
Tak je po Silvestru i po Vánocích a za chvíli nás zase čekají nekončící dny práce a školy...pff. To by se mělo zakázat. Každopádně doufám, že jste si svátky užili jak jen to šlo^^ A teď si užijte i další díl Angela~ Je to první povídka (díl) na blogu v tomto roce x) :D
Narazí si na hlavu kapuci, která mu ale stejně není nic platná, neboť déšť si nebere žádné servítky a máčí jej ze všech stran. Vítr mu je v této chvíli věrným přítelem. Zmetek.
Neví, co jej to popadlo. Jak by ho mohl najít? Nevidí před sebe pořádně ani na deset metrů a navíc je tohle město až moc velké na to, aby našel někoho, o kom v podstatě nic moc neví.
"Dobrý den, neviděl jste tady takovýho mladýho kluka, trochu pomlácenýho-"
"Chlapče, promiň, ale spěchám," nenechal jej dokončit muž, od kterého se Hyuk snažil něco zjistit. Nediví se, že spěchá. Ten déšť je nesnesitelný. A ten mrazivý vítr je ještě třešničkou na dortu.
"Dobrý den-"
"Promiňte, nemám čas," odsekl další člověk. Hyuk si povzdechl. Začínala mu být pěkná zima. Proč to vůbec dělá? Ten kluk je přeci určitě dost chytrý na to, aby se někam schoval. Buď je teď doma, nebo u někoho a nebo prostě čeká v nějakém obchodě, až ten déšť přejde. Eunhyuk vzhlédne k nebi. Už je tma, přesto díky různým světlům z města vidí to množství mraků. Dneska jen tak pršet nepřestane.
Skloní pohled k tašce, kterou ve své ruce svírá tak, aby se do ní nedostala žádná voda. Skousne si ret. Určitě je moc paranoidní a jeho představy přehnané.
Prsty volné ruky si protře oči a zároveň si z obličeje setře vodu, kterou tam ale kapky deště okamžitě navrátí. Je promáčený až na kost a začíná se i mírně třást. Měl by jít domů, už takhle určitě bude nastydlý. Nemusel by ale mít teplotu nebo tak. Ale pokud tady bude ještě chvíli, určitě se tomu nevyhne.
"Kašlu na to," řekne s konečným rozhodnutím. Už Donghaeho hledá aspoň hodinu, zeptal se už tolika lidí a všichni pořád někam spěchají. Koneckonců, domů může jít jinou cestou, aby se po něm ještě podíval a taky se může znovu zeptat. Nic za to nedá a když ho nenajde, bude doufat, že je to jenom dobře, že je ten kluk celou dobu někde v teple a schovaný před deštěm.
Už se ani nesnaží se sám sebe ptát, proč to vlastně dělá. I když ho zná jen den, je to taky člověk. Choval by se tak asi u každého a to jen a jen kvůli tomu prokletí. Asi si s tím někam zajde, protože mu to vážně škodí.
"Promiňte, máte chvilku?" zeptá se nějaké mladé slečny, která právě vycházela z nějakého obchodu. Ta měla deštník, tudíž vypadala, že se může trochu zdržet.
"Co potřebujete?" usmála se na něho mile. Eunhyuk pochopil, že se jí nejspíš líbí. Ani ona nebyla nijak ošklivá, naopak. Ale v tuhle chvíli na to neměl čas ani pomyšlení.
"Neviděla jste tady někde kluka asi v mým věku? Měl na sobě šedý triko a černý kalhoty. Jo a taky byl trochu odřenej," popíše jí ho s nadějí v očích. Konečně první člověk, který je vážně ochotný ho vyslechnout.
Dívka se zamyslí, nechce hnědovlasého chlapce zklamat. Navíc v její práci denně vidí tolik lidí, že je možné, že-
"Má ten kluk hnědé vlasy?"
"Jo, má," přikývne Hyuk.
"A to triko mělo krátký rukáv?"
"Jo, mělo!" odpoví bleskově.
"A ten kluk...byl bosý?" zeptá se jej trochu tiše. Eunhyuk znovu očima slétne k tašce ve své ruce a pak se znovu podívá na ní. Povzdechne si.
"Myslím, že jo," řekne v očekávání. Ta dívka určitě ví, o koho jde! Eunhyuk v duchu zajásá, ovšem výraz, který se vzápětí objeví na dívčině tváři, jej trochu udiví.
"Ten úchyl," přecedí tiše skrz zuby a hnědovlásek se zamračí.
"Promiňte?"
"Ten kluk byl dneska v restauraci, ve které pracuji, ale nejspíš neměl na zaplacení, nebo prostě platit nechtěl. A když jsme ho zastavili, sundal si triko a chtěl platit tím," popsala mu svůj dnešní nepěkný zážitek. Hyuk se na ní díval s nevěřícným pohledem a pak se plácl do čela. Věděl, že ten kluk není zdravý. Je to prostě blázen.
"No, to je mi líto," řekl upřímně Hyuk, přičemž se cítil trochu trapně, "víte, není to můj kamarád, jenom ho hledám, protože si u mě nechal boty," vysvětlil jí, ovšem když jej dívka sjela trochu podiveným pohledem, došlo mu, jak blbě to asi znělo. Rychle zakroutil hlavou, "ne, ne! Není to tak, že bych s ním-" odmlčel se, " ah, to je jedno," mávne nad tím rukou. Vysvětlování by bylo na dlouho. Vlastně mu je i docela jedno, co si o něm bude ta dívka teď myslet, jelikož má taky docela naspěch, "víte, kde je teď?"
"Nevím," pokrčila rameny, "můj kolega ho vykopnul ven a pak už jsme se o něj nezajímali,"
"Co že ho?" vykulil oči, "vykopl ven na ulici?"
"Lepší než aby zavolal policii, nemám pravdu?" usmála se trochu nervózně dívka. Hyuk vydechl.
"Takže nevíte, kde je,"
"Ne, bohužel,"
"A kde je ta restaurace?" ptal se Eunhyuk dál. Dívka se otočila do leva a natáhla před sebe ruku, "je to v téhle ulici, kousek odsud. Asi taky za dalšími dvěma obchody,"
Eunhyuk se podíval směrem, kam ukazovala, a pak se otočil zpátky na ní, "dobře. Moc děkuju," věnoval jí úsměv a už se chtěl rozejít, když ho dívka ještě zastavila.
"Přijďte se tam někdy najíst. Ráda vás obsloužím," uculila se na něho a Hyuk trhaně přikývl.
"Dobře," znovu se usmál a konečně se vydal k oné restauraci. Když si byl jistý, že je od dívky dostatečně daleko, úsměv se změnil v úšklebek, "myslíš, že k vám půjdu na jídlo, když vykopáváte lidi ven?" zamumlal si spíše pro sebe, přičemž pohledem hledal něco, co mu dá jasně najevo, že tu restauraci našel.
Obrázky jídla a pití jej vzápětí zastaví a on přes skleněné dveře nahlédne dovnitř. Uvidí řadu stolů a židlí, což jej utvrdí v tom, že je tu správně. Pousměje se. Aspoň něco našel.
Vytáhne z kapsy mobil a rozsvítí si na něm baterku. Tou poté osvítí chodník, aby zjistil, zda na něm něco neuvidí.
Vytřeští oči a skoro zalapá po dechu, když zahlédne krev. Ty zmetci jej museli vykoupnout tak, že spadl na zem.
Posvítil si mobilem dál a zjišťoval, kterým směrem asi mohl jít. Když uviděl levým směrem další stopy krve, došlo mu, že Donghae musel jít tudy.
Hyuk se tedy vydal touto cestou. Další krev už neviděl, za což byl docela rád. Zároveň by ale přeci jen rád věděl důvod.
"Donghae!" zkusil dnes poprvé zavolat jeho jméno. Sice nevidí velkou pravděpodobnost v tom, že by mu to nějak pomohlo, přesto to hodlá zkoušet dál.
Rozhlíží se všemi směry, přičemž jde stále rovně. Ulice je poměrně dlouhá, takže zatím nemusel nikam zatáčet. Ještě párkrát na něho zkusí zavolat, od jeho úst se mu přitom linou bílé oblaky páry.
Dojde k menšímu rozcestí. Za rohem je další menší ulička, která bude ale pravděpodobně slepá. Přesto Hyuk zkusí hledat i tam.
"Donghae?" zkouší dál, mobilem si osvětluje každé místo, ale nic nevidí. Vrátí se tedy zpět na hlavní ulici a jde dál.
Po cestě ještě několikrát zavolá jeho jméno, ovšem nikoho nenajde. Podívá se na svůj mobil, aby zkontroloval čas. Je skoro půlnoc, což znamená, že ho tady hledá už asi dvě hodiny.
Stojí mu to za to vůbec? Ne, nestojí. Snahu měl, není jeho vinou, že byla marná.
Strčí ruku i s mobilem do kapsy a zrychlí krok. Déšť je pořád stejně silný a on vidí, že až přijde domů, bude si muset dát pořádně horkou sprchu a všechno, co má teď na sobě, bude muset hodit do pračky nebo někam, kde to bude moct uschnout.
Prošel kvůli němu asi půlku města, ale nikde ho nenašel. To musí znamenat, že venku prostě není a to je dobře. Hyuk je za to rád, ačkoli by mu teď nejraději vyčetl to, že on sám kvůli němu nejspíš nebude moci zítra do školy. Přísahá Bohu, že jestli ho ještě někdy potká-
"Pane bože," vydechne Hyuk, když uvidí na zemi člověka schouleného u zdi. Okamžitě k němu přiběhne, "jste v pořádku?" začne s ním třást. Dotyčný má tvář schovanou, čelo opřené o kolena, která si tiskne k hrudi. Eunhyuk okamžitě podle šedého trika a odřených loktů pozná, že je to Donghae.
"Proboha," zamumlá a odloží taškou, kterou nesl, stranou. Chytí chlapce za obě jeho třesoucí se ramena a přinutí jej se trochu odtáhnout od svých nohou, aby se na něj mohl podívat.
"Donghae!" chlapec má zavřené oči a pootevřené rty. Jeho kůže je jako kus ledu, v obličeji je úplně bledý. Hyuk neví, co by měl dělat dřív. Pohledem sklouzne k jeho bosým nohám a zhrozí se, když uvidí, jak je má Hae zakrvácené. Nejspíš celou dobu vážně chodil bos.
Přidrží jej jednou rukou, aby nespadl zády na chodník. Pokusí se jej pořádně opřít o stěnu. Bude ho muset odnést. Ale nejdřív se musí probudit.
Dlaní jej jemně poplácá po tváři, "prober se! No tak..." srdce mu tluče jako o závod. Jak dlouho tady musel být? Je možné, že šel k Eunhyukovu domu? Asi ano, jelikož je to odsud už jen kousek.
Hyuk se mu pokusí rukávem aspoň trochu otřít obličej, ovšem i jeho oblečení je naprosto promočené, proto to nemá vůbec žádný účinek.
"Takhle to nepůjde," pokroutí hlavou, "vezmu tě okamžitě do nemocnice," řekne, ačkoli se není úplně jistý, jestli jej chlapec slyší.
Eunhyuk si protáhne dlaň uchem od igelitové tašky a poté rukou chytí Haeho pod koleny. Druhou ruku mu obmotá kolem pasu, když v tom Donghae tiše sykne.
"T-to bolí," zašeptá téměř neslyšně, ovšem Hyuk je k němu tak blízko, že to slyší. Moc se mu uleví, když zjistí, že vnímá.
"Promiň, ale nějak tě odsud dostat musím," zamumlá a spolu s ním v náručí se zvedne na nohy. Vzpřímí se a zhluboka se nadechne. Ještě nikdy kluka v náručí nenesl, vždycky jenom holky, které ale váží asi tak polovinu, co on. Navíc Haeho oblečení je kvůli vodě ještě těžší a jeho vlastní mu taky brání v rychlém pohybu. Ale nemá na výběr. Naštěstí je odsud nemocnice jenom pár minut cesty, takže to nebude tak hrozné.
Ještě jednou se podívá hnědovláskovi do tváře. Prameny vlasů se mu kvůli dešti lepí na kůži. Vidí, jak se kouše do rtu, který je vlivem zimy už úplně fialový.
Je rád, že jej našel. Ale to, v jakém stavu, to už ho vůbec netěší. To se nemohl někam schovat? Je to prostě blázen.
"Jak dlouho jsi tady kruci seděl?" zeptá se, zatímco už jde směrem k nemocnici. Nepřekvapí jej, když jediná odpověď, které se mu od hnědovláska dostane, je tiché zakňučení.








Ježiší >//< snad bude v pořádku
Tahle kapitola se ti opravdu povedla, nemůžu se dočkat další :3 jen tak dál