
Fandom: Super Junior
Pár: Hyukjae/Donghae
Pár: Hyukjae/Donghae
Autor: Mee-Kyong
Počet kapitol: 1/?
Počet kapitol: 1/?
Táák, a první kapitola je tu~~ Jen vám chci říct, že tenhle díl je nesčetněkrát přepisovaný - psala jsem ho už asi před rokem...jelikož tuhle povídku taky plánuju už pěkně dlouhou dobu...fakt je to víc než rok :D A konečně jsem se k ní dokopala~ Snad se vám bude líbit a nebudete zklamaní....mně osobně se ten první díl až tak nelíbí, ale už jsem si zakázala ho znovu předělávat :D Další na tom snad budou lépe...no, a teď už se do toho dejte^^
Byl chladný podzimní večer. Pouliční lampy napomáhaly měsíci s osvětlením tmavých ulic. Příjemné ticho, které jindy obvykle v těchto místech vládlo, dnes ale narušovala skupinka mladých středoškoláků, kteří byli právě vyhozeni z nějakého baru. Šli ulicí, držíc jeden druhého za ramena a zpívajíc si píseň, kterou nejspíše složili oni sami. Její slova se vůbec nerýmovala a rytmus stál také za starou bačkoru.
Obyčejně by Eunhyukovi, který právě procházel stejnou ulicí jako oni, akorát na druhé straně, tato banda opilců nijak zvlášť nevadila, ovšem to by nemohli ti idioti začít zvonit na náhodně vybrané zvonky, bouchat pěstmi do oken cizích lidí a kopat do zaparkovaných aut. To už bylo přeci jen trochu moc.
"To jsou parchanti," přecedí skrze zuby, "já jim dám, řvát takhle v noci," už už chce přejít silnici a dojít si pro ně, avšak ještě jej zastaví ruka jeho kamaráda.
"Nech to být," povzdechne si Kibum, "někdo na ně stejně za chvíli zavolá policajty a ty už se o to postaraj," pravdou je, že se Kibum bál, aby se do toho kromě Hyuka nedostal on sám taky. On se totiž vůbec neumí prát. Jakože vážně ne. Vždy, když se do něčeho takového připletl, aby někomu pomohl, jenom nadělal víc škody než užitku.
"Vážně?" odsekne Hyuk a otočí se na něho, "už tady blbnou nějakou dobu a pořád nic," nechce být na Kibuma hnusný, proto se snaží aspoň trochu udržet v klidu, ačkoli je to pro něho v této situaci poměrně obtížné.
"No tak," zaúpí mladší, "nemůžeš to aspoň jednou nechat být? Už je pozdě a já bych docela rád šel domů a vyspal se,"
"Vidíš? Chceš spát a věř, že nebudeš jedinej. V týhle ulici jsou taky lidi, který chtěj spát, ale právě kvůli tamtěm idiotům nemůžou," ukáže jejich směrem, přičemž ale stále sleduje Kibumův nesvolný výraz. Chápe ho. Být jím, chová se stejně. Ale on je sám sebou a bohužel s tím nic nedokáže udělat. Stejně jako s tím, že když vidí něco špatného, musí zakročit. Je to jako prokletí. Pouta, která nejdou setřást. Nenávidí tuhle svou vlastnost.
Kibum si znovu povzdechne a podívá se směrem na bandu právě ničící jedno z aut zaparkovaných u paneláku. Měli jít jinudy. Proč museli jít cestou, kterou chodí každý den? Proč prostě nezkusili nějakou jinou? Proč ho to ksakru nenapadlo?
Protočí očima, "mám na tebe počkat?" zeptá se poraženecky. Že on se vůbec snaží to Hyukovi vymluvit. Jako by nebylo už od začátku jasné, že je to zbytečné.
"Ne," usměje se Eunhyuk a poplácá jej po rameni, "běž se domů prospat,"
"Myslíš si, že usnu?"
"A neměl bys?" nadzvedne trochu pobaveně obočí. Miluje tenhle Kibumův ''vzdávám to'' výraz.
"Zavolej mi, až to s nima skončíš," řekne Kibum, ale vyzní to spíše jako rozkaz než jako prosba. No co, v podstatě to tak i je. On se chce vyspat. A do chvíle, než bude vědět, že je Eunhyuk v pořádku a doma, by se mu nepodařilo zahmouřit ani oko. Zná se.
"Ano, pane," pronese Hyuk, načež se konečně otočí na patě, přejde silnici a dojde až k oné skupince opilců.
Kibum tam ještě nějakou chvíli stojí a sleduje Eunhyuka, který právě chňapl jednoho z nich pod krkem a začal na něho nepěkně křičet, než se nakonec i on rozhodne hnout se z místa a vydat se domů. Nemůže se na to dívat. Akorát by byl zase naštvaný sám na sebe kvůli své neschopnosti pomoct. Ale o Eunhyuka se nebojí. Tedy možná trochu, přirozeně, ale ne nijak zvlášť. Zná ho a ví, jak dobrý v tomhle ohledu je. Narozdíl od něho. Hoďte těsně vedle Kibuma míč a on se stejně uhne. Ale blbě. Vletí mu přímo do rány.
-
Konečně dojde domů. Jeho kroky ihned směřují do koupelny, kde si vezme lékárničku. Přejde do obýváku a posadí se na gauč. Otevře krabičku, vytáhne si dezinfekci, přičemž se psychicky připravuje na štiplavou bolest.
Dezinfekcí si potře odřené dlaně i prsty, dále roztržené obočí a ještě pár šrámů na obličeji. Ránu na obočí si přelepí náplastí. Sklidí dezinfekci a odnese lékárničku zpět na své místo. Z mrazáku si vezme studený obklad v podobě mražené zeleniny a přiloží si ho na tvář. Pohodlně se uvelebí na gauči, nohy si položí na stůl, když v tom mu najednou zavibruje mobil s nápisem "SMS". S mírným zamručením se pro mobil natáhne, aby hned na to zjistil, že zpráva je od Kibuma.
-Tak co, už jste skončili?-
Zavře zprávu a stiskne tlačítko volat. Nebude mu psát. Bolí ho prsty a navíc je líný.
"Mohl jsi mi prostě napsat," ozve se pobaveně z mobilu.
"To se mi nechtělo," Eunhyuk si znovu položí nohy na stůl a zády se opře o opěradlo.
"No jasně. Takže už jste asi skončili, co?"
"Ne, ještě ne, jenom jsem jim řekl, jestli chvilku nepočkaj, že mám hovor od kamaráda...Samozřejmě, že už jsme skončili, asi před půl hodinou," zasměje se Eunhyuk a obklad, který už tolik nechladí, odhodí na stůl.
"Jak moc seš pomlácenej? Jsi v pohodě?" zeptá se se starostí Kibum.
"To zní, jako by sis snad myslel, že by mi někdo mohl ublížit," ušklíbne se do mobilu, "ale jinak jsem v pohodě. Měl jsi je vidět," Eunhyukovi se znovu v hlavě vybaví obraz několika motajících se kluků, kteří se snaží se co nejrychleji dostat z jeho dosahu. Pohled k nezaplacení!
"No jo, já ti věřim. Hlavně že už má dušička pokoj," řekne a přinutí tak Hyuka k dalšímu spokojenému úsměvu, "no nic, to je všechno, co jsem ti chtěl. Už jsem unavenej, tak se měj a dobrou," osoba na druhé straně si zívne. Už dávno chtěl jít spát, ale musel počkat až Eunhyuk skončí, aby zjistil, jestli se mu něco nestalo.
"Dobrou," odpoví starší a hovor ukončí. Neměl Kibumovi za zlé to, že mu nepomáhal v těch pouličních bitkách. Naopak za to byl i rád. Kibum se prostě prát neumí, takže by na to akorát tak doplatil. A to Eunhyuk jakožto jeho nejlepší přítel prostě nedovolí.
Protáhne se, přičemž pohledem zavadí o hodiny visící nad televizí. Půl jedné ráno. Zamračí se, když mu dojde, že za pár hodin bude muset vstávat do té proklaté školy.
Povzdechne si a s velkou nevolí se zvedne z pohovky. Rozejde se směrem ke svému pokoji. Vysprchuje se ráno. Teď už na to nemá sílu ani náladu. Stejně bydlí sám, takže tady není nikdo, kdo by si mohl stěžovat.
Dojde do potemnělé místnosti, po slepu zamíří k posteli, na kterou se vzápětí povalí a zavrtá se do peřin. Na jeho rtech stále pohrává jeho typický úšklebek, zavře oči a po chvíli již upadne do hlubokého spánku. Je vyčerpaný, přesto má ale tak nějak dobrou náladu a skvělý pocit, který jej zase na nějakou dobu neopustí.
Pokaždé, když něco takového udělá, je na sebe hrdý. Ne proto, že těm klukům namlátil, ale protože jim ukázal, co zkrátka nesmí dělat. Ačkoli mu někdy vážně vadí, že nad takovými situacemi nedokáže jen mávnout rukou a jít dál, jako by to udělala většina lidí. On prostě musí reagovat a srovnat to. Nenávidí to, ale stejně se potom pokaždé cítí náramně dobře.
-
"Jsi si jistá, že chceš zrovna tohle?" zeptá se muž se světle hnědými vlasy, nevěřícně hledíc na dívku před ním. Dívka s čokoládově hnědými vlasy, jež jí sahají do půlky zad, trhaně přikývne se sklopeným pohledem.
"Určitě," řekne trochu přiškrceným hlasem a v očích se jí zalesknou slzy. Muž nadzvedne obočí.
"Myslel jsem, že ho miluješ," zauvažuje nahlas. Docela jej udivilo, co po něm dívka žádá. Je to jeho mladší sestra, kterou zná už od jejího narození, proto jej její žádost překvapila. Nemyslel si, že zrovna ona by něco takového kdy chtěla.
"J-já...nevím. Dost mi ublížil," zamumlá a vzhlédne, "proto tě o to žádám. Nebude to navždy. Jen...pár měsíců? Vím, je to velká prosba, ale ty mě musíš pochopit, bratříčku," udělá na něho psí očka a po tváři ji přeběhnou první slzy.
Jak by jí mohl odmítnout? Přeci jen je to jeho sestra a ačkoli má jejího přítele rád, nemá na výběr. Neví přesně, co jí udělal. Pravděpodobně to nebylo nic hrozného, jeho sestra občas docela přehání. Na druhou stranu, tomu chlapci to neuškodí. Je pravda, že se poslední týdny nechová zrovna nejlépe, ať už za to může co chce.
"Ale seš si vědoma toho, že by se třeba ani nemusel vrátit," chce si ověřit starší. Hnědovlasá dívka si skousne ret a zadívá se mu do očí.
"Vím to. Ale zatím se všichni vrátili,"
"Není to jednoduché," zakroutí hlavou.
"Tak uděláš to pro mě?"
Leeteuk si povzdechne, načež se usměje a palci jí setře slzy.
"Co s tebou mám dělat, sestřičko?"
Dívka mu úsměv oplatí a obejme ho.
"Děkuji,"
-
"Eunhyuku!" zavolá Kibum a zamává na hnědovláska rukou, aby si jej všiml. Starší jej chvíli hledá pohledem, načež jej najde. Zeširoka se usměje a několika rychlými kroky k němu přiběhne.
"Kibum, Kibum!" přehodí mu ruku přes rameno, nepřestávajíc se smát. Kibum se na něho chvíli udiveně dívá, než se začne smát taky.
"Co je tak vtipnýho, že se tak směješ?" zeptá se jej, zatímco se společně rozejdou ke škole.
"Potkal jsem jednoho z tý povedený partičky. Nejspíš bydlí ve stejný ulici jak já. Měls vidět, jak se tvářil! Jen co mě uviděl, prchal za roh," vypráví mu pyšně a s nadšením. Kibum se jen pousměje.
"To tě tolik těší se koukat na někoho, kdo je celej pomlácenej a bojí se tě?"
Eunhyukovi z tváře na okamžik úsměv zmizí.
"He? Co ty zmetku, seš snad s nima?" ušklíbne se a štouchne Kibuma do boku, "já to věděl! Vždycky jsem říkal, že tě někdo poslal, abys nosil informace! Teď už aspoň vím, o koho jde!" začne jej provokovat a nemilosrdně šťouchat do celého těla. Kibum se začne smát a pokouší se jej chytit za zápěstí, jenže Eunhyuk tak rychle uhýbá, že se mu to nedaří.
"T-to lechtá!" dostane ze sebe přiškrceně, téměř se svíjejíc na zemi. Tohle Eunhyuka vždycky nesmírně bavilo. Ví, jak je Kibum lechtivý a rád toho využívá.
"Eunhyuku!" zkusí to znovu. Oslovený se slituje a svoje ruce stáhne.
"Jste jako malý," poznamená světlovlasá dívka, která se u nich zastaví. Oba kluci k ní střelí pohledem a poté protočí očima.
"Hlavně že ty seš tak dospělá, co?" ušklíbne se Hyuk. Hyorin pohoršeně našpulí rty a zkříží ruce na prsou.
"Však počkej ty jeden! Ono se ti to všechno vymstí, uvidíš," vetře mu do tváře, ovšem jediné, čeho docílí, je další nával smíchu obou chlapců.
"No jo, no jo. Já vím. Půjdeme do pekla," řekne na oko vážně a dívka se jen pousměje.
"Jen počkej," mrkne na něho a vydá se směrem ke škole. Eunhyuk si s Kibumem vymění pár pobavených pohledů, načež se rozejdou stejným směrem.
"Stejně z tý holky nemůžu," zakroutí hlavou starší.
"Je divná. Už jenom z toho důvodu, co čte za knížky," odpoví Kibum a unaveně se protáhne, "nechápu, jak ji může něco takovýho vůbec zajímat,"
"Ani se nedivím, že nemá žádný kamarády," zamumlá a druhý přikývne, "ale co, jí to nevadí," zasměje se.
"Mimochodem, už sis našel nějakou tu brigádu?" změní téma mladší. Eunhyukovi začínají docházet jeho úspory, co mu dali jeho rodiče, když se stěhovali. Kdyby byl tehdy Eunhyuk o něco rozumnější, nepořádal by pomalu každý den párty ve svém domě a neužíval by si jako největší boháč ve městě. Teprve teď mu dochází, že jeho peněženka a stejně tak účet není bezedný.
Hnědovlásek zakroutí hlavou.
"Ještě ne. Pořád hledám, ale je to těžký,"
"Mohl bych se zkusit zeptat bratrance, jestli by tě nenechal pracovat u něho v obchodě," otočí se na něho mladší s povzbudivým úsměvem.
"Vážně?" vykulí nadšeně oči, "to bys mohl?"
"Jasně, že mohl," šťouchne jej do ramene a poté schová ruce v kapsách, "ale budeš se muset snažit,"
"No jo, já vím," řekne trochu nezaujatě. Kibum se pro sebe usměje, načež se ozve školní zvonek.
"Kruci!" zaúpí mladší, chytne Hyuka za rukáv a téměř jej dotáhne do dveří školy. Nemohou si dovolit přijít pozdě! Tedy alespoň on ne.
-
"C-co to děláš?" vyjekne Hae, když jej Leeteuk z ničeho nic chytí za loket a někam jej vede.
"Pust mě! No tak, Leeteuku!" snaží se mu vytrhnout, ovšem starší je silnější. Jeho kamenná tvář hnědovláska na jednu stranu děsí, ale zná Teuka a ví, že by mu snad nic hrozného neudělal. Přesto tenhle jeho stisk docela bolí.
Když konečně dojdou na místo, kam jej Leeteuk musel takřka dotáhnout, pustí jej a postaví se před něho. Donghae se zmateně ohlédne kolem sebe.
"Kde to jsme?" zeptá se a zamračí se.
"Tohle je takzvaná Světobrána," obeznámí jej s fakty Teuk a kývne hlavou k vysokému kamennému oblouku. Donghae na něj vykulí oči a začne se smát.
"Světobrána? Děláš si srandu? Leeteuku, seš vážně vtipnej," ukáže na něho vyzdvyžený palec, zatímco se nepřestává smát.
"Tahle brána tě zanese tam dolů," koukne k jejich nohám a poté zpět na Haeho, který pomalu svůj smích uklidňuje.
"Jo, hezký. A proč by mě tam jako měla zanášet?" nadzvedne jedno obočí a založí si ruce na hrudi.
"Copak tebe nezajímá, jaké to tam je?" pousměje se světlovlasý muž a kývne směrem k oné bráně, "tak běž. Postav se tam a za chvíli budeš dole,"
"Ne, nezajímá mě to. Já tam nechci. Běž si tam klidně sám," zakroutí hlavou a vykročí pryč, avšak Teukova ruka jej zastaví.
"Fajn," povzdechne si, "musíš tam proto, že tvoje chování se začíná vymykat kontrole," zvážní a vydá se spolu s Haem směrem k bráně. Donghae sebou zmateně cukne a donutí jej zastavit.
"A proto musím dolů? A na jak dlouho si to jako představuješ?"
Leeteuk si povzdechne, "na dobu neurčitou,"
Donghae vytřeští oči, "n-neurčitou? Hele, Leeteuku, já tam vážně nechci," začne se znovu vzpouzet, když do něho druhý začne strkat.
"Musíš, Donghae. Tvoje chování na anděla nesedí, proto jestli se budeš chtít vrátit, musíme vidět tvoji změnu," snaží se mu vysvětlit, zatímco mu kolem zápěstí připevní dva železné kruhy, které mají zajistit, aby Donghae během cesty nevystoupil z trasy a neskončil někde jinde, než má.
Hnědovláskův dech se začne zrychlovat, stejně tak i tlukot srdce. Zírá na staršího nevěřícným pohledem. Před chvíli jej probudil a dotáhl sem a teď jej chce bez nějakého pořádného vysvětlení, či přípravy poslat tam dolů? Do světa...lidí?
"Leeteuku! Prosím! Já...polepším se, vážně!" pokusí se jej přemluvit, jenže vážný pohled, kterým jej druhý sjede, ho uzemní.
"Promiň mi to, Donghae. Můj výmysl to nebyl," položí mu ruce na ramena a smutně se pousměje. Donghae se na něho chvíli dívá, načež mu to dojde.
"Chtěla to Mina, že?" hlesne a sklopí hlavu. Světlovlasý přikývne a poplácá jej po zádech.
"Šťastnou cestu a hodně štěstí," popřeje mu a kousek ustoupí. Hnědovlasý chlapec se ještě jednou pokusí z pout vymanit, načež jej ale zasáhne silná rána. Neví kam, ani odkud. Jediné, co cítí, je prudká bolest všude po jeho těle. Silně k sobě přitiskne oční víčka a skousne si ret. Dlaně stiskne v pěst a začne se svíjet pod nátlakem silného větru a tlaku, který na něho ze všech stran působí. Otevře oči, aby viděl, co se děje kolem něho, ovšem nic nevidí. Všude je jen pouhá tma.








Teeeeda
úžasné ako vždy .....za začína to byť zaujímavé...teda ako nienie, že by to zaujímavé nebolo xD teším sa na ďalšiu časť :)