
Dneska je venku krásně, že? Tak krásně, že zůstávám doma a píšu Angela...he :D Snad se vám tenhle díl bude líbit...při psaní toho mi došlo, proč už má tahle povídka přes 20 dílů a pořád jsem se skoro vůbec neposunula...prostě to všechno moc natahuju :D Ale když já si nemůžu pomoct..nemám ráda urychlený děje. Takže mi to takhle svým způsobem docela vyhovuje~ ^^ :D
"C-co..." vydechne Hyuk, neschopen dalších slov. Začínají ho pálit oči z toho, jak je nedokáže ani na setinu vteřiny zavřít. Tohle nemůže být skutečné. Je to jen sen.
Donghae k němu poprvé od toho okamžiku vzhlédne. V tu chvíli jako by se Eunhyukovi zastavilo srdce.
Jeho oči. Donghaeho oči.
"Co jsi zač?" šeptne tak tiše, že ta slova téměř neslyší ani on sám. Připadá si jako zadušený. Strach a nevědomí jej oblkopují ze všech stran. Není schopen pohybu.
Hnědovlásek se konečně přiměje zvednout ze země, avšak jeho nohy jsou stále trochu vratké, a tak se musí zachytit o strom. Eunhyuk instinktivně couvne.
Hae se ohlédne přes své rameno, aby se přesvědčil, že byly jeho domněnky skutečné. Hned na to se mu dech zadrhne v plicích. Nevěřil, že to ještě někdy uvidí. Tedy alespoň ne na Zemi.
Pár lehce namodralých křídel, která mu vyrůstají ze zad, se v různých intervalech roztahují a opět stahují, jako by k němu nepatřila a dělala si sama, co chtěla. Jenže k němu patří. A Donghae moc dobře ví, že je to on, kdo je ovládá. Jen zatím neměl dostatek času se to řádně naučit.
Ucítí chladný vítr, jak mu klouže po pokožce. Teprve v tu chvíli si uvědomí, že je od pasu nahoru úplně nahý. Křídla mu roztrhla všechny svršky, které teď leží kousek před ním. Tedy přesněji - mezi ním a Eunhyukem.
Zvedne k němu pohled a zadívá se mu do očí. A v tu chvíli jako by mu někdo ukradl všechna slova, která se doposud stihl naučit. Jako malé nemluvně.
"Odpověz mi!" zakřičí najednou Hyuk, až sebou Donghae lehce trhne. Na to si uvědomí, že ani neví, na co se jej Hyuk ptal. Několikrát zamrká, znovu se ohlédne po svých křídlech a pak zpět na Eunhyuka. Zhluboka se nadechne. Takhle to nemělo být.
Udělá jeden krok vpřed.
"Eunhyuku, já-"
"Nepřibližuj se ke mně!" znovu couvne. A pak ještě jednou. Oči má stále vytřeštěné. Nemá ani nejmenší tušení, o co tu jde. A jeho mozek je momentálně tak moc ohromený, že nad tím ani nedokáže přemýšlet. Je vyděšený.
"Dobře, dobře," zvedne ruce před sebe, aby jej ujistil, že se nechystá dělat nic špatného, "už neudělám ani krok."
Hyuk trhaně přikývne a vydechne. Něco jej v těch slovech uklidnilo. Možná to byl i Donghaeho hlas samotný. Ukazuje mu, že je to stále on.
"Neměl jsi to vidět," řekne Hae ze všeho nejdřív. Je to myšlenka, která jej tlačí v hlavě od chvíle, kdy se na něho podíval, "říkal jsem, abys šel pryč."
"Co to je?" jeho hlas je zastřený. Neodváží se jej zvýšit, ví, že by se zlomil. Očima klouže z Donghaeho tváře na jeho křídla a zase zpět. Přál by si, aby se už probudil.
"Vysvětlím to," pohledem těká kolem nich. Pak si prsty vjede do vlasů a na okamžik si zakryje tvář dlaněmi. Vůbec neví, co má říct. Na nic takového jej ve škole nepřipravili. A v tom si je jistý i navzdory tomu, že v hodinách výuky dával pozor asi jen na prvních dvou lekcích. Poté většinu prospal. Ovšem kdyby jim moudré ženy povídali i o těchto situacích, jistě by si to pamatoval.
"Tak mluv," začne na něho naléhat starší, když Hae dlouho nic neříká.
Hnědovlásek svěsí ruce podél těla, oči nechává zabodnuté v zemi, "když jsi říkal, že jsem jiný, měl jsi pravdu."
"V čem? V čem konkrétně jsem měl pravdu, Donghae?" jeho hlas opět začíná nabývat na síle. Je teď dost naléhavý. Již se mu vrací schopnost vnímání.
"Nejsem jako ostatní, chápeš?" pokrčí rameny, křídla se mu přitom zachvějí.
"Řekni mi to, co chci slyšet," jeho dech je zrychlený, slova nutivá, "co seš zač? Kdo seš?! Řekni mi stručně a jasně, koho jsem to nechal bydlet ve svým domě! Vysvětli mi, proč jsi v jednu chvíli nemocnej v mojí posteli a v další tady přede mnou stojíš, jako by se vůbec nic nestalo?! A proč ti sakra ze zad vyrostly křídla!?"
"Anděl."
"Co?" vydechne s přivřenýma očima.
"Anděl, říkám," zopakuje ještě jednou, "jsem-"
"Donghae," přeruší ho a zavře oči, "prosím. Řekni mi něco, co ti budu moct věřit. Aspoň jednou."
Donghae se zachvěje. Není si jistý, zda je to zimou, nebo nervozitou, kterou mu Eunhyukova slova nutí. Tak či tak rukama obejme vlastní tělo, aby se aspoň trochu zahřál. Zavře ústa, aby mu ledový vzduch neklouzal krkem, a snaží se dýchat nosem. Stále však před svou tváří vidí mlhavý oblak pokaždé, když vydechne. A chlad z jeho těla také nemizí.
Chvíli přemýšlí, co říct. Neví, co udělat proto, aby mu Eunhyuk uvěřil. Ale chce to vůbec? Má zapotřebí to, aby mu věřil?
Vzhlédne k nebi a očima přejíždí po zářivých hvězdách, jakoby v nich snad mohl najít odpovědi. Hvězdy ale mlčí a zdají se, jako by byly pouhými diváky. Stejně tak i velký měsíc, který vypadá, že není vůbec za nic zodpovědný. Donghae na okamžik znovu zatouží vrátit se domů. V tuto chvíli mu jeho domov schází více, než kdykoli předtím. Tam totiž v tuto chvíli křídla narostla i dalším, jenže tady je sám. Zajímalo by jej, zda je v tuto chvíli na Zemi i nějaký jiný anděl, kterému křídla také narostla. Chtěl by vědět, jak se s tím vypořádal.
Ucítí v očích slzy. Jsou chladné stejně jako vítr, který mu je tam podle něho vehnal. Několikrát zamrká, aby je zahnal.
"Poslali mě sem. Je to trest," sklopí hlavu, "a já nemám ani to nejmenší tušení, jak se vrátit zpátky," poslední slova zašeptá tak tiše, že Eunhyuk musí zadržet dech, aby ho vůbec slyšel. Křídla se Donghaemu v ten okamžik stáhnou, ale nezmizí. Hyuk si všimne, jak k sobě Hae silně tiskne rty, které jsou zimou už zmodralé. Vidí, jak pevně tiskne ruce ke svému tělu. Chvěje se a jeho křídla s ním.
Strach jako by v něm na chvíli zamrzl. Bez přemýšlení udělá pár kroků vpřed a sehne se pro triko s bundou, které z Donghaeho sklouzly. Několik vteřin se na oblečení ve svých dlaních jen dívá a váhá. Nakonec ale dojde až k Donghaemu a oblečením mu zakryje ramena, hruď i ruce, kterýma se snaží zahřát. V tu chvíli k němu Donghae vzhlédne, Hyuk však nedokáže odtrhnout pohled od modrých křídel. Teprve až teď je vidí takto z blízka. Stále se však drží myšlenky, že je to pouhý sen. Jen to mu totiž přijde v tuto chvíli nejrozumnější a navíc mu to dodává pocit bezpečí.
"Děkuju," promluví tiše Donghae.
"Zabiješ mě?"
"Cože?" vykulí Hae oči. Pak se ale usměje, "ne."
"Tak mě zraníš?"
"Ne."
"Uneseš?"
"Ne."
"Tak-"
"Ne, ne a ne. Nic ti neudělám," zavrtí hlavou se rty stále zkroucenými v úsměv.
Eunhyuk setrvává svýma rukama na Donghaeho ramenech, kde mu přidržuje oblečení, aby z něho nesklouzlo.
"Jak je tohle možný?" kývne hlavou za Donghaeho na jeho křídla. Obdivuje se, jak dlouho se zatím dokázal udržet a ještě nezešílel.
"To ten měsíc," Hae očima vyhledá velkou zářivou kouli na obloze, "je v úplňku."
"Seš snad vlkodlak?"
"Ne, anděl."
"Namyšlenče."
"Cože?" nakloní hlavu na stranu.
"To neřeš," povzdychne si a zavře oči, "stejně ti nevěřím."
"Myslíš, že jsem si tohle," kývne hlavou ke svým křídlům, jako před chvílí Hyuk, "vymyslel?"
"Nevím, nerozumím tomu, ale," pokrčí rameny, "prostě to není možný."
"Proč myslíš?"
"Protože andělé jsou jenom v knížkách. A ve filmech. V divadle. Jo a taky v kostelech kolem Ježíše," zamumlá, pak vytřeští oči, "počkat. Chceš mi snad říct, že Ježíš taky...?"
"Necháme to být, dobře?" zakroutí hlavu, "je mi hrozná zima," zavře oči a zachumlá bradu do oblečení, které mu Hyuk stále přidržuje.
"A proč máš modrý oči?" zeptá se ještě Eunhyuk, "má tohle zase pro změnu něco společnýho s upírama, kterým oči červenaj?"
"Ne," odpoví Donghae, "už jsem byl takhle stvořený. Ne každý z nás má modrý oči. Někdo je má zelený, někdo zase fialový a někdo třeba žlu-"
"Z nás? J-je vás víc? Tady?" zalapá Hyuk po dechu.
"Tady ne. Teda, ano, jsou tady i další, ale je jich jenom pár. A já nevím, kde jsou. Ostatní jsou tam, nahoře," zakloní hlavu a znovu se podívá k nebi. Eunhyuk jej napodobí.
"Tak proto jsi mi tehdy řekl, že bydlíš ''tam nahoře''?"
"Jo."
"A nevíš, jak se vrátit zpátky."
"Jo."
"Má to něco společnýho se mnou? Nebo to, že jsem tam tehdy byl na tý ulici a pomohl ti, byla prostě jenom náhoda?"
"Nevím. Ale jsi jediný, kdo mi může pomoct."
"Proč jsem jedinej?"
"Protože jsi mi pomohl. Zachránil jsi mě."
"Ale..." zatěká pohledem po Haeho tváři, "to neznamená, že-"
"Ostatní jenom prošli kolem," upozorní ho, "jenom ty jsi zakročil."
Eunhyuk si v hlavě mlčky přehrává ten den, kdy k tomu došlo. Před očima se mu míhají všechny okamžiky, kdy byl Donghae prostě jiný. Snaží se se rozpomenout a vybavit si i ty nejmenší detaily. Myslí na to, kolik toho Donghae nevěděl a neuměl a stále neví a neumí. Myslí na jeho doklady, které neměl, a na rodiče, kteří mu prý zemřeli. Podle všeho tedy ani žádné neměl. Minimálně ne zde.
V tu chvíli jako by mu všechno začalo dávat smysl. Dostal odpověď na otázky, které si celou dobu pokládal. Jenže...stále mu to nepřipadá skutečné. Tohle nemůže být skutečné. Nevěří tomu a nejraději by se vysmál sám sobě, že jej vůbec napadla možnost, že by to pravda být mohla. Ne, Donghae si to nejspíš nevymyslel. Na vlastní oči viděl, jak se mu ta křídla prořezala zády. Jenže jediné místo, kde by se to mohlo alespoň trochu přiblížit pravdě, je jeho mysl. Sen nebo představa. Halucinace nebo vidina. Nezbývá žádné procento pravděpodobnosti, že by tohle bylo reálné.
"Pořád mi nevěříš, že?" zašeptá Donghae.
"Promiň," pokrčí rameny, "ale prostě...nemůžu. Není to logický."
"A co zkusit zapomenout na to, co je logický, normální nebo pochopitelný? Pak bys mi uvěřil?"
"Pak jo," přikývne. Hae se smutně usměje.
"Jenže ty na to nedokážeš zapomenout."
Eunhyuk si krátce povdychne. "Ne."








Proč mu Hyuk nevěří? Jistě...je to nereálný, ale vždyť sám viděl, jak mu narostly křídla. No věřim, že ho Hae přesvědčí.
Moc se těšim na další díl a děkuju ti, že jsi místo pobytu na slunci napsala další díl Anděla...