close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Be My Angel | 11. díl

14. února 2016 v 9:00 | Mee-Kyong

Už jsem si začínala myslet, že ten díl do dneška nedopíšu. Vůbec jsem neměla inspiraci, nakonec jsem ale nějakou našla a díl tak nějak sesmolila :D Snad se vám bude líbit^^






"Vážně by nebylo zrovna od věci, kdyby ses taky učil," poznamená již po několikáté Kibum, zatímco si nazouvá boty.

"To stihnu před hodinou," mávne Hyuk rukou, "vždycky to tak dělám,"

"Taky to podle toho vypadá," nadzvedne mladší obočí, "za chvíli budeš muset opakovat ročník,"

"Já vím, mami," protočí očima a odrazí se od zdi, u které stojí, "tak už běž, ať se toho naučíš co nejvíc,"

"Abych ti pak mohl radit, co?"

"Možná," zazubí se Eunhyuk. Kibum se ušklíbne a vyjde ze dveří.

"Tak v pondělí," otočí se ještě na něho. Hyuk souhlasně kývne, načež za Kibumem zavře. Otočí se ke dveřím zády a s úlevným výdechem se o ně opře. Zavře oči a zakloní hlavu. Kibum na nic nepřišel. Ten skrček byl přeci jen potichu, jak mu Hyuk řekl. Díky bohu. Upřímně tomu ani nevěřil. Celou dobu měl nastražené uši a byl připravený udělat jakoukoli blbost, jen aby zamaskoval případný rámus z pokoje, ve kterém Donghae byl. Naštěstí to ale nebylo třeba.

Otevře oči a vydá se k ložnici jeho rodičů. Prsty si promne zátylek. Stojí mu to vůbec za to? Stojí mu za to ta nervozita a napjatost? Stojí mu za to lhát nejlepšímu příteli? Povzdychne si. Vždycky takový byl. Konal ještě předtím, než si to promyslel. Je tvrdohlavý, do všeho se hned namočí. Za vším vidí dobrou věc, nezvažuje okolnosti, které se dostaví až časem. Často pak lituje, ať už je to jeho lenost se učit na test, večery, kdy se do nekonečna opíjí a druhý den je rád, že to přežil, či noci, kdy si domů přivede neznámou dívku a následující ráno, zjistí, že mu chybí peníze, jež měl v zadních kapsách svých kalhot. Nejhorší na tom ale je, že se nedokáže poučit. Naivně věří tomu, že to byla náhoda a vůbec se nepozastavuje nad tím, když se to stane znovu. Koneckonců, i náhoda se může opakovat, že?

Ani se neobtěžuje klepáním, je to nakonec jeho dům, že? Vezme za kliku a nahlédne do pokoje. Nejdříve se podívá k oknu, tam ale hnědovláska nenajde. Otočí tak hlavu a všimne si, že chlapec je až po bradu zavrtaný v peřínách v posteli, ve které dříve spali jeho rodiče. Eunhyuk se ušklíbne. Není divu, že nedělal žádný hluk, pokud spal. Aspoň tuhle věc vymyslel dobře.

Vrátí se zpět do obýváku a padne vyčerpáním na pohovku. Protáhne se a dá si ruce pod hlavu. Zadívá se do stropu a skousne si ret. Měl by vymyslet, co s tím klukem udělá. Nemůže jej tady nechat dlouho, jestli o tom nehodlá Kibumovi říct. Nemůže ho pořád schovávat. Ví, že to vlastně ani není potřeba, může mu o tom prostě říct. Vždyť by se nic tak hrozného nestalo. Hyuk už za svůj život stihl mnohem šílenější věci, ze kterých nebyl Kibum dvakrát nadšený. Pokaždé se z toho ale oba oklepali a vše pak bylo při starém. Proč by tedy tohle mělo být výjimkou?

Hyuk se prudce posadí. Jasně, protože Kibumovi slíbil, že neudělá žádnou pitomost. Promne si čelo a zhluboka se nadechne. Je to prostě idiot.



-



Prochází temnou ulicí. Na odhalené kůži svých paží cítí chladivý vítr, který mu nemilosrdně klouže po pokožce. Slyší šustící listí na stromech, na chodníku, ve vzduchu. V očích se mu odráží mizící světlo lapmy, pod níž se nachází. Strčí si ruce do kapes. Jeho prsty jej štípou mrazem, nechápe, proč má na sobě jen krátký rukáv.

Dívá se kolemn sebe. Kde jsou ostatní? Je tu úplně sám, nikde neslyší ani zvuk projíždějícího auta. Dívá se do dálky, do tmy, která se zdá být nekonečná. Schovává snad něco?

Zrychlí krok. Jeho myšlenky jej ženou kupředu. Má strach. Děsí jej to ticho, které je ale zároveň naprosto ohlušující. Vnímá každičký zvuk, přesně ví, kam dopadají jednotlivé listy. Když se světlo z lampy vytratí, ani se nediví. Čekal to.

Z rychlé chůze se stává pomalý běh. Netuší kam jde, jen ví, že chce odtud pryč. Ohlédne se, když zaslechne zavěšenou ceduli narážející do dveří nějakého obchodu. Vítr si nebere žádné servítky. Hýbe se vším, co není nějak pevně uchyceno. Dostává se mu pod lehké triko, přejíždí mu po kůži na břiše, na bocích, na zádech. Zatne zuby. Blíží se k černočerné tmě. Jakoby vše pohlcovala. Zastaví se.

Něco mu říká, že by tam neměl chodit. Jako by měl další smysl, kterým vycítí nebezpečí. Neví, co se v té tmě skrývá. Nebo co tma sama schovává. Střeží a čeká, až to bude moc odhalit.

Couvne.

Jeden krok, dva, tři. Bojí se ke tmě otočit zády. Říkali, že to není dobré. Říkali, že není radno se otáčet k možnému nebezpěčí zády. To ale netuší, že pravé nebezpečí stojí za ním na světle. Světla z jiných lamp jej osvětlují, to on ale netuší. Dál hledí do tmy, čeká, kdy z ní něco vyjde. Nemá ani ponětí, že výjimečně je tma nevinná. Neví, že hrozba stojí na světle.

Teprve když ucítí ostrou bolest v zádech a silnou paži na svém krku, pochopí.

Zmýlil se.



-



S vyjeknutím vyletí do sedu. Je zpocený, vlasy se mu lepí k čelu. Srdce mu tluče jako zběsilé, naráží do hrudi, až jej to bolí. Sýpavě se nadechuje, až pomalu nestíhá vzduch znovu vypouštět ven. V uších mu hučí. Chytí se za hrudník, jakoby si myslel, že tím srdce uklidní. To ale šílí dál.

Po tvářích mu začnou stékat slzy. Jeho vnitřek svírá strašný pocit, něco, co nezná. Silně k sobě přitiskne oční víčka. Prsty druhé ruky sevře peřinu. Snaží se vydýchat, uklidnit se, přesto se mu to ale nedaří. Musí vstát.

Postaví se na vratké nohy. Potřebuje vodu. V jeho pokoji je jen nepatrné světlo, které sem posílá měsíc zvenčí.

Obejde postel a dojde ke dveřím. Něco mu říká, že by měl být potichu. Eunhyuk nejspíš spí a on jej nechce budit.
Tiše projde chodbou do kuchyně. Zamíří rovnou ke dřezu. Při pozorování Eunhyuka pochopil, odkud dostane vodu. Po paměti uchopí kohoutek a pustí vodu. Pokusí se jí zachytit do dlaně, to mu ale nevychází, proto se k proudu skloní a snaží se jej chytit do úst.

Studená voda jej postupně zbavuje vyschlého hrdla a on cítí, že i jeho srdce se zklidňuje. Polkne tedy vodu ještě jednou, načež se odtáhne a zavře kohoutek. Otře si ústa hřbetem dlaně a vsaje vzduch nosem. Znovu si položí dlaň na hrudník, snad aby se ujistil, že je tlukot jeho srdce vážně zpět v normálu.

Místností, která byla do teď ponořená ve tmě, se roznese světlo a Donghae sebou vylekaně trhne.

"Co tady děláš?" zamžourá po něm Eunhyuk ode dveří, "proč nespíš?"

"J-já," Donghae několikrát zamrká, aby si na světlo zvykl, "šel jsem se napít,"

Eunhyuk nepatrně kývne a rozejde se jeho směrem. Obejde jej a zamíří k lednici. Otevře ji a ze dveří si vytáhne lahev s mlékem, "mohl sis to nalít do skleničky," zamumlá a upije z lahve.

"Ty taky," šeptne Hae se sklopeným pohledem. Hyuk jej nejspíš neslyšel, jelikož k němu dál stojí zády a pije. Po chvilce lahev zašroubuje a vrátí ji zpět na původní místo. Lednici zavře a otočí se. Nadzvedne obočí.

"Nejdeš zpátky?" zeptá se. Donghae stojí opřený o linku, prsty propletené, hlavu sklopenou.

"Nechci," zavrtí hlavou a zavře oči. Nepatrně se ošije, když si znovu vzpomene na temnou a prázdnou ulici.

"Proč?"

"Bojím se," knikne Hae, načež se jej znovu začne zmocňovat onen mučivý pocit, jako když se vzbudil. Stále jakoby cítil ten chlad na své kůži, slyší šum listí, cití silnou paži na svém těle.

Prsty si zakryje tvář a sveze se podél linky na zem. Přitáhne si nohy k hrudi, dlaněmi si chytne kotníky a čelem se opře o kolena. Eunhyuk jej pozoruje a přemýšlí, co se s ním děje. Zamračí se, když si všimne, jak se chlapec třese.

"Co děláš?" vážně není zvědavý na nějaké Dongaheho výlevy ve dvě ráno. Sám nemohl usnout, měl hlavu zaplněnou myšlenkami, kterých se nešlo zbavit. Myslel si, že když se půjde napít, nějak to pomůže. Nečekal ovšem, že tu narazí na Donghaeho, který se pak před ním z jemu neznámých důvodů sesype na podlahu. Opravdu na tohle nemá náladu.

"Vstávej," zamručí a promne si unavené oči.

Donghae ale stále nereaguje. Pořád si před očima přemítá tu bezmoc, strach, chlad a na konci i bolest. Co to bylo? Chce na to zapomenout. Chce se toho zbavit. Už to nechce cítit. Ničí jej to. Je to něco silného, skoro jako když se zraní. Neví, jak se toho zbavit. Svírá jej to zevnitř, trhá ho to na kusy, které neví, jak spojit zpět dohromady. Chce pryč. Chce utéct, uletět, zmizet.

Chce se vrátit.

Eunhyuk otočí oči v sloup a hlasitě si povzdechne, "fajn. Tak o co jde?" jednou rukou se opře o linku, druhou si dá v bok. Nohou tiše podupává a s trpělivostí na hraně čeká, až Donghae promluví. Znovu jej začíná přepadat myšlenka, že je Hae vážně blázen. Možná má nějaký záchvat, který je s jeho poruchou spojený. Jak je tedy možné, že na to v nemocnici nepřišli? Mají na to přece školy. Jemu stačil jediný den, aby si všiml, že ten kluk není normální. Možná, že by měl jít po střední na doktořinu. Zdá se, že je v tomto ohledu dobrý.

Donghae se po chvilce pohne. Prsty si projede vlasy a vzhlédne. V očích má slzy, které se snaží zadržet. Hyuk svraští čelo, "tak co se děje?" protáhne, aby dal najevo, jak nepříjemná mu tahle situace je.

"J-já nevím," zašeptá Hae, "nevím, co to je," zhluboka se nadechne a vydechne, "j-je tam tma a...a zima,"

"Cože?" zavrtí Eunhyuk nechápavě hlavou, "kde je tma?"

"N-na tý ulici," pokračuje Donghae, "a...l-listí,"

"Listí? Krucinál, o čem to tady meleš?"

"N-někdo tam byl," trhaně se nadechne, "chytil mě pod krkem a-"

"Donghae!" okřikne jej najednou Eunhyuk. Hnědovlásek sebou škubne a zvedne k němu pohled. Mlčí a dívá se mu do očí. Znovu tam zahlédne něco, co nezná. V tuhle chvíli se na to ale nedokáže tolik soustředit.

Hyuk se pustí linky a skloní se k Donghaemu. Chvíli ho jen pozoruje, čeká, jestli má smysl něco říkat. Chce vědět, zda ho bude chlapec poslouchat. Po pár vteřinách nakonec spustí, "tak podívej. Nejsem zvědavej na nějaký tvoje kňučení, který ani nedává smysl. Takže jestli ode mě něco chceš, vyjádři se tak, abych tomu rozuměl, jasný? Nemluv mi tady o tmě, o listí a někom, kdo tě chytil pod krkem, když mi neřekneš nic smysluplnýho," vzpřímí se, pohled stále upřený na něho, "takže se zeptám ještě jednou a naposled," odmlčí se, aby dal Haemu čas na pochopení jeho slov, pak pokračuje, "děje se něco?"

Donghae na něho hledí s očima plnýma slz. Ze rtů si během Hyukova proslovu utvořil úzkou linku. Usoudil, že bude lepší nic neříkat. Ani teď. Sám se v tom nevyzná, tak jak by to mohl říkat někomu jinému? Navíc na něho Hyukův přístup nepůsobí zrovna nejlépe. Odrazuje jej, nechce mu tak nic říkat. Aspoň do chvíle, kdy si sám nebude jistý, co je ta věc, která se do něho vpila, vžila, vsála, cokoli. Je v něm a ubližuje mu. Je to pro něho neznámé, má z toho strach. Chce se té věci zbavit. Ať už je to cokoli, není mu to příjemné.

Hnědovlásek zavrtí hlavou, podepře se dlaněmi o podlahu a vytáhne se na nohy, "půjdu si lehnout," je to jediné, co řekne, aniž by se za sebou ohlížel, zatímco míří zpět do pokoje, ze kterého před chvílí vyšel. Neví, co bude dělat, ale je si jistý, že spát nebude. Nechce. Bojí se.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 14. února 2016 v 15:40 | Reagovat

Mě je Haeho tak líto a nic s tím nemůžu dělat. Prosím...netrap ho tolik :-(
Jinak díl byl moc úžasný. Děkuju ti za něj ;-)

2 Steph Steph | 14. února 2016 v 23:01 | Reagovat

Je mi ho líto :-( doufám, že mu někdo pomůže, aby se v tom vyznal... Těším se na další díl :-)

3 Narbie Narbie | Web | 18. února 2016 v 17:10 | Reagovat

Zajímalo by mě, co znamenal ten Haeho sen.. A dost bolelo i mě to Hyukovo chování k Haemu. Je mi jasné, že Donghae je momentálně v jeho domě nechtěná náplava, ale stále mám za to, že kdyby Haeho vyslechl, pomůže mu. Nah.. ale nedávám naději tomu, že by Haemu věřil.. měl by ho za blázna..
Těším se na další díl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama