
Dnešní díl je o trochu kratší než ty ostatní, ale snad to tolik nevadí ;) hlavně jsem ráda, že si mi vůbec podařil napsat >_< :D Tak si to užijte~~
"Nemůžu uvěřit, že nám to ta učitelka udělala," zamručí Kibum a prudce dlaněmi vklouzne do svých kapes u kalhot.
"Ty si stěžuj," odfrkne Hyuk, "tebe nedala do dvojice s tou mimozemšťankou,"
"To je pravda. Jsem na tom líp," uzná mladší.
"Líp? Seš s jednou z nejhezčích holek ze třídy!" pronese buřivě Eunhyuk, "a já? Pro tu holku ani není skupina, do který bych jí zařadil," zavrtí hlavou, "Kim Hyorin..." mlaskne jazykem a zavře oči, "proč zrovna já?"
"Možná karma?" navrhne Kibum šibalsky, načež schytá Hyukovou pravačkou ránu do ramene.
"Blbče,"
"Ještě to popři," pokrčí rameny, "zrovna na tobě by se ta věc mezi nebem a zemí mohla vyřádit jak divá," řekne a musí se držet, aby nevyprskl smíchy. Hyuk vedle něho jen protočí očima. Kibum má přeci jen pravdu. Možná si to zaslouží. V životě toho už stihl dost. Zlomil několika dívkám srdce, což je dost ve při s jeho - jím tolik nenáviděnou - vlastností, kdy musí zasahovat do všeho špatného a urovnat to. A možná právě proto to dělá. Tedy dělal. Snad mu to připadalo jako jediné východisko, jediná cesta, jak se té vlastnosti vyhnout, obejít ji. Být aspoň trochu takovým, jakým chce být.
"Ještě deset minut," zakňučí Kibum, když se podívá na hodinky. Jsou na autobusové zastávce, ke které ho Hyuk doprovází každý den. Dneska byli nejspíš rychlejší, jelikož obvykle musejí čekat mnohem kratší dobu.
Eunhyuk se na něho podívá a pak zkontroluje čas ještě sám. Skousne si ret.
"Vadilo by ti, kdybych tady dneska nečekal s tebou?" zeptá se Kibuma. Ten zvedne obočí.
"Proč? Vždycky čekáš,"
"Jo, já vím, ale dneska ještě něco mám," dlaní si nervózně promne zátylek a usměje se, aby vypadal důvěryhodněji. Nemůže uvěřit tomu, že tohle vážně dělá.
"Aha," přikývne Kibum a rozhodne se, že se jej nebude doptávat, co má tak naléhavého. Možná to nechá na jindy. Ještě by se mohl dozvědět něco, co by ho položilo na lopatky. A o to on zájem nemá.
"Tak fajn," mladší mu úsměv vrátí, "tak zítra,"
"Zítra," mrkne na něho Hyuk, otočí se a rychle se vydá pryč. Kibum se za ním ještě chvíli ohlíží, přemýšlí, proč tak pospíchá, nakonec to ale nechá být. Pokroutí hlavou, vytáhne si mobil se sluchátky, která si dá do uší, a pustí si muziku. Rty se mu zkroutí do úsměvu. Líbí se mu, když se svět kolem něho utiší a vše pohltí hudba, kterou má rád. Přenese jej to do světa úplně jiného.
-
Třicet dva. Třicet tři. Třicet čtyři.
Trochu se v tom začíná ztrácet.
Třicet pět. Třicet šest. Třicet sedm.
Už dávno mu došly prsty, počítá je všechny znovu, přičemž přemýšlí, kde se vůbec naučil počítat.
Třicet osm. Třicet devět.
Bolí jej nohy, ale díky pohybu si zachovává teplo.
Čtyřicet.
Zastaví se mezi stromem a domem. Obejme své drobné tělo, dlaně si stiskne mezi pažemi a tělem, aby si je pořádně zahřál. Zadívá se na nebe. Přemýšlí, zda ho vídí. Zajímá jej, jestli se na něho dívají tak jako on na ně. Jen s tou výjimkou, že oni ho nejspíše vidět mohou. On vidí pouze bělostná mračna, někdy trochu šedivá, někdy tam naopak nejsou žádná a jemu se tak zjeví obloha modrá jako oceán. Nic jiného ale nevidí. Kromě ptáků, kteří si poletují vzduchem, jakoby nic nevážili. Také by chtěl umět létat. Vidět vše z výšky tak, jako tomu bylo dříve. Chtěl by létat s nimi, s ptáky. Pak by ale uletěl. Letěl by domů.
Zhluboka se nadechne, až toho trochu zalituje, když jej chlad uchytí i zevnitř. Ošije se a přejde k domu. Dojde ke dveřím, opře se o ně bokem a sveze se do dřepu, přičemž se nepřestává zahřívat vlastníma rukama. Sklopí hlavu a bradu zavrtá do lehké bundy. Aspoň pod ní má ještě další dvě vrstvy, takže to není tak strašné. Za to je mu ale zima na tvář, dlaně a nohy. Už je venku příliš dlouho. Navíc mu začíná kručet v břiše. Měl si vzít svačinu s sebou, jak mu říkal Hyuk.
Zavře oči. Je šíleně unavený. Dlouho chodil a nic nesnědl ani nevypil. Musí se naučit si na to dávat pozor. Musí se Eunhyuka zeptat, jak na to. A taky, zda bude taková zima pořád. Nevěděl, že tady lidé mají takové počasí. Myslel si, že tu jsou mnohem lepší podmínky. Nejspíš zase spal, když se o tom učili. Jak toho teď lituje!
Začne nad sebou ztrácet kontrolu. Ze dřepu se málem svalí na zem, jak začne usínat, naštěstí se ale rychle zase probere.
Vstane. Musí se vydat na další kolečko, aby se zahřál.
S pažemi stále obmotanými kolem vlastního těla začne trochu poskakovat, aby dosáhl tolik chtěného tepla ještě rychleji. Tvář má pořád sklopenou, aby ji uchránil před větrem. A tak si nevšimne, když se před ním objeví Hyuk.
"Donghae?" osloví jej udiveně. Hnědovlásek díky známému hlasu zvedne pohled, ovšem nestihne včas zasatvit a do Hyuka vrazí. Ten couvne a Hae pootevře ústa.
"Už jsi tady?" dostane ze sebe, zatímco se snaží udržet vlastní čelisti, aby na sebe nenarážely. Klepe se mu celé tělo.
"Co to děláš?" prohlédne si jej od hlavy k patám, "proč tady tak skáčeš?"
"Je mi zima," osvětlí.
"Tak proč seš venku? Říkal jsem, abys někam šel," připomene mu.
"A já zase říkal, že to tady neznám," pokrčí rameny, "nechtěl jsem se ztratit," odvrátí pohled a přešlápne na místě.
"Takže to jsi byl celej den tady?" ukáže kolem sebe. Hae přikývne a on nevěřícně vydechne, "páni, ty máš ale výdrž," řekne uznale a všimne si, jak se mladík pod návalem větru zachvěje. Samotnému to vžene mráz do těla a tak kývne směrem ke svému domu, ačkoli na něho Donghae zrovna nekouká, "tak jdeme, ať zas neonemocníš a není to na mě," ušklíbne se. Donghae se podívá jeho směrem a usměje se už jen při myšlence, že bude znovu v teple.
Otočí se a bleskově se k domu rozeběhne, což Hyuka trochu překvapí, nakonec ho to ale přinutí spíše k úsměvu. Připadá mu jako malé dítě, nebo štěně, které se těší domů. Akorát to není jeho domov, jen dům, ve kterém dočasně zůstává.
Vydá se za ním a raději taky zrychlí, aby tam Donghae nemusel dlouho čekat.
-
"Takže si fakt celou dobu jen postával před domem?" zeptá se jej pro jistotu znovu, jelikož se mu tomu pořád nechce věřit.
Položí před něho hrnek s horkým čajem a posadí se naproti němu.
"Chodil jsem kolem něj," dlaněmi hrnek obejme a už-už se chce napít, když v tom ho ale Hyuk zastaví.
"Je to horký!" vyhrkne, "pitomče. Spálíš se,"
Donghae se od hrnku odtáhne, "aha," ruce z něho ale nestáhne. Líbí se mu ten hřejivý pocit.
Eunhyuk se oběma rukama opře o stůl a nespouští z hnědovláska pohled, "a kolik jsi jich ušel?"
"Čtyřicet," odpoví bez váhání. Hyuk vykulí oči a na okamžik je rád, že vážně s Kibumem nečekal. Donghaemu musela být vážně zima.
"Wow," vydechne pak a očima zatěká okolo. Cítí se příšerně, nehledě na to, jak moc se tomu snaží zabránit. To kvůli němu ten kluk trčel venku. Ano, sice není jeho chyba, že nešel nikam do tepla a chodil jen tak po venku v tom chladném počasí, přesto ale dobře ví, že kdyby ho tady prostě nechal samotného, mohl tomu zabránit.
Povzdechne si a opře si čelo o dlaně. Co má dělat? Má riskovat svůj majetek jenom proto, aby byl ten skrček v teple? To se mu nelíbí. Jenže co jiného?
"Vážně nevíš, kde je tady třeba knihovna?" zamumlá a podívá se na něho skrze prsty.
"Ne,"
"Ani park?"
"Ne," zopakuje Donghae a fascinovaně pozoruje bílý oblak linoucí se z jeho hrnku. Hyuk se mezitím sesune tváří na desku stolu a ruce si nechá spadnout do klína.
"Chceš, abych ti to ukázal?" dostane ze sebe přiškrceně, možná až nuceně. Vážně by si nejraději nafackoval. A Donghaemu taky. Protože se takhle cítí kvůli němu.
"He?" vytrhne se Hae z vlastních myšlenek, "ukázal?"
"No, město," čelem stále zůstvává přilepený ke stolu. Ramena má svěšená a snaží se sám sobě namluvit, že ten kluk se sem třeba nedávno nastěhoval a jeho rodiče zahynuli ještě dřív, než mu stihli ukázat, kde bydlí, a během toho se jakýmsi způsobem vypařili všechny údaje o něm i o nich a on třeba přišel i o vzpomínky nebo tak něco, protože ani neví, jak jíst hůlkami, což by mohlo vést k tomu, že jeho rodiče byli třeba z Afriky, kde hůlky asi nemají, nebo tak. A to by vlastně vysvětlovalo i to, proč je mu pořád taková zima a ani neví, že se může o horký čaj spálit, protože v Africe horké čaje nepijou a-
Nadzvedne hlavu a nechá ji znovu spadnout na stůl, až se hladinka Haeho čaje zachvěje. Je to idiot. Ale zeptat se musí.
Zvedne tvář, opře se o stůl bradou a podívá se po Donghaem, "jsi z Afriky?"
"Z Afriky?" zopakuje Hae nechápavě. Hyuk zavrtí hlavou a znovu ji položí na stůl celou.
"Neřeš to," řekne, "tak chceš ukázat to město?"
"Vlastně bych chtěl něco jiného," odvětí Hae, zatímco se prsty pravé ruky pokouší chytit páru z čaje. Hyuk se znovu opře o bradu párkrát zamkrá.
"A co?"
"Chtěl bych chodit do školy."








Mě se to tak líbí. Nepřestávej psát
Vážně. Chci vidět Hyukovo reakci 