close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Be My Angel | 4. díl

27. prosince 2015 v 12:52 | Mee-Kyong

Tak jak se vám zatím povídka líbí? Upřímně vám můžu říct, že se tam zase děje úplně něco jiného, co jsem si celý ten rok a něco dopředu plánovala...mno, ale jelikož se mi to stává docela často, nebudu se nad tím nijak pozastavovat...však ono to stejně nějak dopadne :D Takže si užijte i tenhle díl~~




Vejde do náhodně zvolených dveří. Je tam hodně lidí, tak předpokládá, že se mu tam bude líbit.

Zavrní skoro jako kočka, když po bosýma nohama konečně ucítí něco o trochu hřejivějšího, než je chodník na ulici. Už myslel, že daleko nedojde a každou chvíli sebou sekne. No, díky bohu to ustál.

"Dobrý den, vítáme vás v naší restauraci," přijde k němu najednou mladá příjemná slečna se širokým úsměvem a vestičkou, kterou tu má na sobě ještě pár dalších lidí. Donghae ji úsměv oplatí a čeká, co se bude dít dál.

"Pojďte, ukážu vám, kde se můžete posadit," pobídne jej a on se s přikývnutím rozejde tam, kam mu dívka ukazuje. Nakonec dojdou k nějakému stolu, na němž uprostřed stojí malá vázička s nějakou květinou. Donghae podle pokynů pochopí, že se má posadit, načež je před něho položena nějaká tenká kniha s názvem Jídelní lístek. Hnědovlásek nadzvedne obočí, ale pak jen pokrčí rameny. Fajn, tak si bude číst.

Otevře tedy knihu a začne jí listovat. Zamračí se a dál otáčí stránky. Po chvíli to vzdá. Neumí číst. Nikdo ho to tam nahoře nenaučil. K čemu taky, že? Číst uměly jen moudré ženy, které ostatním předčítaly, takže se to nikdo jiný učit nemusel.

Odsune knížku kousek od sebe a rozlíží se kolem sebe. Pozoruje ostatní. Když uvidí, že každý něco jí, zaslechne svůj vlastní prázdný žaludek. Od chvíle, co se sem dostal, ještě nejedl. Diví se, že na jídlo ani nepomyslel. Aspoň mohl včera večer požádat Eunhyuka, dokud měl ještě dobrou náladu.

Zanedlouho se znovu objeví úsměvavá slečna s malý bločkem v ruce.

"Tak co to bude?" zeptá se mile.

"He?" udělá Hae zmateně, "co bude co?"

"No co jste si vybral," vysvětlí mu s úsměvem.

"A-aha..? Hmm.." hmátne po knížce před ním, "z tohohle?"

"Ano,"

Donghae zbrkle knihu otevře na náhodné stránce a ukáže na první věc, která jej napadne. Dívka si to poslušně zapíše a zeptá se jej ještě na pití, přičemž se Donghae spokojí s obyčejnou vodou. Neví, co všechno za pití v tomhle světě mají.

Když dívka odejde, Donghae se s vydechnutím opře o opěradlo židle. Je unavený. Z Eunhyukova domu až sem mu to nějakou chvíli trvalo a navíc musel pořád dávat pozor, kam šlape, jelikož pokaždé, když narazil na nějaký kamínek či něco tomu podobného, projela mu nohou tak ostrá bolest, že myslel, že skolabuje. Je to tak otravné, tolik trpět při každé prkotině. Kdyby chytil zlatou rybu a ta mu nabídla výměnou za svou záchranu tři přání, stačilo by mu jen jedno - aby ho zbavila veškeré bolesti, kterou cítí, či kdy bude cítit. Pak by byl volný on i rybka.

Aniž by se nadál, přistál před ním talíř s něčím zeleným. Odhadoval to na salát. Ten doma taky mají.

Na rtech se mu okamžitě usídlil úsměv, když uviděl něco, co mu připomíná jeho vlastní domov. Hned má lepší náladu.


-


"Kdes trčel, ty pako?" vyhrkne Kibum hned, jak uvidí uříceného Hyuka řítícího se ze dveří ke své lavici.

"Doma," odpoví stěží a zničeně dopadne na svou židli, "zmeškal jsem toho hodně?"

"Ani ne. Na matice celou dobu zkoušela ty, který chyběli na nějaký testy, což mi dva nejsme, no a zbytek ti pak dám na opsání. Moc toho není,"

"Fajn, díky,"

"Tak jo...takže, proč přesně jdeš pozdě?" Kibum ho to nenechá jen tak zakecat. Ví, že to Hyuk dělá moc rád, ale s Kibumem mu to stejně málokdy vyjde.

"Ani se neptej," vydechne a semkne dlaně v pěsti, když si znovu vzpomene na to hnědovlasé stvoření, které za tohle všechno může. Kdyby ho ráno nestrhl k sobě na tu pohovku a pak ho nedržel jako pastička na myši, nic z toho se nemuselo stát. Nemusel by na něj potom tak křičet a doslova jej vykopnout ven.

Zaúpí. Tohle je ale asi něco, co ho nutí zuřit ještě víc. Cestou do školy postupně vychladl a v hlavě si udělal pořádek. Došlo mu, že takhle Donghaeho vyhodit asi nebylo zrovna nejmilejší. Venku je zima a pokud si vzpomíná, moc teplého oblečení na sobě nemá. Tak snad šel hned domů.

Zarazí se. On vlastně říkal, že nemá domov. Zatřepe hlavou. Blbost. Nejspíš si jenom vymýšlel. Ano, určitě. Důvod ho sice žádný nenapadá, ale musela to být lež, výmysl. Protože kdyby ne, trčel by teď někde venku na tom mrazu.

Skousne si ret a podívá se z okna. Slunce je schované vysoko za mraky a podle hýbajících se větví stromu odhaduje i silný vítr. Kruci! Snad tam ten kluk někde nevězí.

Hlasitě si povzdechne a práskne hlavou do stolu. Zase ta blbá starající se vlastnost. Musí na to přestat myslet, nebo ještě vstane a půjde ho tam hledat. Ne, to nemůže. Teď do školy přišel, navíc pozdě, prostě odchod nepřichází v úvahu.

Kibum jej celou dobu zaraženě pozoruje, vnímá každý jeho povzdech či tiché kníknutí. Musel mít těžkou noc, chudák, pomyslí si.

Najednou se mu v hlavě objeví vzpomínka na to, co říkala Hyorin. Protočí očima. Ne, ta holka to nemá v hlavě v pořádku, tak jak by jí mohl věřit, že?



-



Dojí poslední sousto a tiše vydechne. Teď je mu dobře. Natáhne se pro sklenici s vodou a i tu vyprázdní. Spokojeně mlaskne a přikývne si pro sebe. Je čas jít.

Zvedne se a zamíří ke dveřím, když v tom jej zastaví hlas oné slečny.

"Promiňte pane, ale ještě jste nezaplatil," připomene mu s lehce nervózním úsměvem. Donghae pozvedne obočí.

"Co že jsem?"

"Nezaplatil. Musíte mi dát peníze za jídlo a pití,"

"Peníze?" zopakuje po ní trochu zmateně a zamyšleně sklopí hlavu. Pohled na jeho bosé nohy mu připomenou dnešní ráno. Ano, boty byla cena za přespání. Je tohle to, čemu říkají peníze?

"Ale já už žádné boty nemám," mroukne nevinně a dívka očima sjede k jeho nohám, přičemž se udiveně zamračí.

"T-to mě mrzí, ale stejně musíte zaplatit,"

"No jo, ale čím?" zeptá se a dívka několikrát udiveně zamrká. Přemýšlí, zda je ten člověk nemocný, nebo si na to jen hraje, aby mohl utéct bez placení.

"Penězmi," odpoví ještě s klidným hlasem, ale už se pomalu začne rozlížet kolem sebe a pohledem prosit o výpomoc.

Donghae se podívá na věci, které má na sobě, a zapřemýšlí, co by tak mladé dívce mohl dát. Nakonec usoudí, že kalhoty by si raději nechal, proto prsty chytne lem svého šedého trička s krátkým rukávem a začne si jej přetahovat přes hlavu, ovšem v tom jej dívka přeruší.

"C-co to děláte?!" vyjekne a couvne, "vy úchyle!" pohledy ostatních přítomných se na ně okamžitě upřou a začnou si mezi sebou něco šeptat. Donghae má už ale triko sundané a drží jej v ruce.

"Chtěla jste, abych zaplatit, ne?" řekne zmateně, pak se ale pousměje, "nebojte, není tak moc špinavé,"

Dívka na něho třeští oči, to už ale za ní stojí její kolega, který neváhá ani chvíli, přiskočí k hnědovláskovi, chňapne jej za nahá ramena a dotlačí ho ke dveřím.

"Vypadni nebo zavolám policii!" zařve na něho, přičemž jednou rukou dveře otevře a strčí do chlapce tak, že kvůli neočekávanému schodu zavrávorá a skončí holými zády na chodníku.

"A už se sem nevracej, dokud se nenaučíš slušnýmu chování!" s tím se muž vrátí zpět do restaurace a nechá Donghaeho v bolesti ležet na zemi. Lidé právě procházející kolem nechápou, o co jde, ovšem ani jeden není kvůli tomu, co na něho ten muž křičel, ochoten pomoci, a tak jen projdou dál.

"Už zase!" přecedí Hae skrze bolestí zatnuté zuby, přičemž k sobě silně tiskne i oční víčka, až mu po tvářích steče pár horkých slz. Tím pádem si pěkně odřel záda. Nějakou dobu se jen kroutí a snaží se přečkat ta šílená muka.

Když bolest zmírní, Donghae se konečně vytáhne do sedu a pomalu se začne zvedat i na nohy. Chladný vítr mu ovívá odřeniny a zároveň mu způsobuje husí kůži. Dlaněmi se zapře o ledovou zem, přičemž stále svírá své triko. Když už konečně stojí na nohách, tiše sykne, načež se rozejde nějakým směrem. Neví kam, ani neví, kde je. Nezná tady nic a nikoho. Vlastně až na Eunhyuka. Ale není si jistý, jestli by jej chtěl znovu potkat. Je pravda, že díky němu strávil dnešní noc v teple a pohodlí, ale jeho chování ráno by nemusel zažít znovu.

A co ten chlápek v té restauraci? Choval se k němu stejně, jako Hyuk. Proč ho všude vyhazují? Je tohle mezi lidmi normální? Vždyť to bolí. Teda alespoň jeho.

A co myslel tím slušným chováním? Donghae se přeci nechoval nijak špatně, ne? Dokonce chtěl navzdory mrazivému počasí věnovat své jediné triko, jen aby zaplatil za jídlo. A to je vlastně další věc, kterou nechápe. Proč má za jídlo platit? Nikdy to nedělal. A co teprve platit za vodu. Zvláštní.



-



Zavře za sebou vchodové dveře a klíče odloží na poličku. Sundá si bundu, pověsí ji na věšák a poté si vyzuje boty. Vydá se chodbou do obýváku, kde odhodí batoh na křeslo a on sám celým tělem padne na pohovku, kde si hlasitě oddechne a protáhne se.

Sice dneska nebyl ve škole celý den, přesto je zničený víc než obvykle. Nejspíš to bude tím dopoledním během, aby aspoň nějakou hodinu stihl. A taky za to možná mohou ty nevytěsnitelné myšlenky a představy, kde teď asi tak může být ten pitomec, kterého u sebe nechal přespat a pak ho vykopl ven.

Hlasitě zaúpí a dlaní si zakryje oči. A není to jedno? Není to jeho věc. To, že mu včera ten kluk řekl, že nemá domov, nehodlá brát v potaz. Očividně byl mimo, nějaký blázen. A jestli to byl vážně bezdomovec, který jen hledal někoho, u koho by mohl přespat, a Eunhyuk byl zrovna ten, který mu přišel do rány, pak je to Hyukova vlastní blbost, že ho tady nechal. Na druhou stranu mu to ale dává najevo, že se o sebe Donghae dokáže postarat.

Nejspíš si už našel někoho dalšího, u koho by mohl strávit noc. Ovšem znovu - jen v případě, že skutečně nemá domov.

Posadí se a ušklíbne se. Nebude už nad tím přemýšlet. On udělal, co mohl. Ošetřil ho a nechal o přes noc v teple. Je sice pravda, že druhý den mohl být trochu milejší, ale když je naštvaný, tak je zkrátka takový. Byl by takový pořád, nebýt toho jediného pitomého zlozvyku. To mu úplně kazí image. Ještě štěstí, že o tom ví jen pár lidí.

Kdyby se to dozvěděli někteří lidi, co s ním chodí do třídy a kteří jej mají za chladného lamače dívčích srdcí, byl by pro smích. Nebo by minimálně ztratil své teď docela vysoké postavení, které ve třidě má.

Zvedne se a dojde do kuchyně, kde si nalije sklenici jahodového džusu a s pohledem upřeným ven z okna se opře o kuchyňskou linku. Skrze hustý déšť není skoro ani vidět. Velké množství kapek ohýbá listy stromu, některé dokonce v důsledku toho spadnou na zem. Má déšť rád. Ale jen v případě, že on sám je doma a pozoruje ho oknem. Pokud je venku a začne pršet, není tolik nadšený.

Odloží sklenku a rozejde se směrem do chodby. Vzpomněl si, že zapomněl zamknout.

Vezme klíče z poličky a zamkne jimi vchodové dveře. To se mu stává často, proto už z toho ani nedělá takovou vědu.

Dá klíče zpět na své místo a otočí se, aby se vydal zpět do obýváku, když v tom při cestě kopne do nějakých bot. Povzdechne si. Má jich tolik, že se ani nediví, že o ně zakopává. Je moc líný na to, aby je uklízel do botníku, proto je většinou jen nohou odstrčí ke zdi, aby byl průchod.

To samé udělá i teď, ovšem při pohledu na všechnu tu obuv mu dojde, že jedny boty přeci jen nejsou jeho. Obvykle by to asi nepoznal, protože si jen stěží pamatuje, co za boty vlastně má, ale tyhle tmavé, skoro až černé boty, vysoké skoro do půlky lýtek, ty jeho nejsou.

Zamračí se a skloní se pro ně. Pořádně si je prohlédne, na tváři stále ten zmatený výraz. Ovšem když se podívá na druhou botu z páru a uvidí na ní malou skvrnku, dojde mu to. Ta skrvna bude krev a ta určitě patří Donghaemu.

Vytřeští oči a pootevře ústa. Ten idiot si u něho zapomněl boty! To znamená, že teď-

Pokorutí hlavou. Ne, nebude na to myslet. Už několikrát si to přece zakázal.

Boty položí zpátky na zem a vrátí se do kuchyně, aby si dopil svůj džus. V mysli se mu přitom rodí nové a nové myšlenky, které se marně snaží zahnat do kouta.

Pevněji sevře sklenku, očima znovu pozorujíc neblahé počasí za oknem. Prsty druhé ruky nervózně poťukává do desky linky a snaží se uklidnit.

"Zapomeň na to, ty idiote!" promluví sám k sobě, "jasně že je v pohodě! Proč by nebyl? Určitě to nejsou jeho jediný boty," mluví dál, jakoby to říkal někomu jinému, "přece se o sebe dokáže postarat sám. Je to kluk jako já, není to malý dítě," položí již prázdnou sklenici do dřezu a prsty si vjede do vlasů. Skousne si spodní ret a silně k sobě přitiskne oční víčka.

Ten sporpadený zlozvyk! Je to jako nemoc, na kterou není žádná protilátka. Nenávidí to!

Tiše zavrčí a povzdechne si, "jsem vážně blbec," hlesne, načež se rychlým krokem přesune do chodby, kde vklouzne do prvních bot, které najde, popadne nějakou igelitní tašku, do které hodí Donghaeho boty, následně strhne z věšáku svou bundu, sáhne po klíčích, odemkne dveře a vyjde ven.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 27. prosince 2015 v 13:55 | Reagovat

Ach jo...doufam, že ho Hyuk najde. Přeci jen je z Haeho člověk a neni vůbec zvyklý na život na Zemi.
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další úžasný díl ještě úžasnější povídky !!!

2 Lai Lai | 27. prosince 2015 v 17:50 | Reagovat

Ja som vedela, že ho Hyuk nenechá len tak :D Teším sa na pokračovanie :)

3 Narbie Narbie | Web | 29. prosince 2015 v 18:40 | Reagovat

Jsem napnutá jak kšandy..To chce pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama