
Snažím se! Vážně jo! :D A od minula jsem udělala dva pokroky - díl je včas a není táák krátký :D S obsahem to ještě doladím~ Ale když se to tak vezme, tak se mi tenhle díl celkem líbí :D Snad se bude líbit i vám^^
Donghae mlčky pozoruje ostatní, hlavu má přitom podepřenou dlaní a na tváři mu pohrává spokojený výraz. Je ve škole. Chodí do školy. Je studentem.
Připadá mu to jako obrovský pokrok od té chvíle, co se sem dostal. Přemýšlí, zda jej Leeteuk s Minou shora pozorují. A i ostatní. Musí být pyšní.
Donghaemu se při pomyšlení na to slovo roztáhnou rty do o něco širšího úsměvu a on sklopí oči k lavici. Chtěl by vidět jejich výrazy. Chce slyšet jejich slova údivu a překvapení. Určitě nikdo nečekal, že se dostane tak daleko. Vlastně to nečekal ani on, takže u nich to musí být ještě několikrát znásobené.
Úsměv mu na tváři trochu opadne. Přeci jen je tu ale něco, za co by jej nepochválili. Ta věc s křídly a s úplnkěm. To, že někdo zjistil, kdo je doopravdy zač. Jestli si totiž aspoň něco z hodin s Moudrými ženami pamatuje, tak to, že nikdy nesmějí lidem dovolit znát jejich pravou identitu. Dokonce mu říkaly i důvody, ovšem to už byl Donghae zasněný nebo prostě příliš unavený na to, aby poslouchal dál.
Několikrát si představoval, jaké by to bylo, kdyby se dostal na zem. Ovšem jeho představy nikdy nepřesáhly hranici pouhého přemýšlení. Nikdy jej nenapadlo, že by se mezi lidi někdy skutečně dostal. Nestál o to, doma mu bylo dobře.
Znovu se rozhlédne po třídě. Ovšem věci vzaly za své a seběhly se tak rychle, že Donghae ani nestačil reagovat. V jednu chvíli byl na místě, ze kterého nechtěl nikdy odejít, a ve druhou na místě, kam jít nikdy nechtěl. Občas přemýšlí nad tím, zda se to vůbec může. Je dovoleno posílat anděly na zem bez jejich souhlasu? Nechce Leeteuka nijak obviňovat. Ani to nedokáže. Jenže to byl právě on, kdo ho sem poslal.
Úsměv mu ze rtů zmizí úplně. Položí si ruce před sebe a zadívá se na své holé dlaně. Když ho sem Leeteuk poslal, bude to i on, kdo ho přivede zpátky? Přeci tvrdil, že je to na dobu neurčitou.
Donghaemu jako by se v tu chvíli, kdy mu na mysl přišlo toto slovní spojení, zatočila hlava. Doba neurčitá. To můžou být dva týdny, ale klidně i dva roky.
Najednou mu připadá, že je v místnosti obrovské horko. Má vyschlo v puse, hrdlo jej od žízně až pálí.
Co když bude donucený tady zůstat několik let? Jak je možné, že nad tímhle ještě ani nepřemýšlel? Zvládne to? Je tu zatím něco přes měsíc a už to pro něho často bylo dost náročné. Teď je snad první okamžik, kdy mu připadá, že je vše v pořádku. Jenže jak dlouho to bude trvat? Jestli o Eunhyukovi za tu krátkou dobu něco zjistil, tak to, že neví, co od něho očekávat. Avšak není to jen Eunhyuk. Doteď si vzpomíná na muže v té budově, kde jedl salát. Pamatuje si, jak jej vyhodil, až si odřel záda. Ani na muže, který ho napadl na ulici hned první den, nezapomněl. Ovšem byli tu i hodní lidé, jako například ten muž v bílém, který mu pomáhal s vyléčením se, jako by to snad potřeboval. Nebo například Hyorin. Ani ta mu nic zlého neprovedla.
Hae se zamračí. Proč jsou někteří lidé hodní a někteří ne? Čím je to způsobeno a jak to může poznat dřív, než se do něčeho zaplete? Má tolik otázek a jediní lidé, kteří jej napadají, že by mu mohli odpovědět, jsou Hyuk a Hyorin. Vlastně hlavně Eunhyuk, jelikož jemu by nejspíš už nepřipadalo divné, proč se ho ptá na něco takového. Neboť to je další věc, kterou se již stihl naučit - nejspíš není nic, co by nevěděl jen on, ale i ostatní. Zdá se totiž, že na cokoli se Hae zeptá, všichi se na něho vždy budou dívat s tím výrazem, pro který ani nezná název. Většinou zvednou obočí a pak se třeba začnou smát. Nemá ten výraz rád.
Polkne a jazykem si přejede přes suché rty. Vážně má žízeň. Jenže co má dělat, když u sebe nemá pití?
Začne se otáčet a dívat se po celé třídě. Někteří lidé mu pohled oplatí, ale jen krátce, pak se totiž znovu zadívají do svých lavic.
Hae dvakrát mlaskne a znovu si navlhčí rty. Otočí se na židli úplně, až hledí do zadní části třídy a hledá něco, kde by svou žízeň uhasil. Jenže tam nic nenajde, tak se otočí zpět, pohledem přitom zavadí o Hyuka. Když zjistí, že se na něho taky dívá, chvíli u něho očima zůstane. Mračí se a pomalu vrtí hlavou. Hae neví, co to znamená, proto se rozhodne to nechat být a rukama mu naznačí, že by chtěl pít. Hyuk se zdá, že si povzdychl, a pak kývne hlavou k hodinám, jež visí vedle dveří. Donghae k nim zabloudí očima, ovšem nepochopí, co přesně mu tím chtěl Hyuk říct, proto se znovu podívá na něho.
Další povzdech, další protočení očima. Hae čeká, co ještě Hyuk udělá. Chvíli se neděje nic, načež mu Eunhyuk ukáže rozevřenou dlaň. Donghae natočí hlavu na stranu a svraští obočí. Hyuk nabere do plic velké množství vzduchu a pak mu ukázovákem levé ruky postupně ukáže všech pět prstů na pravé ruce. To už Donghaemu dojde, že myslí pět. Jenže pět co? Pět čeho? Proč pět?
Eunhyuka nejspíš napadne, že to Donghaemu ještě pořád nedošlo, proto si teď prsty zaklepe na zápěstí, těsně pod hřbetem ruky, a potom opět hlavou kývne k hodinám na zdi. Donghae se snaží, jak jen o jde, ale stále ho nic nenapadá. Ovšem jak tak přelétává pohledem mezi Hyukem a hodinami, všimne si v rohu třídy malého umyvadla s kohoutkem. Je to podobné tomu, co má Eunhyuk doma v kuchyni a v koupelně. A co se stihl naučit? Z té šedé zahnuté věci teče voda. Voda, která je nejlepší zdroj pití.
Koukne na Hyuka, který z něho stále nespouští pohled, usměje se a ukáže mu vztyčený palec. A pak už se dál nezdržuje, odsune židli, na níž sedí, až se třídou rozlehne zvuk, který se v tom okamžiku zdá být šíleně hlasitý, vstane a namíří si to rovnou k umyvadlu.
Několik studentů se po něm podívá a mají přesně ten výraz, jako když se Hae na něco ptá. Povytažené obočí a někteří se tiše smějou. V tu chvíli Donghaeho napadne, zda není něco špatně, ale to už je skoro u umyvadla, takže ani nezastavuje.
"Donghae?" promluví na něho po chvíli učitelka. Hae už stojí před umyvadlem a ruku má položenou na kohoutku. Než vodu zapne, otočí se na ni.
"Ano?"
"Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?" žena odloží křídu, kterou doteď psala něco na tabuli, opráší si ruce, až se kolem ní vytvoří ne moc silný oblak prachu, a pak si je založí na hrudi.
Hae se rozhlédne po ostatních. Všichni se teď dívají jen a jen na něho. Vlastně ne úplně všichni. Když se Donghae podívá po Hyukovi, uvidí, že má čelo podepřené dlaní a hlavu celkově sklopenou tak, že mu ani není vidět do očí.
Hnědovlásek trochu znejistí a vrátí se očima k učitelce.
"Jdu se napít. Mám obrovskou žízeň," vysvětlí, načež ze třídy uslyší několik zasmátí se, dokonce snad i krátký a tichý potlesk.
Učitelka nadzvedne obočí a krátce se usměje, "tak proč se nepřihlásíš?"
Teď je to Hae, kdo povytáhne obočí, "nepřihlásím? Kam se mám přihlašovat?"
Tentokrát už třídou propukne smích o něco hlasitější, až je musí učitelka okřiknout. Donghae si skousne ret a ucítí, jak se mu začínají potit dlaně. Určitě řekl něco hloupého. Zadívá se do podlahy a povzdychne si. Vždyť má jen žízeň.
"Děláš si ze mě srandu, Donghae?" zeptá se jej, přičemž Donghaemu neunikne to mírné zvýšení tónu. Proto stále hledíc do země jen zavrtí hlavou a mlčí. Hrdlo má vyschlé ještě více než předtím.
"Sednout," přikáže mu a ukáže na jeho místo. Donghae zvedne pohled a na okamžik se ohlédne po umyvadle za ním. Napadne jej, zda by se prostě nemohl napít, když už je tu, ovšem přísný pohled, kterého si u Hyuka všimne, mu napoví, že by si vážně měl jít sednout.
A tak se smíří s tím, že teď bude trpět žízní, a dojde zpět ke svému místu. Ještě po cestě se na něho ostatní dívají, někdo si šeptá, možná i směrem k němu, on ale nikomu z nich nerozumí. Posadí se na svou židli a dlouze vydechne.
-
Po zvonění se většina studentů zvedne ze svých míst a začnou si balit věci, aby se mohli přemístit do další učebny. Eunhyukovi celou hodinu hlavou běžely myšlenky na ty zprávy, které mu poslal Kibum - ovšem až na tu chvíli, kdy se Donghae rozhodl, že se půjde napít k umyvadlu -, a snažil se přijít na to, jak se to asi dozvěděl. Ovšem víc než to přemýšlel, co mu řekne o přestávce - tudíž právě teď.
Jenže když se zvedne a otočí se na Kibuma, aby mu mohl něco říct, všimne si, že je jeho kamarád už dávno na odchodu. Nejspíš si stihl sbalit ještě před zvoněním.
Posbírá tak rychle svoje věci, nahází je do batohu, který si pak spěšně přehodí přes rameno, a vystřelí ke dveřím. Po cestě koutkem oka zahlédne Donghaeho, jenž se chvíli zdá, že chce jít za ním, ale jeho ani nenapadne, že by zastavil, a tak pokračuje dál.
Na chodbě Kibuma dohoní, chytí jej za rukáv a přinutí ho zastavit.
"Počkej!" vyhrkne a otočí ho k sobě, aby mu viděl do očí. Kibum má na tváři viditelně otrávený výraz, ze kterého Hyuk pochopí, že to má být jeho první trest.
Několikrát zamrká, hlasitě polkne a pustí ho. Zatěká pohledem kolem něj a pak se mu zadívá do očí.
"J-jak..." řekne, ale na víc se nezmůže, proto jen v duchu doufá, že to Kibumovi dojde.
"To je snad jedno, ne?" vydechne Kibum, "prostě to vím. Ne moc dlouho, ale vím."
"Promiň," řekne jednoduše Hyuk, "měl jsem-"
"Jo měl, ale víš co? Nechci si tady hrát na nějakou ublíženou chudinku kvůli tomu, že jsi mi lhal. Jo, štve mě to, protože jsme si kdysi říkali všechno, obzvlášť, když si někoho nastěhuješ do domu-"¨zadrmolí to tak rychle, až mu dojde dech a sám se zastaví. Zavře oči a nadechne se, "to je jedno. Je to jenom...proč jsi mi to prostě neřekl?" rozmáchne rukama.
"To proto," Hyuk si dlaní protře zátylek, "protože jsem ti přece slíbil, že to tou nemocnicí končí. Jenže se to prostě nějak seběhlo a-a on teď zkrátka-"
"Pst!" umlčí ho Kibum, když si přitiskne ukazovák ke rtům, "chceš, aby to věděli všichni?"
Eunhyukovi div nespadne brada ke kolenům, "co?"
"Hele, znám tě dost dlouho na to, abych si nedokázal domyslet, jak to celý bylo. Přece jenom v tý hlavě něco mám, víš? Takže to, jak k tomu došlo, vědět nepotřebuju, protože je mi to jasný. Něco se stalo a tvoje šílený ochranářství, nebo jak tomu chceš říkat, tě prostě nenechalo napokoji. To všechno vím. Ale jenom to jedno...proč jsi mi to neřekl? Myslel sis, že tě za to pohřbím zaživa? Že ti vyrvu srdce z těla a zašlapu ho před tvýma očima ještě předtím, než vážně umřeš? To sis myslel?"
Eunhyukovi se z té představy zatmí před očima. Ústa má stále pootevřené.
"N-ne...tohle zrovna mě nenapadlo," zamumlá a Kibum se zasměje.
"Fajn, ale nejspíš to bylo něco takovýho, co?" nadzvedne jedno obočí a Hyuk, stále neschopen jediného slova a stále si představujíc Kibuvům šílený způsob vraždy, jen pokýve hlavou.
Kibum přikývne v odpověď a poplácá ho po rameni, "dobře," řekne, stáhne z Hyuka svou ruku a semkne dlaň v pěst, kterou si poté poplácá do druhé, rozevřené dlaně, "tak to sis myslel velice správně!" zvýší hlas a rozmáchne se, "bejt tebou, tak zdrhám, ty zrádče!" upozorní ho a Eunhyuk v tu chvíli neváhá ani okamžik, s vytřeštěnýma očima a zatajeným dechem se otočí a rozběhne se pryč. Kibum se nejprve krátce pousměje, ovšem když se bleskové vydá za ním, směje se už úplně bez zábran.








Kibum je magor