
Člověk by řekl, že o prázdninách budu mít tolik času, že si stihnu ještě předepsat několik dílů dopředu. Ha. Ha. Ha. To jsem se ale dost spletla... :D Mám snad ještě méně času než obvykle -_- ale přesto jsem se konečně asi po měsící přinutila si tu volnou chvilku najít a konečně dopsat další díl :D Doufám, že mi to tak vyjde i příští týden...ale jelikož mám před sebou další brigádu až do soboty a pak od pondělí zase jinou, bude to makačka...ale pokusím se! :D
Hyorin se přes veškeré snahy nedaří zahnat ten zářivý úsměv, který se jí usadil na tváři. Celým svým já vnímá teplo Donghaeho dlaně, cítí jeho prsty a přeje si, aby ten okamžik nikdy neskončil.
"Řekni, Hae," promluví pak, "čím to, že jsi tak jiný?"
Donghae sebou lehce trhne, jak Hyorinin hlas nečekal. Nazdvezne obočí.
"Jiný?" zopakuje a pak se zamračí. Snaží se být lidem co nejvíce podobný. Podívá se na jejich spojené ruce. Co ještě chybí k tomu, aby úplně zapadl?
"Prostě...jiný," pokrčí Hyorin rameny a podívá se na něho, "aspoň podle mě. Jsi vlastně jediný, s kým se takhle bavím. Je to pro mě novinka," zachichotá se a pak se zhluboka nadechne, "děkuju."
Hnědovlásek nadzvedne obočí, oplatí jí pohled a když se začne nadechovat, aby jí něco odpověděl, hlas se mu zadrhne v krku, když koutkem oka zahlédne Eunhyuka. Ihned k němu přesune všechnu svou pozornost, což Hyorin trochu zamrzí, ovšem i přes to se stále snaží si užít Haeho doteku až do posledních zbytků.
"Jsi rychlý," usměje se Donghae a zamává Hyukovi na uvítanou.
Eunhyuk očima sklouzne k jejich spojeným dlaním a ušklíbne se, "ušlo mi něco?"
Donghae s Hyorin dojdou až k Hyukovi, který si již stihl založit ruce na hrudi, a zastaví se.
"Nic. Hyorin se mi nabídla, že mi bude dělat společnost, než se vrátíš," oznámí mu Hae a na důkaz pozdvihne svou dlaň, ve které svírá tu Hyorininu.
"Doufám, že jste se bavili," zamumlá Hyuk a sjede Hyorin očima od hlavy až k patám.
"Jo bavili, a moc, dokud jsi nás nevyrušil," odsekne Hyorin polohlasem. Hae se na ni zmateně podívá, pak se ale přesune pohledem zpět k Eunhyukovi.
"Vůbec nerušíš," vyhrkne jeho směrem. Ani to ale nezměkčí Hyukovu kamennou tvář. Místo toho se však zhluboka nadechne a rukou sáhne po Haeho zápěstí. Trhne s ním tak, až je přinutí ruce rozpojit.
"Jdeme," zavelí, "měj se, Hyorin," řekne těsně před tím, než s dalším trhnutím přinutí Donghaeho hnout se z místa a jít za ním. Hnědovlásek má co dělat, aby udržel rovnováhu, Hyuk jej ale svým sevřením pokaždé nevědomky vytáhne zpět na nohy. Donghae se tak ještě na poslední chvíli zvládne otočit a zamávat Hyorin, která i nadále setrvává na tom samém místě a s letmým úsměvem mu po chvilce bezeslovný pozdrav oplatí.
Donghae po několika metrech přizpůsobí své kroky těm Eunhyukovým a konečně tak najde pevnou stabilitu. Zastaví se až na přechodu, kde si Donghae všimne jasně červené barvy zařící naproti nim. Usměje se, když si správně odůvodní, proč stojí.
Sklopí pohled a uvědomí si, že Hyuk ještě nepustil jeho zápěstí. Podívá se na něho, ale dřív než se stihne zeptat, padne zelená a Eunhyuk znovu vypálí z místa, až má Hae opět co dělat, aby se nerozplácl o asfalt.
"Proč tak spěcháme?" vytrousí ze sebe mezi nádechy a výdechy. V ten moment, jako by do Eunhyuka něho trklo. Prudce se zastaví, podívá se na Haeho a pak na svou ruku, ve které svírá Donghaeho zápěstí. Bleskově ho pustí, jako by byl ten dotek snad něco nakažlivého, a znovu se zadívá na hnědovláska.
"Ani nevím," pokrčí rameny a opět se rozejde, tentokrát již klidným tempem, kterému Hae hravě stačí.
"Děje se něco?" zeptá se hnědovlásek po chvíli ubíjejícího ticha.
"Nic se neděje."
"Tak proč mlčíš?" zajímá se dál.
"Přemýšlím," řekne a strčí si ruce do kapes.
Hae pokrčí obočí a odvrátí od něho pohled. Našpulí rty a zavrtá se bradou do své bundy. Eunhyuk se po něm podívá.
"Nezeptáš se, nad čím přemýšlím?" udiví se. Donghae mu pohled oplatí.
"Měl bych?" odpoví, "teda," odkašle si, "nebude ti to vadit?"
"Co? Když se zeptáš?" nadzvedne obočí, "vždyť se ptáš vždycky."
"No právě," vydechne a na okamžik zavře oči. Když je znovu otevře, usměje se, "zkusíme to teda znovu?"
"Jako co?"
"Proč mlčíš?" zopakuje svou předchozí otázku, čímž se rozhodne ignorovat tu Eunhyukovu.
"Cože?" nechápe Hyuk.
"Ptám se, proč mlčíš," řekne znovu. Eunhyuk ho chvíli mlčky pozoruje a snaží se pochopit, o co mu jde. Pak na to přijde a na zlomek vteřiny se pousměje.
"Přemýšlím."
"Nad čím?" vyhrkne téměř okamžitě Donghae, až se musí Eunhyuk přemlouvat, aby se nezasmál a dál si držel svou masku.
"Nad tím, kdy přesně jste se stihli s Hyorin přesunout až do tohohle bodu."
Donghae nakloní zmateně hlavu na stranu, "do jakého bodu?"
"Kdy se budete držet za ruce," vysvětlí mu a pak ho šťouchne do ramene, "poslyš, měl jsi mi říct, že se ti líbí."
Donghae se odmlčí a v hlavě si opakuje Hyukova slova, aby jim porozuměl. Je mu trapné se pořád dožadovat vysvětlení. Nicméně ani teď tomu nejspíš nebude jinak.
"Co to znamená?" optá se téměř šeptem. Hyuk k němu střelí pohledem a pak si povzdechne.
"Mám pocit, že ti snad za chvíli začnu věřit, že to vážně nehraješ," řekne si spíše pro sebe a znovu rychle vydechne, "to znamená, že s ní chceš bejt, chápeš?"
"Ale to není pravda," braní se Donghae.
"Vždyť jsi ji držel za ruku," nadzvedne jedno obočí.
"A to se nesmí?"
"Ne že by se to nesmělo, ale když s ní nechceš bejt, tak proč bys to dělal?" pokroutí hlavou.
"Protože to tak dělali i ti dva, kteří šli před námi," pokračuje ve své obhajobě. Eunhyuk ho ale přesto sjede pohoršným pohledem.
"Děláš si ze mě srandu?"
Hae místo odpovědi pouze zakroutí hlavou. Eunhyuk v tu chvíli dost váhá, zda se mu vysmát do obličeje, či ne, nakonec však usoudí, že už ted Hae vypadá dost ublíženě a jeho výsměch by tomu asi moc nepřidal. Proto si jen znovu ze zakroucením hlavy povzdychne.
"Prostě...to už příště nedělej, dobře?" řekne mu.
"Je to špatně?"
Eunhyuk už se nezmůže dál na žádné vysvětlování a proto jen s tichým: "jo je," rozhovor ukončí a opět trochu přidá do kroku.
"Už to teda neudělám," zamumlá Hae.
"Nedělej."
-
Pomalu a opatrně klade nohu před nohu, přičemž se mu s každým vrznutím schodů zkřiví tvář strachem. Ohlíží se kolem sebe, doleva, doprava, za sebe. Několikrát se podívá i nahoru, jelikož mu něco říká, že by to měl udělat.
Levou rukou křečovitě svírá zábradlí ze starého dřeva. Je poničené, možná že už si dávno zadřel třísku. To on ale nevnímá. Cítí, jak mu po čele a po zádech stékají pramínky potu. Srdce mu buší do hrudi, až jej to bolí. Dech se mu zadrhává v hrdle, jak se snaží dýchat co nejtišeji.
Je tady. Cítí a vnímá jeho přítomnost. Ovšem to hrobové ticho, které sem tam prořízne pouze zvuk vydaný vrzajícími schody, jako by na něho doléhalo ze všech stran. Pociťuje oborvský tlak. Připadá mu, jako by jej utlačoval samotný vzduch, který je kolem něj. Zvedá se mu žaludek a je mu na zvracení. Diví se, že už dávno neomdlel.
Schody jako by neměly konce. Ani neví, kam jde. Oči mu nesmírnou rychlostí přelétávají ze strany na stranu, ani se nestíhá dívat, kam šlape. Kdyby před ním byla díra, jistě by do ní spadl.
Druhou ruku má zatnutou v pěst, nehty si zarývá do dlaně. Je tady a je blízko. Nevidí ho, ale cítí. Je mu jasné, že nemá ani tu nejmenší šanci. Jistě jej pozoruje. Odněkud, kde ho on nevidí. Z místa, které mu zůstává skryté.
Chce promluvit. Chce mu říct, ať to neprodlužuje. Takové čekání je totiž mnohem horší než akce. Touží vykřiknout slova prohry. Přeje si na něho zakřičet, ať už si jej vezme. Ale s každým nádechem cítí, jak mu hlas vypovídá službu. Nejspíš by nebyl schopný ani srozumitelného šepotu.
Poslední schod, konec zábradlí.
Na sucho polkne a v tu chvíli mu to připadá jako ta nejhlasitější věc na světě. Slyší tlukot vlastního srdce a i přes to, že je již smířený s prohrou, si přeje, aby nebylo tak hlasité. Snaží se být tak tichý, jak jen to jde. Nechápe proč. Ví, že je to zbytečné. Možná je to nějaký instinkt?
Tichem se rozlehne smích. Jako by mu četl myšlenky a vysmíval se jim.
Bleskově se otočí za tím zvukem. Oči má vytřeštěné, rty pootevřené. Nic ale nevidí. Je noc a tmu se skoro bezvýznamně snaží zahnat pouze svit měsíce a pár pouličních lamp, jejichž světlo je už ale stářím moc slabé.
Uvědomí si, že stojí v jakési chodbě. Napravo i nalevo se chodba rozbíhá dál. Vidí dveře na každé z těch stran. Všechny jsou stejné. Zašedlé s hnědým rámem a hnědou klikou. Všechny jsou zavřené.
Stojí čelem ke schodišti, jež právě vyšel. Skrz rozbité okno, jež je zasazené do zdi vedle schodů, pozoruje holé větve vlající ve větru. Najednou jako by si uvědomil, jaká je mu zima.
Nevědomky stále couve, až zády narazí do zdi. Hrudník se mu prudce zvedá krátkými a rychlými nádechy. Znovu se rozhlédne do obou stran, nakonec zvolí tu po svém levém boku.
Množství adrenalinu jej v tu chvíli smete jako vlna rozbouřeného moře a on se rozeběhne. Nemá tušení, co v chodbě najde, či kam vůbec vede.
Běží tak rychle, až mu připadá, že nebude schopný někdy zastavit.
Proběhne kolem prvních dveří a jako by tím spustil jakýsi senzor. Dveře se rozletí a s hlasitou ránou narazí do stěny zevnitř pokoje.
On se za zvukem pouze ohlédne, přesto utíká dál. Otevřou se i další dveře, které cestou potká. A další. A další. Kdykoli kolem nějakých proběhne, otevřou se.
Chodba se mu zdá nekonečná, až však přeci jen v dálce zahlédne roh zdi. Chodba se tam stáčí doprava. Nezastavuje. Myslí si, že by to ani nedokázal.
Svaly na nohách ho pálí, od potu má již úplně zmáčené vlasy a triko. Tlukot srdce už přestal vnímat, teď mu v hlavě zní jen jeho vlastní kroky a ránu každých dveří, které se prudce otevřou.
Blíží se k zatáčce. Je od ní nějakých deset metrů. Děsí jej myšlenka na to, co za rohem objeví.
Pět metrů, které se při jeho rychlosti zdají jako nic. Trvá jen asi dvě vteřiny, než se ocitne na konci.
Bezmyšlenkovitě zahne a okamžitě vrazí do pevného těla, které na jeho náraz bylo očividně připraveno.
Je jeho rukama sražen k zemi, kde se okamžitě vzpamatuje a střelí pohledem na osobu, která se teď nad ním tyčí.
Tmavě hnědé, skoro až černé vlasy, sametově černé sako s bílou košilí pod ním. Dlouhé černé kalhoty a černé boty. Dlouho si jej neprohlíží, stejně mu připadá, že vidí rozmazaně. Úšklebek na jeho tváři však vidí zřetelně.
"Nač ten spěch?" promluví na něho najednou. Rty se mu roztáhnou do úsměvu, ze kterého mu naskakuje husí kůže.
Stále setrvává na zemi, již se však opírá o lokty a s první hláskou, kterou ten muž před ním vydal, se začne rychle sunout pryč. Dlaněmi i nohama si pomáhá, cítí, jak si dlaně dře o koberec. Po chvíli se už otočí a rychle vyskočí na nohy. Tak rychle, že málem ztratí rovnováhu a spadne. Naštěstí se ale na nohách udrží a znovu se tak rozeběhne, tentokrát chodbou nazpět.
Několikrát se za sebou ohlédne a uvidí ho, jak za ním jde, poklidným krokem. Ruce mí strčené v kapsách. Nespouští z něho pohled a stále se usmívá.
"Zbytečně se namáháš," uslyší pak vedle sebe. Okamžitě se tím směrem podívá. Nikdo tam není. Běží dál, čeká, kdy znovu narazí na schodiště.
"Dám ti jednu radu," ozve se tentokrát z druhé strany. Znovu hlavu prudce otočí za hlasem, zase ovšem uvidí pouze zeď a otevřené dveře.
Utíká dál, nezastavuje. Až po chvíli mu dojde, že schodiště již dávno přeběhl. Ví, že vracet se je nesmysl. Proto běží chodbou dál, teď se otevírají dveře i na téhle straně.
Nohy se mu začínají motat, je vyčerpaný, začíná ho přemáhat pocit, že pokud bude utíkat ještě chvíli, zkolabuje.
Zatmívá se mu před očima, proto několikrát zamrká, aby se mu pohled vrátil. Ve chvíli, kdy už cítí, jak se mu podlamují kolena, se mu najednou kolem těla obmotají ruce, které ho prudce zastaví a sevřou tak silně, že mu zároveň znemožní pád na podlahu.
Svírá jej kolem ramen, přes hruď. Cítí jeho klidný dech na krku.
"Nikdy se k nikomu neobracej zády," zašeptá mu do ucha a poté se opět tiše zasměje.
V tu chvíli se mu zatmí před očima úplně. Ztratí vědomí.
-
Prudce se posadí a vytřeští oči. Dýchá tak rychle, až jej pálí v krku. Rozhlédne se do obou stran. Cítí, jak se zpocený a třese se.
Když kolem sebe nic zvláštního nezahlédne, zavře oči a pokouší se uklidnit.
"Jenom sen," řekne si Hae pro sebe, "obyčejný sen," několikrát pokýve hlavou, aby si vlastní slova potvrdil. Nakonec se ještě jednou zhluboka nadechne a poté si opět lehne. Obejme rukama polštář a zavrtá do něho svou tvář. Myslí na to, jak o tom bude ráno opět vyprávět Eunhyukovi a jak se mu nejspíš znovu vysměje do obličeje. Teď už mu ta myšlenka nevadí. Naopak jej představa Eunhyukovy smějící se tváře svým způsobem uklidňuje a vrací jej zpět do reality.
Po chvilce znovu usne.
Pozná to i on, jenž nehybně stojí za oknem, skrz které ho tiše pozoruje. Na rtech mu stále pohrává ten samý úsměv.
Zůstane tam ještě pár dalších minut a sleduje, jak chlapec již klidně oddechuje. Úsměv se mu rozšíří.
"Ano. Obyčejný sen," zopakuje po hnědovláskovi a bez dalších slov nepozorovaně zmizí.








Ani nevíš, jak moc jsem se těšila na nový díl. Každý den jsem koukala, jestli náhodou nepřibyl. A když nebylo nic, bylo mi to moc líto. Tuhle povídku mam moc ráda
A ta Haeho nevědomost je tak sladká. A líbilo se mi, jak Hyuk nevědomky zakázal Haemu držet Hyorin za ruku
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl. Děkuju...