
Slyšeli jste o "CZ & SK Fanfiction Vánoční spisovatelské soutěži", která byla na facebooku uspořádána? Pokud ne, TADY je odkaz~ Samozřejmě jsem se zúčastnila (ano, protože se hrozně nudím a nemám co jinýho dělat, že :D), no a k mému překvapení jsem se neumístila nijak hrozně... (4. z 18ti)...no, jsem spokojená :D A jelikož to znamená, že mám napsaný jeden oneshot, který tady ještě není, házím vám ho tady rovnou^^ Ať tu je po dlouhé době i něco jednorázového - nebo spíš dvou, protože kvůli blogu jsem to zase musela rozdělit...pfff. Tak snad vám to nevadí :D No, už se tady rozepisuju dost dlouho...tak už budu mlčet a vy se dejte do čtení! :)
Ruce strčené hluboko v kapsách, prsty semknuté v pěstích, bradu zabořenou do tmavého kabátu. Heechul šel, co nejrychleji se v tomhle počasí dalo, napříč ulicí, jež snad na každém metru lidem připomínala, co že je to vlastně dnes za den, jako by to snad bylo vůbec nutné.
Heechul se ušklíbl na hrajícího a svítícího sněhuláka, který byl skoro stejně velký jako on sám. Nechápal, proč někdo utrácí za takové pitomosti jen proto, aby přilákal pozornost kolemjdoucích. Připadá mu to hloupé.
Svižným krokem zabočil do vedlejší ulice. Sice dnes moc nestíhá, ale tohle si prostě odpustit nemůže.
Vpadnul do dveří květinového obchodu a uvnitř se málem srazil s mladou slečnou.
"Ah, promiňte, pane, ale už zavíráme," promluvila s lítostí v očích.
"Já se moc omlouvám, ale potřebuji jednu růži," udělal na ní Chul psí očka. Doufal, že přesně tohle se mu nestane.
"A-ale vždyť je Štědrý den. Moje rodina na mě už čeká, nezlobte se, vážně musím jít," uklonila se a rukou pobídla Heechula k odchodu. Hee se ale nedal. Vážně tu růži potřebuje. Dnes se chystá konečně promluvit na toho, na koho se již celé týdny chodí jen dívat. Připadá mu, že dnešek je na to ten nejlepší den.
"Nezabere vám to ani pět minut," zakňučel, "prosím, slečno,"
Dívka se na něho podívala a pak ven z jejích prosklených dveří. Už byla tma, to ale v zimě bývá brzy. Zkontrolovala tedy ještě čas na svých hodinkách.
"Tak dobrá, že jsou ty Vánoce," povzdechla si a vrátila se za pult, "jednu růži říkáte?"
Heechul se rozzářil jako malé dítě a bleskově přikývl, "ano, jednu rudou růži, prosím,"
"Chcete ji nějak zabalit?" ptala se dál prodavačka, když se po chvilce s jednou krásnou růží vrátila. Heechul vydechl úžasem.
"Ne, to nebude potřeba," vytáhl svou peněženku a za květinu zaplatil. Poté si ji od dívky vzal a věnoval jí vřelý úsměv, "moc vám děkuji a omlouvám se, že jsem vás zdržel," omluvil se a dívka jen zavrtěla hlavou.
"Nejspíš to máte pro přítelkyni," kývla na růži, "snad se jí bude líbit," věnovala hnědovláskovi úsměv, načež společně vyšli z květinářství. Heechul se pro sebe nepatrně usmál.
"Kdepak, není pro přítelkyni. Je pro někoho, koho znám už dlouho a přitom vlastně vůbec," řekl, přičemž si v mysli přehrával každý okamžik, kdy toho dotyčného viděl. Už je to tak dlouho a on stále nebyl schopný jej oslovit.
"Tak ať se vám zadaří," popřála mu slečna, "nakonec, říká se, že o Vánocích se dějou zázraky, že?" naklonila lehce hlavu na stranu. Heechul ale v nic takového nevěřil. Vánoce i Štědrý den bral jako každý jiný v roce. Nebylo to pro něho nijak důležité. Ovšem kdyby to přeci jen byla pravda, nemohl by být šťastnější.
"Ano," souhlasil Chul. Říká se to. To, že v to nevěří, je vedlejší.
"Hodně štěstí a šťastné a veselé!" usmála se ještě dívka a poté se vydala svou cestou. Hee se mírně oklepal. Ta slova mu už dneska řeklo tolik lidí, že na ně vážně začíná být alergický.
Ještě chvíli se za dívkou díval, načež jen zatřepal hlavou a několikrát zamrkal. Nestíhá a ještě se takhle zdržuje!
V duchu zaúpěl a vypálil z místa. Padající sníh jej nutil neustále mrkat a namrzlý chodník ho zpomaloval. K tomu ta nízká teplota a všechny ty hrající věci okolo. Nad každou z nich se Heechul musel aspoň v duchu pozastavit, ušklíbnout se a vnést na její adresu pár nemilých poznámek. Vážně si myslel, že to lidé s Vánoci až moc přehánějí. Cukroví, dárky, scházení se s rodinou a jezení u jednoho stolu; to vše přeci můžou dělat po celý rok. Podle Heechulova názoru byli lidé prostě jen moc líní a tak si na to vyhradili jeden den v roce. Během toho to udělají vše najednou a pak mají na rok zase klid. Připadá mu to jako stupidita.
Konečně zahnul za jemu moc dobře známý roh a po pár metrech už konečně dorazil až k samotné restauraci. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Ruku, ve které nesvíral růži, si přiložil na hrudník a zhluboka se nadechl. Je nervózní a to ještě ani nevešel dovnitř. A přitom tam byl už tolikrát.
Odkašlal si, prsty si prohrábl vlasy a vzápětí do restaurace vešel. Jeho kroky okamžitě směřovaly k místu, kam sedává vždy. Má odtamtud nejlepší výhled.
"Dobrý den," pozdravil jej číšník, "už jsme si mysleli, že nepřijdete," vzal si od něho kabát a podal mu jídelní lístek.
"Měl jsem toho dneska trochu moc," vysvětlil mu Hee, posadil se a růži položil na stranu stolu. Lístek si od číšníka vzal, ovšem jeho oči už mají jinou práci, než si pročítat seznam nabízených jídel.
Je tady. Chul se obával, že by tu dnes nemusel být. Koneckonců, je Štědrý den, jak každý s radostí oznamuje, a tak jej napadlo, že by třeba mohl mít jiné plány. Ale ne. Je tady, jako každý jiný den, a znovu zpívá do mikrofonu, jež jeho líbezný hlas roznáší po celé restauraci. Heechul se pokaždé může celý roztéct, když jej vidí. Vždy mu to neskutečně sluší. A dnes obzvlášť. Černá obtažená košile, pod níž se jasně rýsuje vypracované tělo a k tomu padnoucí černé kalhoty.
"Prosté a jednoduché," vydechl Hee, "krása," podepřel si bradu dlaní a nespouštěl z něho pohled. Každý den hned po příchodu zhodnotí jeho oblečení a zatím nikdy nebyl zklamaný. Ten muž má prostě dokonalý styl.
"Promiňte?" odkašlal si číšník, aby na sebe upozornil. Heechul sebou lehce trhnul a na číšníka se podíval.
"Eh?"
"Ptal jsem se, co si dáte k pití," zopakoval mu mladý muž. Nemá mu za zlé jeho nepozornost. Je mu více než jasné, čím je způsobena. Nakonec, je to tak pokaždé, když jej obsluhuje, takže by se dalo říct, že je už zvyklý.
"Ah," udělal Hee chápavě, "no...to co vždycky," usmál se a číšník s přikývnutím odešel. Hee si skousl ret. Možná by mohl být méně nápadný, nebo aspoň vnímat okolí.
Poté ale očima opět vyhledal to jediné, kvůli čemu do téhle předražené restaurace chodí, a znovu si hlavu podepřel rukou.
Zpěvák se se zavřenýma očima pečlivě soustředí na každou tóninu, na každou notu, každé slovo, mezeru, na vše, jen aby nic nespletl a nezklamal tak přítomné, kteří od něho tolik očekávají. Ovšem tuší, že je mezi nimi jeden, kterému by byla nějaká jeho chyba úplně ta tam.
Heechulovi by na tom nezáleželo. Stejně si je tak nějak jistý, že se svým mizerným hudebním sluchem by to ani nepoznal. Ovšem jeho hlas, ten pronikavý hlas, který by asi ostatním nepřišel ničím výjimečný, by on mohl a chtěl poslouchat od rána do večera. Už když jej uviděl poprvé, nedokázal z něho spustit oči. Tehdy tu byl na pracovním obědě a jeho spolupracovníci z jeho nepozornosti nebyli zrovna nadšení. Ale to bylo Heechulovi jedno. On byl rád, že se udržel a nezapištěl jako poblázněná puberťačka ve chvíli, kdy to nebeské stvoření vzalo do ruky mikrofon a začalo zpívat. Opravdu si tehdy myslel, že umřel a dostal se do nebe.
Nicméně každým dnem, které od té doby trávil přesně u tohoto stolu, se mu daří pořád víc a víc držet se na uzdě. Naučil se si to užívat a všechny ostatní emoce schovával uvnitř. Jediné, na čem ještě musel zapracovat, bylo to neustálé civění na něho a nevnímání okolního dění. Ale on věří, že se mu to podaří.
"Červené víno a dnes, jako bonus, podáváme moučník zdarma," oznámil mu číšník, když Heechula znovu vytrhnul z myšlenek.
"Nechte mě hádat...to protože je Štědrý den?" ušklíbnul se Chul a přisunul si talířek s čokoládovým dortem k sobě.
"Přesně tak," přikývnul s úsměvem, "šťastné a ve-"
"Dopovězte to a neznám se," zavrčel a číšník se krátce zasmál.
"Chápu vás. Taky mi to už leze krkem. Řekl jsem to dneska už tolikrát, že je mi z toho špatně,"
Heechul k němu vzhlédl a něžně se usmál, "vy jste můj člověk," vydechl vděčně a s chutí se pustil do moučníku.
"Dobrou chuť," popřál mu mladík a vydal se obsloužit jiné stoly. Heechul se tak konečně mohl znovu vrátit ke svému večernímu programu.
Upřel pohled na vysokého tmavovlasého muže, který se již blížil ke konci své písně. Heechul to moc dobře věděl, tuhle píseň totiž slyšel už tolikrát, že by ji klidně mohl zpívat s ním. Ale kdyby se to nedej bůh stalo, restaurace by byla při prvních Chulových odzpívaných slovech lusknutím prstů prázdná. Tak špatný zpěvák to je.
Ovšem to mu nijak nebrání si aspoň do rytmu tiše pobrukovat a podupávat nohou. Ačkoli je nejspíš mimo rytmus, užívá si to.
Píseň skončila a Heechul se jako první pustil do zběsilého potlesku, aby dal muži jasně najevo, jak moc se mu jeho zpěv líbí.
Zpěvák odstoupil od mikrofonu a uklonil se. Usmál se a Hee z jeho rtů poté odezíral slova vděku.
Cítil, jak se jeho srdce opět roztlouklo víc, než je normální. Věděl, že teď si půjde muž sednout k baru a napije se čisté vody, aby si zchladil hrdlo. A přesně to je Heechulova chvíle.
Pohledem zabloudil k rudé růži ležící na stole. Nebude to trapné? Co když se mu vysměje do obličeje a on sem pak už ani nebude moct jít?
Záhy na to si ale vzpomněl na vlídná slova dívky z květinářství.
"...říká se, že o Vánocích se dějou zázraky, že?..."
Ne, on tomu stejně nevěří, ale pokud za ním nepůjde teď, nejspíš už toho ani nikdy jindy nebude schopný.
Zhluboka se nadechl a upil trochu ze sklenice s vodou, kterou mu k vínu přinesli. Zvládne to. Je to přeci dospělý chlap, už se v životě vyznával mnoha lidem. Zažil už hodně odmítnutí, proto by přeci unesl i další, ne?
Zavrtěl hlavou. Ne, teď nesmí být odmítnutý. Navíc, nemusí se mu hned vyznávat. I tu růži mu může dát později. Teď bude jen stačit, když se mu představí, řekne mu pár komplimentů a to ostatní přijde až později.
Tentokrát si pro sebe přikývnul, rty pevně semknuté k sobě, oči zavřené. Hlavně musí udělat dobrý dojem. Otevřel oči a znovu si prsty prohrábnul vlasy. Upravil si oblečení, oprášil z něho neexistující prach, odsunul židli, vstal, otočil se a-
Heechul vytřeštil oči a zapomněl, jak se dýchá. Muž, na kterého se sem chodí skoro dva měsíce pravidelně dívat, zdržuje se tu vždy skoro do zavíračky a poté stále se zasněným pohledem a myslí někde mezi nebem a zemí odchází domů, ten muž, jehož hlas je pro Heechula jako pohlazení, ten vysoký, urostlý muž se skvělým smyslem pro módu, ten muž, do kterého je zamilovaný až po uši, se jej právě zeptal, jestli si může přisednout.
Cítil, jak všechny jeho mozkové buňky vypověděly službu a on nebyl schopný jediného pohybu. Jen zíral do očí nádherně se usmívajícího stvoření a v duchu se domníval, že jestli se rychle nenadechne, asi ho poveze rychlá.
"Jste v pořádku?" promluvil muž znovu a Heechul měl co dělat, aby nezkolaboval. Musel se přidržet židle, jak mu pomalu selhávaly nohy. Hlas toho muže je nádherný, i když nezpívá. Je to vůbec člověk?
"J-já..." dostal ze sebe přiškrceně, "j-jo, a-asi jo,"
Tak takhle si to teda nepředstavoval. Všechno mělo být úplně jinak. Rozhodně před ním neměl takhle stát, křečovitě svírat opěradlo židle a vší vůlí se držet na nohách, přičemž bude mít co dělat, aby se vůbec nadechl.
Muž se zamračil a zděsil zároveň. Udělal něco špatně?
"Promiňte, jestli jsem-"
"Ne! Ne, všechno je v pořádku, vážně!" rozpovídal se najednou Chul. První dojem sice zpackal, ale když už ho má přímo před sebou, nemůže ho nechat jen tak odejít, "a-ano, přisedněte si," ještě nikdy si nepřipadal tak trapně, jako právě teď. Nejraději by šel ven a zahrabal se do kupy sněhu na kraji chodníku, zatímco by se modlil, aby s přicházejícím jarem roztál spolu s ním.
Muž se znovu usmál, čímž Heechulově už tak dost nakloněné situaci rozhodně moc nepomáhal. Posadil se na židli naproti Chulovi, který poté na svou židli ztěžka dopadl, jelikož jej při dalším pohledu na krásný úsměv toho anděla nohy zradily úplně.
"Už jsem si myslel, že dneska nepřijdete," promluvil muž.
"Už jste druhý, co mi to dneska říká," odpověděl bez rozmyšlení Hee, poté ale znovu vytřeštil oči, "počkat, co?"
"Obvykle tu přeci býváte mnohem dřív," připomněl mu, načež kývl směrem na číšníka, který se jej zdálky posuňky ptal, zda chce přinést pití.
"A-ale to..." Hee si odkašlal a zatěkal pohledem po stole.
"Myslíte, že jsem si vás nevšiml?" usmál se muž, "chodíte sem každý den,"
"Já...no...jo, chodím," cítil, jak se mu do tváře nahrnula krev. Postupně se začínal uklidňovat, ačkoli jeho mozek stále momentální situaci jaksi odmítal pobrat.
On o něm tedy věděl? A jak je možné, že Heechul si toho nikdy nevšiml? Pokud ví, tak se na něho zatím ještě nepodíval. A to že to teda ví zatraceně dobře, když z něho ani na chvíli nespouští pohled.
"Napadlo mě, že tu dnes možná nebudete, protože je Štědrý den," řekl a napil se ze sklenice, kterou mu číšník donesl.
"Štědrý nebo ne, pro mě jsou všechny dny stejný," Heechul se již pomalu probouzel z prvotního šoku a snažil se svou schopnost komunikace vrátit zpět k životu, jelikož ve chvíli, kdy na něho ten příliš-dokonalý-na-to-aby-byl-člověk muž promluvil, tato schopnost zkolabovala stejně jako celé jeho vnitřní bytí.
"Páni," vydechl muž a zeširoka se na Heechula usmál, "mám to úplně stejně,"
Kdyby Heechul neseděl, určitě by se složil. Ten úsměv byl nadlidský, krásný, dokonalý. Přišel si jako ve snu.
"Vážně?" zpracoval po chvíli jeho slova a úsměv mu opětoval, "já si totiž taky původně myslel, že tady nebudete," přiznal a stydlivě sklopil pohled.
"Musel jsem přijít. Už jenom ze zvědavosti, jestli tady budete i v takový všemi oslavovaný den," prohlásil, načež mu došlo, že se ještě nepředstavil, "ah! Mimochodem, jmenuji se Choi Siwon," znovu se usmál a natáhl k Chulovi přes stůl svou ruku. Hee vykulil oči, když mu došlo, že se jej právě teď poprvé za tu dobu dotkne.
"K-Kim Heechul," řekl a Siwonovu ruku přijal. Ve chvíli, kdy se jej dotkl, vše v něm zase umřelo. Báječný. Teď aby s oživováním začal znovu.
Choi Siwon...to jméno k němu úplně sedí. Je stejně dokonalé jako on. Hee si je jistý, že na něho nezapomene, ani kdyby ve stáří trpěl Alzheimerovou chorobou, nebo měl autonehodu a ztratil paměť. To jméno si zkrátka bude pamatovat vždy.
"Tak tedy, Heechule-" Siwon se zarazil, "můžu vám tykat, že?"
Heechul horlivě zakýval hlavou, "o-ovšem,"
"Dobrá," usmál se, "takže...co dělá kluk jako ty v takový den tady?"
"Kluk jako já?" pousmál se Chul, "no, nevidím důvod, proč trčet doma,"
"Žádná rodina? Ani přítelkyně?" přivřel Siwon jedno oko.
"Nikdo," zavrtěl Chul hlavou.
"Nevěřím," našpulil muž rty a Heechul dnes již po několikáté zemřel.
"A ty? Co dělá někdo takový v takový den tady?" zopakoval jeho otázku. Cítil, že už se uvolňuje a začíná se chovat tak, jak to plánoval od začátku. Ovšem to ještě nepočítal, že se mu to všechno tak zhroutí.
"Nezadaný, bez závazků, žádný domácí mazlíček...aspoň si můžu vydělávat, když už nic jinýho," pokrčil rameny, "víš, že na Štědrý den platí ještě víc?" řekl trochu tiše, jakoby to neměl slyšet nikdo jiný.
"Tak to je dobrý," připustil Hee, "mimochodem...moc hezky zpíváš," je to tady, čas na komplimenty, zpět k původnímu plánu. Musí si pospíšit, než se bude Siwon muset vrátit na pódium.
"Od toho tu taky jsem, ne?" zazubil se Won, načež si všiml rudé růže vedle Heechulových dlaní. Nadzvedl obočí, "na někoho čekáš?"
"He, co?" udělal Chul, ale pak si všiml, kam se Siwon dívá. V duchu si zanadával, "aha," zasmál se, "ne, to..." a bylo to zpátky, zase ta nervozita. Rukou rychle sáhl po sklenici vína, aby měl aspoň chvíli na rozmyšlenou.
"Je pro mě?" zeptal se Siwon dřív, než se Chul vůbec stihl napít. A vlastně za to byl i rád, protože by to asi jinak na Siwona vyprskl.
"Eh...vlastně...jo," zamumlal a sáhl po růži, "je to divný?" podíval se na druhého, ovšem ten se pořád jen usmíval.
"Je to milý," opravil jej a růži si od něho vzal. Přičichl k ní a tiše zavrněl, "nikdo mi ještě růži nedal,"
"Tak to jsem rád, že jsem první," těšil se z prvního úspěchu Hee.
"Děkuju," řekl upřímně, načež k jejich stolu ale přicupital mladý číšník.
"Omlouvám se, že vyrušuji, ale je čas na další píseň," řekl, co nejmileji to šlo. Siwon přikývl a Hee se jen usmál. Znovu ho uslyší zpívat. Je moc rád, ačkoli ho trochu mrzí, že tahle krásná chvilka končí.
"Vrátím se," ujistil jej Siwon a Hee nemohl být šťastnější. Díval se, jak se Siwon vzdaluje, ovšem po chvilce se zastavil a vrátil se k němu, "nechtěl bys tam jít se mnou?"
"Já?" ukázal na sebe a pak se zasmál, "ne, promiň. Nechci vypudit zákazníky,"
"Ale prosím tě," zavrtěl Siwon hlavou, "pojď se mnou. Dneska večer to má být už poslední písnička a hádej co? Vánoční," protočil očima a Heechulovi došlo, že Siwon si asi seznam písní nevolí sám.
"No tak to už vůbec ne," odfrkl si, "za poslední půl rok jsem jich slyšel až dost," a to že Heechul nepřehání. Vánoce jim pokaždé začnou cpát pomalu už v létě. Což je další důvod toho, proč nechápe, jak z toho mohou mít lidé radost.
"Já taky," přitakal, "přesto prosím," udělal na něho psí očka, "potřebuju podporu," usmál se tak, jak to Heechul zatím neviděl u někoho jiného. Jak by tohle mohl odmítnout?
"Dobře, tak fajn. Ale za útěk lidí bez zaplacení neručím," obeznámil jej s fakty předem, načež se pomalu zvedl ze židle.








Jůůů...to bylo pěkný.

Už dlouho jsem nečetla nic na tyhle dva týpky. A tohle se mi líbí. Těšim se na pokračování
A gratuluju k pěknému umístění