
Omlouvám se, že jsem vám minulý týden nevydala žádný díl. Mohla bych se tady vymlouvat na školu a že budu dělat přijímačky a že teď píšeme hodně testů atd., ale přesto jsem měla čas díl napsat. Jenom mi to prostě nějak nešlo >< ale dneska už jsem si k tomu sedla a řekla si, že dva týdny vás čekat nenechám. Takže dnes díl je a já pevně doufám, že bude i další neděli a tu další a tak dále~ Snad už se neseknu xD Tak si to užije^~~^
Sedí se zavřenýma očima na pohovce v obývacím pokoji. Je unavený, unavený tak moc, že mu připadá, že kdyby teď usnul, spal by několik let. Ovšem nehledě na to, jak moc by si teď odpočinek přál, spát nemůže. Nechce. Bojí se, že by se mu znovu zdál ten sen. Ten sen, který mu přišel tak živý. Byl tam, cítil ten ledový vítr na svém těle. Slyšel to listí, které létalo kolem. Kůže někoho jiného na jeho vlastní. Bolest...bože, jak tu on cítil!
Vše bylo tak moc živé, tak reálné. Co to bylo? Donghae netuší, je zmatený. Jediné, co ví, je to, že už to nikdy nechce zažít znovu.
"Budeš jist, nebo tady budeš dál jen tak sedět a-" Hyuk se zarazí, "co vlastně děláš?"
"Přemýšlím," odpoví Donghae a otevře oči. Jeho pohled se však neupře na Eunhyuka, nýbrž na tmavou obrazovku před ním.
Hyuk si odfrkne. Je si velice vědom toho, že v tuhle chvíli se lidé obvykle ptají, nad čím že to přemýšlí, jeho to ale upřímně nezajímá. Přišel se jen zeptat na jídlo.
"Takže jíst nebudeš," usoudí nakonec, pokrčí rameny a vrátí se do kuchyně. Donghae je ale až moc zabraný svými myšlenkami, které jsou tak hlasité, že nedávají šanci Hyukovým slovům dostat se do jeho hlavy. Proto jen tak zůstane sedět a tvářit se, jako by ho neslyšel.
Eunhyuk ale v kuchyni přesto připraví snídaně dvě. Do dvou misek nalije mléko, které pohltí všechny cereálie, které tam nasypal předtím. Raději mu jídlo udělá, než aby riskoval, že by se pak chtěl Hae obsloužit sám. Už včera mu stačil jeden rozbitý talíř.
Posadí se vedle hnědovláska a zakrouží mu miskou s jídlem před očima, aby upoutal jeho pozornost. Stydí se sám před sebou, že něco takového dělá. Jeho hrdost snad ale něco vydrží.
Donghae několikrát zamrká, když si misky všimne. Podívá se na Hyuka, který se ale dívá jinam a pouze čeká, kdy si od něho misku převezme. Donghae neváhá a uvědomí si, že má vlastně docela hlad. Misku si od něho tedy vezme, zamumlá slova díku a pustí se do jídla.
Hyuk sáhne po ovladači, aby zabil to nepříjemné ticho, které v místnosti panuje. Samozřejmě, mohl by se s ním bavit, zjistit o něm něco víc, vyptat se ho na tu noční příhodu, kdy se mu zhroutil v kuchyni. On ale nemá náladu. Chlapcova přítomnost mu připomíná, že ačkoli je víkend, on si jej nemůže užít tak, jak by chtěl. A to ho docela vytáčí.
Donghae se trochu lekne, když se ta tmavá věc před ním rozsvítí, ale rozhodne se nedat nic najevo. Musí se hlídat. Má dojem, že pak bude všechno snadnější.
Se zaujetím sleduje pohybující se obraz. Je na něm žena sedící za nějakým stolem. Ruce má spojené a položené na dřevěné desce tak, aby je ostatní viděli. Dívá se přímo na ně. Donghae se trochu ošije. Ta žena jej pozoruje a něco říká. Mluví na něj? Měl by odpovědět?
Očima nenápadně zkontroluje Hyuka. Ten jen sedí, lžičku po lžičce hltá obsah své misky a ženu pozoruje. Mlčí.
Donghae pohled stočí zpět na obrazovku a rozhodne se, že bude dělat to samé. Mlčet a tiše naslouchat jejím slovům.
Po pár minutách pochopí, že žena mluví o věcech, které se udály během posledních pár dnů. Většině věcem Donghae ale stejně nerozumí.
Někdo oloupil starou paní přímo na ulici.
V zoologické zahradě se narodilo zvíře chráněného druhu.
Ceny v obchodech se v příštím roce opět navýší.
Politici jednali o změnách ve státě.
Lehké škody, které napáchal noční vítr.
Vražda mladého chlapce na ulici-
Donghae vytřeští oči a málem se zadusí mlékem. Eunhyuk po něm okamžitě střelí pohledem. Odloží svou misku a vytrhne Haemu i tu jeho, aby zabránil případným škodám, které by mohl díky své neopatrnosti napáchat.
Hae se sesune z pohovky na zem. Po kolenou se doplazí k obrazovce a s otevřenými ústy sleduje, co se v ní děje.
Polije ho pot. Prsty si pevně sevře látku svých kalhot, až na okamžik zahrozí, že by si je mohl protrhnout nehty.
Na obrazovce se objevují záběry oné ulice. Vidí popadané listí, prázdnotu a snad cítí i ten nepříjemný chlad. Všimne si v dáli visící cedule, která předtím bouchala o zeď. Teď už ale ulice není tolik tichá. Vidí tam vozy, lidi, pásky vedoucí od jednoho sloupku ke druhému. Ohraničují to místo, kde jej ta neznámá postava chytla pod krkem. Tam, kde ucítil bolest v zádech. Má co dělat, aby nezačal křičet.
Eunhyuk ho zmateně pozoruje. Vůbec nechápe, co se tomu klukovi honí hlavou. Absolutně nemá ponětí, proč mu právě teď klečí před televizí a je na ní nalepený skoro stejně jako dítě, které v ní uvidí nějakou sladkost nebo hračku. Až na to, že v těch zprávách právě mluví o vraždě nějakého kluka. Ušklíbne se.
"Jen jedna otázka," odkašle si Hyuk, dá si nohu přes nohu a podloží si bradu dlaní, "co to zase děláš?" máchne rukou do prázdna a pokrčí obočí. Donghae ho ale nevnímá. Naslouchá slovům, které vychází z té bedny, sleduje záběry ulice a snaží se pochopit, oč jde.
Hyuk ještě chvilku čeká, zda mu druhý odpoví, nakonec to ale vzdá. Protočí očima a přitáhne si k sobě znovu svou misku s cereáliemi. Přemýšlí, co s tím klukem udělá. Nejraději by šel ven, ale nelíbí se mu myšlenka, že by ho nechal samotného ve vlastním domě. Nehledě na to, že se mu nezdá jako někdo, kdo by tu chtěl něco ukrást, přesto je to pro něho pořád cizí člověk a on mu nedůvěřuje. Proč by měl? Nestojí o to. A že by ho vzal ven s sebou? To nepřichází v úvahu. To bude radši celý den sedět na židli, zírat do zdi a čekat, kdy na něho vyplázne jazyk, než aby šel někam s tím psychopatem.
Musí se pro sebe ironicky usmát. Nechce s ním jít ven, protože je to psychopat, ale doma si ho klidně nechá. Zajímalo by jej, kde přesně jeho rodiče v jeho výchově pochybili.
"Budeš ještě jíst?" zkusí s ním znovu navázat nějaký kontakt. Reportáž o chlapci už skončila, on tam ale ještě stále sedí a nic neříká. Hyuk si povzdychne. Proč on prostě nemohl narazit na někoho aspoň trochu normálního? Tohle ho vážně nebaví. Ten kluk ho nikam neposouvá, jen ho zdržuje. Otravné.
Zvedne se, vezme obě misky a dojde do kuchyně. Položí je na linku, aby si uvolnil ruce a mohl tak otevřít myčku. Tu svou do ní vloží a přejde ke koši, aby do něj vyhodil zbytek Donghaeho snídaně.
"Ještě jsem nedojedl," knikne za ním najednou Hae a Hyuk má co dělat, aby neztratil rovnováhu a neskončil v koši místo snídaně. Vzpřímí se, se zavřenýma očima si protáhne krční svaly, pomalu se nadechne, vydechne a otočí se k hnědovláskovi. Hraně se zazubí.
"Ne?" povytáhne obočí, "když jsem se tě ptal, nic jsi neodpověděl," řekne s donuceným klidem, zuby pevně zaťatými, snad aby po něm nevyjel. Přesto doufá, že to tomu skrčkovi dojde.
"Vážně?" řekne Hae způsobem, že ani neočekává odpověď. Nepatrně pozvedne koutky rtů, pak ale sklopí pohled, "promiň,"
"Takže když se tě teď na něco zeptám, budeš mě vnímat?"
Hae tiše přikývne, "budu,"
"Fajn," odloží jeho misku, opře se jednou rukou o linku a druhou si dá v bok, "takže o co jde? Proč tě tak zaujala ta reportáž o tom klukovi?"
"Reportáž?" vzhlédne k Hyukovi.
"No, v tý televizi," kývne hlavou směrem k obýváku, "znal jsi ho snad?" Hae zavrtí hlavou, "tak proč?" ptá se dál Hyuk.
"Ta ulice," hlesne hnědovlásek a Hyuk najednou jako by měl deja vu. Vybaví se mu scéna z minulé noci. Donghae má ve tváři skoro úplně ten samý výraz, jako když tu seděl na podlaze.
"Co s ní?"
"Včera v noci jsem tam byl," Donghae si prsty začne pohrávat s oblečením, které mu Hyuk dal se slovy, že už to stejně nenosí. Skousne si ret, "akorát byla tma a foukal tam vítr. Všude létalo listí, i ta cedule-"
"Moment, počkej," zarazí ho Hyuk s nataženou rukou, "nechceš mi tady zase říkat ty nesmysly, že ne?" vydechne otráveně, "jak jsi tam mohl být? Byl jsi celou dobu tady, nebo snad ne?"
"Byl. Ale zdálo se mi o tom," osvětlí mu konečně Donghae. Hyuk se div neplácne do čela.
"Sen? Proč jsi to proboha neřekl rovnou?" podívá se na něho vyčítavým pohledem, "jestli to byl jenom sen, tak se tady nemáme o čem bavit," rozpřáhne ruce, "prostě jsi měl nějakou noční můru, to se stává," pokrčí rameny.
"Noční můra-" zopakuje Hae zmateně, pak ale jen pokroutí hlavou a chytne Hyuka za loket, když chce odejít, "počkej," podívá se na něho téměř zoufalým pohledem, kterým jakoby přímo křičel o pomoc, "prosím,"
Eunhyuk se zamračí. Co se s tím klukem kruci děje? Přece mu není pět, aby byl tolik vyděšený z jednoho pitomého snu, "co?"
"V tom snu," pustí ho, když se Hyuk začne vykrucovat, "byl jsem na tý ulici. Byla to úplně ta samá ulice, jako v tý bedně-"
"Televizi," opraví ho Hyuk.
"Televizi," zapamatuje si Hae, "akorát že tam vůbec nikdo nebyl. Byla tma a zima. Nebyl jsem skoro vůbec oblečený. Měl jsem jenom kalhoty a tričko s krátkým rukávem," podívá se na své ruce, "jako teď," ukáže na oblečení, které má na sobě.
Hyuk si nenápadně povzdechne. Nemá úplně náladu ani chuť na to, aby poslouchal jeho příběhy, které se mu v noci zdály, ale připadá mu, že pokud ho teď nenechá domluvit, bude ho s tím obtěžovat pořád. Rozhodne se to tedy vytrpět.
"Byl jsem tam sám a došel jsem až k nějaký menší uličce," Hae se při vyprávění dívá do země, v duchu si přehrává celý sen, jako by ho vážně prožil. Po těle mu přitom běhá mráz, srdce opět zrychluje, "pak jsem se ale zastavil a začal couvat," cítí, jak se mu zadrhává dech, za chvíli by se mu mohl zlomit hlas, "a-a pak se tam někdo objevil," podívá se na Hyuka, "zezadu mě chytl pod krkem a jako by mi něco bodl do zad," rukama chabě naznačuje situaci, tolik se na to ale nesoustředí, "a pak jsem se probudil,"
"To je všechno?" ušklíbne se, "každej má občas takový sny," mávne nad tím Hyuk rukou, jako by o nic nešlo, "byla to jenom náhoda,"
"Ale já na té ulici nikdy v životě nebyl," snaží se mu vysvětlit Hae, "tak jak se mi mohla objevit ve snu?"
"Nejspíš si jenom nepamatuješ, že jsi tam byl. Třeba když jsi byl malej,"
"Nikdy jsem tam nebyl," zavrtí hlavou, "nebyl jsem nikde,"
"Nepřeháněj," protočí panenky a otočí se k odchodu. Hae zabodne pohled do země.
"Proč mi nevěříš?" šeptne, aby nedal průchod vzlykům, kterém začíná pociťovat ve svém hrdle. Eunhyuk se zastaví a krátce se zasměje. Otočí se na Donghaeho.
"Jenom se ti snažím vysvětlit, že si to moc bereš," pokrčí rameny, "zbytečně moc nad tím přemýšlíš, to je všechno,"
"Nepřemýšlím," oponuje mu, "kdyby se to stalo tobě-"
"Okej, fajn. Kdyby, kdyby. Ale nestalo," zastaví ho, "a co po mně vlastně chceš? Co ti mám na to říct? Chceš abych předstíral, jak moc mě to zajímá nebo jak je zajímavý, že se ti zdálo o místě, na kterým si podle tebe nikdy nebyl a na kterým v noci zabili nějakýho kluka?" uchechtne se, "proč bych to dělal?"
"Nevím," řekne Hae, "ale myslel jsem-"
"Radši nemysli," zavrtí Hyuk hlavou, "chováš se jak děcko,"
Donghae k němu vzhlédne, Eunhyuk si tak všimne slz, které se mu lesknou v očích.
"Jenom jsem chtěl, abys mi pomohl,"
"A jak? Řekl jsem ti, co si o tom myslím. To snad stačí, ne?"
"Asi jo," vydechne Hae poraženecky, "promiň, že jsem tě obtěžoval," sklopí hlavu a projde kolem Eunhyuka směrem k pokoji, ve kterém spí.
"Aspoň že to víš," zamumlá Hyuk a znovu se rukou opře o linku. Zavře oči a prsty si promne čelo. Povzdechne si a otevře oči. Všimne si misky na lince. Otočí se směrem, kterým Donghae právě odešel, "tak dojíš si to nebo ne?" zavolá zá ním, žádná odpověď se ale nedostaví. Hyuk tak misku vezme, vyhodí zbytek cereálií do koše a dá misku do myčky. Tu konečně zavře a zády se opře o hranu linky. Založí si ruce na hrudi a znovu zavře oči. Možná mohl být milejší. Dobrá, určitě mohl být milejší. Ale nemohl si pomoct. Přijde mu, že to Donghae potřeboval slyšet takhe upřímně. Určitě mu to pomůže více, než kdyby se Hyuk přetvařoval. Určitě.








Ach jo...proč mu Hyuk aspoň trochu nevěří? Jistě...Hae je pro něj naprosto cizí člověk, který se k němu vetřel, ale mohl by k trochu k němu změnit své chování. Vždyť mu nic tak strašného neudělal.
Jsem teda zvědavá,co bude dál. Těšim se na další díl...