
Páni, to už jsme u desátého dílu? To to ale letí...no, nevím, jestli jsem se o tom už zmiňovala, ale tahle povídka se zde na blogu ještě pěknou dobu objevovat bude, jelikož z mého pohledu a mínění bude mít spooustu dílů...za prvý se znám a vše, co má mít třeba jen 3-5 dílů dotáhnu na dvoj/trojnásobek, a za druhý je mi to prostě jasný :D Tak snad vám to nebude nijak vadit... :D Tak se do toho pusťte~
Očima pomalu přejíždí každý kousek oblohy, kterou tu takhle skrze okno pozoruje už pěkných pár minut. Hlavu má zakloněnou a opřenou o opěradlo svého kolečkového křesla a přemýšlí, zda existuje způsob, jak se vrátit tam, odkud přišel. Vzdálenost bělostných oblaků jej ovšem pomalu, ale jistě utvrzuje v tom, že se mu to jen tak asi nepodaří. Nebe je pro něho v tuhle chvíli nedosažitelné, ať se jej pokouší dotknout jakkoli chce. A že to zkoušel. Mnohokrát, pokaždé mu ale vzduch proklouzl mezi prsty a dál si jej nevšímal. Donghaemu to hnalo slzy do očí. Stýskalo se mu. Chybí mu ta volnost, kterou měl. Chybí mu ten pocit, kdy se nemusel o nic starat. Chybí mu místo, kde věděl, jak co chodí. Věděl, co znamenají nerůznější výrazy či odlesky v očích, kteří ostatní měli. Nemusel se strachovat.
Podepře se, aby se mohl naklonit ke chladnému sklu. Položí na něj svou dlaň a povzdechne si. Kousek okna se pod tíhou jeho hřejivého dechu ihned zamlží a překazí tak Haemu výhled. Ten se jen zamračí a prsty po zarosené části přejede. Udiví se, když se sklo znovu zprůhlední. Zkusí tak dýchnout na další místo, které se okamžitě zachová stejně, jako to předchozí. Donghae prsty znovu bělostnou šmouhu smaže a stejnou činnost zopakuje ještě párkrát, než k jeho uším nedolehne zvuk otevírajících se dveří. Dopadne zpět do svého vozíku, ze kterého se ke sklu div nepostavil, a ohlédne se.
"Jídlo už je hotový, tak jestli chceš," oznámí mu Eunhyuk, kývne směrem do chodby a pak znovu zmizí. Donghae se pousměje a otočí se celý. Dlaněmi uchopí kola svého křesla a vydá se za Hyukem.
Široce se usměje, když jej do nosu praští líbezná vůně linoucí se z kuchyňské linky. Přinutí jej to zavřít oči a ovoněný vzduch nasát ještě jednou. Vydechne a přemístí se ke stolu, u kterého sedí i Hyuk. Očima zamžourá na talíř před sebou. Skousne si ret. Nemá absolutní tušení, co za jídlo to je. A už vůbec neví, jak jej má jíst.
Párkrát zamrká a podívá se Hyukovým směrem. Ten si jej nevšímá a jen si dál listuje novinami. Zastaví se na stránce nabízející volná místa na různých pracovištích. Očima rychle přelétne text a zpomalí, když najde rubriku s nabízenými brigádami. Sice má slíbenou brigádu od Kibumova bratrance, ale stále si není jistý, jak na tom bude jeho a Hyukovo kamarádství potom, co se Kibum dozví, že u sebe nechal Donghaeho na pár dní bydlet i přes to, že si jasně řekli, že s tím končí.
V hlavě jej znovu bodne ona vzpomínka s Kibumovým pichlavým pohledem. Žaludek se mu sevře lehkou nervozitou jako pokaždé, když na to začne myslet. Kibum jej vážně zabije. A ne jenom tak, ale jako že vážně hodně. Moc ho zabije. Až se to dozví, jejich dlouholeté přátelství půjde stranou. Nebo možná půjde úplně do kytek. Ačkoli by to svým způsobem Kibumovi mohlo být úplně jedno. Tohle je Hyukův dům a může si sem nastěhovat koho chce. I když by si sem mnohem raději nastěhoval nějakou holku, než zmrzačeného kluka, který v restauraci platí vlastním oblečením.
Jeho vlastní myšlenky jej donutí vzhlédnout od novin a podívat se na hnědovlasého chlapce před ním. Z pohledu, který se mu naskytne, se málem udusí.
Donghae má omáčku z jídla všude po obličeji, nudle jsou rozeseté na mnoha místech kolem jeho talíře a hůlky, se kterými by měl jíst, drží nešikovně v prstech levé ruky, zatímco se jazykem snaží chytit jednu těstovinu, která mu utíká po okraji talíře.
"Co to ksakru děláš?" odloží noviny a snaží se pochopit Donghaeho konání.
Hae k němu hned střelí pohledem a ustane ve veškeré činnosti. Hůlky položí na stůl a spolkne sousto, jež má v ústech.
"Jím?"
"Takhle?" ukáže na nepořádek kolem, "kolik ti je?"
"Stejně jako tobě,"
"To bych teda neřekl,"
"Proč ne?" nechápe Hae.
"Vždyť se na sebe podívej," hlesne, "to neumíš jíst hůlkama nebo co?"
"Ne," přizná Hae a přemýšlí, jak by se měl zatvářit. Nikdy tímhle příborem nejedl a ačkoli se snažil Hyuka napodobit, prostě mu to nešlo.
Je tu zatím jen pár dní, ale už narazil na tolik jemu neznámých věcí, že se nestačí divit. Nevěděl, jak moc se jeho svět liší od toho, co je tady dole. Možná to můžou být jen maličkosti, přesto se bez nich, jak se zdá, neobejde.
Zazubí se a olízne si ret, "a musím to jíst tímhle?" mrkne po hůlkách. Hyuk na něho vrhne pohled, kterým jakoby se ptal, na kolik to myslí vážně, pak si ale jen povzdechne.
"Jez si, jak chceš, ale pak si to uklidíš, jasný?" řekne s kapkou přísnosti, načež se vrátí ke svým novinám. Podle toho Hae usoudí, že není potřeba odpovídat, přesto ale přikývne. Shlédne k talíři s jídlem, jež má před sebou, a pokrčí rameny. Sice nemá ponětí, jak to uklidí, ale o to se teď nechce starat. Teď se jen potřebuje najíst.
-
"Sešit? Co? Počkej," Hyuk si přidrží mobil mezi uchem a ramenem, zatímco se začne prohrabovat taškou, kterou nosí do školy, "není tady, ale možná jsem si ho dal na stůl,"
"Můj sešit?" ozve se z druhé strany hovoru Kibum, "tak toho by sis asi všimnul, ne?"
"Myslíš si, že koukám na to, jaký mám na sešitech napsaný jména?" protočí očima, jakoby to snad Kibum mohl vidět.
"Cokoli, hlavně ho najdi, nebo jsem v kelu,"
"Proč?"
"Blbče, tos už zase zapomněl, že v pondělí píšem?"
Eunhyuk ustane v činnosti, uchopí mobil do dlaně a podívá se na zeď způsobem, jako by to byl Kibum, "tak za prvý...nejsem blbec. Jestli ten sešit mám, tak je to tvoje blbost, že si ho necháš vzít. Za druhý, jo zapomněl, protože se o školu nezajímám tak jako ty. Zajímaj mě jiný věci, víš? No a za třetí...kruci, písemky v pondělí by se měli zakázat," zaúpí a přejde ke svému stolu.
"To by je pak mohli zakázat úplně,"
"No a že je to nenapadne," pokroutí hlavou, "hele, jo, našel jsem ho. Mám ho tady," oznámí, když mezi kupou učebnic a sešitů nalezne ten Kibumův. Zvedne ho před sebe, jakoby se chtěl ještě jednou přesvědčit, že vážně není jeho.
"Fajn, tak já si pro něho skočím, okey?"
Eunhyuk vytřeští oči, "c-cože? Počkej!" křikne nezvykle hlasitě, aby svému kamarádovi zabránil v ukončení hovoru.
"Co je?"
Hyuk se otočí směrem ke dveřím, jakoby tam tušil Donghaeho. Ten ve dveřích ale není, naopak se svou přítomností osvědčuje v kuchyni, ze které se najednou ozve tříštivý zvuk. Hyuk instinktivně přikryje mikrofon u svého mobilu, snad aby to Kibum neslyšel, ačkoli je mu jasné, že to nemohl stihnout včas.
"Hyuku?"
"Počkej moment," znovu mobil zakryje a rychlým krokem přejde do kuchyně, aby zjistil, co se stalo.
Pouze si skousne ret, když na zemi uvidí roztříštěný talíř ještě se zbytky jídla a u něho klečícího Haeho, který se holýma rukama snaží sebrat střepy. Když jej hnědovlásek zaregistruje, rychle vzhlédne a pokusí se něco říct, Hyuk mu však prstem přiloženým na vlastních ústech dá jasný signál, aby zůstal potichu. Hae přikývne a pokusí se sebrat další střep.
"Hele, teď musím na chvilku někam odběhnout, ale až budu zpátky, tak ti zavolám, fajn?" řekne Kibumovi.
Donghae jeho slova samozřejmě zaslechne a zmateně se na něho podívá, "he?"
Eunhyukovi znovu ruka bleskově vyletí k ústům a znovu mu ukáže, aby byl zticha. Donghae jen nadzvedne obočí a přikývne.
"Co? Proč teď? Hele, já ten sešit fakt potřebuju," žadoní mu dál do mobilu Kibum.
"Čtvrt hodiny, jo? Za čtvrt hodiny vyjdi a až sem přijdeš, snad už budu zpátky," domluví a bez dalších slov hovor ukončí. Rozpřáhne ruce a s vytřeštěnýma očima a vráskou mezi obočím se koukne po chlapci na podlaze, "můžeš mi vysvětlit, co tady jako děláš?"
Donghae na něho párkrát zamrká, "už můžu mluvit?" šeptne téměř neslyšně. Eunhyuk se div neplácne do čela.
"Jo,"
"No...chtěl jsem ten talíř odnést tam, kam jsi ty odnesl svůj, ale nějak mi vyklouzl a..." ztichl, podíval se po nepořádku pod sebou a pak zpět na Hyuka, "zlobíš se?" zeptá se opatrně.
Hyuk sevře dlaně v pěsti, zavře oči a s pomalým nádechem a výdechem napočítá v duchu do sedmi. Hae nakloní hlavu na stranu a přemýšlí, co to Hyuk asi dělá, když ale oči znovu otevře a spraží ho pohledem, ze kterého hnědovlásek neví, co vyčíst, rozhodne se nepatrně pousmát, snad aby uvolnil napětí.
"Co myslíš? Seš tady první den a hned něco rozbiješ," kývne hlavou ke střepům, "myslíš, že mi to nebude vadit?"
Eunhyuk uvnitř vře, ale upřímně na to teď nemá čas. Kibum zanedlouho dorazí a on ještě není připravený na vlastní popravu. Proto to alespoň pro teď nechá být, "běž, já to uklidím. Nehodlám ti zase zalepovat rány, až se řízneš," zamumlá a přejde k němu. Donghae pustí střepy, které držel v ruce a odkloní se, aby udělal Hyukovi prostor.
"Omlouvám se," prořízne po chvilce ticho Hae. Hyuk se na něho na vteřinku podívá, pak ale jen zakroutí hlavou, ušklíbne se a společně se střepy přejde ke koši, kam je následně vhodí. Otočí se a chce se vrátit zpět, nadzvedne ale obočí, když uvidí Donghaeho na nohách, jak někam jde.
"Co to děláš?" vyhrkne a vydá se k němu, "neměl bys být na vozíku?"
Donghae se otočí jeho směrem, pak se podívá na svá chodidla, "už mě to nebolí," usměje se a aby to dokázal, párkrát na místě poskočí. Hyuk vytřeští oči a když k němu dojde, bleskově jej chytí za ramena, aby jej zastavil.
"Přestaň, ty idiote!" když si je jistý, že už Hae v klidu stojí, dojde Hyuk pro vozík, dostrká ho k Donghaemu a přinutí jej se posadit. Donghae dělá, jak mu Eunhyuk mlčky nakazuje. Neodváží se odporovat.
Eunhyuk se skloní k jeho obvázaným chodidlům a nejprve zkontroluje, zda Donghaemu neteče krev, která by prosákla skrz látku. Obvaz ale stále září bělostí, proto se jej Hyuk zkusí opatrně sundat, aby se raději přesvědčil úplně.
"Vážně už tam nic nemám," promluví Hae, "už to vůbec nebolí," dodá, přesto ale druhého nechá při svém konání.
Když mu Eunhyuk obvaz stáhne, úžasem pootevře rty. Na Donghaeho chodidle není ani nejmenší známka nějakého poranění. Žádné zahojené rány, žádné jizvy. Jen chybná neporušená kůže. Vzhlédne k hnědovláskovi.
"Jak...?"
"Rychle se uzdravuji," pokrčí rameny, "vždycky jsem to tak měl, už od malička. Máme to tak všichni,"
"Kdo všichni?" zamračí se a postaví se. Donghae na vteřinku vykulí oči, když mu dojde, co řekl a znejistí. Pak se ale znovu usměje, jakoby si nasadil masku.
"No...v rodině, myslím," zazubí se, pohledem zatěká někam za Hyuka a pak vstane. Eunhyuk sebere ze země sundaný obvaz a mlčky sleduje Haeho, jak s jednou nohou stále obvázanou odchází do pokoje, ve kterém mu Hyuk řekl, že bude spát. Vlastně je to ložnice jeho rodičů, ale od doby, co se odstěhovali, jí využívá jako pokoj pro hosty. Ačkoli mockrát přemýšlel nad tím, že by se tam nastěhoval sám, jelikož jej myšlenka spánku v jejich velké posteli velice lákala, nakonec se ale rozhodl zůstat ve svém pokoji, ve kterém spal už jako malý a je na něj tak navyklý.
Dojde do kuchyně, kde do koše vyhodí i obvazy, načež se uvědomí a bleskově se otočí směrem k hodinám na zdi. Kibum tady za několik minut bude!
Hyuk se otočí na podpatku, který nemá, a vyrazí do pokoje za Donghaem, aby jej seznámil se situací. Na chilku se udiví, když najde hnědovláska u okna sedíc na parapetu a prstem přejíždějíc po skle, pak se ale rozhodne, že nad tím nebude ztrácet čas a zaklepe na dveře, které sice jsou již otevřené, ale takhle nejsnadněji získá chlapcovu pozornost.
Donghae se ihned podívá za zvukem, přicházejícím ode dveří, a jakmile Hyuka spatří, seskočí z parapetu na zem.
"Děje se něco?"
"Jo. Za chvilku sem přijde Kibum, ten co za tebou byl v nemocnici," začne vysvětlovat Hyuk, "no a z jistejch důvodů potřebuju, aby o tobě nevěděl,"
"Aby nevěděl, že jsem tady?" chce si to ujasnit Hae.
"Přesně tak," přikývne Hyuk, "nebude ti to vadit, ne? Jenom nevycházej z pokoje a nevydávej žádný hlasitý zvuky,"
"Hlasitý zvuky..?"
"Já nevím, třeba jako kdyby sis chtěl pustit rádio, nebo tak,"
"Rádio?" pokrčí Hae obočí, "co to-"
"Až odejde, tak ti dám vědět, fajn?" drmolí spěšně Hyuk.
"Ale proč-"
"Prostě to udělej," nakáže Hyuk, "za to, že tě tady nechávám," podívá se na ním přísným pohledem, aby si byl jistý, že jej poslechne. Když Hae trhaně přikývne, zatímco se dál snaží jeho prosbu pochopit, Hyuk vycouvá zpět na chodbu a zavře dveře. Donghae nadále postává u okna a s očima přejíždějíc po pokoji se snaží zjistit, co je to rádio, o kterém Hyuk mluvil, pak sebou ale lehce trhne, když se dveře znovu otevřou.
"A ty dveře nech zavřený," ukáže na kus dřeva s klikou Hyuk a poté znovu zmizí. Donghae se s tichým vydechnutím znovu posadí na parapet a zády se opře o chladivé sklo okna. Se svěšenými rameny a s dlaněmi v klíně skenuje podlahu. Jaké jsou ty důvody, které Hyuk zmínil, že jej tady ten Kibum nesmí vidět? Znamená to tedy, že by tady správně být neměl? Porušuje tím Hyuk nějaká pravidla, když jej tady nechává? Je tohle ten důvod, proč jej tady nechtěl?
Hae se podívá na dveře a našpulí rty, "a co je kruci to rádio?"








Být Hyukem tak bych Haeho po tomhle vyhodila
...doufám že na to ještě Kibum nepřijde...těšim se na další díl^^