
Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol (+ Suho, Tao, Chen, Baekhyun)
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Počet kapitol: 18/18
Část dílu: 1/2
A je to tady, moji milí čtenáři. Tato povídka dovršila konce a já vám chci moc moc poděkovat za vaší přízeň, ohlasy, nebo vůbec za to, že jste měli ty nervy a dočetli to až do konce. Vážím si toho^^
Jak už jsem říkala minule, postupně sice ubývalo komentujících, přesto se stále nějací našli a nebo jste hodnotili hvězdičkami, což mě také těší~
Tak děkuju moc a užijte si poslední díl, který je o něco delší, protože to prostě jinak nešlo :D Snad se vám bude líbit.
Jak už jsem říkala minule, postupně sice ubývalo komentujících, přesto se stále nějací našli a nebo jste hodnotili hvězdičkami, což mě také těší~
Tak děkuju moc a užijte si poslední díl, který je o něco delší, protože to prostě jinak nešlo :D Snad se vám bude líbit.
PS: Svině blog mi nechtěl vzít celý díl, takže je zase rozdělený na dvě části, ale jelikož už to nechci nijak prodlužovat, vydám je obě rovnou :D
"Soo," uslyšel jsem Chanyeolův šepot u svého ucha, ovšem automaticky jsem se místo odpovědi jen zavrtal více do peřin a odmítal jakkoli reagovat.
"No tak, Kyongsoo," položil mi ruku na rameno a lehce se mnou zatřásl. Zamručel jsem a vydechl.
"Co,"
"Zvoní ti mobil," řekl a já teprve v tu chvíli začal vnímat melodii, jež se ozývala z obýváku, "volají ti kluci,"
"Proč teď?" zamumlal jsem a odhrnul peřinu. Párkrát jsem zamrkal, abych si zvykl na světlo v pokoji a prsty jsem si prohrábl rozchuchané vlasy. Chanyeol se držel, aby se nezačal smát. Odfrkl jsem si. Vím, že po ránu nikdy nevypadám zrovna hezky, ale on by mi to nemusel dávat takhle najevo. To, že on je duch a nespí, tudíž se mu nic takového nemůže stát, je v tuhle chvíli vážně nefér.
Stoupl jsem si na podlahu a šouravým krokem došel do obýváku. Mobil vyzváněl docela dlouho, což mě nijak neudivovalo. Kluci jsou dost trpěliví, zvláště když jde o mě. Vědí, že mi to vždycky trvá, než jim to zvednu.
"Suho?" promluvil jsem hned, co jsem hovor přijal a mobil si přiložil k uchu.
"Kyungsoo, to je doba," živě jsem si v tu chvíli dokázal předtavit, jak právě protočil očima, "tak jak to s tebou vypadá?"
"No..." podrbal jsem se na hlavě a otočil se na Chanyeola, který už stál poblíž, "nějak nevím,"
"Nevíš? Tak to je báječný," řekl mi ironickým hlasem, "každopádně myslím, že už by ses tam neměl moc zdržovat,"
"Proč?"
"Byli jsme u tebe doma a máš tam hodně pošty,"
"A to vadí?"
"Musíš zaplatit nájem a nějaký nakladatel naléhá, abys už dopsal tu svojí knihu," teď jsem to byl já, kdo obrátil oči v sloup.
"Parchant Park. Vždycky je na nervy," pokroutil jsem hlavou, "ale je pravda, že tentokrát na to má asi právo," uznal jsem a skousl si spodní ret, "trochu mi to trvá,"
"Takže?" zeptal se Suho. Sklopil jsem pohled, ale pak jsem se znovu podíval na Chanyeola. Usmíval se, čímž mi nijak zvlášť nepomáhal.
"Klidně jeď, Soo. Dneska dokončíme tu knihu a uvidíme, co se stane. Když zmizím, nevadí když odjedeš. A pokud se nestane nic, tak se vždycky můžeš vrátit. Budu tady," řekl Chanyeol a přistoupil blíže, obešel mě a zezadu mě objal. Ruce mi obmotal kolem pasu a tvář si zavrtal do mých vlasů.
Nejprve jsem se zděsil, že by ho Suho mohl slyšet, pak mi ale došlo, že to můžu jen já.
"Kyungsoo? Seš tam?" ozval se pak Suho z mobilu. Vydechl jsem, zavřel oči a tělem jsem se více opřel o to Chanyeolovo.
"A mohl bych se pak ještě vrátit?"
"Ne, vážně Kyungsoo... Co jsi tam objevil, že tě to tam najednou tak drží?" zeptal se Suho a já se jen usmál, "nicméně...jo, asi budeš moct. Ale nejdřív musíš dopsat tu knihu,"
"Já vím,"
"Dobře, tak si sbal a my odpoledne přijedeme," oznámil mi a já pak s rozloučením hovor ukončil.
"Myslím, že bychom se měli vrhnout dopsat mojí knihu," usoudil Chanyeol. Hodil jsem svůj mobil na pohovku a zaklonil hlavu, abych si ji mohl opřít o jeho rameno.
"Asi jo," souhlasil jsem, "kolik ještě zbývá?"
"Už je to prakticky hotový. Teď to stačí jen nějak zakončit,"
"Takže pár vět?"
"Pár vět," zopakoval po mně s lehkým přikývnutím. Povzdechl jsem si a znovu se vzpřímil.
"Tak jdeme na to?" pootočil jsem tvář, abych na něho viděl. Usmál se a kývl hlavou na souhlas.
-
A bylo to tu zase. Seděl jsem v křesle naproti Chanyeolovi, v prstech jsem svíral propisku a prsty druhé ruky jsem nervózně poklepával na otevřenou knihu, kterou jsem měl položenou před sebou. Pohledem jsem sem tam zabloudil k Chanyeolovi a i to stačilo k tomu, abych poznal, že má právě teď nejspíš ty úplně samé pocity a myšlenky jako já.
Příběh knihy byl už v podstatě hotov, už zbývalo napsat jen jednu dvě věty, které by to zakončily úplně. Bylo mi jasné, že Chanyeol už nějaký nápad měl, ale přesto stále mlčel a místo toho se kousal do rtu, očima skenoval podlahu a snažil se tvářit, že jej vůbec nic nenapadá. Došlo mi to, Chanyeol totiž nebyl zase tak skvělý herec.
"Tak mluv," pobídl jsem ho, "jak to mám zakončit?"
"Nevím," zalhal, "nic mě nenapadá,"
"Nech toho. Vím, že napadá," viděl jsem, jak svěsil ramena a trhaně vydechl.
"Ale to není dost dobrý. Musím vymyslet něco jinýho,"
"Chanyeole," prsty jsem si promnul kořen nosu, "žádnej tvůj nápad není špatnej, takže řeči, jakože to není dost dobrý, si strč někam, dobře?" podíval jsem se na něho a povzdechl si, "podívej, já vím, o co se snažíš. Ale víš...prostě to nejde natahovat věčně,"
Vzhlédl ke mně a nepatrně kývl hlavou, "promiň,"
"Přestaň, takhle bysme se nikam nedostali," pravdou je, že i já bych nejradši tu knihu vzal a vyhodil ji z okna, abychom se jí už nemuseli zabývat, ale to by ta kniha nemohla být tak skvělá a navíc by to prostě nebylo spravné.
Chanyeol se narovnal ze své lehce shrbené polohy a zhluboka se nadechl. To byl signál, který mi říkal, že mám teď zpozornět a pevně sevřít tužku, neboť Chanyeol bude diktovat.
Ještě chvíli mlčel, pak ale promluvil a já se dal okamžitě do psaní.
Cítil jsem, jak s každým novým slovem narůstá ten nepříjemný pocit, který mě zevnitř svíral. Dlaně se mi potily, prsty lehce třásly. Srdce mi tlouklo pořád rychleji a já se pomalu začínal bát z Chanyeola byť jen na sekundu spustit oči. Najednou se mě začínala zmocňovat myšlenka, co kdyby z ničeho nic zmizel hned poté, co ukončím nějakou větu.
Skousl jsem si spodní ret. Zbývalo napsat poslední slovo. Chvíli jsem se díval na onen řádek a váhal. Pak jsem zvedl pohled a zadíval se na Chanyeola. Byl stejně nervózní, jako já. Čekal.
"Nemůžu," řekl jsem po chvíli tiše. Chanyeol se na mě povzbudivě usmál a pak vstal a přešel ke mně. Já jsem se ihned opřel o jeho pevné tělo, když si sedl na opěradlo křesla a jednu ruku mi položil na ramena.
"Chceš to jít dopsat někam jinam?"
"Kam?"
"Ven. Bude to lepší, než tady v křesle, nemyslíš?"
"Asi jo," přikývl jsem a pomalu jsem vstal. Popadl jsem knihu a Chanyeol mě vzápětí vzal za ruku, propletl se mnou prsty a vedl mě do chodby, kde jsem si obul boty, nechal jsem Chanyeola, aby mi pomohl s bundou a pak jsme vyšli ven.
Nevěděl jsem, které místo má Chanyeol přesně na mysli, přesto jsem se jím nechal vést dál, až jsme nakonec došli k velkému jezeru, které je za domem a které bylo důvodem Chanyeolovy smrti.
Ta myšlenka mě nemile bodla u srdce, proto jsem ji rychle vyhnal z hlavy a posadil se vedle Chanyeola do trávy.
"Proč zrovna tady?" zeptal jsem se ho, přičemž jsem si očima prohlížel krásu jezerní hladiny a rostlin, které rostly okolo a voda tak odrážela jejich bytí jako jedno veliké zrcadlo.
"Tady to skončilo poprvé," zavřel oči a nechal chladný vítr klouzat po své tváři, "pokud se s dopsáním tý knihy vypařím už nadobro, myslím, že by se to mělo stát zase tady,"
"Skončit tady jednou a pak už pokaždý?"
"Něco takovýho," usmál se. Byl to posmutnělý úsměv, ne ten typický veselý, který měl na tváři jakýkoli jiný den. Přesto to ale úsměv byl a ačkoli ne takový, který mám u něho nejradši, pořád se usmíval. A to bylo důležité.
Znovu jsem knihu otevřel a očima přejel poslední větu, která se dožadovala svého ukončení. Hrot propisky jsem přiložil k listu papíru, když v tom mě zezadu kolem pasu objaly Chanyeolovi silné ruce. Nohy měl natažené podél mých a bradu si položil na mé rameno.
"Do toho," zašeptal mi do ucha. Já si knihu položil do klína, abych si uvolnil jednu ruku a mohl ji tak přiložit na ty Chanyeolovy, které byly spojené na mém břiše.
"Nezmizíš, že ne?" hlesl jsem prosebně. Ucítil jsem jak zavrtěl hlavou.
"Ještě stejně musíme napsat název a autora," připomněl mi. Pootevřel jsem ústa. To mi nedošlo.
Nejraději bych se teď plácl do čela, ale tu touhu jsem v sobě udusil a rychle dopsal poslední slovo a větu uzavřel tečkou. I přesto jsem však automaticky pevněji sevřel Chanyeolovi ruce, přitiskl k sobě oční víčka a zadržel dech, jakobych se bál, že teď zmizí a já se tak snažil zastavit čas.
"Soo?" špitl Chanyeol. Otevřel jsem oči a vydechl. Vše je v pořádku.
"Takže teď název," zavřel jsem knihu, abych se dostal k jejímu obalu, "jak se to má jmenovat?" pootočil jsem hlavu, abych na něho viděl.
"Smích z vedlejšího pokoje,"
"Co?" udivil jsem se, "proč takhle?"
"A proč ne? Na ten příběh to docela sedí, nemyslíš?" pokrčil rameny, "nebo se ti to nelíbí?"
"Ne, to ne. A navíc, je to tvůj příběh, takže si ho můžeš pojmenovat jak chceš," řekl jsem.
"Je to náš příběh," zašeptal, "ne jenom můj,"
"He?"
"Prostě piš,"
"Ale když se nad tím zamyslíš...moc to k tomu příběhu nesedí. Je to přece o klukovi, kterej se přestěhuje do jinýho státu a snaží se domluvit vším možným, protože neumí jejich řeč," podotkl jsem. Nechtěl jsem mu do toho nijak mluvit, ale prostě mi to k tomu nesedělo.
"Ale ty lidi se mu smáli, pamatuješ?" připomněl mi, "slyšel je přes zeď," řekl, čímž se mi osvěžila paměť a mě to do sebe ihned začalo zapadat.
"Jako jsem já slýchával tebe," musel jsem se usmát, když jsem si na to vzpomněl.
Poprvé, když jsem na Chanyeola přišel, bylo to, když jsem ho uslyšel, jak se směje. Má tak hlasitý a výrazný smích, že nehledě na to, jak silná je zeď, prostě projde skrz.
"Pamatuješ si to?"
"Není to tak dávno," protočil jsem očima a pak jsem se zasmál, "takže pamatuju,"
"A nezapomeneš na to?"
"Nikdy," slíbil jsem a napsal na obal knihy její název, který mi Chanyeol nadiktoval.








Moc hezký díl. A nevim, jestli se mam těšit na pokračování, když ani netušim, jestli budou spolu...