
Tenhle díl se mi docela líbí~ :D A už začnu dělat velký kroky, slibuju! Mám to naplánovaný tak, aby ta povídka nebyla nekonečná :D Nebojte~ Budu se snažit^^
Nemusí se rozhlížet dlouho a hned uvidí Donghaeho, jak leží v trávě. Nejprve neví, jak reagovat, kvůli chladnému počasí se ale rozhodne moc dlouho neváhat a rovnou k němu vykročí.
"Sice dneska není taková zima, stejně si ale myslím, že ležet na zemi není nejlepší nápad," konstatuje, zatímco se k němu krok za krokem blíží. Všiml si, jak sebou hnědovlásek při jehoprvnm slově lehce trhnul. Nejspíš se lekl.
Dojde až k němu, takže mu teď vidí do tváře. Má pootevřené rty a oči zahleděné někam za něj. Asi na nebe, usoudí tiše. Hyuka jakoby si vůbec nevšímal.
Eunhyuk se tak rozhlédne kolem a povzdychne si tak, aby to Donghae zaregistroval. "Tak vstaneš?" znovu oči sklopí k němu, Hae se jeho pohledu ale stále vyhýbá a dál hledí na oblohu. Kdyby nedýchal a nemrkal, Hyuk by si klidně i pomyslel, že je mrtvý.
"Hej," šepičkou boty mu dloubne do boku, ani to ale nevyvolá žádnou odezvu. Hyuk znovu protočí očima a na okamžik dokonce zalituje, že se vracel. Z větší části je za to ale bůh ví proč rád.
"Co ti je? Odmítáš se mnou mluvit?" nadzvedne obočí a strčí si ruce do kapes. Udělá pár kroků k Haeho nohám a pak zase zpátky, "aspoň se na mě podívej, když s tebou ml-" jako by ho Haeho pohled, kterým se na něho v tu chvíli chlapec podíval, připravil o hlas a všechna slova, která do teď poznal. Nebyl to pohled ublížený, nenávistný nebo nechápavý. Byl prostě...prázdný. Žádné emoce, nic. Hyuk nebyl schopný z jeho očí cokoli vyčíst.
"F-fajn, teď už mi konečně odpovíš?" přinutí se Eunhyuk k další otázce. Dokonce si k němu přiklekne, ruce si opře o kolena a dál se dívá Haemu do očí.
"Proč jsi tady?" promluví tiše Donghae, jako by všechna předchozí slova, která Hyuk řekl, neslyšel.
"Proč jsem tady?" zopakuje po něm s udiveným zasmátím, "promiň, neměl bych tady bejt? Mám odejít?" řekne stále s úsměvem na tváři.
"Proč jsi chtěl jít ráno do školy se mnou a pak ses tvářil, jako bys mě neznal? Je to normální? Dělají to tak všichni?" ptá se a Eunhyukovi neunikne to malé množství smutku, který má v hlase. Víc než to je z něho ale poznat fakt, že Hae skutečně...neví.
"Hele, to..." zatěká pohledem okolo, zhluboka se nadechne a znovu se vzpřímí, "pochop to. Nemůžu se prostě zavděčit všem. A teď už vstávej."
"Co to znamená?" pokrčí Hae obočí.
"To znamená, že zkrátka nemůže být všechno tak, jak chceš ty, jasný?"
"Tak proč jsi teď tady?" zeptá se znovu, "proč jsi přišel? Proč ses vrátil?"
Eunhyuk si prsty promne oči a pak ještě čelo, "neměl by ses na to ptát a prostě být rád."
"Aha," udělá chápavě Hae a vytáhne se do sedu, "tak promiň, jestli se to tak nedělá. Ale já nejsem odsud, takže se ptát budu. Proč ses vrátil?"
Hyuk s pootevřenými rty trhaně vydechne, na rtech se mu přitom vykreslí další úsměv, kterým vyjadřuje své ohromení, "seš fakt něco, Lee Donghae," krátce pokroutí hlavou, "ty-"
"Jak víš, jak se jmenuju?" vyhkrne najednou Hae. Hyuk vykulí překvapením oči.
"Co?" vydechne udiveně, "jak to vím? Proč bych to nevěděl? Řekl jsi mi to ty sám. Copak ses někde praštil, že se mě na to teď ptáš?"
"Ne, nepraštil. Já jen..." Hae se kousne do rtu a pak pokračuje, "mám pocit, že jsem ti nikdy neřekl svoje přijímení."
"Jo tak," pochopí Hyuk, "no, tos mi asi neřekl ty. Nejspíš jsem to zaslechl v tý nemocnici, a tak-" odmlčí se a podívá se po Donghaem, "nechceš snad řešit i tohle."
"Ne, jenom mě to překvapilo," hnědovlásek sklopí pohled, "tak proč jsi teda tady?"
Hyuk si již poněkolikáté povzdechne a již poněkolikáté protočí očima, "fajn, to bych radši řešil to přijímení," zamumlá, "prostě jsem tady, okej? Neptej se proč a už konečně vstaň," přikáže mu pevný hlasem, "nebo nastydneš," dodá o něco tišeji.
Donghae zůstane ještě chvíli mlčky sedět a dívat se do trávy. Skutečně nečekal, že se tu Hyuk objeví, ale i přes to všechno je rád, že přišel. Neví totiž, co by jinak dělal. Když ho viděl po škole odcházet s Kibumem, rozhodl se, že raději zůstane tady. Nepamatuje si cestu k Hyukově domu a vyjímečně se tak přiklonil k tomu, že zůstat tady bude lepší, než se ztratit.
Zapře se dlaněmi o zem a vstane. Možná to ale bylo příliš prudké, protože se mu chvíli na to zatmí před očima a zamotá se mu hlava. Zavrávorá a málem se zřítí zpět k zemi, ovšem to jej stihne Hyuk chytit za obě paže a pevně ho stisknout.
"Seš v pohodě?" zeptá se ihned, co Hae opět najde stabilitu.
"Co to bylo?"
"Musíš vstávat pomaleji, ty idiote," zasměje se tiše Eunhyuk stále jej držíc za jeden loket, "dobrý?"
"Jo," přikývne Hae a usměje se, "ale stejně-"
"Mlč," přikáže mu Hyuk, "už žádný otázky. Prostě jdeme domů."
-
Jakmile vejdou do domu, Hyuk se ihned vydá vařit vodu na čaj. Donghae ho následuje a v kuchyni se opře o linku tak, aby Eunhyukovi nepřekážel.
"Dostal jsi uniformu?" zeptá se Hyuk.
"Myslíš to oblečení, který nosí v té škole každý?"
"Jo, to je uniforma," potvrdí mu.
"Tak tu jsem dostal."
"A už sis jí zkoušel?" dá vařit vodu a vytáhne dva hrnky jako obvykle. Není si jistý, ale má pocit, že od určité chvíle chystá pokaždé ty samé hrnky.
"Ne. Nechci ji nosit," našpulí rty Hae a založí si ruce na hrudi. Hyuk se vedle něho zasměje.
"No tak to máš blbý, chlapče. Nikdo ji nechce nosit, ale prostě se to musí. Je to povinnost."
"Ale já nechci," zamručí znovu tiše. Hyuk dá sáčky s čajem do hrnků a pak se otočí k Haemu. Jednou rukou se opře o hranu linky a druhou si dá v bok.
"Ale do školy jsi chodit chtěl, ne? Tak ty budeš na oplátku nosit jejich uniformu. Něco za něco. Tak to tady většinou chodí," pokrčí rameny a pak kývne hlavou do chodby, "tak ji přines, ať si ji zkusíš."
Donghae tiše vydechne a bez dalších slov se pro oděv vydá. Eunhyuk se nad jeho zamračenou tváří zasměje a pokroutí hlavou.
Konvice ohlásí, že je voda uvařená, a tak Hyuk sáčky s čajem zalije. Akorát když pokládá konvici zpět, vrátí se Donghae i s uniformou v rukách.
Eunhyuk vezme hrnky a odnese je na jídelní stůl. Odloží je a otočí se k Haemu.
"Tak si to běž oblíknout a pak se vrať," řekne a odsune si židli, aby se mohl posadit.
"To nejde," vyhrkne Hae a vytáhne z malé hromádky, kterou má v rukách, bílou košili, "nevím, jak se tohle nosí."
Eunhyuk nad tím nejprve povytáhne obočí a poté si připomene, že se nesmí ničemu divit. Položí tak hrnek s čajem, ze kterého se chtěl právě napít, zpět na stůl, vstane a košili od něho vezme.
"Fajn," přikývne, "tak svlíknout," ukáže na jeho triko a pak začne rozepínat košili, aby se s tím nemusel Hae obtěžovat. To by tu pak taky mohli být do rána.
Hae nic neřekne a rovnou si přetáhne triko přes hlavu. Přehodí jej přes opěradlo židle a vyčkává, co řekne Hyuk dál.
Když druhý skončí s rozepínáním, koukne na Haeho a musí si nejprve odkašlat; už ho sice viděl bez trika, ale až teď si všiml, jak má chlapec vypracované břišní svaly. Ne moc, ne málo. Tak akorát.
"Seš fakt anděl, co?" ušklíbne se a zavrtí hlavou. Přejde k němu a pomůže mu si košili obléknout. Donghae Hyukova slova ignoruje, stejně neví, jak by reagoval. Eunhyuk mu mezitím ještě upraví límec a pak začne se zapínáním knoflíků. Donghae ho přitom pozoruje a myslí při tom na fakt, že takhle blízko k němu byl jen párkrát. Prohlíží si jeho tvář, vlasy, oči, které má sklopené ke svým prstům, jež bojují s knoflíčky, nos a rty, které si jemně skousává, jak je soustředěný. Je to jako by tu před ním stál někdo jiný.
Usměje se.
Když Eunhyuk zapne poslední knoflík, ještě mu z ramen opráší imaginární prach a pak od něho ostoupí o dva kroky. Sjede ho pohledem a pak vezme sako. I s tím mu pomůže, ovšem kalhoty už nechá na něm. A Hae neprotestuje. Je rád, že mu pomohl vůbec s něčím.
Vklouzne do kalhot, zapne si je a pak sklopí hlavu, aby se sám mohl prohlédnout. Eunhyuk k němu opět přistoupí a sroluje mu rukáv tak, aby mu nebyl moc dlouhý. Pak udělá znovu dva kroky vzad a prohlédne si ho.
"Já myslím, že dobrý."
"Vážně?" zeptá se Hae, protože on sám se tak dobře nevidí. To Eunhyukovi ale nejspíš dojde, protože ho vzápětí chytí za ramena, otočí a dotlačí ho až do koupelny, aby se na sebe mohl podívat do zrcadla.
"Tak?" koukne na Donghaeho a čeká na jeho reakci, "nevypadáš špatně."
"Asi ne," pokrčí rameny, "nevím. Nevyznám se v tom."
Hyuk se pousměje a krátce vydechne, "vypadáš dobře. Kdybych měl být naprosto upřímnej, vypadáš v tom asi i líp než já, ale já tolik upřímnej bejt nechci, takže to neřeknu," mrkne na jeho odraz a poplácá ho po rameni.
"Díky," usměje se Hae.
"Neděkuj. Snažím se dělat všechno pro to, aby mi nikdo neděkoval."
"Tak to asi děláš špatně," podotkne Hae, "já ti chci děkovat pořád."
"Divím se, že vůbec víš, co to slovo znamená," popíchne ho.
"Nejsem zase tak úplně mimo, abych nevěděl, co to znamená vděčnost," vyplázne do zrcadla jazyk.
"Fuj, neříkej to slovo," Eunhyuk se oklepe, jako by se do něho opřel prudký vítr. Pak se usměje a vykročí z koupelny pryč.
"Eunhyuku?" stihne ho ještě zastavit Hae.
"Hm, co?" otočí se na něho.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Ne."
"A když se zeptám, odpovíš mi?"
"Ne."
"Stejně se zeptám."
"Já vím," řekne Hyuk, založí si ruce na hrudi a opře se o rám dveří, "tak o co jde?"
"Víš, zajímá mě," začne Hae a prsty si přitom nevědomky pohrává s knoflíky u košile, "nevím, jak moc je to mezi lidmi normální, ale chci vědět, jestli ty změny chování jsou normální."
"Cože?"
"Myslím tím," zatěká pohledem po místnosti, "ty se ke mně jednou chováš hezky a potom zase ne. Jednou se se mnou bavíš a pak se mi vyhýbáš pohledem. Já to chci jenom pochopit, víš? Je to normální, nebo je za tím něco, čemu nerozumím? Nebo je to snad moje chyba?"
"Donghae, tohle," Hyuk si prsty promasíruje zátylek a zabodne pohled do podlahy, "já sám ani nevím, o co jde. Jako normální to moc není a já to vím. Jenže jsem pořád tak nějak zmatenej, tak se tomu prostě nediv. Už jsem zkrátka takovej," pokrčí rameny a rozmáchne rukama.
"A která tvoje stránka je ta pravá?" zajímá Haeho, "který mám věřit?"
"Bejt tebou, tak nevěřím ani jedný z nich," zasměje se, "skoro nikdo mi nevěří. Snad jenom Kibum. I vlastní rodiče to se mnou vzdali."
"Ale já ti chci věřit."
"V tom případě pak ale nesmíš bejt zklamanej," řekne a pak se opět otočí k odchodu. Hae ho ale znovu zastaví.
"A co moje tajemství?"
"Co s ním?"
"Řekl jsi ho někomu?"
"Ne."
"A uděláš to?"
Eunhyuk se po něm znovu ohlédne se rty zkroucenými v úsměvu.
"Říkám, že mi nikdo nevěří. A tohle? To by mi nevěřili už vůbec."
"A kdyby?" naléhá dál Hae.
"Kdyby mi věřili..." Hyuk se na chvíli odmlčí a zatváří se, že přemýšlí, "ne, stejně bych to nikomu neřekl. Rád vím něco, co ostatní ne," věnuje mu ještě poslední úsměv a pak se už konečně vrátí zpět do kuchyně.








Strašně moc jsem se těšila na další díl a proto by mě vůbec nevadilo, kdyby tahle povídka byla nekonečná, když by stále byly nápady...
Líbí se mi, jak je Hae z Hyuka zmatený a Hyuk z Haeho ještě víc.
Jsem zvědavá, co bude dál. Moc se těšim na další díl...