
Rozhodla jsem se tenhle díl zveřejnit dřív, než po týdnu~ Snad máte radost^^ Tak honem do toho~
"Jááůů!" zapiští Hae, když mu Hyuk otře ránu na lokti dezinfekcí.
"Nech toho. Zas tak moc to nebolí," protočí očima a pohledem vyhledá další šrámy na jeho těle, které by měl ošetřit.
"Lidi možná ne, ale mě jo," zamumlá a pevně k sobě přitiskne zuby, snažíc se vydýchat pomalu odeznívající bolest.
"Říkal jsi něco?" nadzvedne obočí druhý a přetře mu oranžovou tekutinou další poranění, tentokrát na kloubcích na rukách. Donghae okamžitě sykne a do jeho očí se vkrade pár slz. Taková bolest!
"Asi ne," odpoví si sám na svojí otázku a podívá se Haemu do tváře, načež udiveně rozevře oči, když si všimne slz, jež stékají po jeho tvářích, "ty břečíš?"
"Strašně moc to bolí," dostane ze sebe a zavře oči. Eunhyuk se zděsí.
"Asi bych tě měl vážně vzít do nemocnice, když tě to tak bolí. Možná máš nějaký vnitřní zranění," řekne, otočí se a natáhne se pro lahvičku s dezinfekcí, kterou následně zavře, vstane z pohovky a chce se vydat pro bundu, kterou by Haemu půjčil a vzal jej do nemocnice, ovšem hnědovláskova ruka, jež jej chytí za rukáv, ho zastaví. Hyuk na něho zmateně pohlédne a znovu se posadí, když Donghae za jeho rukáv zatahá.
"Nechci do nemocnice. Není to žádný vnitřní zranění, nebo o čem to mluvíš. Je to jenom tohle a mě to bolí z úplně jinýho důvodu, ale to není důležitý," usměje se Hae, zatímco se snaží zadržet další slzy. Ta bolest je neskutečná! Ví, že je to jen dočasné a brzy to přejde, ale přesto jej to šíleně bolí.
"Fajn," pokrčí rameny Hyuk, "tak teda žádná nemocnice,"
"Díky,"
Eunhyuk se ušklíbne a vstane. Dojde do svého pokoje pro deku a polštář, pak se vrátí do obýváku a věci, které nese s sebou, hodí na gauč, "dneska tě tady nechám přespat, ale ráno hned odejdeš, jasný?" řekne, přičemž se snaží neznít tak moc chladně, ačkoli pravdou je, že by toho kluka nejraději vyhodil rovnou. Sám je dost utahaný a navíc nesnese cizí lidi ve svém bytě. Tohle je výjimka, která se nebude opakovat.
"J-jasný," kývne Hae.
"A jestli to s tebou zejtra někde na ulici sekne jenom proto, že jsi nechtěl do tý blbý nemocnice, moje vina to nebude," upozorní ho předem, "a taky bych ti radil tady nic nekrást nebo rozbíjet. Mám tady kamery," zalže, ale vypadá to, že mu Donghae stejně uvěří, protože znovu mlčky přikývne, a pak už si pomalu lehne na onu pohovku. Tiše sykne bolestí, když se poraněným místem otře o kus svého oblečení a ačkoli si toho Eunhyuk všimne, rozhodne se to ignorovat. Je to jeho blbost. Má být opatrný.
"Tak dobrou," zamumlá, zhasne světla a vykročí směrem ke svému pokoji. Vejde dovnitř a zavře za sebou, takže Hae konečně může znovu vstát. Šouravým krokem dojde k oknu a na chladné sklo přiloží svou dlaň, zatímco očima vzhlíží k nebi a pozorně sleduje každou hvězdu.
"Budu se snažit," zašeptá, "slibuju,"
-
"Vstávej," zvolá Eunhyuk nezaujatě, když v obýváku bezcitně rozsvítí světla, "už je ráno,"
Donghae jen něco zamručí a přes obličej si přehodí kousek peřiny. Hyuk si toho všimne a protočí očima. Přejde k němu a peřinu mu strhne.
"Nech toho. Musím jít do školy a ty musíš jít odsud, protože-" nestihne větu dokončit, jelikož je v tu chvíli stažen Donghaeho silnými pažemi do jeho náruče. Hyuk vyjekne a když se vzpamatuje, začne se vzpírat.
"Co děláš?! Pusť mě!" dlaněmi tlačí na jeho hruď, avšak Haeho sevření je až moc silné, proto to za chvíli starší vzdá a jen se na něho podívá nehezkým pohledem.
"Můžeš. Mě. Laskavě. Pustit," zavrčí, no Donghae nevypadá, že by jej vnímal. Vlastně nejspíš ani neví, že Hyuka stáhnul k sobě na pohovku a odmítá jej pustit. Pořád totiž spí.
"No to si snad děláš srandu," přecedí Hyuk skrze zuby a vysíleně si opře hlavu o jeho hruď. Prostě chvilku počká a pak se mu vytrhne. Nemůže ho přece takhle silně držet celou dobu, ne? A kde vůbec vzal tolik síly? Pokud ví, tak když ho včera zachraňoval na té ulici, vypadal, že by prohrál i souboj s malou holkou. A teď tohle? Nechápe to.
Neví jak se to stalo a už vůbec ne, jak to mohl dopustit, ale ta plánovaná chvíle čekání jej nakonec znovu přivedla ke spánku. Že se diví, takhle po ránu vždy stačí málo a znovu usne.
-
"Kdepak máš svýho manžílka?" zachichotá se Hyorin směrem ke Kibumovi. Ten po ní jen hodí jeden otrávený výraz a znovu na mobilu, který už nějakou tu dobu svírá v ruce, vytočí Hyukovo číslo. Prsty netrpělivě tluče do stolu a kouše si ret. Kde to pako vězí? Už přišel o jednu hodinu a za chvíli se bude zvonit na další, tak kde je?
Pokaždé, když přišel pozdě nebo pro jistotu nedorazil vůbec, alespoň to dal Kibumovi předem vědět, či mu přinejmenším zvedl mobil. Ale teď nic, pořád padá do hlasové schránky.
Tolik by to neřešil, kdyby to bylo zvykem, jenže není. Co když se mu něco stalo? Zatřepe hlavou. Třeba jenom ztratil mobil. Nebo se mu vybil a on zaspal. Snad. Nic horšího se mu přece stát nemohlo, ne?
"Nezvedá to, co?" protáhne pobaveně Hyorin, "asi se zdržel u nějaký holky,"
"Zmlkni, Hyorin!" okřikne ji Kibum. Nemá náladu na její kecy. Teď ne.
"Proč? Žárlíš snad?"
"To určitě," zamumlá, "už takovej není, víš?"
"Oh, vážně?" řekne s údivem dlouhovlasá dívka, "a já měla za to, že jsem ho před týdnem zase s nějakou viděla..."
"Eh?"
"Ale to musel být omyl, když říkáš, že se změnil," mávne nad tím s úsměvem rukou, "tak já jdu. Řekni, pokud se ozve," mrkne na něho a zamíří zpět ke své lavici, přičemž nezapomene smyslně pohodit vlasy a při chůzi výrazně vrtět boky. Kibum se za ní znechuceně ohlédne a poté si jen odfrkne.
"Tobě určitě," zavrtí hlavou a povzdechne si. Snad to, co říkala s tou holkou a Eunhyukem není pravda. Doufá, že si jej opravdu jen s někým spletla. Musela. Hyuk už s tímhle svinstvem přeci přestal, ne? Alespoň to tvrdil. A on mu věří. Ale přesto se ho na to ještě raději zeptá sám. Teda pokud se milostivý vůbec někdy uráčí ohlásit.
Za doprovodu nepříjmeného drnčivého zvonku Kibum rychle strčí svůj mobil do tašky a postaví se na pozdrav příchozího učitele. Když ne Eunhyuk, tak aspoň on se bude soustředit na učivo. Stejně to nakonec bude on, koho se na to bude Hyuk ptát. Jako vždy.
-
Když se probudí, pomalu mu začne docházet, co se tady vlastně děje. Otevře unavené oči a párkrát zamrká, aby se zbavil rozmazaného pohledu a mohl si i rychleji zvyknout na světlo. S přivřenýma očima se pak začne rozhlížet kolem sebe, ovšem když první, co uvidí, je tvář kluka, kterého u sebe nechal přespat, jakoby mu do těla někdo pustil elektrický proud. Vytřeští oči a vymrští se z pohovky, jenže zavrávorá, když se přerazí o stolek a skončí na zemi.
"Sakra!" rychle se posbírá a doběhne do svého pokoje pro mobil. S ním se pak bleskově vrátí do obýváku, přičemž čeká, než se zapne. Pohledem mezitím zavadí o nástěnné hodiny nad televizí a zaúpí. Zaspal. A to jenom kvůli tomu... hodí po Donghaem přímo vražedný pohled. Tohle tomu klukovi neprojde!
Rychlým krokem dojde do kuchyně, kde popadne první sklenici, co mu přijde pod ruku, naplní ji studenou vodou a vrátí se do obýváku, kde obsah sklenice bez váhání chrstne Donghaemu přímo do obličeje. Ten sebou vylekaně trhne a pohledem těká sem a tam.
"C-co to?"
"Vypadni odsud!" Eunhyuk si nebere žádné servítky. Ano, sice má vlastnost, nebo spíše zlozvyk, že musí všem pomáhat, ale když je naštvaný, tak jde vše stranou. A teď že tedy přímo zuří!
"Co?" Donghae se posadí a zmateně se na Hyuka podívá.
"Vypadni!" starší ukáže směrem ke dveřím, "hned!"
Hnědovlásek vstane a začne pomalu couvat, zatímco se snaží pobrat momentální situaci. Co se stalo? Proč křičí? A proč ten tón? Udělal snad něco špatně? Vždyť se teprve probudil.
"Co jsem provedl, že na mě tak křičíš?" hlesne. Doma se mu stává jen zřídka, že na něj někdo zvýší hlas a když se to stane, rozhodně to nevěstí nic dobrého. Naposledy na něj křičela Mina, jeho...přítelkyně? Může jí tak ještě říkat? Tak či tak, hned potom byl poslán sem na zem. Co tedy přijde teď?
"Kvůli tobě jsem zaspal, ty idiote!" s lehkým třísknutím odloží sklenici na stůl a rozejde se naproti couvajícímu hnědovláskovi, "škola už dávno začala!"
"Škola? A-ale jakto, že kvůli mně?" nechápal dál Donghae. Vše, co si pamatuje, je jen že šel večer spát a teď se probudil. Jak mohl něco mezitím stihnout? Vždyť spal..!
"Kdybys mě-" odmlčí se a vydá zvuk připomínající rozzuřeného psa, "prostě vypadni!"
"A-ale-"
"Běž!" strčí do něho a Donghae se jen tak tak udrží na nohách. Hyuk poté sáhne za něho, vezme za kliku, prudce rozrazí dveře a hnědovláska z nich doslova vystrčí. Ten ani nestihne nijak reagovat a dveře se před ním zabouchnou. Povzdechne si. Nechápe to. Vážně ne. Jak mohl zaspat kvůli němu? Každý přeci spal jinde.
Jeho tělem najednou projede nepříjemný pocit chladu. Sklopí hlavu a pohledem spočine na svých nohách. Nemá boty. Zaúpí. Zůstaly uvnitř. Ale když teď zaklepe nebo zazvoní, bude to vadit? Pokrčí rameny. Nemá ponětí.
Pozvedne tedy jednu ruku a na dveře zaťuká. Ty se k jeho překvapení otevřou takřka hned, ovšem dříve než Donghae stihne cokoli říct, je Hyukem znovu odstrčen o kus dál, jak prudce z domu vyrazil, přičemž za sebou ještě stihl zabouchnout. Aniž by se ohlédl, rychlým krokem, skoro až během, se postupně od domu vzdaloval. Chce se do školy dostat co nejdříve, ačkoli ví, že už je stejně pozdě. Ale ještě ne úplně. Zatím promeškal jen dvě nebo tři hodiny, takže má pořád šanci aspoň polovinu vyučováni stihnout. Díky bohu.
Ve chvíli, kdy se Eunhyuk ztratí z Haeho dohledu, hnědovlásek se podél zdi domu sveze na zem a chytí se za bolavé rameno, přičemž zkřiví tvář neskutečným utrpením. Není to tak hrozné, jako když jej včera zmlátili, ale přesto to bolí. Ostatně, jeho bolí vše, takže se není čemu divit.
Když jej to po pár minutách přejde, dlaněmi si zakryje bosé nohy. Pomalu jej začínají tím mrazem a ledovou zemí pálit. Skousne si ret, ale o něco silněji, než měl v plánu, tudíž toho vzápětí zalituje. Knikne a ret si pustí.
"Blbče," řekne sám sobě a zakloní hlavu, aby si jí také mohl o zeď opřít. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Dobře, tak první noc tady má za sebou. Musí uznat, že se mu spalo dobře. Horší bylo to nadcházející ráno. Pořád nemůže přijít na to, co to do Eunhyuka vjelo. Včera se zdál jako milý kluk a dneska ho takhle bez nějakých řečí vyhodí ven na mráz a ještě k tomu bez jeho bot? Je tohle u lidí normální? To pokaždé, když někde stráví noc, tak jim musí dát svoje boty? Nebo jinou část oblečení? Jestli ano, tak kde to má ale všechno shánět? To, co má teď na sobě, je jediné, co má. A teď ho připravili o boty, co bude dál? Vždyť by umrznul!
A co má teď dělat? Kam má jít? Nic neví, nezná to tady. Ale jak tak vidí, bude si muset nějak poradit. Sám.








Moc se těším na další díl!! :)