ho za jeho spojené ruce a s výdechem jsem zavřel oči. Zaklonil jsem hlavu a opřel si ji o jeho rameno. Palcem jsem pomalu přejížděl po hřbetu jeho ruky a celým tělem jsem se pořád víc a víc opíral o to jeho. On si schoval tvář do ohbí mého ramene a v jednu chvíli mi přišlo, že mě políbil na krk. Nebyl jsem si ale jistý, a tak jsem to nechal být. Napadlo mě ale, co bych dělal, kdybych si jistý byl.
Pousmál jsem se. Nedělal bych nic. Nevadí mi to. Nejspíš se budu řídit tím, co Chanyeol řekl. Prostě teď nebudu myslet na to, že je jednoduše nemožné, abychom byli spolu. Ať už jako přátelé, nebo jako něco víc. Vím, že Chanyeol bude muset odejít a já mu s tím chci pomoct, nehledě na to, jak těžké to pro nás oba bude. Nakonec, bude lepší, aby to chvíli bolelo a pak to časem bylo lepší, než abychom nic nevymysleli a Chanyeol by tady musel zůstat. To by bylo mnohem horší. Stárl bych jen já a na konci toho všeho bych zemřel, čímž by Chanyeol přišel o prvního a posledního člověka, který věděl o jeho posmrtném životě.
Musím mu pomoct. Musí existovat nějaký důvod toho, že ho vidím. Chanyeol čekal už tak dost dlouho na to, aby tuhle možnost teď promarnil.
"Budeme pokračovat?" zeptal jsem se po chvíli s nepatrným úsměvem. Otevřel jsem oči a trochu natočil hlavu na stranu, abych na Chanyeola viděl. On měl oči zavřené, až to skoro vypadalo, že spí. Ale já si byl jistý, že tomu tak není, a tak jsem lehce zatřásl jeho dlaní, abych dostal odpověď.
"Ještě chvíli," zamručel a zavrtal si tvář do mého ramene ještě více. Můj úsměv se rozšířil.
"Můžeme přemýšlet i takhle, ne?" navrhl jsem a uslyšel jeho tiché pousmátí.
"Máš pravdu,"
"Já vím," řekl jsem pyšně a znovu si hlavu opřel o jeho rameno, "takže...myslím si, že ta kniha je nějak spojená s tím, proč tady trčíš,"
"Trčíš...vážně umíš vybírat vhodný slova," podotkl s pobavením, "a proč si to myslíš?"
"Já ti ani nevím," zamračil jsem se, "prostě si to myslím. Nevím proč,"
"Sedmý smysl?"
"To určitě," ušklíbl jsem se, "no a co si o tom myslíš ty?"
"O tý knize?" nadechl se, "za ty roky jsem zkusil už tolik věcí, že uvítám každý nový nápad,"
"Takže si myslíš, že je to blbost," usoudil jsem z jeho odpovědi.
"To jsem neřekl,"
"Jo, to jsem řekl já. Ale na tom nesejde. Aspoň do chvíle, než nenajdeme něco lepšího, tak se budeme držet tvojí knihy, dobře?"
"Jak myslíš," mroukl. Protočil jsem očima a znovu se na něho podíval.
"Můžeš aspoň předstírat snahu? Vypadá to, jako že tady přemýšlím jenom já," poznamenal jsem a byla to pravda. Chanyeol se vůbec netvářil, že by se jakkoli snažil na to přijít. Ne že by mi to vadilo. Jen jsem nevěděl proč.
"Vždyť se snažím," otevřel oči a zvedl hlavu, "odsouhlasuju ti tvoje nápady,"
"Páni, to je ale kus práce!" pronesl jsem sarkasticky, ale s úsměvem. Chanyeol jen pokrčil rameny a úsměv mi oplatil. Zavrtěl jsem hlavou a povzdychl si, "někdy si říkám, jestli mi nelžeš se svým věkem,"
"Jsem starší," ohradil se.
"Ale chováš se jako děcko," řekl jsem pichlavě.
"Ne, to jenom ty se chováš moc dospěle," mrkl na mě.
"Když myslíš," pustil jsem jeho ruku a uchopil znovu jeho knihu, "takže zpátky k tématu. O čem přesně měla být ta kniha?"
"Nečetl jsi jí snad?"
"Promiň, ale nemá konec," připomněl jsem mu otráveně, "takže?"
"Měla to být komedie o chlapci, co se snaží přizpůsobit životu v cizí zemi, ale-"
"Ale nikomu nerozumí ani slovo," dokončil jsem jeho myšlenku, "takže se snaží domlouvat všemi částmi těla," zazubil jsem se, "těch několik stran, co jsi napsal, byly vážně skvělý! Nikomu to neříkej, ale dost jsem se nasmál,"
"Komu bych to říkal? Nebo spíš...kdo by mě poslouchal?" nadzvedl pobaveně obočí.
"No jo, máš pravdu. Tak to řekni, komu chceš,"
"A jinak díky za chválu. Jsem rád, že tě to pobavilo,"
"Ani nevíš jak moc,"
"Je škoda, že jsem se na tebe nedíval, když jsi to četl,"
"Proč?"
"Abych tě viděl se usmívat, ne?"
"Nikdy jsi mě neviděl se smát?"
"No viděl, ale ne moc. Většinou se tváříš asi takhle," řekl, a poté nasadil kamennou tvář, skoro až pohrdavou. Nafoukl jsem tváře.
"To není pravda!" protestoval jsem, načež se Chanyeol začal smát.
"Ale je," stál si dál za svým a vzal mi knihu z rukou. Já si mezitím ruce založil na hrudi a s našpulenými rty jsem sledoval, jak knihou pomalu listuje, "vážně mě mrzí, že jsem ji nestihl dopsat. Nápad na ten příběh mi přišel vážně skvělý. Je škoda, že se nedostala i k jiným lidem,"
"Taky si myslím," zamumlal jsem, "a taky by mě zajímalo, jak to skončí,"
"Můžu ti to říct, jestli chceš,"
"Ty si to ještě pamatuješ?" otočil jsem k němu hlavu a podivil se. Já si většinou musím celý příběh nejprve zkráceně vypsat v bodech, protože často zapomínám.
Chanyeol přikývl, "celý ty roky si tu knížku čtu pořád a pořád dokola. Řekl bych, že si už pamatuju všechno, co jsem stihl napsat, slovo za slovem. A vždycky, když to dočtu tam, kam jsem to napsal, dám tu knihu stranou, zavřu oči a v hlavě si přehrávám zbytek toho příběhu,"
"Oh," vydechl jsem překvapeně, "to je vcelku obdivuhodný."
"Díky," pousmál se, "takže...chceš říct, jak to končí?"
Usmál jsem se a už jsem chtěl říct, že ano, když v tom mě to napadlo. V očích se mi zajiškřilo a já pohledem střelil k Chanyeolovi.
"A co to dopsat?"
Komentáře
Je to skvělý!! Jen se bojím, že jakmile tu knížku dopíší Chanyeol zmizí... Mám takovej divnej pocit :/ No každopádně se moc a moc těším na další díl!
:)
Už jsem to psala u minulých dílů, že by bylo dobré, kdyby Chany za pomoci Sooa dopsal tu svoji knihu. Protože si myslim, že ta kniha souvisí s jeho životem i smrtí.
Ale taky bych se nedivila tomu, kdyby Soo objevil, že pomoci Chanymu je úplně jednoduché. Prostě nic složitého, jen úplně banální věc.
Ale stejně jsem zvědavá, co bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...








*roztekla se*
Nevim co jinýho na to říct..prostě wow