
Znáte ten pocit, když píšete povídku a vůbec netušíte, jak ukončit díl? Tak ho nakonec ukončíte úplně divně? Nebo...hrozně? Jo, tak to máme společný~ Takže ten konec...nedivte se, ano? Pokouším se vrátit ke svým původním záměrům^^ :D
"Kdy to zmizí?"
"Co?"
"Ty křídla," protočí Hyuk očima.
"Až zmizí z oblohy Měsíc," vysvětlí mu a nevědomky očima zalétne k zavřenému oknu, skrz nějž pohlédne na tmavou oblohu pokrytou hvězdami.
"Takže tady hodláš do rána sedět na zemi a koukat do blba?" ozve se po chvíli z křesla Eunhyuk. Hae k němu vzhlédne.
"Koukat kam?"
"Do bl-" zastaví se a povzdychne si, "to je jedno," přejede si dlaní po obličeji, "takže...když si teď půjdu lehnout, probudím se ráno?"
"Pokud zapneš tu nepříjemnou zvonící věc, tak-"
"Blbče. Mám na mysli to, jestli mě náhodou ve spánku nezabiješ."
V obýváku, které osvětluje pouze záře Měsíce, se na okamžik dostane k moci nelítostné ticho. Pod jeho vůlí tak zahyne několik dlouhých vteřin, než se jeden z nich rozhodne ticho vlády zbavit.
"Proč bych to dělal?"
"Co já vím," rozmáchne Hyuk rukama, "hele, to, že se zhroutíš před mým barákem a pak ti ze zad vyrostou...no, křídla, to jsem taky nečekal. Jak mám pak vědět, co se stane dál? Co když tě něco popadne nebo tak?" někde uprostřed věty to už Eunhyuk nevydržel a začal pochodovat po místnosti tam a zpátky stále rozhazujíc rukama. Donghae ho z podlahy jen mlčky pozoruje a přemýšlí nad jeho slovy. Když Hyuk skončí, Hae sklopí pohled a zadívá se na své holé ruce.
"Nejsem zrůda," zašeptá, ale Hyuk ho přesto uslyší. Ruce svěsí podél těla a pootevře ústa.
"Neřekl jsem, že jsi-"
"Ale mluvíš o mně tak," zvedne hlavu a podívá se mu do očí, "mám odejít?"
"Co?" pokrčí obočí, "a kam bys jako chodil?" ukáže na jeho křídla, "s tímhle?"
Hae se ohlédne a jako by to křídla čekala, lehce se zachvějí. Hnědovlásek se poté otočí zpátky, "to máš asi pravdu."
"Jo, určitě ji mám," řekne a znovu se posadí, "to je jedno. Stejně bych neusnul," mávne rukou do prostoru, "chceš čaj?"
Hae k němu vzhlédne a nepatrně povytáhne obočí, "chceš tady být celou noc?"
"Jo. Jít si lehnout by nemělo smysl. Celou dobu bych akorát zíral do stropu a přemýšlel, jestli jsi-" zarazí se a potřese hlavou, "neřeš to. Chceš teda ten čaj?"
Hae si skousne ret, "jestli jsem co?"
"Říkám, abys to nechal bejt," zamumlá a vstane, "takže ten čaj-"
"Dořekni to."
"Hm?" otočí se na něho.
"To, co jsi chtěl říct."
Eunhyuk otočí oči v sloup a hlasitě vydechne, "to ty křídla," kývne k nim hlavou, jako by snad Donghae nevěděl, kde se nachází, "jak zmizej? Vrátěj se zpátky do tvých zad? Ale to je divný, ne? Nebo prostě odpadnou? A co pak s nima? Nebo se jenom rozplynou? A budeš mít zase ty bolesti, nebo si toho skoro ani nevšimneš?" vychrlí na něho spousty otázek, aniž by nechal Haeho na jedinou z nich odpovědět.Teď mu ale tu možnost dává, ovšem Hae si není jistý, co říct. A tak se jen usměje.
"Ten čaj bych si dal."
Eunhyuk ještě chvíli stojí na místě, zírá na Haeho jako na pampelišku vzrostlou v betonu a váhá, zda se má zeptat znovu, nebo to prostě nechat být. Nakonec se rozhodne pro něco mezi.
"Fajn, ty mi to asi neřekneš, takže chci být zkrátka u toho, až ti začnou mizet, jo?" a bez čekání na jakoukoli Donghaeho reakci vejde do kuchyně, kde začne připravovat dva hrnky čaje.
-
Opírá se o parapet okna a hledí k obloze. Ta už začíná ztrácet svou nekonečnou temnotu a vše kolem se postupně probouzí do nového dne.
Očima vyhledá Měsíc, který už bude za chvíli v nedohlednu. Po ulici začínají jezdit auta, vidí kolem procházet lidi. Většina z nich vypadá, že ještě napůl spí.
Donghae se pomalu ohlédne za sebe a pohledem zabloudí na pohovku, na které nerušeně spí Eunhyuk. Hae se musí usmát, když se mu vybaví čerstvá vzpomínka na to, jak se Hyuk tak moc snažil zůstat vzhůru. Snažil se s ním mluvit, koukat na televizi, dokonce chtěl i začít vařit. Nakonec se ale vše obrátilo proti němu a on bezvědomky usnul. Hae se ho ani nepokoušel budit.
Znovu pohlédne ven a na jeho tvář dopadnou první sluneční paprsky. Očima klouže po nebi, Měsíc už ale nenajde. Zhluboka se nadechne a zavře oči, které jej začínají nemile pálit. Kousek od parapetu odstoupí, stále ale jeho okraj svírá svými prsty. Kousne se do rtu, když zaslechne, jak se jeho křídla zatřepotají. Vydechne.
Prudká bolest v zádech jej přinutí se zkroutit a on tak dopadne koleny na zem. Stejně jako předtím venku, i teď si položí hlavu do dlaní a čelem se opře o podlahu.
Tiše zasyčí, když v ústech ucítí kovovou příchuť krve. Nejspíše si ret skousl až příliš silně.
Znovu si opakuje Leeteukova slova a opět se nutí myslet na dýchání. Ví, že to nebude trvat dlouho.
Dlaně sekmne v pěst, teď si ale dává pozor na to, aby si opět nezpůsobil vlastními nehty nějaká zranění. Ta předchozí se mu ovšem již zahojila.
V duchu počítá vteřiny a pravidelně se nadechuje a vydechuje.
Jedenáct, dvanáct, třináct.
Oční víčka k sobě tiskne tak silně, až mu po tvářích ztékají slzy.
Čtrnáct, patnáct.
Cítí, že má mezi lopatkami otevřenou ránu. Ta se ale již začíná zacelovat.
Šestnáct.
Pálení v očích ustává.
Sedmnáct.
Bolest v jeho zádech úplně vymizí.
-
Po paměti naplní konvici vodou a zapne ji. Dělá to tak, jako vždycky Hyuk. Potom z police vezme dva hrnky, ty z noci jsou už totiž ve dřezu, a položí je na linku. Dá do nich sáčky s čajem, které vytáhne z krabičky opodál, a nechá si po tváři rozprostřít úsměv. Zatím jde všechno dobře.
Vydá se do obýváku, kde ihned zkontroluje čas na hodinách. Zbývá asi pět minut předtím, než Eunhyukovi začne zvonit budík. Založí si ruce na hrudi a opře se o zeď. Je rád, že už to Eunhyuk ví. Cítil se nesvůj, když se musel pokaždé na něco vymlouvat a něco si vymýšlet. Jediné, z čeho má strach, je Hyukovo chování. Jak moc se asi změní po tom, co to zjistil? A řekne to ještě někomu? Vyhodí ho nakonec odsud?
Hae vydechne a vjede si prsty do vlasů, které si vzápětí rozcuchá. Nechce nad tím přemýšlet. Stejně si je jistý, že na nic nepřijde. Jediné, co mu teď lpí v mysli, je to, že Hyuka potřebuje. Má pocit, že jen on mu dokáže pomoct. Udělal to už několikrát a on si nemůže pomoct, ale myslí si, že pouze s jeho pomocí se bude moci vrátit zpátky tam, odkud přišel. Sice nemá ponětí, jak to udělat, ale věří, že to nějak půjde. Musí.
Znovu koukne na hodiny. Zbývají asi dvě minuty. Předtím té kulaté věci se dvěma tyčkami a čísly vůbec nerozuměl, ale Eunhyuk mu ji vysvětlil. Vlastně ho za těch pár dní naučil tolik věcí, že ani nechápe, jak je možné, že si to všechno stále pamatuje.
Vrátí se zpátky do kuchyně, kde zjistí, že se voda už dovařila, a tak s co největší opatrností zalije oba hrnky a položí konvici zpět. Musí se usmát nad tím, že vážně nic nezkazil. Rozhodne se, že v tom bude i nadále pokračovat, a tak vytáhne z police dve misky, položí je vedle hrnků, z lednice vezme lahev s mlékem, postaví ji na linku a sáhne po sáčku s cereáliemi. Nasype je do jedné misky a pak se přesune ke druhé.
"Proč jsi mě nevzbudil?"
Donghaemu vylétnou ruce až nad hlavu a cereálie skončí všude možně, jen ne v misce. S vytřeštěnýma očima pak ustane v pohybu, ruce mu zůstanou před obličejem a úsměv mu zamrzne na rtech. Uslyší tichý povzdech za zády a potom jej Hyuk chytí za rameno a přinutí ho udělat krok stranou.
"Pako," zamumlá starší a sehne se, aby cereálie na podlaze shromáždil na jednu kupičku, kterou potom sebere a hodí ji do koše. Donghae mezitím to samé provede na lince a snaží se Hyukovi nijak nepřekážet. Ani jeden z nich nic neříká, což Donghaeho pěkně znervózňuje. Když ale oba s úklidem skončí, Hae zůstane otočený čelem k lince a prsty si na ní kreslí nesmyslné útvary.
"Bolelo to?" prolomí pak ticho Eunhyuk.
"Ani ne," řekne rozvážně.
"Určitě?"
Hae si povzdychne, "tak jo. Bolelo. Ale jenom chvíli."
"Měl jsi mě vzbudit," Eunhyuk pohledem přelétne linku. Usměje se, když si všimne dvou hrnků s čajem.
"Byl jsi hrozně unavený."
"To je jedno. Říkal jsem, že u toho chci být," stojí si dál za svým.
"Zvládnul jsem to i sám," podívá se na něho a usměje se, "dokonce jsem udělal i čaj. A skoro se mi povedly i cereálie s mlíkem, než jsi mě tak vyděsil."
"Promiň. A čaje jsem si všimnul. A-" zarazí se, když se mu zadívá do očí. Polkne, "jsou zase..."
"Hnědý, já vím," doplní za něho a sáhne po sáčku, aby zjistil, kolik cereálií v něm zbylo. K jeho údivu to minimálně na jednu porci bude stačit. A tak si k sobě přisune misku, která zůstala nečekaně prázdná, a doplní ji. Eunhyuk potom obě misky zalije mlékem a na poslední chvíli stihne zastavit Haeho, když se začne natahovat po hrncích s čajem.
"Čaj beru já. Ty vezmi misky," řekne mu a zvedne hrnky z linky. Donese je až do obýváku a položí je na stůl. Donghae jej ihned následuje s miskami v dlaních a s velkou opatrností je postaví k hrnkům.
"Proč jsem měl vzít misky já?" zajímá Haeho. Posadí se na pohovku a nechápavě našpulí rty.
"Budu radši, když na sebe vyliješ studený mlíko než vařící vodu," mrkne na něho a posadí se do křesla. Donghae si odfrkne a zatváří se uraženě, protože tohle je jen jeden z mnoha způsobů, kterým mu Hyuk jasně říká, jak je nešikovný. Na druhou stranu jej ale těší, že o něho má starost.
"Takže," promluví Eunhyuk s plnou pusou cereálií, "ta...modrá záležitost...zase až za měsíc?"
"Jo," přikývne Hae.
"Fajn. Chci být u toho."
"Cože?" vykulí Hae oči, "proč?"
"Je to fascinující," pokrčí Hyuk rameny a vloží si do úst další sousto.
"Aha," zamumlá hnědovlásek, "třeba tady ale za měsíc už nebudu."
"A kde bys byl?" nadzvedne obočí. Donghae se na něho podívá a zamračí se.
"Vždyť už jsme o tom mluvili," připomene mu, "musím se vrátit."
Eunhyuk dokouše sousto, které má v puse, odloží misku a zadívá se před sebe, "myslíš...tam nahoru?"
"Do nebe, jo, tam nahoru," řekne souhlasně. Ucítí, jak jeho srdce zasáhne osten vzpomínek. Sklopí proto pohled a párkrát zamrká. Zakáže si na to teď myslet.
"Aha, no," Hyuk si odkašle a promne si ruce, "a pořád trváš na tom, že ti s tím mám pomoct?"
"Neznám nikoho jinýho, kdo by toho byl schopný."
"Ale já nevím, co bych měl dělat," brání se Eunhyuk.
"To ani já ne," hlesne Hae, "ale až na to přijdu," podívá se na něho, "pomůžeš mi?"
Eunhyuk mu pohled opětuje, ovšem jen na pár vteřin, poté jej znovu odvrátí. Prsty si protře bradu, pak se zadívá na vlastní dlaně.
"Co z toho budu mít?" uchechtne se a podívá se na Haeho. Ten zatěká pohledem po místnosti. Pravdou je, že nad tímhle nepřemýšlel.
"J-já...nevím," vydechne a nepatrně pokrčí rameny.
"Aha," pokýve Hyuk hlavou, "takže ty se vrátíš domů a já se vrátím ke svýmu starýmu životu."
"Tak jsem to nemys-"
"Tak mi řekni, co z toho budu mít?" rozmáchne rukama a na rtech se mu objeví úsměv, který vlastně úsměvem není. Donghae se rozhlédne po místnosti, jako by věřil, že bude mít odpověď někde jasně napsanou. Nakonec očima skončí u svého těla. U svých chodidel, na kterých má Hyukovy ponožky. U svých nohou, na kterých má navlečené Hyukovy tepláky. U svých paží, jež si hned poté, co mu křídla zmizela, schoval do Hyukova trika. Zadívá se na stůl. Stojí před ním hrnek s čajem, který sice pije on, a miska s jídlem, ze které také jí on, ale vše to jinak patří jemu. Eunhyukovi.
Zvedne hlavu a pousměje se.
"To, co přeci chceš celou dobu."
"A co to jako je?" zvedne Hyuk obočí a nepatrně nakloní hlavu na stranu.
"Zbavíš se mě."








Nemůžu se dočkat na další díl *-* <3