close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Smích z vedlejšího pokoje // Part.18 (2/2) -END-

24. listopadu 2015 v 22:56 | Mee-Kyong

Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol (+ Suho, Tao, Chen, Baekhyun)
Žánr: Komedie, tajemno, smutné

Počet kapitol: 18/18
Část dílu: 2/2

A tady už druhá a oficiálně poslední část této povídky. Ještě jednou moc děkuju všem, kteří ji četli.



"Napsal jsi to docela hezky," řekl mi uznale.

"Viď?" odvětil jsem s hrdostí, "a teď tvoje jméno," zamumlal jsem a nepříjemný pocit byl v mžiku zpátky. Pokrčil jsem nohy a přetočil se v Chanyeolově objetí tak, abych se o něho opíral ramenem a mohl se tak na něho více natisknout. Prsty jedné ruky mi vjel do vlasů a druhou ruku nechal na mém boku. Schoulil jsem se do jeho náruče jak jen to šlo.

"Piš," kývl hlavou směrem ke knize. Cítil jsem, jak se mi do očí začaly hrnout slzy takovou rychlostí, že jsem je nedokázal zastavit. V tu chvíli jsem byl rád, že mi Chanyeol nevidí do tváře.

Roztřesenou rukou jsem nejprve napsal jeho přijímení. Celým svým já jsem přitom vnímal, jak mi dlaní pomalu přejíždí po boku, přičemž si mě k sobě nepřestává tisknout.

"Třeba se nic nestane," řekl jsem tiše, protože jsem si nebyl jistý, zda by se mi v hlase neodrážely stopy pláče.

"Tak už to dopiš, nebo to nevydržím," řekl rychle. Byl nervózní. Stejně jako já. Byl to příšerný pocit. Bylo by to jiné, kdybychom věděli. Ale nevíme. Nevíme, co se stane. Třeba nic. A třeba něco ano. Ta nevědomost byla v tuhle chvíli tak skličující, ale nešlo se jí vyhnout.

Pomalu jsem tedy dopsal i zbytek Chanyeolova jména a hned na to jsem knihu upustil a rukama jej objal kolem krku. Zavřel jsem oči, zatímco jsem ho drtil ve svém sevření.

On mě objal stejně tak pevně. Nemohl jsem dýchat, ale v tu chvíli jsem na to vůbec nemyslel. Vlastně jsem nemyslel na nic, v hlavě jsem měl úplné prázdno. Na jediném, na čem teď záleželo, byl Chanyeol.

"Soo," zašeptal, "nic se nestalo," řekl překvapeně.

"Já vím," pokýval jsem hlavou. Nevěděl jsem, zda mám být šťastný nebo ne. Chanyeol byl stále tady, ale bylo to dobře?
Postupně jsem sevření kolem jeho ramen povoloval, až jsem se od něho odtáhl a zadíval se mu do očí.

"Takže to nebylo ono?" několikrát zamrkal a zmateně se pousmál.

"Ne, ne," pokroutil jsem hlavou, "něco je špatně. Jsem si jistý, že jsme udělali něco špatně. Nebo jsme něco vynechali," sáhl jsem znovu po knize a otevřel ji na poslední straně. Očima jsem spěšně přelétával všechny řádky snažíc se přijít na to, co je tam špatně.

"Ten příběh," promluvil pak Chanyeol, "řekl jsem přeci, že je náš. Není jenom můj,"

"Co tím..."

"Chybí tam tvoje jméno," ukázal na knihu, "jsi spoluautor,"

"Ale to je nemysl. Byl to tvůj nápad, já jenom psal to, cos říkal,"

"Taky jsi přece několikrát něco přidal, když tě něco napadlo. Podílel ses na tom se mnou," rty měl zkroucené do úsměvu, "musíš se tam dopsat,"

Po tváři mi stekla horká slza. Možná má pravdu. Třeba to teď není jen jeho kniha. Je naše.

Na okamžik jsem se tváří opřel o jeho hruď a nadechl jsem se. Poté jsem znovu uchopil propisku a přitáhl si knihu blíž, "pak už to bude všechno?"

"Pak už bude kniha hotová," řekl souhlasně. Roztřesenou rukou jsem přiblížil propisku ke knize. Další slzy se dostávaly napovrch, kutálely se po mých tvářích a padaly na naše těla. Musel jsem k sobě přitisknout své rty, utvořil jsem z nich tak úzkou linku, abych zabránil možným vzlykům, které jsem již cítil ve svém hrdle.

"Do toho, Soo," ruku položil na tu mou a společně jsme pomalu psali mé jméno.

"Do," řekl, když jsme napsali mé přijímení.

"Kyung," řekl jsem já, pak jsem ale zastavil a otočil se na něho. Cítil jsem, že se to blíží. Chanyeol se začínal chvět a já viděl, že i v jeho očích se lesknou slzy. Podíval se na mě a usmál se. Pokusil jsem se mu úsměv oplatit. Chtěl jsem mu tím ukázat, jak vděčný mu za vše jsem, protože mi bylo jasné, že bych to teď nedokázal říct nahlas. Ani vzlyky se mi už nedařilo skrývat a já se o to ani nesnažil. Před Chanyeolem mi stejně nikdy nešlo skoro nic skrýt. Měl mě přečteného už od začátku, jako bychom se znali léta.

Dlaň mi přiložil ke tváři a lehce mě pohladil. Já se do jeho dlaně opřel a on si mě poté k sobě přitáhl. Neodporoval jsem. Měkce mě políbil na rty. Víčka se mi chvěla a po tvářích mi stále stékaly slzy, které se do polibku vkrádaly.

Snažil jsem si tenhle okamžik pořádně vrýt do paměti. Chtěl jsem si to pamatovat až do svých posledních dnů a byl jsem si takřka jistý, že se mi to podaří.

Chanyeol se po chvilce trochu odtáhl a opřel si čelo o to mé. Ovšem jen na okamžik, protože poté už znovu chytil mou dlaň a já vzal propisku. Nespouštěl jsem z něho oči a musel jsem pořád mrkat, jelikož se mi obraz kvůli slzám začínal mazat. A já ho chtěl vidět ostře.

Kývl směrem ke knize vybízejíc mě, abych psal dál. Sklopil jsem tedy pohled k obalu a nechal se Chanyeolem naposledy vést.

"Soo," vydechl poslední část mého jména, když jsme ho dopsali. Okamžitě jsem k němu vzhlédl. Usmíval se.

"N-ne," vyhrkl jsem, když se najednou zvedl vítr a začal si pohrávat s naším oblečením a vlasy. Hladina jezera se začala viditelně chvět, dokonce jsme uslyšeli nepatrné šplouchání vody.

"Děkuju, Soo," šeptl. Vítr začal roznášet listí a vše možné kolem nás a Chanyeol se pomalu začínal vytrácet. Já přesto stále cítil jeho přítomnost, ještě stále tam byl.

Vytřeštil jsem oči a pevně jsem sevřel jeho ruku, jako bych ho tu chtěl udržet. Ale věděl jsem, že to nejde. Přesto jsem ani na vteřinu neuhnul pohledem, jako bych si byl téměř jistý, že jakmile bych se na něho chtěl poté podívat znovu, už by tam nebyl.

"Já děkuju," dostal jsem ze sebe. Musel jsem něco říct. Potřeboval jsem to vyslovit nahlas, ačkoli mi bylo jasné, že všechny mé pocity Chanyeol již dávno zná. Odráželo se to v jeho očích a úsměvu, který mu až do samého konce zůstával na tváři. V úsměvu, který mě hřál u srdce.

"Nezapomeneš?"

"Nikdy," ujistil jsem ho, čímž se jeho úsměv ještě rozšířil.

Znovu ke mně zvedl ruku, k mé tváři. Dotkl se mě, ovšem já to tentokrát necítil tak, jako kdykoli jindy. Teď to nebyl dotek, který byl stejný jako od živého člověka. Tenhle mi přišel spíše něco jako lehké pohlazení. Pošimrání, které jsem skoro necítil. Jako by se mi po tváři sklouzl vítr. Cítil jsem, že mé srdce vynechalo úder. I jeho ruka, kterou jsem pevně svíral ve své, se začínala měnit v pouhé nic. Mé prsty se k sobě přibližovaly, jak Chanyeolova ruka mizela. Jeho druhá ruka, která objímala můj pas, už v sobě zdaleka neměla takovou sílu jako předtím. Postupně jsem ji na svém těle přestával cítit. Nehledě na to, jak moc jsem se na jeho doteky soustředil, abych je cítil co nejpřesněji, nešlo to. Chanyeol se vytrácel.

Už jsem mohl vidět skrze něho, ale já se stále díval do jeho očí. Jako bych ho tu svýma očima snad mohl udržet. Nebylo to možné, věděl jsem to. Chanyeol musel odejít. Přišel jeho čas. Tak jsme to přeci chtěli. O to nám celou dobu šlo. Vysvobodit ho z toho utrpení, kterým si tu musel ty roky procházet. Splnil, co měl. Teď už je volný. A tak to má být.

Usmál jsem se.

Vítr postupně ustával, listí se vracelo zpátky na zem a do mého těla se vkradl chlad. Jezerní hladina se znovu uklidnila, vše okolo najednou utichlo. Několikrát jsem zamrkal a zhluboka se nadechl. Chanyeol byl pryč.



-



"A určitě máš všechno?" zeptal se mě už asi po desáté Chen.

"Nic moc jsem si toho s sebou nebral," odpověděl jsem mu tak, jako pokaždé předtím. Seděl jsem v obýváku na pohovce, bezmyšlenkovitě jsem Chena pozoroval, jak prochází každý kout pokoje, zatímco jsem poslouchal, jak Suho spolu s Baekhyunem kontrolují všechny pokoje a ujišťují se, že tu nic nezůstalo.

Popravdě jsem byl ale myšlenkami úplně někde jinde. Nebo přesněji, nemyslel jsem vůbec na nic. V hlavě jsem měl vymetýno, mé rty na otázky kluků odpovídaly už spíše automaticky, než abych se nad svými slovy nějak blíže zamýšlel. Každou chvíli jsem se pohledem zasekl na nějaké věci, zkrátka jsem byl úplně mimo. Na tváři mi ale přesto pořád pohrával lehký úsměv, zatímco jsem v dlaních pevně svíral čerstvě dopsanou knihu.

"Nejsi na drogách?" přisedl si ke mně Baekhyun.

"Proč? Chtěl bys dávku?" přivřel jsem jedno oko. Snažil jsem se věnovat jemu i ostatním svou plnou pozornost. Nechtěl jsem vypadat nijak zvláštně, zasněně, či dokonce, jak řekl Baekhyun, zdrogovaně.

"A cos tady celou tu dobu teda dělal?" zajímalo Chena. Usmál jsem se.

"Nic zajímavýho," zamumlal jsem a sklopil jsem pohled ke knize. Prsty jsem lehce přejel po jejím obalu, "jenom jsem odpočíval. To spisovatelé občas potřebujou, víš?"

"Když jsme sem jeli, tvářil ses úplně jinak," nadzvedl obočí Suho, který se k nám nachomýtl a vkradl se do rozhovoru.

"No jo, já vím. Ale víte co? Jsem rád, že jsem jel,"

"Chceš říct, že jsi rád, že jsme tě sem dotáhli," upřesnil Baekhyun.

"Jo, nějak tak," pokrčil jsem rameny.

"Tak nemáš zač," usmál se Suho a spráskl dlaněmi, "tak! Jedeme, ať se vrátíme ještě za světla,"

"To už stejně nestihneme. Leda že bys měl v autě nějakej skrytej super turbo motor, jako maj v těch fantasy filmech," poznamenal Baekhyun, "pak bychom to mohli stihnout ještě za světla,"

"Asi ti zase na chvíli zakážu televizi," oznámil mu nemile Chen, zatímco jsme se pomalu začali zvedat a přesunovat se do chodby. Všechny mé věci byly již v autě, teď už jsem nesl jen tu knihu.

Kluci se na ní neptali. Nejspíš si mysleli, že je to kniha, kterou právě píšu a tak se radši nezajímají. Vědí, že jsem háklivý na to, když chtějí předem cokoli vědět o mé zatím rozpracované knize. Vždy jim vetřu do tváře slova, že to, že to jsou mí přátelé, neznamená, že budou mít nějaké výhody. Proto jestli chtějí o mých knihách něco vědět, ať si na ně počkají jako všichni ostatní a pak si je jdou koupit. Koneckonců, i já musím z něčeho žít, že?

Nasedl jsem na zadní sedadlo Chenova auta. Knihu jsem si položil do klína a zapnul si bezpečnostní pás. Ještě jednou jsem se pak podíval na velkou dřevěnou chatu, ze které mi první dny běhal mráz po zádech a kvůli které jsem vážně uvažoval nad tím, že si zajdu k doktorovi zjistit, zda doopravdy nemám na dřevo alergii. Nedělalo mi to vůbec dobře.
Ovšem to jsem ještě nevěděl, co v tom stavení zažiju. Stačilo tak málo dní, necelý měsíc, aby se mi stalo něco, co do konce svého života nezapomenu. Něco, co si budu ale muset pamatovat jen já sám, protože ostatní by mi nevěřili.
Nevadí mi to. Vlastně je to takové menší dobrodružství. Je to něco, o čem vím jenom já s Chanyeolem. Nikdo jiný. Jsou to naše zážitky, naše vzpomínky. Jak s nimi naložíme, to je jen na nás. Jisté ale je, že je nikdy nezapomeneme.

Auto se rozjelo a já s úsměvem pozoroval pomalu mizející stavení. Cítil jsem se skvěle. V mysli jsem si přehrával všechny možné chvíle tady strávené. Od začátku až do konce. Moc jich nebylo, přesto stačily na to, aby ve mně zanechaly něco, co jsem dosud nepoznal. Byl jsem vděčný.

Vyjeli jsme z lesa a já zavřel oči. Tahle dovolená sice skončila, v mé mysli bude ale trvat dále. A i kdyby netrvala, stále mám u sebe tu jedinou hmotnou věc, která mi po Chanyeolovi zbyla a kterou budu uchovávat a střežit jako vlastní život. Takže šance, že bych na něho zapomněl, je mizivá. Lidé odcházejí, ale knihy zůstanou.


Odjíždím s myšlenkou na Chanyeolův zvonivý smích, který prorážel tlusté stěny. S myšlenkou na jeho hrob v lese, na jeho doteky, slova, objetí, polibky. Odjíždím s myšlenkou na to vše. Přesto je to ale něco, o čem se nikdy nikdo jiný nedozví. Odjíždím s myšlenkou toho, že až se mě budou jednou lidé ptát, jen se usměju a povím jim, že za mou zdí nebyly žádné další pokoje.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lai Lai | 25. listopadu 2015 v 16:59 | Reagovat

Nádhera <3 Trochu mi je ľúto Channyho, ale viem,že už má konečne svoj vytúžený odpočinok :) a Soo má na neho aspoň nejakú pamiatku a krásne spomienky :D  ......Takže jedna ďalšia kapitolovka je za nami...neviem, čo plánuješ ďalej, ale veľmi sa na to teším ^_^ Hwaiting

2 Hatachi Hatachi | 25. listopadu 2015 v 17:16 | Reagovat

Z jedný stránky jsem ráda, že Chanyeol našel svůj klid. Ale z té druhé jsem smutná, že nemohou být spolu...
Jinak to byla úžasná povídka, která se mi moc líbila ;-)

3 nae nae | 25. listopadu 2015 v 19:27 | Reagovat

Celý jsem to probrečela..je mi líto Sooa..a je mi líto že už tahle úžasná povídka skončila :(

4 Kao Kao | 27. listopadu 2015 v 8:24 | Reagovat

Nádhera...
Bože, celú poviedku som sa triasla. Musela som neplakať, boli tu ľudia, ktorí by tie slzy nechápali. A tak som ten smútok uchovávala v hlave a bude tam po celý deň.
Chcem vedieť, kde sa Chanyeol vyparil. Snáď išiel do neba, že? Bude tam čakať na Sooa, však? Dúfam...
Táto poviedka.. Bola tak pekná, a smutná. Chcem tam vbehnúť a oživiť Chanyho. Škoda, že sa to nedá.
Tak.. Z celého srdca ti ďakujem za niečo tak krásne. *uvedomí si, že je ten komentár už pridlhý* Teším sa na ďalšiu poviedku.... (Za všetko môže aj tak iba drevo)~

5 Sairen Sairen | 25. května 2016 v 21:07 | Reagovat

Já bych tam šoupla trochu víc fantasy a Chanyeol by se objevil živý a zdravý v té chatě a upaloval by za Kyungsooem xDDD

Ale jinak nádherný příběh (sice jsem se k němu dostala až teď, ale co xD)

6 Riha Riha | E-mail | Web | 26. října 2016 v 19:37 | Reagovat

Příběh jsem četla tak trochu se zpožděním, ale nelituji toho. Celou tu dobu jsem si připadala, jako bych tam byla s nimi :D U toho konce mi stékaly slzy po tvářích a mě se vůbec nechtělo to dál číst a dozvědět se, jak to nakonec s těma dvěma dopadne. A i když mi z toho všeho bylo smutno, jsem ráda, že jsem si přečetla i konec. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama