
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol (+ Suho, Tao, Chen, Baekhyun)
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 16/?
Užijte si dnešní díl.
"Kam jdeš? Zrovna teď mám v hlavě skvělou myšlenku!" protestoval Chanyeol, když jsem se zvedl od stolu a šel do kuchyně. Unaveně jsem se protáhl a pak se na něho otočil s nadzvednutým obočím.
"Tak mě omluv, že jsem člověk a potřebuju se taky čas od času najíst," řekl jsem mu pichlavě a pokračoval dál k ledničce. Když jsem ji otevřel, tiše jsem zaúpěl, když jsem uviděl, že je skoro prázdná.
Jasně, mohlo mě to napadnout. Všechno jídlo, co tady bylo, tak jsme si přivezli my a ačkoli mi tady kluci všechno nechali, když odjížděli, přeci jen ty zásoby pomalu docházejí.
Lednici jsem zavřel a nakoukl do menší skříně, kde jsem naštěstí našel jeden sáček s polévkou do hrnku. Sice to není nic velkého, ale pořád lepší než být o hladu úplně.
Vytáhl jsem hrnek a dal do konvice vařit vodu, přičemž jsem nevědomky poslouchal Chanyeola, jak si pro sebe tiše opakuje část příběhu, kterou budou psát teď, aby ji nezapomněl.
Usmál jsem se a pokroutil jsem hlavou. Chanyeol byl do toho vážně zapálený. Na té knize děláme už pár dní a Chanyeol ani na chvíli nepolevil. To jen já to celé odnáším, protože jsem živý. Zatímco on, duch, by mohl jet bez přestávky a taky že by to moc rád udělal, ale zkrátka musí pochopit, že já nějaké potřeby mám. Jako třeba jíst, spát, pít, dojít si na záchod, nebo se vysprchovat.
Můj úsměv se ještě rozšířil, když jsem si vzpomněl, jak je Chanyeol pokaždé hrozně nevrlý, když si chci dát pauzu. Nemám mu to za zlé. Pravou je, že bych taky nejraději nedělal nic jiného a jen psal jeho příběh, jelikož mě to vážně neskutečně moc baví. Miluju jeho humor a způsob, jakým mi vše popisuje do toho nejposlednějšího detailu, je prostě úžasný.
Občas při psaní uteču myšlenkami jinam a přemýšlím, jak je možné, že jsem o něm jako o spisovateli nikdy neslyšel. Říkal, že kromě téhle knihy, napsal ještě dvě. Slíbil jsem mu, že jakmile to tady dokončíme a já se vrátím do města, koupím si je a přečtu. Moc se na to těším, ale zároveň se ještě nikam vracet nechci.
Konvice svým cvaknutím ohlásila, že voda je uvařená. Zalil jsem tedy instantní polévku vařící vodou a sáhl po lžičce, kterou jsem pak obsah v hrnku zamíchal.
Spolu se svým menším obědem jsem se vrátil k Chanyeolovi a posadil se do křesla. Hrnek jsem odložil na stůl, protože polévka byla ještě moc horká, a znovu jsem vzal do ruky pero.
"Můžeme se do toho zase pustit," zamumlal jsem a zhluboka se nadechl. Chanyeol se na mě usmál a spustil.
Pozorně jsem poslouchal každé jeho slovo, ale přesto jsem byl myšlenkami jinde. Pořád jsem myslel na to, jaká škoda je to, že svět přišel o tak dobrého spisovatele. Mrzí mě, že jsem se o něm já sám nedozvěděl dřív. Všechno mohlo být jinak.
Zatřepal jsem hlavou, abych takový typ myšlenek vyhnal ven. Řekl jsem, že na tohle nebudu myslet. Samé kdyby, kdyby...Prostě je to tak, jak to je. Tečka.
"Soo?" oslovil mě najednou Chanyeol.
"Hm?"
"Vnímáš?" krátce se zasmál.
"Jasně. Neměl bych?" usmál jsem se a pevněji jsem v prstech sevřel psací pero, ovšem když jsem se podíval do otevřené knihy, kterou jsem měl před sebou položenou, došlo mi, že jsem za tuhle chvíli nenapsal ještě ani slovo. Kousl jsem se do rtu a podíval se na Chanyeola, "promiň,"
"Děje se něco?" zeptal se mě a já jen zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem naši práci nijak zdržovat, zvláště když vidím, jak je v tom Chanyeol ponořený. Celé dva roky si vždy zbytek příběhu domýšlel jen v mysli, přičemž uvnitř toužil potom, aby se jeho slova objevila i na papíře. Nejde si nevšimnout, jak je proto teď šťastný, i když občas mrzutý, když si nemůže na něco vzpomenout, nebo když si chci odpočinout. Ale chápe to a já jsem mu za to vděčný.
Protáhl jsem si unavené tělo a znovu se na Chanyeola usmál, "můžeme pokračovat,"
"Ne, nemůžeme,"
"Proč ne?" udivil jsem se. On si odkašlal a poposedl jsi na pohovce.
"Teda já můžu, ale ty ne,"
"Nesmysl," oponoval jsem mu, "nemám žádnej problém," ujistil jsem jej.
"Když ty ne, tak já ano," stál si ale dál za svým. Odložil jsem pero na stůl, opřel se zády o křeslo, založil si ruce na hrudi a povzdychl jsem si.
"A jakej?"
"S tebou," kývl mým směrem, "potřebuješ si odpočinout,"
"To není pravda," snažil jsem se ho přesvědčit, "mám času na odpočinek dost. V noci spánek, ve dne tvoje kniha. Tak jsme se přece domluvili, ne?"
"Soo, nelži. Jestli takhle budeme ještě chvíli pokračovat, zblázníš se z toho," natáhl se přes stůl pro svou knihu a zavřel ji, "už na tom makáme několik dní v kuse. V podstatě neděláme nic jinýho, což mě osobně nevadí, protože jako duch nedělám vlastně vůbec nic, takže je tohle pro mě docela uklidňující, ale je mi jasný, že pro tebe ne. Musíš si odpočinout a nemyslím tím spánek, ale třeba jen procházku nebo tak něco,"
"Nebojíš se, že zapomeneš něco do svého příběhu?" nadzvedl jsem rošťácky obočí, "nerad bych to pak odnesl, víš?"
"Nezapomenu, ani kdybych chtěl," mrkl na mě a zvedl se. Natáhl ke mně ruku, "tak pojď, půjdeme se projít,"
Nejdřív jsem se na něho jen chvíli díval a přemýšlel jsem, jestli bychom přeci jen neměli spíše pokračovat v té knize, aby byla dopsaná co nejdříve, pak jsem ale tuto myšlenku zavrhl. Při psaní té knihy se sice s Chanyeolem smějeme a docela si to užíváme, ale je pravda, že by nebylo špatné s ním pro změnu podniknout i něco jiného, i kdyby to měla být jenom ta jedna procházka.
Usmál jsem se, chytil se jeho natažené ruky a nechal se vytáhnout na nohy.
"Nesmíme ale moc daleko, abys zase nezmizel a já se mohl zbláznit z toho, že ležíš u toho jezera a nevnímáš," věnoval jsem mu jeden výhružný pohled, zatímco jsem si na chodbě obouval boty.
"Budu si dávat pozor," slíbil a podal mi bundu. S vděkem jsem si ji od něho vzal a oblékl si jí.
Vyšli jsme ven a do mého těla se opřel chladný vítr. Zachvěl jsem se a bradu si zavrtal do oblečení.
"Je ti zima?" zeptal se mě Chanyeol. Otočil jsem se na něho a nadzvedl jsem obočí.
"Tobě snad ne?"
"Jsem duch," zasmál se, "takže ne, není,"
"Tak to se máš," zamumlal jsem a strčil si ruce hluboko do kapes své bundy. Slunce sice svítilo a svým způsobem bylo vážně krásně, to jen ten ledový vítr to kazil.
"Můžeme se vrátit, jestli chceš. Nechci, abys nastydl," promluvil po chvilce znovu. Už jsme se pomalu blížili k lesu, do kterého jsme vzápětí vešli.
"To je dobrý. Hele tady už ani moc nefouká," usmál jsem se. Díky velkému množství stromů sem vítr neměl moc velkou šanci proniknout, což mě velice těšilo.
"Kam vlastně chceme jít?" zajímalo Chanyeola. Bylo očividné, že si dával pozor, abychom nepřešli hranice, po které může. Ani já je nechtěl překročit, proto jsme už hlouběji do lesa nechodili, spíše jsme se drželi na okraji.
"Napadlo mě, že bychom se mohli jít podívat tam, kam jsi mě vzal poprvé," navrhl jsem.
"Myslíš na ten hřbitov?" řekl překvapeně, "chceš mi dát na hrob svíčku?" zavtipkoval, ale já se na něho podíval s vážným pohledem.
"Nechceš?"
"Počkej, vážně?"
"No, svíčku teď u sebe zrovna nemám," pokrčil jsem rameny, "ale mohl bych cestou natrhat nějaký kytky,"
"Soo," zastavil se a chytl mě za paži, abych zastavil taky. Pak mě přinutil se k němu otočit.
"Co?"
"Nemusíš mi tam nic nosit," usmál se, "to ti přijdu tak..."
"Mrtvý?" zkusil jsem a pak jsme se oba krátce zasmáli.
"Tak nějak," přikývl.
"Jenom si myslím, že by to bylo milý," naklonil jsem hlavu na stranu.
"Píšeš za mě mojí knihu, už to je od tebe dost milý, Soo," položil mi ruce na ramena, "jestli o to vážně stojíš, můžeš mi tam něco dát. Jen říkám, že to není nutný,"
"Ale já chci, takže mi teď řekni, kudy se na ten hřbitov dostaneme a já ti cestou nasbírám kytky," oznámil jsem mu a on se pousmál. Ruce z mých ramen stáhl a ukázal nějakým směrem.
"Tudy,"
***
Park Chanyeol
27. 11. 1992 - 14. 6. 2013
Očima jsem několikrát přelétl slova a čísla vytesaná do kamenného náhrobku. Sice jsem se na Chanyeola nedíval, přesto mi bylo jasné, že dělá to samé.
Tiše jsem si povzdechl. Bylo divné číst jeho jméno na místě, jako je toto. Nebylo mi nijak zvlášť smutno, nebo dokonce do pláče. Byl to spíše jen takový tíživý pocit, který mě celého pohlcoval.
Bezmyšlenkovitě jsem volnou rukou vyhledal Chanyeolovu a propletl s ním prsty. Plně jsem vnímal ten moment, kdy se naše prsty setkaly. Ten dotek. Cítil jsem ho, cítil jsem, když mou dlaň sevřel trochu pevněji. Pousmál jsem se.
"Je to zvláštní," promluvil jsem a prolomil tím tak příjemné ticho.
"Co?"
"Stát na hřbitově, číst tvoje jméno, datum narození a úmrtí na jednom z těch náhrobků, a přitom tě držet za ruku," uslyšel jsem, jak se tiše zasmál.
"Máš pravdu. Taky mi přijde, jako bychom koukali na hrob někoho jinýho,"
"Protože ty jsi ve skutečnosti živý víc než je zdrávo," zavtipkoval jsem a konečně jsem k hrobu položil květiny, které jsem cestou natrhal. Nebyly nijak velkolepé, přeci jen jsem je trhal v lese. Přesto však onen hrobu znovu o něco více oživily.
"To jen teď, kvůli tobě," řekl s úsměvem, "jinak věř, že jsem byl mrtvý až dost. Celý dny jsem si četl nebo se procházel. No a přitom moc živě nevypadáš,"
"Kdybych tě tak mohl oživit doopravdy," zamumlal jsem, ale Chanyeol mi neodpověděl. Věděl jsem, že se opět jen usmál. Ani jsem se nedivil. Nebylo na to co říct. Oba jsme věděli, že on by to tak chtěl taky. Ale stejně tak jsme oba věděli, že to není možné.
Prohlížel jsem si vyhaslé svíčky a uschlé květiny, které byly vedle těch mých čerstvých. Ušklíbl jsem se, "to sem nikdo nechodí?"
"Poslední rok moc ne," vydechl, "moje matka vždycky říkala, že abychom si na ty, co zemřeli, vzpomněli, nemusíme kvůli tomu chodit na hřbitov. Celá moje rodina navíc bydlí jinde a sem to není zrovna nejblíž. Chápu je a nic jim nevyčítám. Vlastně, jak tak znám svoji matku, určitě mi udělala menší pomníček doma na zahradě," uchechtl se.
"Aby to neměla daleko?"
"Přesně," přikývl a oba jsme se krátce zasmáli. Bylo to příjemné. Rozhodně lepší než smutek a slzy.
"Už ses někdy zamyslel nad tím, jak hrozný je to, co na ty náhrobky píšou?" zeptal jsem se ho po chvilce a ukázal na desku z kamene před námi.
"Myslíš jako jméno a ty datumy?"
"Ty datumy...v podstatě. Jediný, co dělí datum narození od data úmrtí, je ta krátká čárka mezi nima. Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak málo to je? Jenom tahle malá ubohá čárka obsahuje všechno, co se stalo mezi. Celý tvůj život. Všechno jenom v jedný pitomý čárce,"
"Ale Soo, kdyby měli mezi ty data psát všechno, co ten dotyčný ve svém životě zažil, víš jak dlouho by to trvalo? A komu by se to chtělo číst? Ty náhrobky by byly nejspíš dvakrát možná i třikrát tak větší. To by je za chvíli ani nebylo kam dávat,"
"To sice jo, ale uznej. Je to smutný," ještě chvíli jsem si hrob prohlížel, než jsem se otočil na Chanyeola, "tak co? Půjdeme?"
"To je na tobě," kývl na mě. Usmál jsem se.
"Ještě se sem spolu určitě vrátíme. Ale teď už půjdeme zpátky. Máme moc práce,"








To je tak roztomilé a smutné zároveň :3 ...teším sa keď tý dvaja dokončia tú knihu a zároveň sa vôbec neteším, lebo netuším čo sa potom stane s Chanyeolom...vôbec neviem, ako si mám predstaviť koniec...:\ AAle inak je to úžasné
teším sa na ďalšiu časť