
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol (+ Suho, Tao, Chen, Baekhyun)
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 17/18
Je na čase tuhle kapitolovku pomalu směřovat ke konci. Myslím, že je na to vhodný čas :D Komentujících čtenářů také ubylo, přesto ale pořád hodnotíte hvězdičkami, za což jsem taky vděčná^^ Nicméně, tohle je (pravděpodobně) předposlední díl a příští už bude finále.
Cítil jsem, že se již blížíme ke konci příběhu. Zbývala přiřbližně jedna stránka, možná dvě. Chanyeol chrlil svá slova jako stroj, já mu sem tam také nějaký ten nápad podstrčil. Koneckonců, také jsem spisovatel, proto mi dovolil mu do toho mluvit.
Povzdychl jsem si, když mi znovu dopsala propiska. Během psaní už asi třetí. Není divu, slov, vět a stran to bylo vskutku hodně. A navzdory tomu, že jsme se oba těšili, až kniha dovrší svého konce, čím blíže to bylo, tím delší prodlevy mezi Chanyeolovými větami byly a já zpomaloval ve psaní. Cítili jsme to, docházelo nám to. Ani jeden z nás nevěděl, co se stane, až příběh skončí. Dostane se Chanyeolovi konečně jeho dlouho očekávaného klidu? Vypaří se? Prostě jen tak? Nebo dopíšeme poslední slova, za větu napíšeme tečku, ale nic se nestane?
To nás oba znervózňovalo ještě více. Netušili jsme, co se stane. Nechtěli jsme riskovat, že z posledním slovem Chanyeol zmizí, aniž bychom se stihli rozloučit. Zároveň nám ale docházelo, že to nelze prodlužovat a odkládat věčně.
"Skočím si pro novou tužku," oznámil jsem mu a vstal. Nejprve jsem se však protáhl, tělo jsem měl znovu zdřevěnělé, čemuž jsem se ani trochu nedivil. Celou dobu trávit v sedě, navíc shrbený nad knihou, to člověku moc pohybu nedá. Vlastně mi nedá vůbec žádný, ovšem na to jsem ve svém povolání tak či tak zvyklý, proto si nijak nestěžuji.
"Počkej," chytl mě za ruku, když jsem se chtěl vydat do pokoje. Otočil jsem se na něho a pozvedl obočí. Tiše vydechl a sklopil pohled, "nedáme si přestávku?"
Pousmál jsem se a on mě pustil. Viděl jsem v jeho očích pocity, které stejně tak vřely ve mně. Byl nervózní, nejistý, poněkud smutný a skoro bych řekl, že i vyčerpaný, kdyby to ovšem u ducha bylo možné.
Posadil jsem se vedle něho a bradou se mu opřel o rameno. Díval jsem se mu do očí, ovšem on měl pohled stále upřený někam do prázdna. Já si na rtech snažil udržet úsměv, přišlo mi, že mu tak pomůžu a on bude silnější. Jenže se na mě ani nepodíval, tudíž to bylo tak nějak zbytečné. Přesto jsem si úsměv zachoval.
"Copak se děje?" toto chování bylo sice naprosto v rozporu s mým obvyklým já, ovšem v tuto chvíli to zkrátka jinak nešlo. Chanyeol mi přišel dost skleslý a to jsem nechtěl. Líbil se mi ten usmívající se Chanyeol. Ne ten, který vypadá, jako by se měl každou chvíli rozbrečet.
"Však víš," hlesl, "taky to cítíš, ne?"
"Co přesně myslíš?"
"Ani nevím. Já jen..." přerušil větu a zhluboka se nadechl, "co bude pak?"
"Až to dopíšeme?" nespouštěl jsem z něho oči, jenže on byl stále zahleděný jinam. Na mou otázku jen přikývl. Zvedl jsem hlavu a pohledem vyhledal otevřenou knihu ležící na stole, "nevím," řekl jsem upřímně. Nevěděl jsem to. Tohle byla první a zatím jediný věc, která nás napadla, co se Chanyeolova vysvobození týče, proto jsme do toho oba vložili tolik úsilí a plně na to spoléhali, ovšem čím blíže se vyvrcholení děje blíží, tím víc se to snažíme oddálit.
"Kdyby byla pravda, co si oba myslíme...to, že po dopsání toho zmizím, pak bych tu práci chtěl na okamžik přerušit a ještě s tebou strávit nějaký ten čas," konečně se na mě podíval a usmál se. Cítili jsem, jak se mému srdci ulevilo.
"Myslíš jako rozloučit se?" řekl jsem spíše jako vtip, ovšem při vyslovení toho slova jsem viděl, jak se Chanyeol lehce zachvěl a mě samotného to též obalilo pocitem úzkosti. Tentorkát jsem to byl já, kdo svěsil hlavu a zavřel oči.
"Může se vůbec duch s někým loučit?" snažil se odlehčit situaci. Pousmál jsem se.
"Duch jo, ale co ti živí?" zadíval jsem se mu do očí a ucítil, jak mi položil svou ruku na mou a pevně ji stiskl.
"Ti přece duchy nevidí," pokrčil rameny. Vážně jsem nevěděl, kam tato konverzace směřuje, ale upřímně mi to bylo úplně jedno. Každé slovo, které jsem řekl já jemu nebo on mě, pro mě bylo důležité. Ujišťovalo mě to, že je stále tady. A na tom mi záleželo.
Ovšem v tuto chvíli mi slova docházela, proto jsem jen vydechl a hlavu si opřel o jeho rameno. Znovu jsem zavřel oči a snažil se k němu přiblížit, jen co to šlo. On pustil mou ruku a místo toho mě sevřel v náručí, tisknouc si mě ke své hrudi.
Už dávno jsem zapomněl na to, jak divné to může být. On je muž, já také. On je mrtvý, já ne. Byli to dvě věci, které alespoň v mém životě nebyli nijak zvlášť obvyklé, ale po tom všem jsem už neměl síly cokoli namítat. Navíc mě to nijak nezatěžovalo.
V prstech jsem sevřel látku jeho oblečení, pokusil jsem se vdechnout jeho vůni, nic jsem však necítil. Ani to mě ale nevyvracelo myšlenku, že je tu semnou. Protože on tu byl. Stále jsem mohl cítit jeho sílu, kterou využíval k tomu, aby si mě k sobě přitiskl co nejblíže. Jeho tvář zabořenou v mých vlasech a dech, který mi dával aspoň malou představu toho, že je naživu.
"Nechci odejít," šeptl mi do vlasů, "ale vím, že musím. Nebyl bych šťastný. Ani ty, ani já,"
"Možná, že na chvíli bychom byli," zamumlal jsem do jeho košile, "ale máš pravdu. Dřív nebo později by se to změnilo,"
"Soo," musel jsem se nad tím oslovením opět pousmát, "jsem hrozně moc rád, že jsem tě mohl poznat. Bylo by lepší, kdybychom se sešli o pár let dřív, ale i takhle je to dobrý,"
"Lepší pozdě než nikdy...tak se to přece říká, ne?" zaklonil jsem hlavu, abych na něho viděl. On tu svou naopak sklonil, takže se naše pohledy mohly střetnout. Oba jsme se usmáli.
Jednou rukou mě pustil a odhrnul mi vlasy z očí a chvíli se jimi ještě tak nějak líně prohraboval a pohrával si s nimi. Já se na pohovce posadil a natočil tak, abych k němu seděl čelem úplně a nemusel si tak vykrucovat krk.
"Co mám dělat, pokud zmizíš?" napadlo mě po chvíli. Jestli po ukončení knihy Chanyeol vážně odejde, co tu budu sám dělat? Než pro mě kluci přijedou, bude to chvíli trvat. A co do té doby? Sám? Bez Chanyeola?
Cítil jsem, jak se mi sevřelo hrdlo a oči mě začaly trochu pálit, jak se do nich snažily dostat slzy. Já je však několika mrknutími zahnal. Přesto však ten nepříjemný pocit uvnitř se mi vytěstnit nedařilo. Nad tímto jsem ještě nepřemýšlel.
"Sice nemám ani páru o tom, co po tomhle následuje, ale myslím, že ti můžu slíbit, že i když mě už neuvidíš, pořád tady budu," řekl a já se ušklíbl.
"To jsou kecy, který říkaj na konci všech filmů, kde někdo umírá," odfrkl jsem a Chanyeol se krátce zasmál.
"Laciný, co?"
"Spíš kýčovitý," navrhl jsem a pak jsem ho objal kolem ramen, "ale je mi jasný, že víc než tohle pro mě udělat nemůžeš,"
"Ale chtěl bych," sevřel mě kolem pasu a já poté ucítil, jak mě svírá ještě pevněji a po chvilce si mě vytáhl k sobě na klín. Seděl jsem tak na něm obkročmo a byla pravda, že to bylo pohodlnější, než být k sobě natočení v sedě.
"Jenže to nejde," vydechl jsem a plně se o něho opřel.
"Promiň,"
"Nemůžeš za to," zavrtěl jsem hlavou, "počítali jsme s tím,"
"Já vím,"
Stále mě v hlavě vyskakovala myšlenka, že takovéto věci už překračují hranice přátelství, ovšem hned na to se vedle ní jevila myšlenka, zda vůbec něco jako ''přátelství'' může mezi lidmi a duchy existovat. Nicméně, ať už je to jakkoli, nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. I kdyby tohle všechno bylo sebevíc divné, nechal bych to tak. Nepříjemné mi to nebylo, tak proč se tomu bránit? Stejně mi připadalo, že v momentě, kdy jsou spolu duch a člověk, jde všechno stranou. Komu záleží na tom, zda něco dává či nedává smysl? Můžete nad tím přemýšlet jak chcete a stejně si nikdy nebudete jistí. To proto je lepší to nevnímat, úplně to z hlavy vytěsnit a jen dělat, co sami uznáte za vhodné. Nezáleží na okolnostech. Když něco chcete, nevyhýbejte se tomu. Jděte do toho po hlavě.
"Soo?"
"Hm?"
"Jen jsem tak přemýšlel...co, myslíš, že by bylo, kdybych byl živý?" zeptal se mě a já se zamračil.
"Jak to myslíš?"
"No, s náma. Jak by to bylo?"
"Kdyby jsme se znali?"
"Jo," oba jsme se nad takovou myšlenkou usmáli, ovšem odpověď nám oběma byla neznámá. Proto jsem jen pokrčil rameny.
"Těžko říct. Nejspíš bych tě zase nemohl vystát, a tak bych se s tebou dál nijak nebavil a možná se ti i vyhýbal," tiše jsem se zasmál, ale uvnitř jsem si stejně myslel, že by to byla pravda. Chanyeol byl takový typ člověka, se kterým musíte trávit nějaký ten čas, abyste ho začli mít rádi. Ze začátku je to pro vás totiž jen otravný a vlezlý kluk, ale až později si uvědomíte, jak dobře si s ním rozumíte. Tedy aspoň tak to bylo v mém případě. Kdybych tehdy mohl a měl tu šanci, odjel bych odsud hned, co jsem ho poznal. Ale jelikož jsem nemohl, byl jsem donucený se tomu postavit a nějak to přečkat. Teď jsem za to ale vděčný.
"Takže by z toho ani tak nic nebylo?" fňukl, ale bylo mi jasné, že se i tak usmívá. Zavrtěl jsem hlavou.
"A co by z toho jako mělo bejt?" ušklíbl jsem se a Chanyeol mě poté dlaněmi chytl za ramena a donutil mě ho pustit a odtáhnout se. Pak mě sjel pohledem a nadzvedl jedno obočí.
"To se jako ptáš?" přivřel jedno oko a já otráveně vydechl.
"Nejsem teplej," oznámil jsem mu a založil si ruce na hrudi.
"Jo, já taky ne," řekl ironickým tónem. Pootevřel jsem ústa.
"Fakt ne!" bránil jsem se, ovšem jeho nadzvedlý koutek rtů mi jasně dokazoval, jak mi nevěří jediné slovo.
"Vždyť říkám, že já taky ne," zvedl dlaně v obranném gestu, "tohle je taky úplně normální mezi klukama, já vím," ukázal na naši pozici a já se nestačil divit, jak drzý ten kluk je. Moc dobře jsem věděl, že tohle úplně tak normální není, ale myslel jsem, že to bere stejně tak, jako já. Tak, že když je to duch, tak se tyhle věci pohlíží úplně jiným způsobem.
"Blbče," zamumlal jsem a začal se z něho zvedat, ovšem on mě chytl kolem pasu a odmítal mě pustit.
"Vítej zpátky," zasmál se a silou mě k sobě stáhl. Vzpíral jsem se, dlaně jsem měl zapřené o jeho hrudník, zatímco jsem se snažil se od něho odtáhnout. No, nešlo to, samozřejmě. Ačkoli byl už pár let po smrti, pořád měl víc síly, než já.
"Říkám ti, že nejsem na kluky," snažil jsem se ho dál přesvědčovat.
"Máš přítelkyni?" zeptal se najednou. Přestal jsem se snažit se mu vytrhnout a usmál jsem se.
"Co když jo?" vlastně jsem to teď mohl využít jako skvělou příležitost k tomu, abych mu dokázal, že vážně nejsem na kluky.
"Pak bych nechápal, co tady děláš se mnou," odfrkl a nechal mě se odtáhnout jen na tolik, abych mu viděl do očí. Na tváři měl ještě pořád ten svůj ironický výraz, nadzvednuté obočí a rty zkroucené v úšklebku.
"Snažím se tě vyprovodit z tohohle světa," naklonil jsem hlavu na stranu.
"To bolelo," ukázal na mě prstem, "ale tak to není. Seš tady, protože mě miluješ," poslední slovo zdůraznil a já se v tu chvíli rozkašlal.
"C-co?!"
"Dobře, miluješ je silný slovo. Prostě mě máš rád a nedokážeš beze mě žít,"
"Znám tě necelej měsíc," připomněl jsem mu a on se zasmál.
"Fajn, fajn. Ale máš mě rád, z toho se nevykecáš," vyplázl na mě jazyk.
"No, fakt moc," odfrkl jsem a protočil očima.
"Přiznáváš to," zazubil se, "to znamená, že seš na kluky,"
"Nejsem!"
"Dokaž to," šeptl.
"Jak asi?"
"Zastav mě," řekl, dlaní mě chytl za zátylek a přitáhl si mě k sobě. Vytřeštil jsem oči, když mě políbil na rty. Dech se mi zadrhl někde v plicích a srdce mi vydechalo úder. Dlaně jsem sevřel v pěstě a snažil jsem se pobrat momentální situaci. To se mi ale nedařilo, v hlavě jsem měl naprosté prázdno.
Chanyeol se do polibku usmál a pohl se tak proti mým rtům. Já netušil, co dělat, ale více než to jsem se tak nějak nenáviděl za to, že jsem nebyl schopný ho od sebe odtrhnout. Místo toho jsem jen zavřel oči a trhaně vydechl.
Dlaně jsem pomalu uvolnil a přesunul je na Chanyeolova ramena. On se pak ale odtáhl, usmívajíc se od ucha k uchu.
"Říkals něco?"
"Buď zticha," odsekl jsem a teď jsem to byl já, kdo se bezmyšlenkovitě natiskl na jeho rty. Nevěděl jsem, co to do mě vjelo, ale v tuhle chvíli jsem to odmítal zjišťovat. Zkrátka jak jsem říkal předtím; on je duch, já ne. V takovém případě je nesmysl řídit se jakýmisi nepsanými pravidly. Když něco chcete, udělejte to. Nemyslete na následky. Nezáleží na tom, co bude. To, co je teď, je podstatné.








Teď je mi líto že to nejspíše nebude happy-end...ale co nadělat...bylo to sladký ^^...těšim se na další díl