
Tak tyhle dva týdny byly doost šílené, ale víte co? DOSTALA JSEM SE NA GYMNÁZIUM! Yey! *tleská si*
Takže když už mám konečně aspoň tohle období za sebou, měla jsem šanci napsat další díl Angela~ Budete se divit, ale tenhle díl se mi dooocela líbí :D Nevím sice proč, ale jsem za to ráda. Tak na tom snad budete stejně^^
Takže když už mám konečně aspoň tohle období za sebou, měla jsem šanci napsat další díl Angela~ Budete se divit, ale tenhle díl se mi dooocela líbí :D Nevím sice proč, ale jsem za to ráda. Tak na tom snad budete stejně^^
Kibum zatahá Eunhyuka za rukáv a trhne s ním, aby jej přinutil se na něho podívat. Hyuk párkrát zmateně zamrká.
"Co je?"
"Co je?" zopakuje po něm s nadzvednutým obočím, "doufám, že mám halucinace."
Hyuk se ušklíbne, "to je ale tvůj problém. Zajdi si k doktorovi, ať tě vyšetří, a mě teď nech být. Musím se aspoň pokusit o ten blbej úk-"
"Proč je Donghae v naší škole?" vyhrkne Kibum rychleji, než Eunhyuk stihne doříct svou stížnost, "proč tady je? Viděl jsem ho s Hyorin, jak jdou do-"
"To není moje věc," vytrhne svůj rukáv z Kibumova sevření, jelikož jej ještě pořád držel, snad aby někam neutekl. Jenže právě to má teď v plánu.
Otočí se k odchodu, Kibum mu ale zastoupí cestu.
"Nech toho a odpověz mi."
"A co chceš slyšet?" rozmáchne rukama a pokrčí rameny, "no tak je tady, a co? Není tady se mnou, ale s tou čarodějnicí. Běž se zeptat jí," ukáže směrem do chodby, jako by jí tam vytušil.
"Přestaň si hrát na neústupnýho a řekni mi, proč je v týhle zpropadený škole kluk, kterýmu jsi zachránil zadek, když ho mlátili na ulici, a pak jsi mě dokonce donutil ho jít zkontrolovat do nemocnice," ukáže na sebe s vyčítavým pohledem, "netvrď mi, že o tom nic nevíš, protože čekám, že ti dojde, že tomu nebudu věřit."
Eunhyuk obrátí oči v sloup a rozhlédne se kolem, jakoby se snažil nahnat nějaký čas na rozmyšlení. Uvědomuje si, jak rád by teď svého kamaráda uhodil. Už tak je dost otrávený z té ranní scény u něho před domem, a když k němu pak Kibum přijde a začne ho vyslýchat jako malé dítě, vážně nenachází slov. Vlastně ano, nachází, ale taková, která se nejlepším kamarádům neříkají.
Vrátí se očima ke Kibumovi a nabere do plic pořádné množství kyslíku, "tak poslouchej," začne a trochu se k němu nakloní, aby si byl jistý, že ho Kibum slyší, ačkoli by se o tom v tuhle chvíli snad ani nedalo pochybovat, "jo, zachránil jsem mu zadek, když ho mlátili. Jo, poslal jsem tě do nemocnice, abys zjistil, jak na tom je. A dokonce jsem ho měl i doma, abych mu ošetřil rány. Jo, to všechno jsem udělal, ale jenom kvůli tomu svýmu zatracenýmu nutkání to udělat. A nejspíš bych to udělal znova, i přes to, jak moc bych se tomu bránil. Jo, udělal bych to," uzná, "ale to nic nemění na tom, že ten kluk je pro mě cizí, okej? Nemám zájem se s ním bavit, nebo dokonce si z něj dělat kamaráda. Je to jenom někdo, komu jsem pomohl, a tím to končí, fajn?" na chvilku se odmlčí, aby dal Kibumovi čas jeho slova vstřebat, "a to, že je teď v naší škole se mnou nemá nic společnýho. Jo, přiznávám, že vím, že tady je. Vím o něm, ale co? Ať si dělá, co chce. Je tady s Hyorin, tak ať se o něj stará ona. Jí se běž zeptat, proč tady je, když tě to tak moc zajímá, a nemůžeš to nechat bejt jako já," domluví a opět se od Kibuma odtáhne. Ještě pár sekund z něho nespouští pohled, pak se ale konečně hne z místa, obejde ho a vydá se směrem do své třídy.
Kibum tam pak ještě nějakou chvíli postává a v hlavě si nevědomky opakuje všechna Eunhyukova slova. Něco se mu nezdálo. Ten tón, kterým mluvil. Pohled, kterým se na něj díval. Samotná slova, jež Hyuk volil. Proč mu toho říkal tolik, když stačilo říct, že neví, proč tady je? Kibum by mu sice neuvěřil, přesto se mohl uštřit takového proslovu.
Zavrtí hlavou. Něco tady nehrálo. Znal Hyuka až moc dobře na to, aby mu to nedošlo. Něco na tom je a on zjistí co.
Rozhlédne se kolem sebe, jakoby se rozhodoval, kterým směrem se vydá. Nakonec zvolí cestu k řediteli.
-
"Myslel jsem, že to bude složitější," vydechne Donghae, když se posadí na lavičku u zdi.
"Říkala jsem, že to nic není," usměje se Hyorin a posadí se vedle něho. Má velkou radost, že pro Donghaeho mohla něco takového udělat. Kdo ví proč, ale ráda by pro něho udělala ještě něco dalšího. Uvnitř v ní vře pocit, že ten kluk potřebuje někoho, kdo by se o něho postaral, a ona musí přiznat, že by byla více než ochotná udělat cokoli, aby to byla právě ona. Něco jí na tom chlapci uhranulo, ačkoli nemá ponětí, co přesně to bylo. Ale už v první chvíli, co ho viděla, vycítila, že je něčím...zvláštní. Jiný. Možná je to jenom její pocit a Donghae je úplně normální kluk jako každý jiný, Hyorin si ale přesto nemůže pomoct. Donghae se jí zkrátka líbí čím dál víc.
Navzdory své radosti si ale všímá, že hnědovlásek na tom není stejně. Po celou dobu dobře vidí, že je nějaký skleslý.
"Co se děje, Donghae?"
"Hm?" koukne po ní s tázavým pohledem, pak se ale usměje, mávne dlaní a znovu se zadívá do země, "nic se neděje."
"Nelži," založí si ruce na hrudi, "o co jde?"
"O nic, vážně," znovu se na ni podívá se širokým úsměvem, aby ji přesvědčil. I tak se mu to ale nepodaří.
"Jde o toho idiota Eunhyuka, co?" zeptá se narovinu. Protože co jiného by to mohlo být? Je jasné, že ten jeho ranní výstup ho nenechá jen tak klidného. Jednoduše není ten typ člověka, jako je Hyorin, aby si z toho nic nedělal. A takové lidi Hyorin obyčejně nemá ráda, dokonce je nemůže vystát. U Haeho jí to ale přijde svým způsobem roztomilé. Jako malé štěně.
"Neříkej mu tak," zamumlá, "musí mít k tomu nějaký důvod."
"K tomu, proč nechce, abys chodil do týhle školy?" Hyorin se zasměje, "to bych ráda věděla jakej."
"Právě na to se snažím přijít," pokrčí rameny a opře se zády o lavici.
"A proč to prostě nenecháš být?" nechápe dívka, "mohl ti přece už dávno pomoct sehnat místo v nějaký jiný škole, tak proč to neudělal?" zadívá se před sebe a pokroutí hlavou, "je to sobec, Hae. Obyčejnej sobec, kterej vidí jen a jen sebe. Nejspíš tě i brzo vyhodí ven na ulici, protože prostě bude chtít prostor," řekne mu upřímně, "vlastně být tebou, odešla bych sama rovnou. Ani nechápu, jak s ním můžeš vydržet."
"Není tak špatný," zamumlá a sklopí pohled ke svým dlaním.
"Proč ho pořád tak bráníš?"
"Zachránil mi život, víš?" zadívá se na Hyorin a pousměje se, "proto."
Hyorin se na něho chvíli dívá s lehce pokleslou bradou. Potom několikrát zamrká a podívá se před sebe do nějakého neurčitého bodu, "zachránil ti život?"
"A ne jednou," Donghaeho úsměv se ještě rozšíří, "byl jediný, kdo ke mně přišel, když jsem potřeboval pomoct. Ostatní jenom prošli kolem," koutky úst mu znovu povadnou, když se mu vybaví ty bolestivé vzpomínky. Donutí se zavřít oči, snad aby je opět rychle zahnal pryč.
"To bych do něho nikdy neřekla," zašeptá tak tiše, že si Hae není jistý, zda jí vůbec rozuměl. Hyorin je dál zahleděná do neurčita, svým způsobem šokovaná Donghaeho slovy. Eunhyuk že mu zachránil život? A navíc několikrát? Proč by to dělal? Vždycky Hyuka měla za někoho, komu je úplně ukradený osud jiných lidí. Dokonce by se ho nebála obvinit, že právě on je ten důvod, proč jiní křičí o pomoc. Možná se spletla. Přesto jí ale pořád nejde do hlavy fakt, že si Hae nechá líbit Hyukovo chování. Měl by mít nějakou hrdost a nenechat si to líbit.
"Takže mi chceš říct, že to všechno trpíš jen kvůli tomu, že si přijdeš dlužný?" podívá se na něho, on má ale oči opět sklopené k vlastnímu klínu.
"Netrpím. Vážně není tak hrozný," snaží se jí dál přesvědčit, "kdyby byl, proč by mě nevyhodil sám? Proč by mě u sebe nechával? Nevím, možná to jenom nechápu. Třeba se mýlím, ale nemyslím si, že je špatný."
"Sakra, Donghae," uleví si spíše vyčerpaně Hyorin, "co ty jsi vlastně zač?" nakloní hlavu na stranu a aniž by sama věděla proč, zasměje se. Celá tahle situace jí přijde tak divná, že neví, co jiného by měla udělat.
Donghae k ní stočí pohled a s dalším pokrčením ramen jí úsměv oplatí.
"Řekni, kde ses tady vůbec vzal? Přijde mi, že jsi úplně jiný. Neměl jsi žádné doklady, nechodil jsi do školy, bydlíš u kluka, kterýho skoro neznáš, mluvíš, jako by ti všechno bylo cizí, jako bys všechno teprve poznával, a navíc jsi pořád takový zamyšlený," shrne to. Dlaněmi se zapře vedle svých kolen o hranu lavičky a trochu se k chlapci nakloní, "odkud jsi sem přišel?"
Donghae se znovu usměje, "to je tajemství," odpoví tiše, načež se od ní odkloní. Hyorin cítí, jak se jí rychle rozbuší srdce. Propadá mu stále víc a víc.
Ještě nějakou chvíli z něho nespouští pohled a očima si přitom prohlíží každý centimetr Haeho tváře, jakoby si ho chtěla vrýt do paměti co nejpřesněji. Pak pohled odvrátí.
"Kruci," hlesne, "seš vážně zvláštní."
Kdykoli jindy by se to Donghae pokusil popřít, nebo by se zeptal, čím je jiný. Zvláštní. Teď mu to ale znovu jen zkroutí rty do úsměvu. Kdo ví proč, ale s Hyorin má pocit, že cokoli zapírat je prostě zbytečné, dokonce nepotřebné. Samozřejmě nechce dopustit to, aby se o něm kdokoli dozvěděl, kdo je skutečně zač, ale u Hyorin má zkrátka pocit, že i kdyby to zjistila, nic velkého by se nestalo. Neví proč tomu tak je, ale je za ten pocit rád.
-
Ještě několik okamžiků setrvá na místě, přičemž se nutí téměř nedýchat, aby se neprozradil. Po tom, co se ale další slova neozývají, se rozhodne udělat dva kroky vzad a opřít se zády o zeď. Pootevře ústa a nechá je, aby si ukradla potřebné množství kyslíku, o které je připravil. Očima přitom hledí do prázdna a snaží se si sám sobě namluvit, že jen špatně slyšel.
Pak ale zaslechne kroky mířící k němu, a tak se rozhodne, že bude nejlepší prostě zmizet. Proto se téměř rozeběhne dál chodbou až nakonec dorazí ke dveřím třídy. Už je chvíli po zvonění a on ví, že by už dávno měl být uvnitř, jenže potom, co tam uviděl ty dva a zaslechl, o čem se baví, prostě nedokázal odejít. Ví, že se něco takového nedělá, jemu ale bylo jasné, že kdyby si to neposlechl, možná by se pravdu ani nedozvěděl.
A momentálně teď ani neví, co si má myslet. Hlavou mu víří takové množství myšlenek, že není schopný normálně přemýšlet. Nejspíš by měl být na Hyuka naštvaný, že mu o tom nic neřekl, zároveň ale neví, proč by to dělal. Eunhyuk k tomu musí mít své důvody. A i kdyby, nakonec je to jeho rozhodnutí, jeho volba, tak proč se starat?
Naposledy nabere do plic vzduch, než se rozhodne zvednout dlaň a se zatnutou pěstí zaťukat na dveře. Aniž by čekal na odpověď, vezme za kliku a dveře otevře. Ihned se k němu stočí několik pohledů, když do třídy vejde. On se je ale rozhodne ignorovat a místo toho spěšně učitelce řekne svou narychlo vymyšlenou lež, která vysvětluje, proč jde pozdě. Při tom masivním množství myšlenek honících se jeho hlavou se ani nestihne obávat toho, že by mu žena za katedrou snad neuvěřila. Nakonec ho jen pošle na své místo a pokračuje ve výkladu látky.
Kibum mezitím projde úzkou uličkou mezi lavicemi a sedne si na svou židli. V ten samý moment se k němu otočí Eunhyuk, který sedí před ním, s otázkou, kde se zdržel. Kibum k němu zvedne pohled a z několika možností, které mu právě vyskočily v mysli, se snaží jednu vybrat. Ve finále se jen usměje a mávne nad tím rukou se slovy, že na tom nesejde.
Hyuk se na něho ještě chvíli dívá, jakoby čekal, že Kibum svou odpověď změní, když se tak ale nestane, nadzvedne obočí a otočí se zpět ke svému místu.
Kibum si oddechne.








Tak Hae má za sebou první den školy. A nedopadlo to nijak špatně.
Ale překvapil mě Kibum, jak klidně reagoval na to, že Hae stále bydlí u Hyuka. Čekala jsem výstup a ono nic. Ale taky dobře.
No jsem moc zvědavá, co bude dál. Moc se těšim na další díl...
PS: Moc gratuluju...