
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 15/?
Měla bych už konečně předepsat další díl -_- Bývaly časy, kdy jsem měla dopředu napsaný třeba tři díly...kam tyhle chvíle zmizely? T__T Za to ale makám na nové kapitolovce, na kterou se už moc těším~ Chtěla bych ji začít zveřejňovat co nejdříve, ale Smích je pořád na prvním místě. Stejně už se poomalu blížím ke konci (konečně :D)^^.
"Dopsat?" zopakoval udiveně.
"Tu knihu. Nemusíš mi to vyprávět, ale prostě to napiš,"
"To nejde," povzdechl si, "napadlo mě to. Vlastně to byla ta první věc, kterou jsem chtěl po smrti dělat. Teda ne jako první, ale přišlo mi to jako to jediné, co jsem mohl dělat,"
"A?"
"Nejde to," pokrčil rameny a stáhl ruce z mého těla, tak jsem se k němu mohl natočit úplně.
"Proč ne?"
"Není to jasný? Jsem duch. Jak bych mohl něco napsat?"
"Vždyť věci normálně uchopíš. Dívej, držíš tu knihu. Dotýkáš se mě. Nejsi jako ten duch z filmů, který může projít zdi, ale nemůže nic vzít do ruky,"
"To sice vím, ale stejně mi to prostě nejde. Když vezmu do ruky pero a začnu jím psát na papír, nic se neobjeví. Žádný písmeno,"
"A nedošel tomu peru třeba jenom inkoust?"
"Soo..." změřil mě pohledem a já se uculil.
"Taky je to možný," rozmáchl jsem rukama.
"Ne, mělo to inkoust. Ale i když jsem se třeba dostal na něčí notebook a začal jsem psát na klávesnici, ani tehdy se nic neobjevilo," kousl se do rtu, "je to jasný. Jsem duch, mrtvý člověk. Jak může někdo takový stvořit něco nového?"
"Jako napsat pár písmen?"
"Pořád by to ale bylo nový. Nemůžu do světa živých nic přenést, protože do něj už sám nepatřím,"
Díval jsem se na něho s pootevřenými ústy a přemýšlel nad jeho slovy. Proč mě tohle nenapadlo rovnou? Jasně že nic nemůže dělat. Může používat věci, které tady už jsou - stejně toho moc nevyužije. Je mrtvý, tudíž nepotřebuji jíst, pít, spát, sprchovat se, chodit na záchod - prostě nic. A když si bude stále dokola číst vlastní nedopsanou knihu, nic tím nezmění. A když ji přenese na jiné místo, to pravděpodobně taky nevadí, protože si lidé většinou ani nepamatují, kam přesně nějaké věci odložili, takže by na to nikdo nepřišel. A navíc si taky myslím, že do tohohle pokoje ani moc lidí nechodí. Proč taky? Je to svým způsobem odpudivé.
"Nikdy jsi mi nepřišel tak chytrý," řekl jsem uznale a poplácal ho po rameni.
"No jo. Měl jsem dva roky na přemýšlení o tom," uchechtl se.
"To je pravda," vzal jsem si od něho tu knihu a nalistoval poslední popsanou stranu, "takže bych to vlastně musel psát za tebe," podíval jsem se na něho s nadzvedlým obočím. Přikývl.
"Přesně tak. Jestli má ta kniha být dopsaná, musí ji dopsat někdo, kdo je naživu," usmál se, "a to ty jsi,"
"Jo, jsem," zamumlal jsem trochu nepřítomně, přičemž jsem očima klouzal po posledním řádku, poslední větě a posledních slovech, která Chanyeol napsal, "proč jsi to usekl v půlce věty?" zeptal jsem se po chvíli ticha, "i když si chceš někam odskočit, je normální tu větu ukončit, ne? Přesto, že to ještě není konec knihy, přece nejde jen tak skončit uprostřed věty. A ty jsi řekl, že ses utopil...promiň, ale nějak mi to nejde do hlavy," zamračil jsem se.
"Nic složitýho to není," povzdychl si a sám si přečetl tu neukončenou větu, "dělal jsem to často. Vím, že to asi není běžný, ale u mě jo. Znáš takovej ten pocit, když píšeš a najednou nevíš, co dál?"
"Jasně, že jo," odpověděl jsem krátce.
"No a mě se to kupodivu stávalo i uprostřed nějaký věty. Proto jsem ji často nechával nedokončenou a po nějakém čase se k tomu vrátil,"
"Takže to, že sis šel zaplavat..."
"Šel jsem pochytat inspiraci," dokončil za mě mou myšlenku a pokrčil rameny. Údivně jsem vydechl.
"Skoro to zní, jako by-"
"Jako by mě zabila ta knížka? Jo, nad tím jsem taky mockrát přemýšlel," tak nějak jsem byl rád, že i tuto větu řekl za mě, a zároveň jsem se divil, s jakou lehkostí a naprosto bez problému to říká.
"To je krutý," vydechl jsem, "a zase mě to přivádí k tomu, že ta knížka je s tím vším určitě nějak spojená,"
"Soo, je to jenom kniha," ukázal na ni, "myslíš, že ona může za to, proč tady jsem?"
"Sakra, co já vím? Ale nějaký důvod být musí," vyhrkl jsem.
"Kdybych to tehdy věděl, nikdy bych jí nerozepsal," řekl s humorem.
"To abych taky rychle dopsal tu svoji knížku," zauvažoval jsem nahlas a pak jsme se oba krátce zasmáli.
"Ty budeš žít dlouho, Soo," usmál se na mě.
"Jak to víš?" zazubil jsem se, "víš o tom snad něco?"
"Přeju si to," natáhl ke mně ruku a lehce mě pohladil po tváři. Poté ji ale znovu stáhl a svou pozornost přesunul zpět ke knize, "tak se do toho pustíme?"
"Hned?" vykulil jsem oči.
"No a na co čekat? Nic jinýho nás asi jen tak nenapadne," vstal a přešel dozadu do pokoje a odsunul židli od stolu, na kterém bylo několik dalších věcí, které ale jednoduše přesunul na stranu a pak se na mě otočil, "prosím, pane spisovateli," ukázal na židli a já se ušklíbl.
"Chceš, abych psal tady?" nadzvedl jsem obočí, "a na tom zaprášeným stole? A na tý starý rozvrzaný židli? Ne, díky," odfrkl jsem a taky se postavil.
"Jo, tak pán vyžaduje luxus," protáhl sarkasticky, "tak si vyber, kde to chceš psát, ty-"
"Važ slova, přerostlíku!" zastavil jsem jej a ukázal na něho výhružně prstem, "nebo nic nenapíšu!"
"Tak dobrá, pane Do," hraně se usmál a omluvně se poklonil, "už se to nebude opakovat," řekl a já se zasmál.
"Fajn, tak tohle je ještě horší," zavrtěl jsem hlavou, "radši mi nadávej,"
"To si nechám na později," mávl rukou a vydal se ke dveřím. Já se za ním jen usmíval a poté jsem jej následoval ven z pokoje, směrem do obýváku.
Posadili jsme se naproti sobě, já do křesla, on na pohovku. Knihu jsem položil na stůl mezi námi a vzal propisku do ruky, "nechápu, jak jsi to celý mohl napsat ručně," pokroutil jsem nechápavě hlavou.
"Mám rád starý způsoby," přiznal Chanyeol a lokty se opřel o kolena.
"Ještě mi řekni, že jsi to psal husím brkem," poznamenal jsem pobaveně.
"No vlastně skoro jo," připustil, "ale ten inkoust mi pořád někam kapal a brka se mi lámaly, tak jsem se na to nakonec vykašlal a vzal si normální pero,"
"Děláš si srandu, viď?" nadzvedl jsem překvapeně obočí, "neříkal jsi, že jsi zemřel před dvěma lety?"
"Před třemi," upravil ho, "a co?"
"Mluvíš, jako bys pocházel z mnohem dávnější doby,"
"To jako dneska mají lidi zakázaný psát husími brky?"
"To jsem neřekl, ale-"
"Tak vidíš," spráskl nakonec rukama, "tak už o tom nemluv a pustíme se do toho, dobře?" usmál se a já si povzdychl.
"Viděl jsi někdy moje písmo?" očima jsem přelétl Chanyeolův úhledně napsaný text a přitom si vzpomněl na vlastní doslova škrabopis, za který mi nadávali všichni učitelé na škole, jelikož po mně nemohli přečíst domácí úkoly. Nakonec jsem byl donucený psát všechno na počítači a nechávat to vytisknout. Byla to sice práce navíc, ale musel jsem jim dát za pravdu. Za celou tu dobu jsem jediný, kdo moje klikyháky rozluští, a to že s tím mám taky občas problém.
"Pro Krista, Soo," zaúpěl Chanyeol a prsty si promnul kořen nosu, "není to jedno?"
"Takže asi neviděl," usoudil jsem z jeho odpovědi, "nemohl bych to prostě psát na notebook?"
"A ty ho tady snad máš?" zeptal se a já v tu chvíli tiše zavyl. Jasně...nemám ho tady. Nechal jsem ho přeci doma, protože mi kluci zakázali si ho s sebou vzít. Měl jsem tu jenom několik papírů a tužek, to bylo vše.
"Fajn, ale řekl sis o to sám," řekl jsem nakonec, "neslibuju ti, že to po mně někdo přečte,"
"A myslíš, že to bude někdo číst? Jde hlavně o to, tu knihu dokončit," připomněl mi a já mu musel dát za pravdu. Přesto jsem s tím nebyl tak zcela spokojený.
"Mělo by se to vydat,"
"Soo..."
"Byla by škoda, kdyby to zůstalo ležet v tom pokoji a jenom by se na to prášilo, nemyslíš?"
"No, možná," souhlasil Chanyeol, "ale to rozebereme až později, jo? Teď už prosím piš," kývl směrem k otevřené knize, "nějakou dobu to totiž potrvá,"
"To zvládneme," usmál jsem se, "a navíc nemusíme nijak spěchat,"
"Soo, taky se musíš vrátit domů, nezapomeň," řekl trochu posmutněle.
"A k čemu? K počítači a kytkám, který už pravděpodobně pošly žízní? Je to nuda. Vůbec se mi nechce,"
Chanyeol se mírně pousmál, "nejdřív se ti nechtělo sem a teď se ti zase nechce odsud?"
"Došlo mi totiž, jakým strašným stylem žiju. Dopoledne se vzbudím, vezmu si něco málo k jídlu, zasednu k počítači a píšu. Mezitím si taky něco sním, ale jinak se celou dobu krčím u toho zatracenýho notebooku. A než se naděju, je po půlnoci, tma jako v pytli, tak počítač zaklapnu a jdu si lehnout. No a další den se to zase celý opakuje," povzdychl jsem si, "to není život,"
"No, upřímně to zní ještě hůř, než to, co prožívám já tady," řekl uznale Chanyeol, "ale psaní tě baví, ne?"
"Jasně, že baví. Jinak bych to nedělal. Akorát mi to pořád víc přijde spíš jako prokletí, než práce," vydechl jsem, "kdybych neměl kluky, asi bych ani nevěděl, co se děje ve světě nebo co je vůbec za den,"
"Moc ses do toho ponořil," řekl, "já byl na začátku stejný, ale pak mi došlo, že tak to prostě dál nepůjde, tak jsem se v tom snažil najít nějakou rovnováhu a kupodivu se mi to podařilo," usmál se, "musíš to taky změnit. Musíš si uvědomit, že práce není všechno. Vždyť už z toho psaní ani nemůžeš mít takovou radost,"
"To je fakt," hlesl jsem, "někdy se do toho i nutím, ale pak si zase řeknu, co jinýho bych měl jako dělat? Nic mě nenapadne, takže stejně zase skončím u psaní,"
"A od chvíle, co jsi tady, jak často jsi psal?"
"Jen párkrát," přiznal jsem, "naposledy před několika dny,"
"A vadí ti to?" zeptal se mě zvědavě. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou.
"Ani trochu,"
"Takže to mám brát jako osobní úspěch?"
"Jestli chceš," pokrčil jsem rameny, "ale pravdou je, že bych ti měl asi poděkovat,"
"Za odreagování se?"
"Tak nějak," přikývl jsem.
"Víš, jak mi to nejlépe vrátíš?" opřel se zády o sedačku a přehodil si nohu přes nohu.
"Když už přestanu kecat a konečně se do toho pustím?" ušklíbl jsem se pobaveně.
"Líp bych to snad ani neřekl,"








Loool...xD Tý to snáď nikdy nedopíšu
Tolko kecov okolo toho...ale niekedy z nich fakt nemôžem...a akú ďalšiu kapitolovku? Na akú skupinu
o čom to bude? Aký páring? Veď aaa..
povedz mi toooo... :3 Hwaiting and Saranghae <3